Jan Latzka: Pravda je dcerou doby. Návrat Kleió mezi múzy

Pravda je dcerou doby. Návrat Kleió mezi múzy

Jan Latzka

 

Abstrakt: Příspěvek se formou krátké eseje věnuje otázce možnosti či nutnosti návratu dějepisectví do řad múz umění, z nichž  bylo vyňato ideálem vědeckosti moderny. Nastiňuje je tak zásadní otázku, zda-li je dějepisectví opravdu vědou nebo spíš sférou fantazie a svobody.

 

         Je šťastný na světě ten, koho milují múzy. Takto můžeme spolu s Homérem charakterizovat odvěkou touhu všech básníků, dramatiků, pěvců či herců po přízni některé z múz. Být políben múzou znamená dočkat se posvěcení svého díla. Tradičně bývá těchto dcer samotného Dia a bohyně paměti Mnémosyné zobrazováno devět. Se svou voskovou tabulkou a rydlem tu tak můžeme například spatřit múzu epického básnictví Kalliopé, na flétnu tu píská múza lyrického básnictví Euterpé, na lyru brnká múza milostného básnictví Erató a tanec a zpěv ostatních osmi múz pozoruje s pitvornou maskou múza komedie Thaleia. Do sboru těchto žen, jež se svou krásou mohou rovnat bohyním, však se svým svitkem náleží také múza dějepisců Kleió. To nás může trochu zarazit. Co dělá dějepisectví mezi múzami umění? Co pohledává dějepisec v kruh básníků, rapsódů a herců? A nebo se Řekové nemýlí, když dějepis řadí do sféry fantazie a svobody?

Kleió je skutečně po dlouhou dobu neoddělitelnou družkou ostatních múz. Ideál vědeckosti moderny ji však z těchto řad násilně vytrhává. Kleió tak již netančí a nezpívá mezi ostatními múzami, nýbrž je vsazena do nejhlubší kobky, kde nikdo neuslyší její slova. Místo ní přichází její dvojnice, imitace nastrojená do hávu strohé objektivní vědy. Vyzdvižený vzor dějepisectví je takto viděn v přesnosti spojené s odosobněním autora. Dějepisectví se ve své ryzí podobě stává dějepisectvím popisným, nehodnotícím, faktografickým. Je to tedy primárně důraz na přísnou metodu a její neustálé zpřesňování, jenž má vést k faktickému rozmnožení vědomostí o dějinné skutečnosti. Historikův náhled na dějiny, který se zobrazuje v jeho historické práci, tak vyvěrá ze tří rovnocenných momentů: techniky (schopnost ovládnout práci s prameny), metody (postup práce s těmito prameny) a teorie (filosofie dějin). Plán historiků je jasný, nejprve "řemeslná práce" spojená s těžbou faktů. Teprve pak, když historik dospěje k materiálové úplnosti, může přistoupit k tomu hlavnímu, objektivnímu výkladu dějin. Takto až na samotném konci štoly čeká zasloužená sladká odměna v podobě úplného postižení dějin. Ty jsou tak optimisticky nahlíženy jako zcela poznatelné. Dějinná pravda je v naší moci.

Historikův postup si tak můžeme představit jako velkou stavbu chrámu. Základy chrámu, jeho stabilitu, tvoří široká škála přesnou metodou určených a rozlišených faktů, nad těmito základy, pilíři chrámu se pak zdvihá složitá klenba filosofických úvah o jednotící linii v dějinách. Pevné základy a pilíře jsou bez zastřešení pouhou ruinou, stavbou neúplnou. Rovněž pak pouze klenba bez podepření, tedy bez přísné metody, není stabilní a jistě brzy spadne. Proto pouze základ a zároveň zastřešení tvoří jednotný společný celek, zachycení dějinné pravdy v její totalitě.

Imitace Kleió ve službách únosců tak nově nedrží svitek, ale celou hromadu fakty přeplněných svitků. Také tančí, moc ji to však již nesluší. Místo vzdušných šatů utkaných z básnického jazyka má na sobě montérky ušpiněné od lopotné těžby dějinných faktů. Pod patronací této nové múzy dochází k povinné, přitom však pouze falešné sebevraždě autora. Nehodnotit, a tak být hodnotný, to je heslo "vědecké" historie. Jen tehdy podaří-li se nám adekvátně sešněrovat subjekt historika, je možné podat pravdivou filosofii dějin. V očích historiků tak září optimismus. Jak by ne, když v dějinách platí determinismus. Stačí se jen pevně držet, striktně hierarchizovat jednotlivé příčiny a dostaneme se k původní příčině. Takto pak můžeme zodpovědět základní otázku: Čí je to chyba? Která se následně přesouvá na pole metafyziky a je transformována do otázky po hybateli tohoto světa. A když to jde takto bezpečně směrem do minulosti, proč čekat a neprozkoumat již nyní rovněž naši budoucnost? Vždyť v dějinách přece platí dějinné zákony, dle nichž lze naši budoucnost předpovědět. Vše je se vším kontinuálně spojeno na společné vlně logiky dějinného vývoje. Čím víc o dějinách víme, tím nápadněji vyvstává jednotící nadhistorické stanovisko, jehož cílem je shrnout v totalitě veškerou rozmanitost. Člověk se tak v dějinách nemůže ztratit, nemůže sejít z cesty, neboť linie je pevně nalinkována. V dějinách existuje věčná pravda a člověk tak nezadržitelně míří vstříc pokroku.

Postoj věznitelů múzy k dějinám je však neudržitelný, neboť přes veškerou snahu nedokáže přivést Kleió k poslušnosti. Kleió tak i nadále ze tmy své cely vdechuje historikům jejich rekonstrukci dějin. Vezmeme-li do rukou slovník cizích slov, pod slovem konstrukce nalezneme tato základní vymezení. Zaprvé je to sestavování jednotlivých částí v celek podle plánu. Zadruhé pak nosná část, kostra stavby. I když historik zotročí svou múzu s vidinou neotřesitelných pilířů svého pojetí dějin, vždy jsou to pilíře, které jsou však teprve dle bodu jedna podle určitého plánu vybírány autorem. Historik se může zaklínat, že žádný plán nemá, že svou osobu nemilosrdně popravil. Bude se bránit, že nebezpečí ideologie se je možné vyhnout cestou řádné kritiky pramenů, kterou chápe jako natolik úzkou mřížku, že skrz ni nepronikne sebemenší zrnko subjektivity. Historik se bude takto vykroucet, přesto je moment výběru neredukovatelný.

Je tak zapotřebí zorganizovat trestnou výpravu do tábora únosců a vrátit Kleió tam, kam patří, mezi múzy a navrátit tak historikovi jeho roli v procesu zkoumání dějinné skutečnosti. Ne roli loutky v rukou Prozřetelnosti, nýbrž svobodného herce, který si je vědom svých možností, hranic historického poznání.

Dilthey si uvědomil specifičnost historiografie a nesmyslnost věznění múzy ve vidině metodách přírodních věd. Postřehl, že prostřednictvím vědeckého vysvětlení nelze dějinnou skutečnost adekvátně poznat. Ta je přístupná pouze skrze porozumění, neboť historiografie má zcela jinou strukturu než vědy přírodní. Ty převádí jednotlivé fenomény na obecné zákony. Historiografii ve snaze formulovat podobně obecné zákony brání nestálost, proměnlivost jevů, které zkoumá. Je to tak vždy člověk, kdo je pravým tvůrcem dějin a proto jim je schopen porozumět, kdo je svým prožitkem schopen nahlédnout život v jeho základní souvislosti. Osoba historika je tak vzkříšena zpět k životu a historiografie se po boku Kleió navrací do říše fantazie a svobody.

Neexistuje tak ani Prozřetelnost ani konečná příčina, nýbrž pouze Nietzscheho železná ruka nutnosti, která protřepává hrací kelímek náhody. Dějiny se nerozvíjejí lineárním způsobem, odhalujícím věčnou pravdu, ale hýbou se neurčenou sérií krizí, nespojitostí a zlomů. Jsou vždy otevřeny do mnoha stran a mohou nabrat jakýkoliv směr, proto je nelze předvídat. Kleió se sice nachází v blízkosti bohů, ale ani ona neví kudy povede tok dějin, kde se proud zastaví a kde znovu vytryskne. Myšlenku jednotícího dějinného vývoje je tak třeba zaměnit ve prospěch diskontinuity.

Ve svém rozhovoru s dějinami je tak historik těmto dějinám vzdálen. Dělí ho od nich zlomy, vyschlé prameny, jež oddělují odlišné do sebe uzavřené kulturní okruhy. A je jedno, zda je nazveme světem, duchem doby, či racionalitou nebo epistémou, jak se o nich vyjadřují postmodernisté. Proto je pro pochopení promluvy té které doby nutná rekonstrukce systému užívaného v oné době. Každá epocha má svůj vlastní styl promluvy a je na historikovi, aby si ji pomocí přízně Kleió osvojil. Jde tu o vztah interpreta k textu (promluvě) a prostřednictvím toho k autorovi textu samotnému, jde zde o dialog mezi interpretem a textem, jak o něm píše Gadamer. Přičemž textem tu je míněna konkrétní racionalita doby. Ta tak hraje roli mluvčího, historik pak jejího posluchače. Tento dialog je založen na dialektice, na umění vést rozhovor. Tímto uměním je schopnost zvládnutí jazyka textu, schopnost dekódování znaků specifické racionality. Opravdu se zde jedná o dekódování, neboť jazyk, který vždy textu samotnému předchází může obsahovat nám neznámé pojmy či pojmy s jiným významem. Záleží pouze na interpretovi, nakolik dokáže porozumět této racionalitě, nakolik si dokáže osvojit její slovník. Ve skutečnosti jsou  slova užitá pro popsání dějinné skutečnosti dokonalými chameleóny, kteří se zdají být přesným postižením dějinné skutečnosti. Je třeba být opatrný a mít na vědomí, že jsou to vždy pouze chameleóni literární konstrukce múzy Kleió. Nemůže existovat žádná dokonalá vazba mezi slovy a tím, co existuje vně, mezi zvyklostmi, které užíváme, kdykoliv o světě hovoříme, a tím, co svět opravdu obsahuje. Historik si tak vytváří vlastní pojmy o tom, co je typické. Tyto pojmy jsou pouhými nástroji, konstrukcemi. V tomto smyslu slouží spíše k porozumění než poznání pravdy.

 Dějiny, pozbyvší svou kontinuitu, se tak rozpadají do jednotlivých dějinných celků. Každá epocha je svébytným kulturní útvarem, který má svou strukturu, životní náladu, racionalitu doby. Foucault by řekl, že má svůj režim pravdy. Jde o postižení jisté dispozice doby, jež vtiskuje člověku svůj typický ráz. To však má důležitý dopad na pátrání po jednotící dějinné pravdě. Neexistuje nadhistorické pravdivé hledisko, dle nějž bychom mohli dějiny objektivně hodnotit. Každý člověk žije v určité době, která má své postoje a hodnoty, které se pak odrážejí do postojů pozorovatele. Je tak nutné klást důraz na historičnost člověka a jeho výtvorů. V protikladu k pojmům jako zákon dějin či pokrok je třeba zdůraznit osobu člověka, jenž si své dějiny vytváří sám. Člověk není Prométheus, který by se dokázal zbavit pout svých hodnot. Je doslova polapen do pasti jazyka, který je pouze reprezentací, ne však skutečností samotnou. Kleió ke každému hovoří jedinečným jazykem.

Je nutné myslet na nespolehlivost každého individuálního aktu porozumění jinému a na neredukovatelnou pluralitu systémů interpretací. Pravda je vždy ohrožena intervencí pozorovatele v jeho rekonstrukci. Možnost návratu imitace Kleió v rouchu striktní objektivní vědy je zavržena buď strukturou dějinné reality, vždy neúplné a neustále zaplavované novými významy, nebo aktivitou historika, který ovlivněn historickým vývojem, zůstává vnější k minulosti. Jde tu tedy o vklad pozorovatele, který nemůže dějinnou realitu bezprostředně objektivně uchopit. Takto neexistuje jediný a správný pohled na minulost. Každá interpretace minulosti je nutně částečná. Univerzálně platný výklad dějin je nedosažitelný. Historik v závislosti vůči pozorovanému jevu užívá rozličných konceptů, ale je to vždy pouze historik, kdo dle svých stanovisek (ideologie) volí téma a prostředky pro jeho zachycení. Je nutné připustit existenci těchto determinant, je třeba si uvědomit naši roli v procesu poznávání dějin. Jsou to vždy oči Kleió, v nichž se zrcadlí hodnoty doby, skrze něž historikové nahlížejí dějinnou skutečnost. Každý interpret dějin vytváří pouze obraz dějinné skutečnosti. Pojem obraz je zde právě výrazem zprostředkovaného, výrazem pro přetvoření reality. Naše poznání není poznáním pravé skutečnosti, ale je pouze naší představou, naším obrazem o skutečnosti.

Dopustili bychom se chyby, kdybychom podlehli iluzi o nevyhnutelnosti toho, co se událo. Únosci Kleió se mohou bránit, že nedělají nic nepravého, když zpětně postupují od účinků k příčinám. To je však pouze ideál. Ve skutečnosti je tu vždy několik příčin najednou. Jak tedy určit tu pravou příčinu? Není nutné znovu opakovat, že výběr je opět fakticky funkcí osobního zájmu. Není poté takový výběr svévolný? Může mít takovéto jednání nějakou vědeckou hodnotu ve smyslu objektivity přírodních věd? Historikové převypravují příběh událostí, ale motivy, které připisují činiteli, nabízejí pouze iluzorní uspokojení. Jednotlivým historickým událostem lze připsat pouze pravděpodobné, nikoliv nutné příčiny.  

            Každý v dějinách působící determinismus je vždy pouze částečný. Pravdu dějin nelze odhalit. Všechny zákony dějin jsou pouze náhodnými zobecněními s pouze částečnou platností. Lze pouze určit některé vývojové tendence a zákony těchto tendencí, protože ty jsou pouze dílčí a neusilují o postižení vývoje dějin v jejich celku. Jakékoliv snahy o kauzální systematizaci, čili o vysvětlení chodu dějin z jedné příčiny, jsou nutně odsouzena k nezdaru. Nic takového jako ukončená dějinná realita neexistuje. Ta je vždy víceznačná a nevyčerpatelná. Proto je nemožné hovořit o jednotné pravdě dějin.  Dějiny jsou otevřené, protože nejsou předem napsány ani nejsou určené nějakou zákonitou nutností. Objektivní realita se totiž pohybuje, mění se se změnou ideálů doby. Tím je člověk nucen neustále přepisovat svoje dějiny. Je zapotřebí nemilosrdně svrhnout umělou budovu totality a zaměnit ji za faktickou pluralitu možných pravd, které dost dobře nelze vměstnat do pojmu jednoty. Je zapotřebí překonat jakýkoliv nostalgický náznak smutku po jednotné perspektivě. Kleió není múzou s tváří znetvořenou v pesimistický úšklebek, ale múzou svobody, která člověka před beznadějnou opuštěností v relativitě dějin. Svoboda spojená s vědomím existence hranic historického poznání pomáhá relativitu alespoň částečně překonat, neboť pochopení relativity znamená rovněž její překonání.

            Člověk pravdu neobjevuje, nýbrž ji vynalézá. Pokud tak pravda existuje, pak je pravdou naší přítomnosti, je dcerou doby, ve které žijeme.

 




Published by the Department of Philosophy, Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, Czech Republic.
ISSN: 1212-9097