Pavel Cmorej et al.: Filozofické dialógy

Pavel Cmorej et al.: Filozofické dialógy, Bratislava: Filozofický ústav SAV, 2007, 448 s.

 

V našem česko-slovenském jazykovém prostoru se objevuje publikace, která zajímavým způsobem navazuje na tradici platónských dialogů a scholastických disputací. Setkáme se v ní s jedenácti dialogy, původně otištěnými v časopise nejen analytické filozofie Organon F, který je známý i u nás. Různorodé disputace vedl prof. Cmorej s mnoha filozofy, mimo jiné s Pavlem Maternou, Jaroslavem Peregrinem, Stanislavem Sousedíkem nebo dokonce s Pavlem Tichým a Peterem Frederickem Strawsonem.

 

Dialog je útvar jistě dynamický a proto čtivý, projevuje se v něm víc než např. v odborné stati osobnost toho kterého filozofa (a tak se můžeme přesvědčit, že zmiňovaní pánové mají povětšinou velké nadšení pro diskuzi, dobře se při ní baví a neodpustí si lehké humorné  „rýpnutí“ do svého kolegy) hlavně je to však forma, která nepředkládá hotové teze a argumenty, ale je spíše jejich hledáním.

Jistě, má to svá úskalí, i zde se dialogy neobejdou bez redundance, odbíhání od tématu, rozmělnění diskuze příliš obšírným tématem, u něhož není naděje dospět na několika stránkách k řešení. Ale je tu prof. Cmorej, který obvykle rázně dialog moderuje: snaží se vést své partnery k metodickému a argumentacemi podloženému řešení sice jen „drobných“ témat, o to je však diskuze konkrétnější a efektivnější.

 

Je třeba zdůraznit, že nejde o dialogy ledajaké: autoři v nich povětšinou velmi striktně používají metody, na něž nás navykla především analytická filozofie: věcné předložení teze a argumenty pro ni, kolegova protiargumentace, opravení tezí podle jeho námitek atd. Tedy něco, o co se snažil již Platón, ale nyní v přísnější a méně umělecké podobě (milovníci metafor a imaginace si na své nepřijdou, o to je však text karteziánsky jasnější a zřetelnější). Co je však podstatné, účastnící diskuzí se skutečně poctivě snaží najít řešení akceptovatelné všemi, ne pouze zvítězit, obhájit vlastní teze.

S čím se na stránkách poměrně obsáhlé publikace (448 stran) setkáme? Půjde o to, nakolik může být filozofie vědecká, co je to „bytí“ a zda se otázka po „bytí“ nemusí klást jinak, jak Piaget a nejen on chápe abstraktní entity. V dalším dialogu Cmorej s Peregrinem řeší otázku, zda může být vyplývání současně relací i empirickým faktem, následně se dozvíme, jak Pavel Tichý chápe komplexy a jak komplex souvisí s jeho konstrukcemi. Lze si také přečíst, co je Strawsonova reference a jaké jsou její úskalí, jak vypadá Maternova koncepce pojmu (a pojmu s hvězdičkou). V neposlední řadě nám Sousedík předloží nejen aristotelskou teorii predikace, ale i velký kus aristotelské metafyziky a konečně pánové Cmorej, Kamhal a Zouhar se snaží přijít na to, co to vlastně je „vlastní jméno“.

Pokud bych měl tři z jedenácti dialogů přednostně doporučit, byly by to dialogy Cmoreje s Peregrinem, Tichým a Sousedíkem.

Dialog Cmoreje s Peregrinem je konfrontací dvou myslitelů, kteří se sice oba k analytické filozofii hlásí, ale mají k ní poněkud odlišný vztah. Cmorej prosazuje exaktní metodu a přesné definice, Peregrin je spíš pro intuitivní uvažování chápající definice pouze jako nástroj, který je možné kdykoli odložit a nahradit jiným. Nechám už na čtenáři, jaký vztah zaujme k definicím a logickým formulím (případně snad spíše k tomu, co je jimi označováno), jen poznamenám, že toto rozhodnutí je (pokud jsme analytickými filozofy) zásadním.

Dialog Cmoreje s Tichým ukazuje velmi pečlivou snahu navzájem si porozumět, přesvědčit druhého o svém stanovisku, ale také ochotu své stanovisko změnit, pokud druhý předloží lepší argumenty. Téma je jasné: je to TIL (či slovensky libozvučněji TILka), přesněji to, zda a jak jde komplex explikovat Tichého konstrukcemi a co to ten komplex vůbec je.

Dialog Cmoreje se Sousedíkem je úplně jiného druhu: jde o konfrontaci Cmorejovy logické sémantiky (s náběhy k analytické metafyzice) se Sousedíkovou aristotelskou logikou (s velmi dlouhými a zajímavými odbočkami do aristotelské metafyziky, u níž je těžko rozhodnout, zda se řídí podle aristotelské logiky nebo je tomu naopak). Cmorej se snaží porozumět vůči analytické filozofii téměř úplně jinému Sousedíkově slovníku, Sousedík se zase snaží vyjít Cmorejovi vstříc a klasický slovník s mnohými úspěchy překládá do slovníku moderní logiky a konfrontuje jej s ním. Výsledkem je velmi zajímavý dialog, který skutečně seriozně konfrontuje dvě odlišné metafyziky (klasickou a analytickou) a nachází mezi nimi styčné body. Především pak Sousedík Cmorejovi z klasické metafyziky předkládá pro analytickou filozofii nové témata a distinkce, které Cmorej prostředky moderní logiky může explikovat přesněji, než se to podařilo scholastikům.

Tři dialogy již představeny byly, byla by však škoda nezmínit se ještě o dvou hodně zajímavých.

Pro návštěvníky kurzů prof. Materny a nejen pro ně rád doporučuji dialog Cmoreje s Maternou: řeší se zde poměrně detailní distinkce Maternovy teorie pojmů (podané však jasně a místy až hravě), proto to může sloužit jako vhodné doplnění, ale také sumarizace Maternových kurzů o pojmu (především Logické analýzy přirozeného jazyka II.).

Pro zájemce o spor realistů s nominalisty rád doporučuji dialog Cmoreje s Rybárem, kterým se nesou dvě klíčové otázky: 1) pokud dva myslí abstraktní entitu, jde jen o dva různé mentální procesy, nebo je jedna abstraktní entity pouze dvěma různými mentálními procesy uchopována? 2) jak mohu abstrahovat pojem z jednotlivin bez toho, že už bych tento pojem alespoň rámcově předem měl?

Na závěr chci říci, že tato kniha se mi četla velmi dobře, lehce by se mohlo stát, že ji zapálený filozof přečte během večera. Odborných statí už bylo dost, nyní si přečtěme, jak se má ve filozofii disputovat. Nu, a pak už disputujme sami!

Antonín Dolák




Published by the Department of Philosophy, Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, Czech Republic.
ISSN: 1212-9097