Jednotliviny, všeobecniny, významy

konference Jednotliviny, všeobecniny, významy

Ve dnech 10.-12. října proběhlo ve Staré Lesné (na Slovensku v těsné blízkosti Tater) již v pořadí jedenácté česko-slovenské sympozium k analytické filozofii, věnující se tématu Jednotliviny, všeobecniny, významy. Jedná se o největší česko-slovenskou konferenci analytické filozofie, pořádanou vždy jednou ročně (střídavě v Čechách a na Slovensku). 

Nyní se stručně zmíním o jednotlivých příspěvcích:

Vladimír Svoboda hovořil o problému intuitivní (ne)přijatelnosti platonismu, použil v této souvislosti kunderovskou metaforu: je platonismus až nesnesitelně lehký? Poukázal na to, že platonismus řeší nominalistické problémy velmi elegantně – s velkou lehkostí, ale ta je zaplacena nutností přijmout existenci abstraktních entit. 

Pavel Materna specifikoval některé problémy (a jejich možná řešení) své procedurální teorie pojmů, konfrontoval ji s Churchovými alternativami logiky smyslu a denotace a specifikoval rozdíl mezi pojmem (reprezentovaným uzavřenou konstrukcí jakožto strukturovanou procedurou) a algoritmem. 

Ondřej Tomala vystoupil s jedním ze zajímavých problémů analytické metafyziky: je jím spor mezi aktualismem a posibilismem. Ukázal některé varianty aktualismu (rozdíl mezi Plantingovým liberálním aktualismem  a klasickým tvrdým aktualismem) i to, jak řeší problémy, které před ně posibilismus klade.

Jiří Raclavský vystoupil s příspěvkem zabývajícím se koncepcí holých individuí – konkrétněji podal mnoho podnětných argumentů pro to, že všechna holá individua (mající empirické vlastnosti typicky jen nahodile) mají za všech okolností vždy mnoho ryze kontingentních vlastností. 

Antonín Dolák se  zabýval statusem abstraktních entit (např. vlastností, vztahů, čísel, množin) ve Wittgensteinově Tractatu. Ukázal, že podle raného Wittgensteina abstraktní entity vůbec neexistují: co se jimi přirozený jazyk marně a nesmyslně pokouší říci, to se v ideálním jazyce hned samo ukazuje. Řešil také aplikace status pojmů, jimiž je ontologie TLP formulována. Došel k tomu, že ontologie TLP je striktně vzato nesmyslná, pokouší se říct to, co ideální jazyk sám vyjevuje. 

Radim Šíp si všiml zajímavých paralel mezi pozdním C. S. Peircem a raným Wittgensteinem – zdůraznil klíčovou roli transcendentálního ručitele pravdivosti všeho lidského poznání, jímž je u Peirce Bůh a u raného Wittgensteina metafyzický subjekt, který díky tomu, že disponuje soukromým jazykem udávajícím hranice světa má v podstatné míře funkci Boha nebo garanta pravdivosti poznání (dodávám, že Wittgenstein je v tomto větší kantián než Peirce: Peircovi garantuje platnost poznání Bůh, Wittgensteinovi přímo "já" – metafyzický Subjekt).

Marie Duží řešila pomocí TIL-ky problematický vztah mezi platností a užitečností argumentu – podle tradičního podání závěr platného úsudku neobsahuje víc než premisy, jak může být tedy užitečný? Ukázala, že platný úsudek nepřináší sice novou empirickou informaci, ale přináší novou analytickou informaci – závěr jednoduše ukazuje nové fregovské "způsoby danosti" (Sinn), v TIL-ce modelované její procedurální sémantikou jako konstrukce.

Vojtěch Kolman se ve svém příspěvku zabýval základy matematiky a filozofií matematiky, konkrétněji problémem kontinua prezentovaným již v roce 1900 v Paříži věhlasným matematikem Hilbertem.

Jaroslav Zouhar se zabýval filozofickými přesahy Gödelových výsledků dokazujících neúplnost teorií složitých alespoň jako aritmetika. Zabýval se v této souvislosti především tím, jak a zda je možné učinit teorii svou vlastní metateorií.

Igor Sedlár dokazoval, že už C. I. Lewis měl koncepci možných světů a pomocí nich interpretoval své modální kalkuly a tím ukázal, že všeobecně rozšířené názory o absenci teorie možných světů u Lewise jsou mylné.

Břetislav Fajkus předestřel téma z metodologie a filozofie vědy, konkrétněji problém hodnot a jejich vztahu k vědě a lidskému poznávání světa vůbec. Zabýval se problémem, zda hodnoty vytváříme nebo objevujeme.

Peter Ježík se zabýval problémem rigidních designátorů a rigidní designace v rámci přirozeného jazyka. Zabýval se nejenom rozdílem rigidních designátorů a určitých deskripcí, ale také rozdílem (a tím, zda ho v přirozeném jazyce vůbec nějak uplatníme) rigidních a nerigidních designátorů.

Jiří Nosek hovořil o anomálním monismu u Donalda Davidsona a o tom, v jakém je tato teorie vztahu k fyzikalismu a jak pojímá mentální a fyzické stavy.

Prokop Sousedík se zabýval tím, jak Kant přemýšlel o založení fyziky a jak byl v tomto ovlivněn Newtonem, Leibnizem i dalšími mysliteli.

Vladimír Havlík přednášel o tom, jakou funkci měly a mají v kosmologii ad hoc hypotézy a co to vlastně ad hoc hypotézy jsou, zda mají oprávnění, jakou funkci mají v rámci teorie (zda je např. ospravedlnitelné to, že chrání vědeckou teorii před falzifikací). Ukázal, že ad hoc hypotézy jsou na jedné straně předznamenáním významného objevu či změny teorie, na straně druhé však také snahou eliminovat ve vědeckém výzkumu nějakou anomálii (což však nemusí být nutně špatně).

Lukáš Bielik se zabýval nedostatky nacházejícími se v Searlově koncepci tzv. institucionálních faktů kladených Searlem do opozice vůči tvrdým ("brutálním", holým) faktům. Ukázal také, jaký vztah mají institucionální fakty k intencionalitě členů komunity, ve které panují.

Rostislav Niederle se zabýval Kantovým soudem vkusu, ale především pak možností dokázat objektivitu krásna  a objektivitu poznání v estetice či umělecké kritice. Poukázal na to, že krásné dílo nemůže být ničím doplněno a nemůže z něj být také nic ubráno (jinak svou krásnu ztrácí, jednoduše je dokonalé tak, jak je a nelze je zdokonalovat), zatímco dílo, které objektivně krásné není, lze zlepšovat.

Všechny příspěvky byly vedeny snahou po precizním filozofování, kterou v česko-slovenském kontextu zavedl a mistrně prosadil Pavel Cmorej ve velkém množství článků i kritických diskuzí či polemik (i v jeho zřejmě největším projektu, kterým je "Organon F") a dále je nyní spolu s ním prosazuje v "Organonu F" Marián Zouhar, Tomáš Marvan a Barbora Čakovská.

Čtvrteční odpoledne mohli účastníci využít k výletu do Tater (či alespoň k jejich úpatí), takže Slovensko umožnilo filozofům nejen podnětnou výměnu názorů a kritickou diskuzi v pravém slova smyslu, ale nabídlo jim i své přírodní krásy.

Všechny zmíněné příspěvky budou otištěny ve sborníku, který vyjde zřejmě v první čtvrtině příštího roku. (Kromě odpřednášených článků v nich navíc najdeme i zajímavé práce od jistě podnětných myslitelů jako jsou Dezider Kamhal, František Gahér, Vladimír Marko, Igor Haraj, Igor Hanzel, Tomáš Hříbek a samotný organizátor konference Marián Zouhar.) Nemusím připomínat, že filozofická obec, ale jistě i širší veřejnost se má na co těšit.

V polovině září příštího roku se uskuteční již dvanáctý ročník této konference, tentokrát v České republice, konkrétně v Třešti. Organizace se obětavě ujal Prokop Sousedík, který tentokrát nechal téma příspěvků zcela volné: záleží pouze na každém z přispěvatelů, co si vybere. Prokop Sousedík je v tomto veden ideou, že nejlepšími příspěvky jsou ty, které se zabývají tím, čím je v dané době ten který myslitel skutečně zaujat, pro co pociťuje filozofickou lásku nebo dokonce vášeň.

Antonín Dolák




Published by the Department of Philosophy, Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, Czech Republic.
ISSN: 1212-9097