Laugier, S. (ed.): Éthique, littérature, vie humaine

Laugier, S. (ed.): Éthique, littérature, vie humaine. Paris, PUF, 2006, 372 s.

 

Možné souvislosti mezi literaturou a etikou, mezi literárním a filozofickým textem, vybízejí k mnoha otázkám. Jedna z těch, které vzbuzují zvědavost, zní: má literatura nějakou epistemologickou funkci a nabízí nějaké poznání? Na tuto otázku a další související témata z oblasti etiky a literatury se snaží najít odpovědi kniha Éthique, littérature, vie humaine[1]. Z uvedeného se soustředí zejména na možnosti vzájemného obohacení těchto dvou rozsáhlých oblastí. Kniha vyšla v roce 2006 jakožto sborník příspěvků současných, převážně francouzských a amerických autorů (Jacques Bouveresse, Martha Nussbaum, Cora Diamond, James Conant, Stanley Cavell, Jean-Jacques Rosat, Élise Domenách, Monique Canto-Sperber aj.) pod vedením Sandry Laugier[2].

Studie jsou rozděleny do tří tematických kapitol: 1. Literatura a morální poznání[3], 2. Morálka a lidský život a 3. Příklady a modely[4]. Zastoupení jednotlivých studií je zcela vyvážené, každá kapitola obsahuje čtyři příspěvky se čtyřmi různými podtématy. Slovy Sandry Laugier  vycházejí studie ze společné teze, že etika a literatura mají společné a příbuzné téma, jímž je v nejširším slova smyslu lidský život – neboť se často zdá, že mluví o stejné věci, formulují paralelní problémy a popisují stejnou skutečnost. Tato široce pojatá teze zastřešující všechny příspěvky označuje ovšem takovou příbuznost, do které by se nevešla pouze etika a literatura, ale také hudba, přírodní vědy a v podstatě cokoli, co se nějak váže k člověku. Jestliže však připouštíme, že si literatura přeci jen pohrává s filosofickými tématy, respektive morálními, můžeme se obrátit k jednotlivým článkům s nadějí dobrat se jistých odpovědí na výše uvedené otázky. Poznávací proces prostřednictvím literatury a jeho výsledky, tj. potenciální  přírůstek poznání, pečlivě propracoval Jacques Bouveresse v článku nazvaném La littérature, la connaissance et philosophie morale[5], jehož hlavní teze jsou shrnuty v závěru recenze.

Jakým způsobem se autoři snaží téma uchopit? Již po prvním čtení je patrné, že se zde neustále proplétá několik odlišných linií. První z nich je snaha o zachycení vztahu literatury a etiky pomocí zastoupení textů, které nás okazují ke konkrétnímu lidskému prožitku. Výsledkem poměřování etiky jako teorie a etiky přítomné v literárním díle je pak zjednodušeně řečeno vztah mezi teorií a praxí, abstraktním a konkrétním, tedy v důsledcích i míra názornosti. Popis zproštěný detailů postav, „tváří“ aktérů, konkrétních příkladů s udáním času a prostoru (i když fiktivního), pocitů a dojmů postav apod. se pak zdá být méně kvalitní než jeho protějšek reprezentovaný "živým" hrdinou s danými vlastnostmi. Nabízí se ihned otázka, zda vůbec literární a filosofický text stojí takto v opozici a není-li toto kladení autory uměle vytvářeno. Druhou linii tvoří důraz na recepci díla – jde o emoční prožitek nad dílem, dobrodružství čtení, o které je škoda se připravit. I když se možná někomu více tají dech při čtení Aristotela spíše než Ovidia, je zvláštní poměřovat text subjektivní angažovaností. Na roli subjektivního kritéria atraktivity textu upozorňuje i Jacques Bouveresse, když cituje Alfreda Kubina hovořícího o intenzitě přítomnosti imaginace v literárním díle ve srovnání s filosofickým.[6] Třetí linie by se dala charakterizovat jako vyrovnávání se s konkrétními tématy, např. s tématem odsouzení, trestu, afektivního jednání, porušení slibu, krádeže apod. Mohou to být primárně témata etiky, ale také předmětem příběhu a v obou případech pak čtenář stojí před otázkou, zda text přiřadit k literatuře nebo etice. Autoři se snaží najít hranice mezi texty, jež věnují pozornost lidským motivům pro rozhodování a jednání.

Texty seskupené v první kapitole prověřují vztah mezi etikou a poznáním a způsob, jímž může být tento vztah transformován odvoláním se na literaturu. Martha Nussbaum a Cora Diamond se společně domnívají ve svých esejích o Henry Jamesovi, že to, co literatura přináší etice, nemůže být ustanoveno pouhými argumenty nebo soudy. Hlavním impulzem vedoucím k podobným závěrům je obrana proti tendenci redukovat literární dílo na strohou poučku, jako např. že krást není dobré. Literární dílo není psáno samo pro sebe, ale obrací se podle nich na zájmy a potřeby čtenáře. Martha Nussbaum pojímá literaturu jako morální filosofii a zabývá se rozborem Jamesova díla Zlatá mísa. Román podle ní nastoluje možnost přijmout pozvání k tomu, abychom viděli věci jako Maggie, hlavní hrdinka románu. Cizí perspektivu bychom mohli nalézt i ve snaze po zobecnění jednotlivého případu. Cora Diamond popisuje čtení Jamese jako konceptuální dobrodružství, které uvádí v pohyb nejen naši imaginaci, percepci, ale také rozšiřuje hranice našich dosavadních konceptů světa. Literatura není záležitostí citu, dojmu, ale výrazu a projevu, který může zahrnovat skrytý morální obsah. (Skrytý nikoli ve smyslu tajný, nýbrž potenciální.) Sandra Laugier k první kapitole dodává, že etika povinnosti přechází k etice osobní dokonalosti, která nabádá k tomu, aby morální filosofie byla spíše filosofií psychologie (odkazem na dílo G. E. M. Anscombe Modern Moral Philosophy). Laugier ovšem nepodává vysvětlení, co si přesně pod tímto pojmem představuje, a lze se jen domnívat, že se obrací ke konkrétnímu individuu namísto obecných odosobněných zásad. Taková charakteristika je však podobně významově plochá jako ta předchozí. Je evidentní, že esejistický styl příspěvků včetně komentářů Sandry Laugier doprovázený rozvolněním stylu a formy zamlžuje také terminologii a argumentaci.

Kapitola Morálka a lidský život se zaměřuje na otázku, zda lze ospravedlnit naše činy, jak vytváříme morální soudy a argumenty, jak je následně aplikujeme v životě a jak je lidské jednání a zkušenost zpětně upravuje a upřesňuje. Podle Monique Canto-Sperber nemůže být morální obsah literárních děl redukován na nějakou výstavbu morálních soudů nebo schematizujících pouček, stejně tak jako na to poukazuje Nussbaum a Diamond. Morální obsah je dobře viditelný v souvislosti s morální individuální zkušeností, jak je nám dána v našich prožitcích. V textu nemůžeme oddělit to, co je jasné povahy argumentační  a co je "jenom ukázáno". Literatura podle Canto-Sperber popisuje komplexitu citů a lidského života. Pozornost je kladena na soukromý život člověka, na složitost poznání sebe sama. Layla Raïd dává do souvislosti Wittgensteinovu filosofii s Dostojevského hrdiny, zejména s tzv. člověkem spodiny. Přímé srovnání bychom zde však hledali marně. Používá k jeho dosažení oslího můstku přes dílo M. M. Bachtina Román jako dialog. Centrální téma dialogu se soustřeďuje na odhalení údajné dialogické struktury Wittgensteinova Tractatu. Dalšími tématy jsou Descartes, Emerson a Poe v podání Stanley Cavella, na jehož skepticismus a morální perfekcionismus kriticky navazuje Élise Domenách. S. Cavell klade největší důraz na film. Kinematografické dílo, aniž by měl Cavell zájem podceňovat jiná umělecká díla, nás často staví před „podivnou, cizí zkušenost“, která nás informuje a následně formuje – činí nás citlivějšími k naší vlastní zkušenosti a zvyšuje náš zájem o ni (vyzdvihuje tím podobné dimenze literárního díla jako Nussbaum). Východiskem druhé kapitoly je modifikace zkoumání obecných morálních konceptů na zkoumání zvláštních představ, konfigurací myšlení individuí. Pozornost k životu v jeho motivech a detailech umisťuje záležitosti etiky do oblasti percepce.

Název třetí kapitoly Příklady a modely sám napovídá, že se systematicky věnuje skupině literárních děl, jež mají sloužit jako příklady a vzory jistých morálních koncepcí (Kafka, Orwell aj.). Předchozí analýzy by totiž podle Sandry Laugier byly málo přesvědčivé, kdyby zůstaly příliš obecné, abstraktní a popisné. Je však např. teorie relativity, matematický vzorec nebo gravitační zákon méně přesvědčivý než nějaký jednotlivý příklad? Nejspíše se jednalo o další nepovedený pokus zdůraznit roli příkladů. Příspěvky třetí kapitoly bychom jednoduše mohli označit za případové studie věnované konkrétním dílům různých autorů nebo dílům jednoho autora (viz např. Kafka en Floride[7] Jamese Conanta, který srovnává americké prezidentské volby v roce 2000 se soudními rozsudky udělovanými v dílech jako Proces, Zámek, V kárném táboře a vybraných povídkách). Jaký je člověk, kterého popisuje literatura? Výjimečný nebo obyčejný? Vincent Descombes se ve své analýze děl Musila, Balzaca a Prousta ptá na literární status obyčejného, průměrného člověka. Představuje cestu „návratu k lidství individua“, tj. převedení pozornosti od neobyčejných hrdinů k obyčejným, a poukazuje na „velikost těchto obyčejných“. Je jednodušší věřit v génie než přijmout, že by historie mohla být činem obyčejných lidí. Emmanuel Halais ve svém příspěvku Dobrodružství Ničitelů (L’aventure des Destructeurs) aplikuje teorii dobrodružství čtení na textech G. Greena, jehož výsledkem jsou imaginativní odpovědi. Imaginativními odpověďmi má nejspíš na mysli širokou potencialitu literatury „nahlas“ se vyjádřit a vést úvahu společně s právě čtoucí osobou. Jean-Jacques Rosat se orientuje na politické vzdělání a umění románu se zvláštním zřetelem k roku 1984.

Příspěvek Jacquese Bouveresse La littérature, la connaissance et philosophie morale je kompletací názorů výše zmíněných autorů, literátů a dalších filosofů, zejména Marthy Nussbaum, Iris Murdoch, Roberta Musila, Virginie Woolfové aj. Morálku a literaturu podle něj spojuje společná otázka, jak žít. Diskuse o spravedlnosti, blahobytu, morálním relativismu, konceptu osobnosti, štěstí v životě je centrální pro více než jednu oblast zkoumání. Literatura ale na rozdíl od morální filosofie nemusí přinášet ucelené filosofické odpovědi na otázky tohoto typu. Smysl nebo ne-smysl nemusí být řečen, ale ukázán.[8] Bouveresse odkazuje na postřeh Alfreda Kubina, že imaginace je přítomná ve filosofických i literárních dílech. Nejdůležitější je prý její intenzita; ve filosofii je to víceméně imaginace v odpočinku a v literatuře imaginace aktivní, někdy až hyperaktivní. Asi bychom v duchu Kubina měli udělat sociologický výzkum a popřípadě podle jeho výsledku přerovnat knihy na regálech knihoven.

Nejvýznamnější úsek komentáře se soustřeďuje na formu poznání, získávaného z  literatury. Jedná se o výsledek experimentu? Ale ambice experimentálního románu jsou dávno překonané. Je pravděpodobné, že romanopisec využívá k napsání románů svých pozorování, ale to neznamená, že se chová jako pozorovatel. Samozřejmě pozorování se neobejde bez pozorovatele, který ho provádí, a že je to on, kdo vymezuje objekt pozorování a zachycuje jeho vývoj a výsledek. Pozorovaná událost by se však zvláště ve vědeckém slova smyslu neměla odehrávat čistě pod taktovkou pozorovatele, ale nezávisle na něm. I když má romanopisec tendenci vysvětlovat, že jeho postavy se chovají jako reálné bytosti, které on sám pozoruje s údivem a někdy i překvapením. Situace se nestane srovnatelnou se situací vědeckého pozorovatele, který má co dočinění s věcmi, které nejsou v jeho režii, a nemůže žádným způsobem rozhodnout, jak se budou chovat v dané situaci. Bouveresse tvrdí, že je zřejmé, že praktiky románů, obecně literárních děl, jsou velmi vzdálené od teorie, kterou obhajuje Émile Zola. Se vší přesností nemůžeme provést experiment ve smyslu vědeckém nebo kvazivědeckém na polidštěném univerzu fiktivních nebo imaginárních bytostí tohoto druhu. V určitém slova smyslu to, co je považováno za výsledek počátečních podmínek, je právě tak imaginární jako samotné počáteční podmínky. Bouveresse upozorňuje na absurdnost Zolovy myšlenky, že romanopisec experimentálního románu má důležitý přínos pro vědu. Nicméně je zřejmé, že romanopisec popisuje zkušenost určitého druhu a že realističtí romanopisci nejsou jediní, kdo to provádí. Ale jaký význam můžeme přidělit zkušenosti, když je to zkušenost jen románová? Jsou to myšlenkové experimenty nebo ještě něco jiného? I když můžeme bez problému připustit, že romanopisec klade otázky a hledá, jak vyřešit nějaký problém, zůstává otázkou, do jaké míry se jedná o problém správně formulovaný a zda pro něj existuje smysluplné řešení v reálném světě? A je toto případné řešení vynuceno získáním určité zkušenosti nebo čistě výsledkem volného objevování?

Není romanopisec někým, kdo vyzývá k účasti na myšlenkovém experimentu s vymyšlenými postavami v hypotetických situacích, ve kterých se těžko rozhoduje, a my sami se tážeme, jaké jednání je nejlepší? Je to typická vlastnost myšlenkového experimentu, která nám umožňuje zažít si řadu kritických situací nanečisto. Je to jediná forma zkušenosti, která je použitelná, když situace, o něž se zajímáme, mohou být reprezentovány, ale nemohou být realizovány. Jejich realizaci brání důvody etické nebo ekonomické nebo jsou ze své podstaty neuskutečnitelné.

Esejistický styl se zde neslučuje s požadavky filosofického bádání. Obšírně stanovené téma produkuje všeobsáhlé triviální závěry, tj. např. formulace typu, že čtení děl nás něco učí (Bouveresse). Stejně tak můžeme říct, že i hraní her nás něco učí. Je to skutečně pouze tím, že vztah mezi etikou a literaturou není explicitní a že ho nelze jednoduše zachytit? I když mnohé z uvedených úvah jsou nabité filosofickými tématy, jsou terminologicky neukázněné (etika, morálka a morální filosofie jsou mnohdy užívány libovolně a synonymicky). Abychom pochopili význam „morálního obsahu“ a „morálního poznání“, museli bychom vynaložit značné úsilí, neboť mnohé z těchto úvah žádná vymezení nenabízejí.

 

Jaroslava Šalomová


 

[1] Laugier, Sandra: Éthique, littérature, vie humaine, Paris, PUF, 2006, 372 s.

[2] Současná francouzská filosofka (narozena r. 1961) je profesorkou na Université de Picardie Jules Verne, členkou Univerzitního institutu ve Francii a jejími hlavními okruhy zájmu jsou filosofie jazyka, filosofie vědy a morální filosofie. Zvláště se zaměřuje na současnou americkou filosofii a mimo jiné také na interpretaci L. Wittgensteina. Je překladatelkou četných děl Stanleye Cavella.

[3] Jde o překlad connaissance morale jako morálního poznání. Výraz connaissance je možné také překládat jako znalost, vědomost aj. Podle mého názoru tento výraz zde nejlépe vystihuje slovo poznání, které jednak představuje výsledek poznávacího procesu a jednak vyplývá ze zaměření první kapitoly.

[4] Slovo model je v poslední kapitole pojímán obecně jako vzor, zástupný příklad.

[5] Bouveresse, Jacques: La littérature, la connaissance et philosophie morale in Éthique, littérature, vie humaine, Paris, PUF, 2006, s. 95–145. Bouveresse (narozen r. 1940), francouzský filosof, je ovlivněn L. Wittgensteinem, kterému věnoval své přednášky jako jeden mezi prvními interprety ve Francii, dále vídeňským kroužkem a analytickou filosofií. Studoval filosofii vědy, poznání a jazyka. Podrobně analyzoval díla Roberta Musila a Karla Krause.

[6] Viz podrobněji níže v rozboru článku J. Bouveresse.

[7] Conant, J., Kafka en Floride, in Éthique, littérature, vie humaine, Paris, PUF, 2006, s. 345–369.

[8] Jedná se o Bouveressovu parafrázi L. Wittgensteina převzatou z knihy Tractatus logico-philosophicus.




Published by the Department of Philosophy, Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, Czech Republic.
ISSN: 1212-9097