K problémů nalézání

 

Jak je patrné už z dosavadní diskuse[1] mezi mnou a Marií Duží a jak to bude jistě vidět i v dalších textech diskutujících problematiku zajímající jistě nejen zastánce TIL, ve filosofii jsme ve zcela jiné situaci než třeba v matematice, kde vypočítat odmocninu z dvaceti pěti coby čtyřku je jednoznačná chyba a někdo pak může mentorsky zvolat "nad svou chybou by ses měl pořádně zamyslet". Filosofie totiž není černobílou naukou jednoznačných pravd a nepravd. Kdyby tomu tak bylo, tak už dávno víme, že třeba teze realismu (anebo naopak nominalismu) je tou pravdou s velkým P. Ve filosofii se k pravdám s velkým P jen přibližujeme (a např. Russell se domnívá, že se k oněm definitivním pravdám nikdy nedostaneme). Důvod patrně spočívá v různosti (individuálních) pojmových rámců[2] a každý z filosofů ke všemu zná obvykle jen část z rámce, který je tím jeho (samozřejmě existují skupiny příbuzných rámců). Předloží-li filosof tezi a argumentaci ve prospěch této teze, ihned přispěchají nejen jiní filosofové, kteří přispěchají s potvrzením a jinými argumenty (souvisejícími s jejich rámci), ale také filosofové, kteří budou pomocí argumentů prosazovat právě opak předložené teze. A to není žádná "jasná chyba", "jasná nepravda", ale prostě podstata filosofie (a diskuse v ní). Proto chybou ve filosofii je jen nekonzistence ve vlastním pojmovém rámci (někteří ovšem říkají, že i odporovat zdravému selskému rozumu je chybou filosofů). Na druhou stranu, po konfrontaci dvou rozdílných pojmových rámců vedoucích k důsledkům, které se míjí, je žádoucí, aby každý z proponentů rozvážil možnost úprav svého pojmového rámce, což by nejen vedlo k jeho lepšímu poznání a tím poznání obecně, ale i k vzájemnému dorozumění (sladit pojmové rámce je proto jistě také cílem).

           

V této diskusní reakci budeme opět svědky toho, jak dva proponenti sdílející příbuzné pojmové rámce si vzájemně ne dobře porozuměli, neboť příbuznost pojmových rámců neznamená jejich shodnost. Některé následující poznámky jsou pouhými odpověďmi, některé jsou faktografické ("o tom, co bylo psáno"), některé jsou novými drobnými příspěvky k tématu, některé polemizují s návrhy mého diskusního partnera.

a) Své chyby nejenom "připouštím" – zcela zodpovědně se k nim hlásím (a to, co jsem psal minule, již snad zde nemusím opakovat). Duží se domnívá, že Raclavský "se sice chyb dopustil, ale to jen proto, že "přejímal výsledky Duží", a ty jsou samy chybné."; v závěru [Duží 2006] pak nalézáme, že Raclavského reakce je snad "vedena úsilím omluvit své chyby chybami někoho jiného, tj. hlavně údajnými chybami mými". Předně mohu kohokoli ujistit o platnosti výše řečeného (mea culpa jsem přece v [Raclavský 2006a] jistě nepsal z legrace), za své omyly si mohu sám a i když jsem přejal od Duží třeba "selekční funkci", je to jednoduše jen moje chyba. Přejímat dosavadní výsledky v daném tématu od svého staršího kolegy (na jehož práci jsem měl navíc navázat) je přece žádoucí (v případě nepřejímání je tu pochyba, zdali výzkum nepozbyl kumulativnosti a nestal se proto nehodnotným). Problém je v tom, když se časem zjistí, že následkem převzetí vzniká chyba. Duží mne svým podáním soupisu mých chyb vybídla k přezkoumání i dalších skutečností. Na mnou (při tomto zkoumání) zjištěná nedopatření (či to, co považuji za chyby) jsem si dovolil upozornit. 

b) Explikace významu určitého výrazu (nějakého kódu K) prostředky TIL spočívá v uvedení příslušné konstrukce, který je významem onoho výrazu v kódu K. Tak je tomu u Tichého (nazývá to "analýzou výrazu") a já se s tím – bezvýhradně – ztotožňuji.[3] Duží obhajuje svoje (možná odlišné) stanovisko poukazem na "Parmenidův princip", tomu se však věnuji až v [Raclavský 2006b]).

c) Vyvíjet (obecně jakoukoli) aktivitu (jak píše Duží) je něco jiného než vyvíjet zcela určitou aktivitu (jak jsem psal já). Kopání či líbání pochopitelně za analogické hledání nepovažuji.

d) Duží se ptá ([Duží 2006]): "Zvídavý čtenář se však možná ještě podiví nad tím, jakým způsobem lze náhodně nalézt (bez předchozího hledání) nějakou osobu?". Zajdu-li třeba domů, nebudu obvykle říkat, že jsem doma potkal zloděje (milence své ženy atp.), řeknu že jsem ho tam našel, najdu-li v řece, či v lese, mrtvou osobu, nebudu říkat, že jsem ji potkal, ale že jsem ji našel. Ačkoli by se daly najít méně "extrémní" příklady, je zřejmé, že se nebudou odehrávat na promenádě, kde člověk potkává své známé. "Potkat" není jediné slovo, které se hodí k popisu setkání s někým, koho dobře znám – naleznu-li milence své ženy, nebudu říkat, že jsem v posteli potkal svého známého. Nikde jsem také netvrdil, že v češtině "potkat = nalézt náhodou", ani že "potkat osobu = nalézt náhodou". "Potkat" užíváme pro případ (nezřídka náhodného) setkání s přestavitelem lidského druhu (popř. savcem); jestliže v parku najdu např. nějaký kamínek apod., jakožto český mluvčí neužiji obraty jako "potkal jsem kamínek" (výjimkou jsou personifikace – "potkala jsem na pasece motýlka", "potkal jsem horu" apod.); dá se tedy jistě říci, že "potkat" obnáší "nalézt náhodou a to nějaké individuum s vlastností být člověk (popř. být savec)", popřípadě ještě, že je tu jistá sounáležitost mezi agens a nalezeným; od tohoto však bylo v mých statích abstrahováno.

e) Omlouvám se zde Marii Duží, že její nesklonné příjmení jsem si dovolil skloňovat; svedla mne k tomu snaha o zvýšení přehlednosti textu.[4]

f) Psal jsem "aktuální slovníky spisovné češtiny"; označovat je za "speciální" (jak píše Duží) lze, pokud slovníky spisovných forem jednotlivých jazyků budeme považovat za speciální v tom smyslu, že jsou slovníkem toho či onoho "specifického" jazyka.

g) Duží píše, že "Raclavský prostě nečetl mé články dostatečně pozorně". Jenže já relevantní články Marie Duží velmi dobře znám a tak také vím, že "vtažení de re do de dicto kontextu" ukazuje snad dvacetkrát. Pod vtahováním (potažmo vtažením) rozumím postup od někud (řekněme z de re kontextu) někam (do de dicto kontextu). Konstrukce [λw’λt‘ [0Stw’t‘ 0Dun]]wt je v konstrukci λwλt [0Zjwt 0Karel [λw*λt* [0MVw*t* w’λt‘ [0Stw’t‘ 0Dun]]wt]] ] prostě jen exponována v de dicto kontextu. Nevhodným přejmenováváním proměnných (jak jsem ho  popisoval minule) jisté formule jsem trefil formuli, která vzniká, jak demonstruje Duží, uplatněním neekvivalentní β-redukce na formuli λwλt y [0Zjwt 0Karel [λwλt [0MVwt y]]] [λwλt [0Stwt 0Dun]]wt], v níž se [λw’λt‘ [0Stw’t‘ 0Dun]](wt) nevyskytuje v de dicto kontextu. Jak už jsem psal minule, žádná neekvivalentní β-redukce není v mých textech ukazována.[5]

            h) Duží "není uspokojena" mým klíčem k opravě č. 2, protože neopravuje všechny konstrukce na odkazovaných stranách. Klíč řeší výlučně opravu "selekční funkce" – pro opravu většiny Duží zmiňovaných konstrukcí byl jednoduše určen klíč č. 3. (Duží si všimla nepřesností v odkazování na strany – čtenáři se omlouvám, Duží děkuji; jak k oněm nepřesnostem došlo, již bohužel nevím.) Jednu věc však ani č. 2, ani č. 3 neřeší: nápravu neurčitých deskripcí, neboť stále nejsem přesvědčen o možnosti správné nápravy. Pokud se čtenáři líbí, co navrhovala Duží, nechť se na základě toho zařídí.[6] Nevím, proč Duží píše o "všemocné funkci the", když jsem připomínal, že jsem psal "Pokud to je určitý (ve smyslu angl. "the") nosorožec, pak je to zřejmě individuový úřad" ([Raclavský 2005a], s. 110) (analogicky totéž pro jednorožce) a "že jsem eliminoval tedy (při své observaci, co že je významem této deskripce) problematiku kontextu"; neměl jsem prostě žádné "všeobjímající" ambice.

ch) Duží opakuje, že  formule jako λwλtu [[0Nalwt 0R uwt] [λwλt [0the 0Nowt]]wt]] jsou typově nesprávně utvořeny (pokud u -> ιτω, Nal / (οιι)τω, the / (ι(οι)), No / (οι)τω) Duží ukazuje, že chybu se mi odstranit nepodařilo. Tato moje chyba – aneb opět mea culpa – je opět iterována. Původně navržený postup opravy skutečně je platný (uvažme zamýšlenou analýzu věty "Jednorožec je hledán Russellem": λwλtu [[0Hledatwt 0R u] 0JE]], odkud podle klíče získáme λwλt [ [λu [0Hledatwt 0R u]] 0JE]), jenže je nedostatečný pro konstrukce jako λwλt [ [λu [0Nalézatwt 0R uwt]] 0APwt] (0AP je pro jednoduchost konstrukce individuového úřadu "americký prezident"). Problém je v tom, že 0AP je v supozici de re, takže výsledkem konstruování 0APwt je individuum a nikoli úřad. Jsou zde teoreticky dvě možnosti nápravy, ovšem tou správnou možností je λwλt [ [λx [0Nalézatwt 0R x]] 0APwt], což by odpovídalo větě "Americký prezident je takový, že Russell ho náhodou nalézá". Takže dodatek ke klíči k opravě 3): v analogických formulích nechť výskyty "wt" za "u" jsou ignorovány a nechť "u" je nahrazeno pomocí "x" (podobně pro jiné proměnné konstruující intenze, pokud se v mých textech vyskytují).[7]

i) To, že existuje čtení takové, kdy vrah Zoe je Xenii znám a vrah Zoe se vyskytuje v supozici de re, ovšem lokace v supozici de dicto, je součástí mého textu ([Raclavský 2005b] a to na straně následující stranu s pasáží, kterou diskutuje Duží, tj. na s. 263); to, že podle mne toto čtení neexistuje, opravdu nebylo ze strany Duží "dobrým porozuměním". Na téže straně uvádím logickou analýzu oné věty; výrok Duží "jen Raclavský neumí provést jeho adekvátní analýzu" je proto nepravdivý. Podotýkám, že Duží navržená analýza v pojmovém systému, který jsem k analýzám užíval já, není vůbec sestrojitelná (proto v něm ani nemůže být "nejlepší analýzou"). Důvody, proč podle mne není její analýza tou nejlepší ani v pojmovém systému užívaném jí (a také proč nebudu řešit anaforu jejím způsobem), podávám v [Raclavský 2006b].

j) Co se týče inferencí, které měly být podchyceny "postuláty", nestačí je označit za "humorný dialog" (rovněž zpochybňováním definovaného termínu "postulátové nalézání" se nic nezmění – klidně by se mohlo říkat "nalézání" namísto "postulátové nalézání" a namísto "nalézání (po hledání)" by se mohlo říkat "nalézání v logickém smyslu"). Je zvláštní, že logička, která pravidelně hovoří o tom, že jistá deskripce je míněna jako "pointer",[8] nechce tuto všeobecně platnou skutečnost aplikovat i na tento případ.[9] Ony intuitivně platné inference je třeba skutečně vysvětlit; domnívám se, že zcela nový způsob, jak objasnit de re čtení a korektnost oněch inferencí, se mi podařilo navrhnout v [Raclavský 2006d].

k) Duží píše: "budu ... považovat město Dunedin za entitu typu ι, ačkoliv striktně vzato by to měl být spíše typ individuového úřadu. Vždyť Dunedin neexistoval vždy a není nutné, aby existoval právě nyní. Přitom individua existují triviálně, jsou nám dána a priori." ([Duží 2006]). Domnívám se, že Dunedin klidně může být nadále považován za individuum, vždyť "Dunedin" je vlastní jméno a nikoli (třeba skrytá) deskripce. Jakožto individuum může exemplifikovat  rozmanité vlastnosti jiné než "být město" – například dříve býval vesnicí, před tím třeba jen farmou a ač to není jednoduše proveditelné při stávajících fyzikálních zákonech v našem světě, v jiných možných světech může třeba učit filosofii (obrácený proces, transformace lidského těla na např. cihlu, jistě není zdaleka tak fantaskní). Kromě toho: dokazovat neexistenci intenze Dunedin by bylo stejně tak absurdní, jako dokazovat neexistenci individua Dunedin. Říkat, že Dunedin je vlastně "něco, čím nějaké individuum může být" (co přesně by to bylo za individuum, které by tím Dunedinem "mohlo být"?), by znamenalo, že úřad Dunedin má svou esenci, v níž je coby dílčí rekvizita např. vlastnost "být městem", ovšem pak by vlastností úřadu Dunedin nemohlo být "být městem". Jenže přisuzovat či upírat městu Dunedinu tuto vlastnost je přece přirozené – tudíž "být městem" nemůže být rekvizitou úřadu Dunedin.[10] [11]

l) Duží se vrací k nalézání a zdůrazňuje: "znovu opakuji, že Raclavský nemá pravdu v tom, když tvrdí, že "při tomto druhu nalézání nevznikají existenční závazky na instanci nalezeného úřadu" (Raclavský 2005a, str. 154).". Oč jde: "Ve svém úsilí [hledání; J.R.] může Karel uspět či neuspět. V prvním případě bude pravdivá věta (Ba) Karel nalezl starostu Dunedinu, ve druhém případě (neúspěchu) pak bude pravdivá věta (Ca) Karel nenalezl starostu Dunedinu. Stále má však vztah k individuovému úřadu starosty Dunedinu ... Tedy ani věta (Ba), ani (Ca) nemají existenční presupozici, což je důležité zejména pro případ nenalezení. Vždyť neúspěch v hledání mohl nastat i proto, že starosta právě náhodou neexistoval. ... Úspěch v hledání, tedy nalezení, může nastat pouze v případě, kdy starosta existuje. Tedy věta (Ba) sice nemá existenční presupozici, ale vyplývá z ní, že starosta existuje, což je existenční závazek." (obojí [Duží 2006]). Já jsem ale na straně 154 v [Raclavský 2005a] použil "nevznikají existenční závazky" ve smyslu uváděném Duží v [Duží 2004] – "V [Duží 2000] jsou formulovány dva důležité principy ... Nazývají se principy: a)  existenční presupozice (závazek) ..." ([Duží 2004], s. 18); odsud usuzujeme, že existenční presupozice = (existenční) závazek –, což jistě neznamená totéž, co "neimplikovat de re existenční tvrzení, která nejsou existenčními presupozicemi". Nedorozumění je prostě v terminologii,  její změně či odlišném chápání.[12]

m) Jedna argumentace, kterou vůči mně Duží postupovala, byla založena na tom, že jistá konstrukce neměla de re existenční presupozici, avšak to, co daná konstrukce nepozbývala, bylo, že daná podkonstrukce byla (nejen podle mne) v supozici de re. Duží tvrdí: "Raclavský zřejmě vůbec nepostřehl, že v jeho analýzách neodpovídá supozice výrazu supozici jeho konstrukce" ([Duží 2006]). Tak tomu podle Duží je, když např. [λw’λt‘ [0Stw’t‘ 0Dun]] v konstrukci jako λwλt [0Zjwt 0Karel [λw*λt* [0MVw*t* w’λt‘ [0Stw’t‘ 0Dun]]wt]]] nepovažuje – na rozdíl ode mne – za nacházející se v supozici de re, neboť být v supozici de re znamená vést k de re existenční presupozici. Podle jejího bodu b)[13] je dokonce v supozici de dicto ([Duží 2006] – to je ale podstatná změna proti jejím předchozím textům, na které jsem navazoval. Pravda, současná argumentace Duží je poněkud podlomena jejími vlastním konstatováními, že si sama "není jistá" a "Otázku, jak nazvat výskyt konstrukce [λw’λt’ [0Stw’t‘ 0Dun]] v (Ab)2* [tj. v λwλt [0Zjwt 0Karel [λw*λt* [0MVw*t*  w’λt‘ [0Stw’t‘ 0Dun]]wt]]] ], tedy zda je užita v supozici de re nebo de dicto, ponechám raději otevřenou." ([Duží 2006]).[14]

            n) Definici principu existenční presupozice Duží jsem označil za chybnou, protože podle jejích dosavadních textů o de dicto / de re z let 2000 až 2004 byla např. konstrukce [λw’λt‘ [0Stw’t‘ 0Dun]] v konstrukci, jaká je diskutována v m), v supozici de re, ale zároveň mělo platit, že odvozením získáme de re existenční presupozici ("Když konstrukce intenze the F je užita de re, pak tu je existenční presupozice na [držitele] the F"; [Duží 2003], s. 72). Toto ale očividně není splněno pro právě diskutovaný případ, jak i sama Marie Duží dlouho ví. (Hovořením o principu existenční presupozice jsem se vyjádřil nešikovně,[15] jde spíš o to, zda ona podkonstrukce je v supozici de re; Duží to však správně pochopila, protože právě toto navrhuje řešit svým bodem b).)

            o) Z definice jádra Tichého teorie de dicto / de re bezprostředně plyne, že výraz denotující úřad, jehož hodnota ve w, t je volána ("intenzionální sestup") kvůli predikaci, je v supozici de re (pomiňme v tomto odstavci "nadřazené" kontexty). To, co Duží dělá svým bodem b) (není-li důsledkem de re existenční presupozice, jde o supozici de dicto), podle mne vede k (nové) teorii de dicto / de re, která ale ztrácí intuitivní podstatu  – domnívám se, že skutečně geniálního – Tichého pojetí problematiky de dicto / de re, kterým je, že volání hodnoty úřadu, znamená odvolávat se na ve výrazu nezmíněnou res, kdežto de dicto znamená být o tom, co je řečeno (pro Tichého tehdy ono "about" byla ta intenze-úřad).[16] Proč říkat, že se třeba něco predikuje té res (hodnotě intenze), ale jde vlastně o dictum?

p) Jistě tu máme ještě onu podivnou konstrukci λwλt [0Zjwt 0Karel [λw*λt* [0MVw*t*  w’λt‘ [0Stw’t‘ 0Dun]]wt]] ]. Ta sice existuje, ale jen stěží se dá považovat za analýzu věty "Karel zjišťuje místo výskytu starosty Dunedinu". Úkolem logika analyzujícího určitý výraz je předložit zápis konstrukce, v němž se vyskytují i znaky proměnných, které nejsou v analyzovaném výrazu. Zapomeňme nyní na to, jakou případnou derivací (např. neekvivalentní β-redukcí u Duží) ona konstrukce případně vznikla a mysleme si, že ji sestavil logik coby analýzu nějaké věty, čili že jeho vůlí vznikla konstrukce se třemi odlišnými proměnnými možných světů (resp. časů; počet odlišných proměnných se dá snížit další β-redukcí). Duží mj. popisuje, že k nějaké takovéto konstrukci bychom dospěli i na základě toho, že deskripce "starosta Dunedinu" byla míněna sice jako "pointer", ale ne zas natolik, aby to způsobilo de re existenční důsledek, který by byl de re presupozicí. Uvědomme si ale, že takovýto postup byl vsunutím jistých požadavků do analýzy věty jako "Karel zjišťuje místo výskytu starosty Dunedinu", která sama žádné takovéto požadavky nezmiňuje – není proto o nich ("princip aboutness") a v analýze nemají tudíž být zastoupeny. (Mj. Ex3, tj. "Karel zjišťuje o aktuálně neexistujícím starostovi Dunedinu to, kde se právě nachází.", diskutovaná Duží, je podle mne věta, která má zcela jinou analýzu než právě onu (Ab2*); skutečná  by měla obsahovat podkonstrukci λwλt [0~ [0∃ [λx [0= x wλt [ [[λwλt [0Stwt 0Dun]] [Aktuální w]] t]]wt ]]]] a to v supozici de re.)

 

 

Literatura

DUŽÍ, M. (2003): Do we have to deal with partiality? Miscellanea Logica Tom V, 45-76.

DUŽÍ, M. (2004): Intensional Logic and the Irreducible Contrast between de dicto and de re, ProFil 5, 1, 1-34, http://profil.muni.cz/01_2004/duzi_de_dicto_de_re.pdf.

DUŽÍ, M. (2006): Hledání (a nalézání), Organon F 13, 2.

RACLAVSKÝ, J. (2005a): Nalézání jako pojmový postoj I, Organon F 12, 2, 141-167.

RACLAVSKÝ, J. (2005b): Nalézání jako pojmový postoj II (Pasívum a nenalézání), Organon F 12, 3, 260-277.

RACLAVSKÝ, J. (2005c): Duží’s Theory of De Dicto / De Re: A Critical Review, ProFil 6, 2, http://profil.muni.cz/01_2006/raclavsky_duzis_dedicto_dere.pdf.

RACLAVSKÝ, J. (2006a): Znovu o hledání a nalézání, Organon F 13, 1, 79-100.

RACLAVSKÝ, J. (2006b): Princip aboutness a nejlepší analýza, (vyjde v Organonu F?).

RACLAVSKÝ, J. (2006c): De Dicto / De Re and Tichý’s Development of the Theory, (vyjde v Organonu F?).

RACLAVSKÝ, J. (2006d): Nalézání po hledání coby vědění kdo, ProFil 7, 1, http://profil.muni.cz/01_2006/raclavsky_nalezani_coby_vedeni.pdf.

TICHÝ, P. (1978): De dicto and de re, Philosophia 8: 1-16.[17]



[1] Pozn: Tento text je reakcí k diskusi v Organonu F, kterou si ovšem časopis Organon F přál uveřejnit spíše v tomto časopise.

[2] Nemyslím pojmový rámec v žádném specificky definovaném smyslu.

[3] Několikrát opakovaná konstatování Duží, že jsem neprováděl explikaci významu, že jsem neprováděl analýzy, že explikací významu výrazu "hledat" je přece zjišťovat, která entita hraje určitou roli, a mnohé další takové poznámky, mne přirozeně vedla k sepsání toho, co jsem doopravdy původně napsal a proč tak, jak jsem to napsal.

[4] Je zajímavé, že si toho nepovšimla korektorka mého textu.

[5] Poznámky Duží (jimiž reaguje na mé poznámky) o "nepochopení role přejmenování proměnných", o "nepochopení dokázané věty" by byly platné tehdy, kdybych prováděl β-redukci.

[6] Moje pozatímní úvahy, které nehodlám dále obhajovat: snaha vysvětlit neplatnost inference "Pierre ví, že Tullius nařkl Catilina", "Tullius=Cicero" tudíž "Pierre ví, že Cicero nařkl Catilina" mne vede k závěru, že není žádný jediný jazyk, ale jen změť prolínajících se subjazyků jednotlivých lidí majících rozličné znalosti; neurčité deskripce jsou taky součástí těch subjazyků a v jistém subjazyku, který my analyzujeme, mohou klidně fungovat jako deskripce určité. A jiné úvahy. Jak jsem psal už ve svém někdejším textu, "tato problematika však potřebuje takové zpracování, které je mimo rozmezí této studie" ([Raclavský 2005a]).

[7] Pokud by čtenář našel sporný příklad, nechť je tak laskav a napraví jej sám.

[8] Je to skutečně trivialita pochopitelná každému.

[9] Myslím, že je zbytečné domnívat se, že kdekdo může být "zmaten", pro common-sense je přece jistě nestravitelné, aby při nalezení byl agens stejně jen ve vztahu k jakémusi úřadu a nikoli k nějaké "reálné" věci, hodnotě toho úřadu, na kterou lze referovat různými koreferenčními termíny.

[10] Možná Duží měla na mysli metafyzický pojem existence, kdy něco existuje jen tehdy, když je jednotlivinou určitého druhu-obecniny. A aby tomu tak bylo, "Dunedin" by musel mít esenci v esencialistickém smyslu. Takovýto důsledek je pro mne (coby antiesencialistu) nepřijatelný.

[11]m-úřadům jsem již minule za sebe řekl vše. Onen Duží diskutovaný bod v moři ([Duží 2006]) má podle mne (coby individuum) pouze empirickou vlastnost "mít ty a ty koordináty".

[12] Zvláštní ovšem je, že u jiného příkladu nalezení po hledání Duží píše: "je zřejmé, že v tomto případě sice platí princip existenční presupozice" ([Duží 2006]); kritérium, podle něhož lze určit, zda ta či ona věta o nalezení má existenční presupozici, ovšem nepředložila.

[13] Její požadavek b) v mém podání zní: subkonstrukce S (nějaké intenze) je v určité konstrukci K v supozici de re tehdy, když uplatněním existenční generalizace získáme de re existenční důsledek, který je de re existenční presupozicí K.

[14] Proč je podle mne ona supozice jednoznačně de re, zdůvodňuji v [Raclavský 2006c], uvádím tam poměrně jednoduché pravidlo. To je takové, že je možné, že k němu směřovala ve své teorii de dicto de re (do [Duží 2006]) Marie Duží, neboť výsledky v určení supozic (pod)konstrukcí (konstruujících intenze) propozičních konstrukcí se shodovaly; těžko se mi však tato shoda vysvětluje, neboť zejména pojem perspektivy, na kterém určení supozic závisí, je mně osobně velmi nejasný; [Raclavský 2005c]. Duží nyní navrhovaný požadavek b) však vede k jiné teorii de dicto / de re, než jakou se mi Duží zdála kdysi proponovat.

[15] Stejného nedopatření jsem se dopustil v [Raclavský 2005c].

[16] "Predikát může být aplikován přímo na roli, o níž se mluví (dictus). ... V druhém případě můžeme predikát aplikovat na jakoukoli individuální věc (res), která je nositelem této role." ([Tichý 1978]; cit. dle českého překladu, s. 87).

[17] Všechny Tichého statě jsou přetištěny v Tichý, Pavel (2004): Pavel Tichý’s Collected Papers in Logic and Philosophy. Vladimír Svoboda, Bjørn Jespersen, Collin Cheyene (eds.), Otago-Praha: Otago UP, Filosofia.




Published by the Department of Philosophy, Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, Czech Republic.
ISSN: 1212-9097