Ivo Kraus: Fyzika od Thaléta k Newtonovi

Ivo Kraus: Fyzika od Thaléta k Newtonovi. Academia, edice Galileo, sv. 10, Praha 2007, 329 s.

 

Při poslední návštěvě velkého a váženého brněnského knihkupectví na Masarykově ulici, na dohled od  vlakového nádraží, jsem se před několika dny v podzemním podlaží otázal prodavačky, kde je oddíl přírodních věd. Před tím, než jsem dotaz položil, jsem celou velkou podzemní místnost obešel a marně hledal příslušné regály. Nalezl jsem pouze jediný regál s názvem „Astronomie“ a tam se vlezlo mnohé, včetně Darwina. Odpovědí prodavačky byla otázka: kterou přírodní vědu mám na mysli. Upřesnil jsem, že třeba fyziku, biologii a podobně. Prodavačka mě nasměrovala k regálům „Zahrada“, „Hobby“ „Knihy o přírodě“ (což byly fotografické publikace o přírodě, koních a podobně). Vyvolalo to ve mně rozpaky a raději jsem zvolil místo dalšího vysvětlování ústup. Asi se naše představy o přírodních vědách fatálně lišily. Snad proto mám radost z každé knihy, která dnes kvalitním, rozuměj obeznámeným a fundovaným, způsobem popularizuje a zpřístupňuje vědu a dějiny vědy. A to již ve chvíli, kdy ji zahlédnu ve výkladu, v regálu nebo na pultě knihkupectví. Jedná-li se o spojení dějin vědy a filozofie, je radostné očekávání a touha po nových poznatcích ještě vyšší. Někdy radost vydrží déle, popřípadě je trvalá. Často tomu tak bývá v případě cizojazyčných publikací, méně častěji v případě publikací tuzemských. U některých publikací radostné očekávání zmizí neskutečně rychle. Počáteční radost z knihy Fyzika od Thaléta k Newtonovi vyprchala ještě rychleji než zmizí pěna nad pivy velkých pivovarů (tedy hodně rychle). Důvodem počátečního radostného očekávání byl i údaj o autorovi knihy, uvedený na obálce. V roce 2006 byla Ivo Krausovi udělena Čestná medaile V. Náprstka za zásluhy v popularizaci vědy. Zmíněná publikace s podtitulem Kapitoly z dějin fyziky zaujala moji pozornost ještě tím, že cca 96% autorů zahrnutých do předložených dějin fyziky jsou rovněž filozofové. Ovšem spíše než kvalitní popularizační dějiny fyziky, které naznačí důvody pro položení klíčových otázek, souvislosti, provázanost problémů, návaznosti při řešení klíčových otázek, připomíná předložený text jakési rozmělněné poznámky k lidovým přednáškám snad pro střední školu nebo večerní doškolování (obsahuje kapitoly typu „Co řekl“, „Čeho byl očitým svědkem“, opepřené „údajnými“ historkami ze života fyziků). Podle autora je „vývoj fyziky mozaikou bezpočtu lidských osudů“. V tom bude asi jeden z kamenů úrazu celé koncepce knihy. Nikoli problémy, ale jen povrchní mozaika postav bez odpovědí na otázky proč, jak, k čemu, a to ještě převyprávěno a zkompilováno z přehledových knih a sekundární literatury převážně staršího data a často již rovněž populárního charakteru.    

Proč hned od počátku příkrá slova? Podívejme se na důvody nelichotivého hodnocení.

Již začátek knihy nevzbuzuje důvěru. Předmluva začíná citátem bez uvedení autora, hned po prvním citátu následuje druhý, který tvoří větší část předmluvy. Přesnou citaci nahrazuje pouze údaj v závorce „(Johann Wolfgang Goethe)“. Problém s citacemi se táhne celou knihou: autor je jednoduše neuvádí. Domnívám se, že pokus ospravedlnit to tím, že autor řekne, že nechtěl popularizační knihu přetížit poznámkovým aparátem, by neobstál, protože zvídavý čtenář by si rád citovaná místa ověřil a poohlédl by se sám po kontextu problému. Od autora knihy se o něm příliš nedoví. Nedůvěru vzbuzuje také to, že autor až na výjimky vůbec neuvádí v použité literatuře primární literaturu. Takže mluví o M. Kusánském, Leonardovi da Vinci, W. Gilbertovi, Ch. Huygesovi, I. Newtonovi a neuvádí žádnou primární literaturu, u dalších autorů uvádí pouze české výbory, které nejsou reprezentativními díly, o nichž se zmiňuje v textu. Např. u René Descarta tak nalezneme v použité literatuře pouze Vášně duše nikoli Rozpravu nebo Meditace, podobná situace se opakuje u Leibnize. Na podobné elementární nedostatky při práci s použitou odbornou literaturou jsou upozorňováni studenti u seminárních prací. Nebo to snad znamená, že Kraus pracoval pouze s literaturou sekundární? Odkazů na různé Přehledné Stručné dějiny, Úvody, Přehledy a Nástiny uvádí dostatek a většinou bohužel z dějin fyziky i filozofie. Mám tomu rozumět tak, že kniha je kompilátem z kompilátů? Proč pak takovou knihu psát a myslet si, že se jedná o popularizaci vědy? Jedná se o „zadní schodiště fyziky“ kompilované ze sekundární literatury k dějinám filozofie? Má-li fyzik za koníčka dějiny filozofie, proč vydává mizerné privátní výpisky z přehledů k dějinám filozofie jako knihu? Většina zpracovaných textů je z druhé ruky – tak se píší dějiny vědy? Takový text vydá nakladatelství Akademie věd? Velestručné převykládání dějin filozofie, výlety do dějin umění a společensko kulturních událostí jsou tristní, zbytečné, špatné, útržkovité a bez souvislostí, a to hned od první strany první kapitoly. Nedůvěra se tudíž objeví od samotného počátku, u zdánlivé drobnosti na straně 11: že mezi sedm mudrců bylo průběžně počítáno až 20 různých postav řeckých myslitelů, vědí již studenti prvního ročníku, na začátku studia filozofie. Zde se jako nesporný fakt uvede sedm jmen (což svorně opakují všechny zjednodušující úvody) a hotovo. Nezůstane však u drobností. Velmi slabé jsou úvodní odstavce ke třem hlavním obdobím (dle autora) dějin fyziky (s. 11, 75, 113). Autor se v nich  pokouší v několika nicneříkajících a stěží obhajitelných obecně laděných větách charakterizovat příslušné dlouhé historické období. Důvod zařazení některých subkapitol (a způsob jejich zpracování) do dějin fyziky mi zcela uniká: Sofisté – profesionální učitelé moudrosti, Významné mezníky starověkých řeckých a římských dějin, Vzestupy a pády středověkých evropských říší. U F. Bacona nás autor seznámí se svými výpisky z esejů O zášti a O studiu a přidá oblíbenou subkapitolu Co řekl (třeba o mládí a stáří, o sobě – marně se ptám, proč by to mělo být součástí dějin fyziky). U Descarta nám opět předloží nekomentované výpisky z Rozpravy o metodě (bez přesných citací a rozlišení interpretace a citace). Podobné poznámky lze uvést u každého filozofa – fyzika, tedy u drtivé většiny kapitol v knize. Autorovým koníčkem je možná vedle domácího amatérského filozofování pravděpodobně i numismatika a filatelie. Někteří řečtí filozofové na nás totiž shlíží z obrázku bankovky a známky. Popiska u obrázku bankovky s podobiznou Démokrita na s. 31 čtenáři říká: „Démokritos – původní řecká bankovka“ (původní?); Archimédova podobizna s miniobrázkem spirálovitého šroubu na nás vykoukne z italské známky v hodnotě 500 (s.49).     

 

Představuji si, co by řekli fyzikové, kdyby filozof s útržkovitými znalostmi o fyzice psal podobným způsobem o dějinách fyziky. Myslím, že by jim to ani nestálo za polemiku a pozornost. Práce odpovědného redaktora v nakladatelství Academia by měla spočívat rovněž ve schopnosti nepustit do tisku knihu, která nedosahuje odborné úrovně v daném oboru. V tomto případě se jedná o pravděpodobnou nekompetentnost (odborného?) redaktora nebo odborného lektora, který autora neupozornil na problematický charakter celé knihy. Přemýšlím, zda bych na knize Fyzika od Thaléta k Newtonovi. Kapitoly z dějin fyziky něco ocenil. Jsou to dvě věci: 1) některé hezké přetištěné rytiny (např. portrét Émille du Châtelet, ilustrace hmyzu R. Hooka z knihy Micrographia nebo rytinu Tillyho vojska útočí na Magdeburk); 2) odvahu něco podobného publikovat pod hlavičkou popularizace dějin vědy.

 

Radim Brázda         

 




Published by the Department of Philosophy, Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, Czech Republic.
ISSN: 1212-9097