Nitsche, M., Sousedík, P., Šimsa, M. (eds.): Schizma filosofie 20. století

Nitsche, M., Sousedík, P., Šimsa, M. (eds.): Schizma filosofie 20. století. Filosofia. Praha 2005, 300 s.

Kniha vyšla již v roce 2005, proč o ní tedy dnes psát? Byla by škoda, kdyby se tomuto zajímavému počinu nedostalo více pozornosti, proto se ji pokusím alespoň částečně oživit touto recenzí.

Bývá dnes (nejen) na české filozofické scéně skoro pravidlem, že nás jako první u nové filozofické knihy zajímá, zda je od analytického filozofa nebo patří k filozofii kontinentální, živené myšlenkami především německých a francouzských autorů. Pokud filozof či kniha patří k opačnému proudu, už nás zpravidla dále nezajímá, aniž bychom se s ní(m) blíže seznámili. Navíc ani filozofové z těchto dvou směrů spolu příliš  nekomunikují, myšlenky druhého proudu často bagatelizují a zesměšňují, obviňují z nemodernosti nebo naopak přílišné módnosti, nekonzistence nebo naopak omezující zaslepené konzistence.

Výše jmenovaná kniha se pokouší ono schizma-rozkol uvnitř filozofie explicitně tematizovat, vykázat na konkrétních sporech některých významných filozofů a co více: pokouší se i o dialog mezi dvěmi takřka znepřátelenými a takřka zcela protikladnými směry. Kniha je zajímavá i tím, že je na našem trhu téměř výjimkou – o to víc pozornosti bychom jí mohli (měli?) věnovat.

Kniha má čtyři oddíly, z nichž každý je vybaven krátkým úvodem stručně informujícím o problematice daného oddílu, a také představujícím jeho statě.

První oddíl se věnuje myšlenkám zakladatelských osobností analytické filozofie a fenomenologie, explicitně pak po řadě Bolzanovi, Fregemu, Husserlovi a Russelovi.

Druhá část se – na první pohled trochu překvapivě – zaobírá Kantem. Věc se ale vyjasní, když se čtenář dočte, že jde o analýzu recepce kantianismu v analytické a kontinentální filozofii. Zatímco první oddíl se věnoval vždy buď jen analytické nebo zase jen kontinentální filozofii, zde se ve statích Jiřího Chotaše či Vladimíra  Zemana dovídáme něco o paralelách i rozkolech v recepci Kanta u obou hlavních směrů filozofie 20. století.

Třetí oddíl pojednává téma zřejmě nejzajímavější: rozkol mezi analytickou a kontinentální filozofií byl totiž dozajista vyhrocen v postavách Heideggera a Carnapa. Tomuto rozkolu se zde velmi zajímavě věnují Prokop Sousedík, Martin Nitsche a Petr Glombíček.

A konečně čtvrtá část promýšlí nejsoučasnější diskuzi mezi dvěma nejvlivnějšími proudy filozofie. Čtenář možná s podivem zjišťuje, že v této diskuzi nacházíme (zatím spíše ve světě než u nás) vstřícné tendence jdoucí z obou "táborů". Také již došlo na vzájemné obohacení, přejímání myšlenek, metod či pojmů druhé strany, donedávna v daném směru platících za téměř zakázané.  Např. Petr Koťátko si všímá toho, že v současné analytické filozofii jazyka se objevují už i psychologické pojmy (které byly doma zatím spíše jen v kontinentální filozofii).

Statí je v recenzované knize celá řada, zde se věnuji jen některým. Cílem je přiblížit čtenáři "ducha" knihy a snad jej přesvědčit k jejímu přečtení.

Marián Zouhar se velmi sofistikovaně věnuje ontologii Betranda Russella ve svém článku (nacházejícím se hned v prvním oddíle) nazvaném "Russellova ontológia jako prekonanie idealizmu". Idealismem je zde míněna doktrína domnívající se, že vše, subjekt i objekt, je mentální. Zouhar zajímavě ukazuje paralely mezi empirismem Russella a Berkeleyho, nachází tolik shodných rysů, že by to méně znalí jejich myšlenek určitě nečekali. Také velmi precizně rekonstruuje Russellovu ontologii a konečně velmi ostře vymezuje rozdíly Russellovy a Berkeleyho koncepce, které najdeme především v rozdílném chápání povahy subjektu a objektu (které mají pro Berkeleyho stejnou povahu, pro Russella již ne) a v Russellově sofistikovaném konceptu prostoru, jenž mu pomáhá řešit problém reidentifikace předmětu, který Berkeley řeší jen velmi nedokonale (jeho koncepce boží mysli neumožňuje vysvětlit změnu předmětu: pokud je předmět jen mentální, změní-li se, již musí u Berkeleyho jít o jiný předmět).

Ladislav Benyovszky se ve svém článku "Strach a údiv jako čas zpřístupňující zkušenosti" věnuje výlučně myšlenkám pozdního Martina Heideggera, dodávám, že velmi zasvěceně. Ukazuje, že údiv nalaďuje člověka na vztah s přítomností (v něm se právě obvyklost obvyklých věcí ukazuje jako neobvyklá) a strach zase člověka uvádí do vztahu k budoucímu, které se přibližuje a ohrožuje jej. Strach je jednotný prožitek přibližujícího se budoucího, pociťovaného jako strašné. Nátlak ohrožení zažívaný ve strachu jako něco vskutku "strašného" je ukazování se-přítomnění budoucnosti. Zásadním znakem úzkosti či strachu (Angst) (které od sebe nejprve Heidegger po vzoru Kierkegaarda velmi ostře odlišoval, úzkost byla základní náladou, strach pak náladou méně důležitou) je tedy vztah člověka a času – strach je zkušenost, která nám zpřítomňuje čas, konkrétněji budoucnost. 

Také Aleš Novák se ve svém článku "Základní nálady jako základní dění lidské existence" věnuje výlučně pozdnímu Heideggerovi. Tento článek je úzce spjat s tématy článku předchozího (naladěnost člověka). Novák analyzuje různé druhy pro lidskou existenci výsadních nálad, musím však také říci, že mnohdy téměř nesrozumitelně (na rozdíl od velmi srozumitelného Benyovszkého). Je třeba dodat, že za to zajisté z části může složitost tématu a zčásti také (jsem přesvědčen, že mnohdy opravdu zbytečná) složitost Heideggerova stylu psaní. Novák předkládá také zřejmě vlastní (není uveden jiný překladatel) překlady částí Heideggerových textů, které jsou občas příliš doslovné, občas kostrbaté a občas příliš zachovávající konstrukci německé věty pro českou skladbu se nehodící (např. str. 172: "V ní se odehrává, že to, co je na všem bytostném prosté a mírné, že se to stane vlastnictvím, v němž by mohly bydlet věci jakéhosi dbalého světa"). Novák dále zajímavě poukazuje na roli nálady zděšení, která plní v Heideggerově "Beiträge zur Philosophie" identickou úlohu, jako v přednášce "Co je metafyzika?" plnila úzkost: v úzkosti mizí opora určitého, zažíváme mizení jsoucna v celku atd.

Sousedík se ve svém článku "Carnapův pokus o kritiku Heideggerovy metafyziky. Dva protipóly evropské filosofie 20. století" zaobírá Carnapovou ostrou kritikou Heideggera. Obhajuje Heideggera proti Carnapovi v tom, že Heidegger se jako mystik podle Sousedíka může vyjadřovat nelogicky, na druhou stranu se však domnívá, že Heidegger nemá jako mysticky píšící autor právo na logickou argumentaci, kterou občas používá. Podle Sousedíka pak vzniká v Heideggerově díle chaos: buď má psát úplně logicky (filozofie) nebo úplně nelogicky (mystika), špatně si však údajně vybral kompromisní cestu. V tomto se Sousedíkem nesouhlasím: Heidegger psal nelogicky jen tehdy, když se pokusil vyjadřovat nevyjádřitelné (tehdy úmyslně používal významově neuzavřené či mnohovýznamové pojmy nebo naopak bezobsažné tautologie, aby čtenáři naznačil, že o nevyjádřitelném nemůže hovořit přímo), když to však šlo (když mu to předmět umožňoval: fenomenologicky se řídil podle povahy předmětu, ne stále jen podle logiky), užíval logiku.

Martin Nitsche ve svém článku ""Starost o užívání řeči." Heideggerovy reakce na Carnapovo vystoupení v časopise Erkenntnis" analyzuje Heideggerovy reakce na Carnapovu kritiku jeho díla. Ukazuje, že Heidegger si byl alogičnosti vyskytující se v některých jeho textech vědom, používal ji záměrně a jen tehdy, když to předmět zkoumání skutečně vyžadoval. Dělal to také proto, že se domníval, že logika není jediný způsob lidského myšlení, že je to omezený nástroj vhodný jen pro některé lidské aktivity (např. kalkulování se jsoucnem) a jde o nástroj neadekvátně redukující pojem "bytí".

Petr Glombíček se ve své stati "Země nikoho jako místo k setkání: wittgensteinovský nesmysl" zamýšlí nad vztahem Wittgensteina k Heideggerovu dílu a také nad možnými paralelami jejich děl. Zdůrazňuje, že Wittgenstein Heideggerovy snahy vyjádřit např. "bytí či úzkost" oceňoval a domníval se, že jde o tendenci lidské mysli napřahovat se proti hranicím jazyka, která sice poznání nerozšiřuje, ale hraje v životě pozitivní úlohu. Jazyk není klec a je možné poznat něco, co se ukazuje a je sice nevyslovitelné, ale není zbytečné se pokoušet, tak jako Heidegger, vyslovovat ony wittgensteinovské "nesmyslné" věty.

Mohl bych jistě analyzovat ještě další články, ale doufám, že si čtenář o knize již vytvořil příznivý názor a sám se do ní začte. Jako podle Wittgensteina není zbytečné pokoušet se vyslovovat mystické, recenzovaná kniha ukazuje, že snad také není zbytečné vést dialog mezi kontinentální a analytickou filozofií, i když to někdy může být skoro tak obtížné, jako když se mystik snaží vyslovit nevyslovitelné.

Antonín Dolák




Published by the Department of Philosophy, Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, Czech Republic.
ISSN: 1212-9097