Studie

John R. Searle: Od mluvních aktů k sociální realitě

Oldřich Matal

 

Studie se snaží srozumitelným způsobem přiblížit nejdůležitější myšlenky jednoho z nejvýznamnějších současných analytických filosofů Johna R.Searla, který je znám především jako zakladatel teorie mluvních aktů. Jeho významným prácím týkajících se intencionality, sociální reality nebo racionálního jednání je věnována mnohem menší pozornost, i když tvoří spolu s teorií mluvních aktů rozsáhlý vzájemně propojený filosofický systém.

Autor se zabývá některými speciálními aspekty filosofie J.Searla ve své dizertační práci s názvem Institucionální realita v teorii mluvních aktů.

John Searle je u nás i ve světě znám především jako zakladatel teorie mluvních aktů. I když má v této oblasti Searle významné předchůdce – v první řadě Reinacha a Austina – zůstává jeho přínos z hlediska podrobného rozpracování a zejména rozšíření této teorie nezpochybnitelný. Jeho filosofie je však mnohem širší a týká se celého spektra společenských věd, zejména psychologie, ekonomie a sociologie. Vlastní teorie mluvních aktů zaujímá v jeho díle sice významné, nikoli však dominantní místo. Searle ostatně vždy pojímal filosofii jazyka jako součást širší teorie mysli, podobně jako je na druhé straně jeho teorie mluvních aktů zakotvena v obsáhlé teorii sociality, racionálního jednání a institucionální reality. Mluvní akty jsou tedy určitým výchozím bodem pro neméně důležitá a často fundamentálnější zkoumání, která zůstávají často neprávem opomíjena, i když samotnou teorii mluvních aktů umožňují nahlížet ze zcela nových úhlů pohledu. Ve své krátké studii bych se chtěl pokusit alespoň nastínit tématický rozsah Searlovy filosofie.

Na filosofii Johna Searla měly bezesporu největší vliv jeho studia v Oxfordu, kde počínaje rokem 1952 strávil celkem sedm let. Narodil se v roce 1932 v Denveru a ve dvaceti letech odchází jako student z USA do Oxfordu, kde v té době působí významní analytičtí filozofové jako Austin, Urmson, Ryle a Strawson. Pod jejich vlivem – a zejména vlivem Austina – se utváří základy pozdější Searlovy filosofie. Teorie mluvních aktů je ostatně přímým rozvinutím starší Austinonovy teorie, zatímco Strawsonovy a Ryleho myšlenky se staly podnětem k řadě Searlových studií. Kromě filosofie studuje také ekonomii a sociologii, což se později projeví častými aplikacemi jeho filosofie do těchto oblastí. Po dokončení studií Searle zůstává v Oxfordu na Christ Church sice krátce jako učitel, ale následně se definitivně vrací do Spojených států, kde se stává profesorem na kalifornské universitě v Barkeley. Pro českého čtenáře není jistě bez zajímavosti, že Searlova manželka je českého původu.

Oxfordská analytická filosofie se vyznačovala řadou rysů, které jsou charakteristické také pro Searlovo dílo. Především považovala jazyk za centrální bázi veškeré filozofie, přičemž jazyková zkoumání se zaměřují na přirozený jazyk tak, jak je běžně chápán a používán “zdravým rozumem”1, nikoli na jeho idealizované abstrakce. Zároveň zde vždy existovala snaha uvést tato filozofická zkoumání do souladu s nejnovějšími vědeckými poznatky, ať již sociologickými, psychologickými nebo biologickými.

Jazyk je sice pro Searla také centrálním filosofickým problémem, ale tento problém není pojednáván sám s sobě. Searle považoval vždy oxfordské pojetí filosofie jako pouhé filosofie přirozeného jazyka za příliš úzké. Vidí jazyk v kontextu a na pozadí psychologických, biologických a sociálních schopností člověka, které teprve umožňují jeho jednání jako komunikativní bytosti. Můžeme říci, že Searle se pokouší kolem analýzy mluvních aktů vybudovat velkou filosofickou teorii s přesahy do sociologie a psychologie, zahrnující jak ontologii, tak gnozeologii. I když teorie mluvních aktů zůstává jádrem Searlovy filosofie, zabývá se podrobně otázkami sociální a institucionální reality, mysli, racionality a svobody vůle a snaží se vybudovat jednotnou teorii mysli, jazyka a společnosti.

Veškeré Searlovy práce stojí na pozicích zdravého rozumu, který spolu s výsledky moderní vědy brání proti nejrůznějším moderním teoriím, které často považuje za zcela nesmyslné, což také otevřeně říká. Jeho filosofické dílo kromě samotné teorie mluvních aktů zahrnuje významné a často diskutované práce v  oblastech individuální a kolektivní intencionality, sociální a institucionální reality, lidského myšlení a jednání.


Východiska Searlovy filosofie

Searlův postoj ve filosofii se odvíjí od filosofie common sense, což znamená nejen ve filosofii jazyka analýzu založenou na tom, jak je jazyk běžně používán, ale také obecněji filosofii založenou na zdravém rozumu. Tento výraz byl ve filosofii použit poprvé zřejmě v souvislosti s kritikou Humova skepticismu. Je zajímavé, že ve filosofii jazyka jej poprvé používá jeden z předchůdců teorie mluvních aktů, Thomas Reid (1710-1796). Reid ve své teorii sociálních aktů považuje některé naše schopnosti poznávání a vyjadřování pravdy za vrozené. Právě tyto schopnosti (Reid chápe termín common sense spíše jako obecný, všem lidem společný smysl pro pravdu) vytvářejí pevný základ pro jeho filosofii. Pro vlastní teorii mluvních aktů je dále mimořádně důležitá aplikace filosofie common sense v etice, a to zejména v díle George Edwarda Moora, který významně ovlivnil nejen Wittgensteina, ale také spoluzakladatele teorie mluvních aktů Austina.

Podobně jako je v užším smyslu Searlova filosofie jazyka vždy filosofií přirozeného jazyka2, je jeho filosofická koncepce orámována důvěrou ve zdravý lidský rozum, správnost běžného poznání a moderní vědu jako takovou. To je jedna z historických dimenzí pojmu common sense. Druhá - tedy pojetí common sense jako obecného smyslu společného lidem, který umožňuje naše porozumění - se projevuje v Searlově pojetí pozadí, na němž se odehrávají jak mluvní akty, tak veškeré sociální jednání a které teprve dává všem těmto činnostem smysl. Na základě zdravého rozumu také Searle zásadně odmítá postmoderní odmítání objektivity, ve všech svých dílech se snaží ukázat, že abychom vůbec mohli něčemu rozumět nebo něco komunikovat, musí existovat externí svět, který je nezávislý na našem myšlení. Samotná argumentace postmoderním filosofů ostatně ukazuje, že kritizovaným pojmům v zásadě rozumí, že je dokáží uchopit, a to právě ukazuje, že nejde o pojmy nesmyslné, bez opory ve společně vnímané realitě. Pokud by nezávislá externí realita neexistovala, jakýkoli filosofický nebo vědecký projekt by byl nutně odsouzen od počátku k nezdaru.

Značná část jeho filosofického působení je tak věnována boji proti „filosofickým nesmyslům“, mezi které Searle řadí zejména všechny teorie, které odmítají možnost objektivního poznání a existenci nezávislého materiálního světa. Ve filosofii jazyka jsou známé jeho spory s Quinem o významu a možnostech překladu nebo s Derridou, jehož spisy považuje – z té části, která se neskládá pouze z nesmyslné rétoriky – za principiálně chybné. Podobně, i když používá řadu pojmů z Chomského gramatiky, podstatné části jeho teorie pokládá za zavádějící. Na rozdíl od mnoha analytických filosofů své doby se Searle také nikdy nedomníval, že by významné filosofické problémy bylo možno vyřešit pouhým správným používáním jazyka či že snad tyto problémy mimo jazyk vůbec neexistují.


Zkoumání mluvních aktů před Searlem

Searlova teorie vyrůstá na základech, které položil v Oxfordu John L.Austin, Searlův učitel a jeden ze zakladatelů teorie mluvních aktů. Historická zkoumání dějin filosofie provedená během posledních dvaceti let ovšem ukázala, že podstatné prvky teorie mluvních aktů můžeme nalézt u řady starších filosofů, z nichž minimálně u fenomenologa Adolfa Reinacha (1883-1917) jde o ucelený systém. Jeho dílo ovšem zůstalo bez většího ohlasu.

Austin sám se odklání od klasické logické analýzy jazyka postupně, když začíná analyzovat věty jako „Vím x“, „Slibuji x“ a podobně. Již ve svých pracích ve 40.letech – např.v roce 1946 v Other Minds 3 - Austin tvrdí, že tyto věty musíme zkoumat nikoli primárně jako akty vnímání a souzení reality, ale především jako akty tvořící nové vztahy a závazky mezi mluvčím a adresátem. Tvrzením dáváme v sázku svou autoritu mluvčího a vytváříme na naší straně závazek, že věříme v to, co tvrdíme.4 Proto je například tvrzení „Kočka je na pohovce a nevěřím tomu“ zneužitím jazyka. Pozdější zkoumání performativních promluv - tedy promluv, kterými vytváříme nové skutečnosti, jako závazky a nároky - byla shrnuta v jediné rozsáhlejší Austinově práci z roku 1955 How To Do Things with Words. Zde dochází také k závěru, že každá promluva je promluvou performativní, protože každá obsahuje performativní prvky.

Pro teoretické pochopení mluvních aktu je klíčové znát podmínky, které musí být splněny, aby byl daný akt platný – aby platně vytvářel z něho vyplývající skutečnosti. Tyto podmínky5 mohou být jak formalizované, například při právních aktech, tak naopak zcela neformální, závislé na konvencích konkrétního jazyka. Kromě těchto vnějších podmínek existují také vnitřní podmínky naplnění, například v co musí mluvčí věřit nebo co musí cítit, aby byl daný akt platně proveden.

Austin zaměřil své úsilí na sbírání a výklad jednotlivých příkladů, které se více nebo méně úspěšně pokoušel generalizovat. Teprve Searle vytvořil skutečně obsažnou teorii mluvních aktů, která by se neomezovala pouze na zobecňování určitých druhů jazykového jednání, ale vysvětlovala toto jednání systémově na pozadí rozsáhlejší filosofie mysli a společnosti. Na rozdíl od Austina byl Searle publikačně mimořádně plodný, navíc jeho práce jsou ve své většině psány vysoce srozumitelným a širokému publiku přístupným stylem. Jeho rozsáhlé odborné působení spolu s jeho popularizační činností zajistilo teorie mluvních aktů významné místo nejen ve filosofii jazyka.

Pokud zohledníme – i když jen ze zpětného historického pohledu – Reinachovy a Austinovy časově prioritní práce, potom hlavní Searlův přínos spočívá právě v pokusu o vybudování srozumitelné systematické teorie, která má za své jádro koncept mluvních aktů, ale zahrnuje široké oblasti psychologie, sociologie, informatiky nebo praktické aplikace v politologii nebo ekonomii. Jde ovšem jen o zpětný pohled – bez Searla by možná Austinovy práce po jeho smrti upadly do zapomnění právě tak, jako tomu bylo v Reinachově případě.


Základy teorie mluvních aktů

První publikovaná Searlova práce týkající se mluvních aktů vznikla již po jeho návratu do USA v roce 1965. Jde o článek What is a Speech Act publikovaný v review Philosophy in America6. Klíčová ovšem byla až jeho kniha Speech Acts, která vyšla v roce 1969, ale byla napsána již několik let předtím.

Ve této práci se Searle zabývá základními jazykovými entitami, za které považuje mluvní akty. Zkoumáním podmínek jejich uskutečnění a jejich důsledků doufá objasnit jejich vlastní význam. V každé jednotlivé promluvě se totiž zračí celý systém jazyka a s ním spojených mimojazykových důsledků. Proto zkoumáním některých pro Searla paradigmatických mluvních aktů – jako slibování, tvrzení, tázání – můžeme dospět k obecně platným závěrům týkajících se celého systému jazyka.

Možná námitka proti teorii mluvních aktů zní, že se zabývá oblastí na pomezí mezi teorií jazyka a teorií jednání, a není tedy vlastní filosofií jazyka, jak bývá tento pojem běžně chápán. Tuto námitku Searle odmítá s tím, že “teorie jazyka je součástí teorie jednání”7, protože mluvení je pouze určitou formou pravidly řízeného chování. Samozřejmě můžeme říci mnoho o jazyce bez studia mluvních aktů jako takových, ale každá taková výpověď je nutně neúplná, asi jako kdybychom studovali fotbal jako pouhý systém pravidel, nikoli jako skutečnou hru.

Searle svou analýzu mluvních aktů zakládá na třech základních prvních – pravidlech, významu a vytvářených faktech, které ve své jednotě utvářejí mluvní akt. Východiskem zkoumání pravidel jazykového jednání je pro Searla zásadní rozlišení pravidel na pravidla konstitutivní a regulativní. Zatímco regulativní pravidla pouze upravují již existující jednání, konstitutivní pravidla vytvářejí samotnou možnost daného jednání. Pokud jednání existuje nezávisle na pravidlech, jimiž se řídí, jde tedy o pravidla regulativní. Jestliže ale existence pravidel je nutným předpokladem daného jednání, potom jde o pravidla konstitutivní. A právě konstitutivní pravidla jsou klíčových prvkem pro pochopení mluvních aktů.

Mluvní akt slibu je vysvětlován právě na základě konstitutivních pravidel: jistá promluva za daných podmínek je nutně považována za akt slibu, který nutně vytváří na straně mluvčího závazky a na straně adresáta nároky, které trvají dlouho poté, co byl daný slib pronesen. Mluvní akty je možno charakterizovat jako jazykové vyjádření intencí, které se řídí konstitutivnímu pravidly.

Význam věty je definován na základě promluvy a intencí s ní spojených, kdy musí být splněny alespoň následující obecné podmínky:

  • mluvčí má intenci, aby tato promluva vzbudila v posluchači vědomí určitého stavu věcí

  • záměrem mluvčího je vyvolat toto vědomí tím, že posluchač rozpozná intenci mluvčího

  • toto rozpoznání intence mluvčího je založeno na pravidlech, která utvářejí pronesenou promluvu 8

Každá promluva má samozřejmě své další specifické podmínky naplnění. Soubor těchto podmínek určuje vlastní význam daného mluvního aktu. Aby byl mluvní akt platný, musí být splněny podmínky dvojího druhu, a to jak podmínky provedení mluvního aktu, tak podmínky naplnění mluvního aktu. Na konkrétním příkladu slibu si můžeme problém vysvětlit názorně - první z těchto podmínek musíme dodržet, abychom něco slíbili, a druhou, abychom tento slib splnili. Akt slibu je ostatně pro Searla určitým paradigmatickým příkladem, který nejčastěji používá jako konkrétní příklad aplikace své teorie.

Podmínky provedení slibu je možno dále rozdělit na přípravné, propoziční, upřímnosti a podstaty. Slib, že něco udělám, je skutečným slibem pouze, pokud jsou slněny některé přípravné předpoklady, například že bych to, co slibuji, nemusel udělat v každém případě. Propoziční podmínka předpokládá, že obsah slibu skutečně odkazuje k zamýšlenému jednání. Podmínka upřímnosti předpokládá, že skutečně zamýšlím slib splnit, a konečně podstatná podmínka je splněna tím, že daný akt je veřejně považován za akt slibu, který mne zavazuje k určité činnosti. Tyto čtyři podmínky obecně stačí k charakterizaci jakéhokoli typu mluvních aktů, přičemž podstatné pravidlo je zvláště důležité – jde o konstitutivní pravidlo s normativními důsledky9.

Searle – stejně jako Austin – rozlišuje tři relevantní dimenze mluvního aktu – lokuční, ilokuční a perlokuční. V každém mluvním aktu můžeme oddělit to, co říkáme – propoziční obsah - od ilokuční funkce daného mluvního aktu. Ilokuční funkce udává, jak má být propozice chápána, jakou má ilokuční sílu. Například propozice s obsahem “zavřít dveře” může mít ilokuční sílu rozkazu, dotazu, přání, konstatování a podobně. Indikátor ilokuční funkce bývá více nebo méně zjevný - může se projevit jak intonací hlasu, tak přímým rozkazem “Přikazuji ti zavřít dveře“. „Ve skutečných mluvních situacích je to nejčastěji kontext, který určuje, jaká je ilokuční síla promluvy, aniž by bylo nutné sáhnout k jiným nástrojům indikujícím ilokuční sílu“ 10 Perlokuční dimenze je dána výsledkem našeho jednání, tím, co jsme mluvním aktem dokázali - adresát je například udiven, přesvědčen, zavázán a podobně.

V „Taxonomii ilokučních aktů“11 Searle rozlišuje pět a pouze pět základních kategorií ilokučních aktů:

  • Asertivní – tvrdí, jak se věci mají, ať již pravdivě nebo nepravdivě

  • Direktivní – akty, mající jiné podnítit k činnosti

  • Komisivní – akty, v nichž se k něčemu zavazujeme

  • Deklarativní – akty, kterými něco vykonáváme, čímž měníme sociální realitu

  • Expresivní – akty, které vyjadřují naše pocity


Toto rozlišení se v zásadě drží Austinova, pouze používá částečně jinou terminologii. Důležité je uvědomit si, jaký vztah mezi jazykem a světem jednotlivé druhy ilokučních aktů vytvářejí, tedy, zda daný jazykový akt zrcadlí vnější svět, nebo naopak vytváří nové skutečnosti. U asertivních jde o vztah svět-jazyk, zatímco u direktivních o opačný vztah jazyk-svět, např. příkaz v jazyce předchází konání na základě tohoto příkazu. U expresivních není vztah mezi jazykem a realitou pro jejich pochopení důležitý, zatímco u deklarativních mluvních aktů jde o vztah jazyk-svět zvláštního druhu, kdy samotný mluvní akt vytváří v reálném světě nové skutečnosti.

V některých případech může být kategorizace mluvního aktu problematická, jedním z příkladů jsou tzv.nepřímé mluvní akty. Pokud se například ptáme „Mohl byste mi pomoci?“ ve většině případů nejde pouze a primárně o dotaz, ale zároveň o prosbu nebo výzvu.

Mluvní akty jsou ze své podstaty veřejné a alespoň potencionálně veřejné je také naše myšlení. “Všechno, co je myšleno, může být i řečeno“,12 i když někdy pouze v jazyce, který je bohatší než ten, který je k dispozici. V principu to však možné je. Tento dalekosáhlý princip „vyjádřitelnosti míněného“ umožňuje Searlovi mimo jiné převést všechny ilokuční akty na pravidla pro použití příslušného indikátoru – každý slib je možno explicitně uvést slovy „Slibuji, že“. Z lingvistického hlediska je tedy problém ilokuce možno zkoumat jako problém vhodnosti a účelnosti použití příslušných indikátorů ilokuční síly.


Normativní důsledky mluvních aktů

Akt slibu je pro Searla základním paradigmatickým příkladem zejména proto, že jsou u něho na první pohled zřetelné jeho institucionální důsledky – tedy závazky, které z něho plynou. Objasnit, jakým způsobem mohou vyplývat normativní důsledky z intencí mluvčího, je klíčem k pochopení teorie mluvních aktů a fungování jazyka vůbec.

Slibování je svázáno a utvářeno systémem konstitutivních pravidel, v důsledku kterých je nutným následkem aktu slibu závazek. Závazek ale není pouze důsledkem slibu, je zároveň samou podstatou slibu jako takového.

Searlovi umožňuje jeho teorie mluvních aktů odvodit to, co máme činit z toho, co je, což je jeden ze základních problémů, kterými se zabývá etika. Jeho klasická, často citovaná a kritizovaná formulace je následující:

  1. Jones pronesl slova „Slibuji Ti, Smithi, zaplatit pět dolarů“

  2. Jones slíbil zaplatit Smithovi pět dolarů

  3. Jones se zavázal zaplatit Smithovi pět dolarů

  4. Jones je zavázaný zaplatit Smithovi pět dolarů

  5. Jones musí zaplatit Smithovi pět dolarů13


Přechod od bodu tvrzení v bodu 1 k normativitě bodu 5 není samozřejmě logicky nutný. Podle Searle je ale dostatečně podložen. Velmi stručně řečeno, bod 2 vyplývá podle Searla z faktu, že kdokoli pronese daná slova, učiní příslušný slib. Přechod k bodu 3 je dán nutným vnitřním spojením mezi aktem slibu a z něho plynoucím závazkem. Pod 4 a 5 vyplývá z bodu 3 v tom smyslu, že když se někdo zaváže, tak je zavázán, a pokud je zavázán k určité akci, tak ji musí provést.

Na příkladu mluvního aktu slibu vidíme vznik nových institucionálních faktů, které samotný mluvní akt přesahují daleko do budoucnosti. Tuto problematiku Searle dále rozvíjel až po formulace komplexní teorie institucionálních faktů v The Construction of Social Reality. Avšak vzhledem k tomu, že považoval problémy jazyka vždy pouze za součást problémů teorie mysli, předcházelo aplikaci teorie mluvních aktů na sociální realitu zkoumání intencionality. Jeho teorie intencionality, a to jak individuální, která se projevuje v mluvních aktech, tak kolektivní, která vytváří institucionální fakty, je nejhlubším základem veškeré Searlovy filosofie.


Teorie intencionality

Na přelomu 70. a 80.let se Searle intenzívně zabýval problémy filosofie mysli a v roce 1983 vychází jeho klíčové dílo Intentionality An Essay in the Philosophy of Mind. Každá část jazyka předpokládající komunikaci je nutně nějakým druhem mluvního aktu, který je základním stavebním kamenem mezilidské komunikace.14 Aby byla komunikace smysluplná, musí být provozována bytostmi majícími záměr komunikovat.

V Intencionality se Searle snaží pojednávat filosofii jazyka „jako odvětví filosofie mysli“.15 Teoretický aparát mluvních aktů mu slouží jako důležitý nástroj pro prozkoumání vlastností intencionality spíše než naopak. Intencionalita vyjádřená v mluvních aktech je přece odvozena od intencionality mentálních stavů a z toho pro Searla vyplývá nutný závěr, že zkoumání jazyka je odvozeno ze zkoumání mysli. Jazykový význam – pro Searla je dán souborem podmínek naplnění daného mluvního aktu – je vlastně odvozenou intencionalitou, na rozdíl od intencionality mentálních aktů, jejichž podmínky naplnění jsou v nich samých.

Samotná intence jako záměr něco učinit je pouze malou částí intencionality16. „Intencionalita je vlastnost mnoha mentálních stavů a událostí, kterou jsou zaměřeny na objekty a skutečnosti ve světě“.17 Searlova teorie intencionality má být teorií co nejširší, neomezovat se – jako vytýká např.Husserlovi – na „teoretickou“ intencionalitu spojenou především s tvrzeními. Teorie intencionality je poté pro Searla základem obecné teorie sociality.18

Ne všechny mentální stavy jsou intencionální, mnohé pocity nebo nálady jimi samozřejmě nemusí být, pokud se nevztahují k ničemu vnějšímu. Searle intencionalitu analyzuje pojmy převzatými většinou z vlastní teorie mluvních aktů, kterou vypracoval v základních rysech před svou základní studií o intencionalitě. Základní používané pojmy jsou intencionální obsah, podmínky splnění, psychologický mód, směr relace, pozadí, módy reprezentace atd. 19 Tyto pojmy jsou přímo převzaty nebo korespondují s příslušnými pojmy teorie mluvních aktů.

Intencionalita nemusí být jazykově podložená, neboť jde částečně o biologický fenomén společný pro řadu živých bytostí. Jde o neredukovatelnou vlastnost mysli, který nemůže být vysvětlena jinými neintencionálními pojmy.20 Všechny pojmy, kterými se Searle snaží uchopit fenomén intencionality, jsou sami intencionální - ovšem s výjimkou pozadí, kde se může skrývat celá řada neintencionálních pojmů, které vlastně obsahují vše neintencionální, co Searle do své analýzy nezahrnul.

Každý intencionální stav se sestává z intencionálního obsahu a psychologického módu21. Intencionální obsah přitom přímo koresponduje s propozičním obsahem v teorii mluvních aktů. Psychologický mód je například víra nebo přání, aby se daný intencionální obsah naplnil. Psychologický mód může být kognitivní, konativní (důvody konání – touhy přání) nebo emotivní. Podobně jako v jazyce může existovat mnoho mluvních aktů se stejným obsahem, ale různou ilokuční sílou (rozkaz, přání apod.), tak také v lidské mysli jeden intencionální stav (např.aby se něco stalo) se může vyskytovat v různých psychologických módech (přání, přesvědčení apod.). K okolí se může intencionální stav vztahovat buď od mentálního ke světu (jako v případě přání), nebo od světa k mentálnímu stavu (např.v případě přesvědčení).

Intencionalitu není možno vysvětlit běžnou teorií kauzality. Intencionální zapříčinění je bezprostředně prožíváno, zatímco kauzalita vyplývá z vnějšího pozorování zákonitostí. Intencionální kauzalita existuje, i když neexistuje žádná teorie obsahující předpoklad kauzálního zákona. Intencionální zapříčinění v sobě obsahuje vnitřní spojitost mezi příčinnou a účinkem, která je podle Searla logické povahy – příčina obsahuje reprezentaci účinku (intence jednaní) nebo účinek reprezentuje příčinu (vnímání). Intencionální logika samozřejmě není logikou v běžném slova smyslu, záměr nezaručuje logicky svou realizaci.

Intence odkazují samy na sebe ve smyslu, jako „smyslové vnímání odkazuje na svůj intencionální akt, který stojí v příčinném vztahu k podmínkám jeho naplnění“22. Např. pokud mám intenci pohnout prstem (intencionální obsah), potom to provedu tím, že jednám podle této intence, která se sama naplňuje.23

Intencionalita může být a často je nevědomá24 a projevuje se nevědomým jednáním podle pravidel - podobně jako u Chomského v univerzální gramatice. Tyto nevědomé intencionální stavy se poté vlastně stávají součástí Searlova „pozadí“.


Problém kolektivní intencionality

Zatímco Searlova koncepce individuální intencionality je založena v zásadě konvenčně25 a nové je především úzké spojení této teorie s vlastní teorií mluvních aktů, Searlovy další studie týkající se kolektivní intencionality jsou dodnes jedním z nejspornějších míst jeho filosofického díla. Většina hlavním myšlenek je vyložena v jeho krátké stati Collective Intentions and Actions, ovšem je dále rozpracovávána v dalších Searlových pracích a tvoří základ veškeré jeho teorie sociality, sociálního jednání a komunikace.

Kolektivní intencionalita neznamená pouze účast při kolektivním jednání, ale také sdílení společných postojů, přání a záměrů“.26 Schopnost sociální kooperace je vlastně schopností kolektivní intencionality a kolektivní intencionalita je sdílená intencionalita při kolektivním jednání. Podle Searla není kolektivní intencionalita výsadou lidských bytostí, existuje i u zvířat, příkladem může být spolupráce smečky při lovu. Vznik kolektivní intencionality vysvětluje Searle v duchu svého evolučního naturalismu přírodním výběrem, kdy živočišné druhy, které spolupracují, mají jasnou evoluční výhodu nad těmi, které nespolupracují.27 Kolektivní intencionalita je nejdůležitější výchozí sociální fenomén, „z ontologického hlediska, kolektivní intencionalita dává vzniknout kolektivu, nikoli naopak“.28 Kolektivní intencionalita se nemusí projevit pouze v jednání, existuje také ve formě vědomě sdílených postojů, přání, hodnocení nebo záměrů. Kdykoli alespoň dva subjekty vědomě spolupracují nebo spolu sdílí postoje, přání nebo intence, můžeme mluvit o kolektivní intencionalitě. 29.

Searle vychází z problematického předpokladu, že kolektivní intencionalita je zásadně kvalitativně odlišná od individuální intencionality. Podle něj „každý pokus redukovat „My intencionalitu“ na „Já intencionalitu“ musí nutně vést k rozporům“30 Kolektivní intencionalita je prostě biologicky primitivní fenomén, který není možno redukovat na explicitní individuální intence, např. ve formě „ věřím, že X má společnou intenci, pokud on také věří, že já mám společnou intenci“ apod.31

Pro tuto tezi nabízí v zásadě dva důvody. Za prvé, z fyzikálního hlediska stejné jednání může být souborem individuálních akcí nebo může konstituovat zcela odlišnou kolektivní akci. Searle uvádí příklad32 s lidmi sedícími v parku. Pokud se lidé např.při dešti shromáždí na jednom místě, aby našli úkryt, jde jasně o soubor individuálních nezávislých intencí. Pokud však na stejném místě probíhá např.divadelní představení, jehož scénář vyžaduje, aby se herci shlukli na jednom místě, nemůže externí pozorovatel z čistě fyzikálního pozorování odlišit tento zcela jiný případ od individuální intencionality. To, co jej činí interně jiným, je podle Searla právě kolektivní intencionalita.

Druhým důvodem, kterým Searle osvětluje zásadní rozdíl mezi kolektivní a individuální intencionalitou, je, že často od kolektivní intencionality odvozená individuální intence „bude mít jiný obsah než je obsah kolektivní intence, od níž pochází“.33 Zde uvádí příklad her, kdy kolektivním záměrem je vyhrát nebo např.provést předem připravený herní tah, ale intence jednotlivých hráčů jsou zaměřeny na provedení jednotlivých úkolů tohoto tahu, nikoli na celý herní plán, který je dán teprve jejich součinností.34

Jaký je tedy vztah individuální a kolektivní intencionality? Zatímco běžné vysvětlení kolektivní intencionality je založené na předpokladu, že od kolektivní intence – která představuje kooperativní dosažení určitého cíle – jsou odvozeny individuální intence, které jsou založeny na tom, jak tohoto cíle kooperací dosáhnout. Toto ale Searle odmítá, protože každý z účastníků by měl dvě různé intence – kolektivní a individuální. „Skutečným rozlišením mezi individuální a kolektivní intencionalitou je druh intencí, které jsou v ní zahrnuty, ne ve způsobu, jakým se prvky v příslušných podmínkách naplnění intence vztahují jeden k druhému“35

Searlův přístup je přístup metodologického individualismu, proto musí být všechny intence, které existují, intencemi v myslích členů příslušné skupiny. Neexistuje samozřejmě žádná kolektivní intence skupiny, která by nebyla v myslích jejích členů. Kolektivní intencionalita by měla být podle Searle kompatibilní s faktem, že „struktura jakékoli individuální intencionality by měla být nezávislá od faktu, jestli se subjekt mýlí nebo ne o tom, co se ve skutečnosti děje“.36. Searlův přístup vychází z předpokladu, že kolektivní intencionalita je zvláštním psychologickým módem, který se odlišuje od individuální intencionality svými zásadně odlišnými vlastnostmi, nikoli třeba zvláštním obsahem nebo subjektem či objektem intencí. V důsledku požadavků na individualismus a internalismus kolektivních intencí – jak Searle sám připouští37 – není možno rozlišit, kdy jde skutečně o kolektivní intencionalitu spojenou se spoluprácí a kdy jde o pouhou domněnku individua o kolektivním jednání, která nemusí být pravdivá. „Můžeme se mýlit nejen v tom, že něco existuje, ale i v tom, že něco děláme, i když to neděláme“.38 Nikdy si nemůžeme být jisti, zda „my“ v kolektivní intencionalitě se skutečně vztahuje k „my“ a nejenom pouze k „já“.

Podle některých kritiků39 vše, co Searle ukázal, je, že u některých kolektivních akcích je v intencionálních stavech zúčastněných osob určitá komplexní intence, která souvisí s kolektivní spoluprací při této akci. To však nestačí pro důkaz, že existují kolektivní intence, ba co více, že tyto kolektivní intence jsou nutnou součástí všech sociálních aktů a nutným konstitutivním elementem sociálních a institucionálních faktů.40


Sociální a institucionální realita

Mimořádně zajímavou vlastností mluvních aktů je, že právě jimi vytváříme velkou část sociální reality – Searle ji nazývá institucionální realitou. Sociální a institucionální realitou se zabývá ve své hodně diskutované práci The Construction of Social Reality. Účelem této knihy je zajistit koncepční základ pro všechny sociální vědy, a to zejména z ontologického hlediska. Hlavní otázkou pro Searla je, jak vůbec mohou v tomto světě složeném pouze z materiálních částic existovat nemateriální sociální a institucionální fakta. Searle se snaží ukázat, jak mohou vysoce komplexní sociální fenomény vznikat na základě jednoduchých až primitivních pravidel a symbolických pomůcek a tím osvětlit strukturu institucionálních faktů. Vznik institucionální reality je analyzován s využitím čtyř základních prvků, které ji společně vytvářejí:

  • Přiřazení symbolické funkce

  • Kolektivní intencionalita

  • Konstitutivní pravidla

  • Pozadí41

Kolektivní intencionalita přiřazuje nový status fenoménům, přičemž funkce spojená s tímto statusem nemůže existovat jen na základě vnitřních fyzikálních vlastností tohoto fenoménu. Toto přiřazení vytváří nový fakt, institucionální fakt, nový fakt, který byl vytvořen lidským souhlasem“42

Sociálno je pro Searla vytvářeno funkčními vztahy našeho vědomí s fyzikálními objekty, jde vlastně o instrumentální pojetí fyzikální skutečnosti, kdy na objekty nahlížíme a přistupujeme k nim z hlediska, jaké funkce v našem světě vykonávají nebo mohou vykonávat, a tím vytváříme sociální realitu. Sociální fakt může svou funkci vykonávat pouze na základě svých fyzikálních vlastností, ať již je tento fakt obecně daným společenstvím přijímán nebo ne - např.určitý předmět může sloužit jako šroubovák nezávisle na mínění kohokoli. To, co vymezuje Searlův pojem institucionálních faktů, je nutnost kolektivních intencí a kolektivní akceptace daného faktu. Pro samu existenci libovolné instituce je nutné, aby tato instituce byla akceptována lidmi, kterých se týká. Peníze jako dolar jsou například akceptovány jak ve státech, kde jsou zákonným legálním platidlem, tak v mnoha jiných zemích, pouze na základě toho, že se lidé oprávněně domnívají, že tyto peníze smění za věci, po kterých touží. V mnoha případech je dokonce akceptace například dolaru mnohem větší než místní zákonné měny. Jakmile přestává být institucionální fakt kolektivně uznáván, přestává být institucionálním faktem – z peněz se stávají kousky potištěného papíru, i když mohou být nadále zákonným platidlem.

To, že určitý materiální objekt je zároveň institucionálním faktem, např.penězi, je možno vyjádřit opisem „je používán jako peníze, je považován za peníze, lidé věří, že jde o peníze atd.“43. Všechna institucionální fakta je možno vyjádřit podobným funkčním nebo instrumentálním popisem. Mnoho institucionálních konceptů se vztahuje k sobě samým, víra v jejich existenci a jejich používání na základě této víry je mnohdy vše, co postačí k jejich existenci, což je zásadně odlišuje od materiálních faktů. Víra v existenci institucionálního faktu znamená víru v status, který je mu ve společnosti přiřazen.

Institucionální fakta mohou být symbolická (význam), deontická (práva a povinnosti), čestná (čestné funkce bez práv a povinností) a procedurální (sama nevytvářejí práva a povinnosti, ale jsou krokem k nim, např.hlasování jednotlivce při volbách, kdy jejich výsledek je dán až součtem hlasů).44 Čestná institucionální fakta jsou „degenerací“45 deontické reality, kdy status je účelem sám o sobě. Symbolická institucionální fakta jsou zvláštním případem deontických, protože s příslušným mluvním aktem jsou vždy spojeny určité závazky.46

I když mluvní akty samotné nejsou nutné pro vytváření institucionálních faktů, existence jazyka jako takového nutnou podmínkou pro vznik institucionálních faktů je. Jazyk jako symbolický systém „spolukonstituuje“ všechny institucionální fakty.47 V oblasti jazyka jsou specifickou oblastí vytváření institucionálních faktů performativní promluvy, tedy mluvní akty s výraznou performativní dimenzí. Na příkladu svatebního aktu je možno snadno ukázat, jak jsou navzájem propojeny naše slova a naše činy a jak mohou vytvářet nová institucionální fakta. Slovo "Ano" samozřejmě samo o sobě nevytváří svatební akt. Ten vzniká teprve za určitých jasně definovaných vnějších okolností, k nimž samozřejmě náleží i svobodná vůle říci "Ano". I když tento slovní projev nemůže být sám o sobě pravdivý nebo nepravdivý, protože realitu, s kterou by jeho pravdivost mohla být poměřována, sám vytváří, předpokládá, že určité skutečnosti pravdivé nebo nepravdivé jsou. V tomto případě například, že žádný z novomanželů není již ženatý nebo vdaný. Pouze okolnosti aktu určují, kdy je pronesení několika slov svatebním aktem a kdy nikoli.

Přitom samy performativní promluvy jsou institucionálními fakty, např.slibu (svatebního) nebo vyhlášení (války), a zároveň další institucionální fakta vytvářejí, např.fakt existence manželství nebo válečného stavu. Některá institucionální fakta mohou vzniknout pouhým trváním, příkladem je například institut vydržení, kdy držení určitého předmětu se po uplynutí určité doby stává tento předmět jeho vlastnictvím, aniž by došlo k aktu prodeje nebo daru, což je běžné v anglosaském právu.48

Nad čistě materiálními objekty budujeme strukturu prodeje a koupě, odkazů, převodů a zástav vlastnictví. Přitom používáme charakteristické nástroje – mluvní akty ve formě závětí, kupních smluv, záznamů o vlastnictví, posledních vůli apod.“49


Umělá inteligence

Vztahem mezi umělým a přirozeným jazykem a mezi lidskou myslí a počítačem se Searle zabývá v řadě svých známých odborných i popularizačních prací. Searle dokazuje, že počítač nikdy nemůže myslet, může toto myšlení pouze simulovat, aniž by něco chápal. Počítač může procesy simulovat – může simulovat schopnost hovořit čínsky50, stejně jako může simulovat havárii – v obojím případě jde pouze o simulaci, nikoli o skutečný proces. Mentální stavy a děje se sice dají simulovat pomocí výpočetních procesů, to však neznamená, že jsou samy algoritmicky danými výpočetními procesy. Počítač u jazyka zůstává na syntaktické úrovni, význam jednotlivých symbolů je mu neznámý. Rozdíl mezi umělými jazyky (například programovací jazyky počítače) a přirozeným jazykem je určen inherentní intencionalitou - do komunikačních „jazyků“ mezi počítači ji vnáší pouze zvnějšku člověk, nikoli počítač. Proto počítače spolu nekomunikují a nemohou komunikovat ve stejné smyslu jako lidé při každodenním používání přirozeného jazyka.

Argument čínského pokoje – i když v Searlově filosofii relativně okrajová záležitost – je nejčastěji citovaným Searlovým myšlenkovým experimentem a je znám širokému publiku, proto bude vhodné se jím alespoň krátce zabývat. Jde o myšlenkový experiment ve sporu o schopnosti umělé inteligence. Searle rozlišuje dvě tvrzení o schopnostech umělé inteligence

  • silné, kdy „počítač není pouze nástrojem při studiu mysli, spíše je správně naprogramovaný počítač samostatnou myslí v tom smyslu, že může skutečně rozumět a mít další kognitivní vlastnosti“51

  • slabé, kdy počítače pouze simulují myšlení, a i kdyby je uměly simulovat v úplnosti, nikdy nepůjde o skutečné myšlení

I když je inteligence založena materiálně - mozek indikuje myšlení, tedy myšlení se vynořuje z materiálního, přesto musíme u umělé inteligence zásadně rozlišovat mezi syntaktickým a sémantickým pochopením, přičemž syntax nemůže nikdy vysvětlovat sémantiku.

Searle provádí myšlenkový experiment, který má svědčit proti silnému tvrzení o umělé inteligenci. Představme si pouze anglicky mluvícího člověka zavřeného v místnosti, který dostane dvě hromady čínských spisů a soubor pravidel v angličtině, aby určitým způsobem koreloval první hromadu spisů s druhou. Tato pravidla formálně korelují jednu množinu symbolů s jinou množinou, přičemž formálně znamená, že symboly jsou traktovány na základě jejich vzhledu, nikoli na základě toho, co reprezentují. Dále může dostat další soubor spisů opět s instrukcemi, jak tyto symboly spojit s předchozími. Ti, kdo mu tyto soubory symbolů předávají, mohou nazývat první soubor spisem, druhý soubor příběhem a třetí otázkami, symboly, které člověk v místnosti na základě daných pravidel vrací, mohou nazývat odpověďmi. Samotná pravidla mohou nazývat programem, přičemž člověk v místnosti o tom nic neví a ani nemusí vědět. Přitom „odpovědi“ člověka v místnosti, který neumí ani slovo čínsky, nemusí být odlišitelné od odpovědí Číňana, který všem symbolům rozumí. Člověk nemluvící čínsky pouze formálně manipuluje se symboly, což je podle Searla přesně to, co dělá počítač. I když jsou tedy vstupy a výstupy nerozlišitelné od rodilého Číňana, přesto člověk v místnosti nerozumí smyslu textu. Neplatí tedy základní předpoklad, na kterém je postaveno mnoho silných tvrzení o umělé inteligenci, tedy, že pokud počítač dokáže za všech situací reagovat na stejné vstupy stejnými výstupy jako člověk, tak myslí jako člověk.52 Symboly, které počítače zpracovávají, jsou pro ně podobně bez významu jako znaky v čínštině pro člověka, který neumí čínsky. Počítače nemyslí, což psychologicky znamená, že nemají skutečné intencionální mentální stavy.

K tomuto myšlenkovému experimentu se vztahuje řada námitek. Jedna z nich je ta, že se v něm soustřeďujeme pouze na část systému. Tedy, že i když osoba v místnosti nerozumí tomu, co dělá, celý systém (tedy včetně objektů mimo tuto místnost) tomu rozumí. Podle Searla je možno systém modifikovat tak, že člověk v místnosti si vše zapamatuje předem a neexistuje tak nic v systému, co by nebylo v něm. Přesto však stále nerozumí čínsky a je obtížné věřit, že pokud osoba nerozumí čínsky, pak stejná osoba a např.kousek papíru čínsky rozumějí. Navíc podobný systémový přístup můžeme použít ad absurdum například pro jednotlivé orgány, které zpracovávají informace, „přemýšlejí“ a provádějí na základě toho akce.

Další námitkou může být, že přece nic nebrání osobě, která se v místnosti nachází, přiřazovat význam jednotlivým symbolům. Podle této teorie je jediné, co brání v porozumění, spojení jednotlivých symbolů s věcmi v reálném světě, ke kterým odkazují. U člověka, který již zná jiný jazyk, tomu tak částečně být může – ale člověk se právě liší od počítače tím, že skutečně myslí a zná takové spojení. Podle Searla ovšem i v případě, že by například nahradili jeden ze souboru znaků například kamerou, která by zobrazovala věci skutečného světa. Pokud bychom nahradili člověka počítačem, tak přesto by nešlo o nic jiného než o pochopení souboru manipulací se symboly. Navíc tato námitka podporuje tezi proti silnému pojetí umělé inteligence, neboť předpokládá, že symbolické manipulace nejsou dostačující, ale je nutný vztah k vnějšímu světu.

Jiný přístup může předpokládat, že pokud přesně nasimulujeme všechna neuronová spojení v našem mozku, potom nutně musíme dojít ke stejným výsledkům jako u naší mysli. Ovšem i kdyby byly všechny vstupy a výstupy shodné, nemusí jít ještě o vlastní porozumění. To je obecně platná námitka, protože stejné výstupy může ze stejných vstupů generovat nekonečné množství algoritmů. Searle ovšem není schopen vyvrátit, že o takové sémantické porozumění jít může, tím spíše, že sám považuje mysl za fenomén, který se vynořuje od určitého stupně materiální složitosti.

Behavioristé samozřejmě mohou namítnout, že znalost čínštiny je možno poznat pouze na základě vnějšího jednání. Pokud se tedy počítač chová stejně jako člověk rozumějící čínsky, potom o něm musíme říci, že umí čínsky podobně jako o člověku. Zde jsou ovšem stavy mysli přímo zaměňovány za naše poznání těchto stavů u dalších lidí. Argument čínského pokoje může být právě použit proti behaviorismu, protože člověk jedná, jako by rozuměl čínsky, aniž by skutečně rozuměl.

Kromě námitky, že Searle pouze ukazuje, že je možné si představit systém se stejnými vstupy a výstupy, z nichž jeden rozumí tomu, co dělá, a druhý ne, je zřejmě nejlépe podloženou námitkou námitka, že v případě čínského pokoje jde o pouhé sériové zpracování informací s jednou centrální vyhodnocovací jednotkou (člověkem), o níž – vzhledem k tomu, že je jediná – samozřejmě předpokládáme, že musí obsahovat vše, včetně kompletního chápání celého procesu. Mozek ve skutečnosti nefunguje sériově, ale paralelně. Můžeme si představit v místnosti tisíce drobných zpracovatelů informací (jako neuronů v mozku), z nichž žádný nerozumí celku, který zpracovává. To je přesně případ jednoho člověka v místnosti, který uvádí Searle, což ovšem nevyvrací, že podobná spojená struktura nemůže mít v celku podobné porozumění jako máme my prostřednictvím mozku. 53

Searle odmítá jak behavioristické, tak funkcionalistické přístupy a trvá na biologickém naturalismu mentálních intencionálních stavů, které mohou být pouze symbolicky simulovány, nikoli skutečně prožívány. Právě tato část Searlovy argumentace bývá často opomíjena ve prospěch negativních závěrů a odmítání určitých tvrzení o umělé inteligenci.

Vzhledem k Searlovu často zdůrazňovanému materialismu a odporu k dualismu materiálního a mentálního a jeho pojetí mysli jako na vyšší úrovni se vynořující funkce mozku, je opravdu obtížné přijmout myšlenku, že počítače zásadně nemohou myslet. Vše, co Searle svým experimentem dokazuje, je, že z vnějšího pohledu nemusíme být schopni rozlišit, zda určité chování je podloženo skutečným porozuměním nebo ne. V mnoha případech můžeme simulaci nesprávně chápat jako skutečný proces, to však neznamená, že v jiných případech k takovému procesu principiálně nemůže dojít.


Racionalita jednání

Searlova poslední velká studie Rationality in Action se podobně jako Construction of Social Reality zdánlivě vzdaluje od jádra jeho jazykové filosofie. Jde však pouze o zdání – teorie racionálního jednání byla vždy obsažena v každé teorii sociálního jednání nebo symbolického jednání prostřednictvím mluvních aktů.

Searle se v ní snaží ukázat, jak je ve světě řízeném fyzikálními zákony a institucionálními pravidly možné nezávislé racionální jednání a jaké jsou jeho limity. Searle vychází opět ze své klasické analýzy mluvních aktů, kdy například aktem slibu vytváříme závazky a nároky, které jsou v budoucnu na nás nezávislé a které vytvářejí důvody k našemu budoucímu jednání – a to důvody, které jsou nezávislé na našich budoucích touhách nebo záměrech. Základní prvky racionality jednání, například konsistence a nutnost příčin a důsledků, jsou přímo zabudovány do jazyka jako takového. Institucionální fakta – tedy fakta jako závazek, nárok, které známe z teorie mluvních aktů, ale zároveň také například vlastnictví, směna, peníze a podobně z oblasti sociální – jsou základním spojujícím článkem spojující různé oblasti reality, které Searle ve svých dílech zkoumá.

Jakkoli je naše jednání často racionální, často přeceňujeme rozsah racionality, která je v něm obsažena. Nejdůležitější aspekty našeho rozhodování a jednání bývají nevědomé nebo podvědomé. Aby bylo racionální jednání vůbec možné, musí existovat odpovědné Já, které je schopné “poznávat a na základě tohoto poznání důvodně rozhodovat a jednat….schopné přijmout odpovědnost za své jednání”54. Naše jednání nám dává “prožitek svobody”55, kdykoli se rozhodujeme a následně provádíme akci. Interní pohled na institucionální fakta je také pohledem, který Searlovy umožňuje definovat důvody racionálního jednání jako jednání, které je závislé nikoli na našich touhách, ale na našich závazcích.56 Závazky jsou klíčem k pochopení racionality našeho nejen jazykového, ale veškerého nesobeckého racionálního jednání.57


V této krátké studii nebylo samozřejmě možné zabývat se všemi aspekty Searlovy filosofie. I když bylo možno nastínit pouze hlavní problémy, kterými se Searle ve svém rozsáhlém díle zabývá, je patrné, jak rozsáhlé oblasti filosofie Searle ovlivnil. Základním Searlovým cílem je vytvořit obecný filosofický rámec pro moderní vědu. I když se k tomuto cíli samozřejmě jen přiblížil, je jedním z mála moderních filosofů, jejichž koncepce mají významný vliv v současné vědě, což je plně v souladu s jeho názorem, že „jakmile jsme přesvědčení, že určitou oblast známe a rozumíme jí, přestáváme toto poznání nazývat filosofií a začínáme ho nazývat vědou“.58 Jeho dílo je často přijímáno kriticky, přesto zůstává Searle jednou z nejvýznamnějších postav analytické filosofie současnosti a ovlivnil významně některá základní pojetí a přístupy v sociologii, psychologii nebo ekonomii. I když není řada Searlových idejí zcela originální, a to včetně rozsáhlých částí teorie mluvních aktů, jeho výjimečně srozumitelný styl prezentace významně přispěl k jejich rozšíření, a to nejen v oblasti filosofie.


Literatura


ALLAN, Keith: Meaning and Speech Acts, http://www.arts.monash.edu.au/ling/speech_acts_allan.html

APEL, Karl-Otto: Is Intentionality More Basic than Linguistic Meaning? in: John Searle and His Critics. s. 31-56

AUSTIN, John L.: How To Do Things With Words. Oxford 1962

AUSTIN, John L.: Philosophical Papers (Second Edition). Oxford 1970

AUSTIN, John L.: Sense and Sensibilia. Oxford 1962

BEAVER, Elijah T.: Wittgenstein’s Meaning and Use in Philosophical Investigations, Searle’s Speech Act Theory in ‘What is a Speech Act?’: An Exposition and Comparison, http://www3.baylor.edu/~Elijah_Beaver/witterm.htm

BRAKEL, Linda A.: The Rediscovery of the Mind, Psychoannal.Quaterly, 63, 1994

BRINGSJORD Selmer Searle on the Brink, PSYCHE, 1(5), August 1994, on line http://psyche.cs.monash.edu.au/v2/psyche-1-5-bringsjord.html

BURKHARDT, A. ed.: Speech Acts, Meanings and Intentions. Critical Approaches to the Philosophy of John R. Searle, Berlin/New York, 1990

COLOMB, Robert M.: The Physical Beeing of Institutional Facts, http://www.ladseb.pd.cnr.it/infor/ontology/Papers/ISIB-CNR-TR-19-02.pdf

COHEN, Philip R.: Performatives in a Rationaly Based Speech Acts Theory, http://acl.ldc.upenn.edu//P/P90/P90-1011.pdf

COMANDUCCI, Paolo: Kelsen vs. Searle: A Tale of Two Constructivists, http://www.giuri.unige.it/intro/dipist/digita/filo/testi/analisi_1999/comanducci.pdf

DUBOIS, James M.: Judgement and Sachverhalt. An Introduction to Adolf Reinach´s Phenomenological Realism, Dordrech, 1995

FITZPATRICK, Dan: Searle and Collective Intentionality: the Self-Defeating Nature of Internalism with Respect to Social Facts. The American Journal of Economics and Sociology, Jan.2003, vol.62, iss.1, s. 45-66

FOTION, Nick: From Speech Acts to Speech Activity, in: Barry Smith (ed.): John Searle, Cambridge 2003, s. 34-51

GRAHAM, Keith: J.L.Austin. A Critique of Ordinary Language Philosophy. Brighton 1977.

HABERMANS, Jurgen: Comments on John Searle´s: Meaning, Communication, and Representation, in: John Searle and His Critics. Ernest Lepore and Robert Van Gulick (eds.): Cambridge,1991, s.  17-30

HALION, Kevin: Deconstruction and Speech Act Theory: A Defence of the Distinction
between Normal and Parasitic Speech Acts,
http://www.e-anglais.com/thesis.html

HARNISH R. Speech Acts and Intentionality, in A. Burkhardt (ed.), Speech Acts, Meaning and Intentionality. Critical Approaches to the Philosophy of John R. Searle

HINDRIKS, F.: The new role of the constitutive rule. in: The American Journal of Economics and Sociology, Jan.2003, vol.62, iss.1, s. 185-208

HOFMANN, Zdeněk: Od slova k mluvnímu aktu. in:Vesmír, jazyk, myšlení. Studie z dějin filosofie vědy a jazyka. Praha 1994

HOFFMANN, K.: Reinach and Searle on Promising - A Comparison. In: Mulligan, (ed.), Speech Act and Sachverhalt, 1987, s. 91-106.

CHURCHLAND, Paul – SMITH Patricia, Could a machine think?, Scientific American 262, 1990, s.  32-39.

INVAGEN, Peter van: Searle on Ontological Commitments, in: John Searle and His Critics. s. 345-358

JOHANSSON, Igvar: Searle's Monadological Construction of Social Reality, in: The American Journal of Economics and Sociology, Jan.2003, vol.62, iss.1, s. 233-255

JOHANSSON, Igvar: John Searle and Barry Smith on Money and Fictional Objects, http://hem.passagen.se/ijohansson/intentionality4.htm

KOŤÁTKO, Petr: Význam a komunikace, Filosofia, Praha 1998

LEIBER, J.: On What Soft of Speech Act Witthenstein´s Invenstigations is and Why it Matters, http://bentley.uh.edu/philosophy/leiber/wittgens.htm

LEPORE, Ernest – GULICK Robert van (ed): John Searle and his Critics, Oxford/Cambridge, Blackwell, 1991.

LOEVER, Barry – BELZER, Marvin: Prima Facie Obligation, Its Deconstruction and Reconstruction, in: John Searle and His Critics. s. 359-370

LUNDSTEN, Lars: Reinach and Searle: Two Approaches to Sociality, Heslinki, http://www.sit.fi/~lars/papers/socialit.html

MEIJERS, Anthonie W.M.: Can collective intentionality be individualized?, in: The American Journal of Economics and Sociology, Jan.2003, vol.62, iss.1, s. 167-189

MISCEVIC, Nenad: Explaining collective intentionality, in: The American Journal of Economics and Sociology, Jan.2003, vol.62, iss.1, s. 257-267

MOURAL, Josef: The Chinese Room Argument, in: Barry Smith (ed.): John Searle, Cambridge 2003, s. 214-260

MULLIGAN, K.: Promisings and Other Social Acts: Their Constituents and Structure. In: Mulligan (ed.), Speech Act and Sachverhalt, 1987, s. 29-90.

MULLIGAN, K. - SMITH, B.: A Relational Theory of the Act, in: Topoi, 5, 1986, s. 115-30.

OORT, Richard van: Performative-Constative Revisited: The Genetics of Austin's Theory of Speech Acts, Anthropoetics II, no. 2, January 1997

ORAVCOVÁ, Marianna: Filosofia prirodzeného jazyka. Bratislava 1992

PACHERIE, Elisabeth: Is Collective Intentionality Really Primitive?, in: The American Journal of Economics and Sociology, Jan.2003, vol.62, iss.1

PEREGRIN, Jaroslav: The Nature of Truth (if any), Filosofia, Praha 1997

PROUST, Joele: Action, in: Barry Smith (ed.): John Searle, Cambridge 2003, s. 102-127

RICIARDI, Mario: Constitutive Rules and Institutions, cfs.unipv.it/opere/riccia/rules.doc

ROSENTHAL, Davis: Intentionality. A Stud of the Views of Chisholm and Sellars, http://www.ditext.com/rosenthal/rost-dis.html

SEARLE, John.R.: Proper Names, Mind, Vol. LXVII, April, 1958.

SEARLE, John.R.: Meaning and Speech Acts, Philosophical Review, Vol. 71,

SEARLE, John.R.: How to Derive `Ought' from `Is', Philosophical Review, Vol. 73, January 1964.

SEARLE, John.R.: What is a Speech Act?, Philosophy in America, Ithaca, Cornell University Press, 1965, in: The Philosophy of Language, J.R. SEARLE (ed.), Oxford, Oxford University Press 1971.

SEARLE, John.R: Austin on Locutionary and Illocutionary Acts, Philosophical Review, Vol.77, No. 4, October, 1968, in: Essays on J.L. Austin, G. J. Warnock (ed.), Oxford:Clarendon Press, 1973.

SEARLE, John R.: Speech Acts, An Essay in the Philosophy of Language, Cambridge: Cambridge University Press, 1969

SEARLE,John.R.: The Logical Status of Fictional Discourse, New Literary History, Vol. VI, No.2, 1975, in: John R. Searle, Expression and Meaning, Cambridge, Cambridge University Press, 1979, s. 58-75

SEARLE,John.R.: Literal Meaning, in: John R. Searle, Expression and Meaning, Cambridge, Cambridge University Press, 1979, s. 117-136

SEARLE,John.R.: Speech Acts and Recent Linguistic, in: John R. Searle, Expression and Meaning, Cambridge, Cambridge University Press, 1979, s. 162-180

SEARLE, John R.: Indirect Speech Acts. in: John R. Searle, Expression and Meaning, Cambridge, Cambridge University Press, 1979, s. 1-29

SEARLE, John R.: Reality Principles, Reason, Feb.2000

SEARLE, John.R.: A Taxonomy of Illocutionary Acts, Language, Mind and Knowledge, Minnesota Studies in the Philosophy of Science, Vol. VII, , Minneapolis: University of Minnesota Press: 1975, in: John R. Searle, Expression and Meaning, Cambridge, Cambridge University Press, 1979, s. 1-29

SEARLE, John R.: What is an Intentional State? , Mind, Vol. 88, No. 349, January 1979, in: John R. Searle, Expression and Meaning, Cambridge: Cambridge University Press, 1979.

SEARLE, John R.: Expression and Meaning: Studies in the Theory of Speech Acts, Cambridge: Cambridge University Press, 1979

SEARLE, John R.: The Intentionality of Intention and Action, Inquiry, Vol.22, No.3, Autumn 1979

SEARLE, John. R: The Chinese Room Revisited, The Behavioral and Brain Sciences 24, Vol. 5, No.2, 1982

SEARLE, John R.: Intentionality: An Essay in the Philosophy of Mind, Cambridge: Cambridge University Press, 1983.

SEARLE, John R.: Minds, Brains, and Science. Cambridge: Harvard University Press, 1984, česky Mysl, mozek a věda, Praha, Mladá fronta, 1994.

SEARLE, John R.: Is the Brain's Mind a Computer Program?, The Scientific American, January 1990.

SEARLE, John R.: Collective Intentions and Actions, in: Intentions in Communications, P. Cohen, J. Morgan and M. E. Pollack (ed.), Cambridge, 1990, s. 401-415

SEARLE, John R.: Answers to Critics in: John Searle and his Critics, Ernest Lepore and Robert Van Gulick (eds.), Oxford, Cambridge, Mass.: Blackwell, 1991.

SEARLE, John R.: The Rediscovery of the Mind, Cambridge,London, 1992.

SEARLE, John R.: Is there a Problem about Realism?, Filosofický časopis, Filosofický ústav AV ČR, Praha 40/3, 1992.

SEARLE, John R.: The Problem of Consciousness, Social Research, Vol. 60, No.1, Spring 1993.

SEARLE, John R.: The Construction of Social Reality, New York, The Free Press; London, Penguin Books, 1995

SEARLE, John R. - SMITH, Barry: The Construction of Social Reality: an Exchange, in: The American Journal of Economics and Sociology, Jan.2003, vol.62, iss.1, s. 283-209

SEARLE, John R.: Mind, Language and Society, New York, Basic Books, 1999

SEARLE, John R.: Responses to Critics of The Construction of Social Rreality, in: Philosophy and Phenomenological research, June 1997

SEARLE, John R.: Rationality in Action, Cambridge, MA: MIT Press 2001.

SEARLE, John R.: Replies to Critics of the Construction of Social Reality. in: History of the Human Sciences 10, 1997, 103-10

SEARLE, John R.: Intentionalistic Explanations in the Social Sciences. In Philosophy of the Social Sciences 21, 1991, s.  332-44.

SEARLE, John R.: Explanations in Social Sciencies, in:: John Searle and His Critics, s. 335-342

SEARLE, John R.: Replies to Critics, in: Philosophy and Phenomenological Research LVII, 1997, s.  449-51

SEARLE, John R.: Response. Meaning, Intentionality and Speech Acts, in: John Searle and His Critics. s. 81-101

SEARLE, John R.: Response. Application of the Theory, in: John Searle and His Critics. s. 385-392

SEARLE, John R.: Social Ontology and Political Power, http://www.law.berkeley.edu/cenpro/kadish/searle.pdf

SEARLE, John R.: Response to Smith: The Chinese Room Argument, in: Philosophical Explorations, 2001, 4:2, s. 75-77

SEARLE, John R.: Reply to Smith, ttp://wings.buffalo.edu/philosophy/faculty/smith/articles/searle.pdf

SEARLE, John R.: Limits of Phenomenology. in: Being-in-the-World. A Commentary on Heidegger's Being and Time, Hubert L. Dreyfus (ed.) MIT Press Cambridge, 1991

SEARLE, John:.Minds, Brains, and Programs. Behavioral and Brain Sciences 3, 1980, s. 417-424

SEARLE, John. Intrinsic Intentionality. Behavioral and Brain Sciences 3, 1980, s.  450-456

SCHMID, Hans Bernard: Rationality-in-relations, in: The American Journal of Economics and Sociology, Jan.2003, vol.62, iss.1, s. 103-122

SMITH, Barry: Husserl, Language, and the Ontology of the Act, http://ontology.buffalo.edu/smith/articles/hloa.html

SMITH, Barry – SEARLE, John R.: The Construction of Social Reality: an Exchange, in: The American Journal of Economics and Sociology, Jan.2003, vol.62, iss.1, s. 283-309

SMITH, Barry: Towards a History of Speech Acts, in: Burkhardt, A.(ed.), Speech Acts, Meanings and Intentions. Critical Approaches to the Philosophy of John R. Searle, Berlin/New York: de Gruyter (1990), 29-61.

SMITH, Barry: An Essay on Material Necessity, http://ontology.buffalo.edu/smith/articles/reinach.html

SMITH, Barry: John Searle: From Speech Acts to Social Reality, in: Barry Smith (ed.): John Searle, Cambridge 2003, s. 1-33

SMITH, Barry: The Chinese Room Argument, in: Philosophical Explorations, 2001, 4:2, s. 70-75

SMITH, Barry: On the Cognition of States of Affairs, in: Mulligan, (ed.), Speech Act and Sachverhalt: Reinach and the Foundations of Realist Phenomenology, Dordrecht/Boston/Lancaster: Nijhoff (1987), 189-225.

SMITH, Barry: Formal Ontology, Common Sense and Cognitive Science, http://ontology.buffalo.edu/focscs.htm

SUDGEN, Robert – HOLLIS, Martin: Rationality in Action. Mind 102 (1993), s. 1-35.

THALOS, Mariam: Searle's Foole: How a Constructionist Account of Society Cannot Substitute for a Causal One, , in: The American Journal of Economics and Sociology, Jan.2003, vol.62, iss.1, s. 103-122

TUOMELA, Raimo – MILLER, Kaarlo: We-Intentions., in: Philosophical Studies 53, 1988, s. 367-89.

TUOMELA, Raimo: The Collective Acceptance Account of Collective Sociality, in: The American Journal of Economics and Sociology, Jan.2003, vol.62, iss.1, s. 123-165

TUOMELA, Raimo: On Searle´s Argument against the Possibility of Social Laws, in: John Searle and His Critics. s. 303-310

VISKAVATOFF, Alex: Searle, Rationality, and Social Reality, in: The American Journal of Economics and Sociology, Jan.2003, vol.62, iss.1, s. 5-44

ZEIBERT, L.A.: Real Estate as Institutional Fact:Towards a Philosophy of Everyday Objects, in: The American Journal of Economics and Sociology, April 1999, 4/1/1999, wings.buffalo.edu/philosophy/farber/zaibert.html

ZEIBERT, L.A.: Collective Intentions and Collective Intentionality, in: The American Journal of Economics and Sociology, Jan.2003, vol.62, iss.1, s. 209-232

ZEIBERT, L.A. – SMITH, Barry: Legal Ontology and the Problem of Normativity, http://www.ontology.buffalo.edu/smith/articles/Normativity.pdf

ZEIBERT, L.A.: Intentions, Promises and Obligations, in: Barry Smith (ed.): John Searle, Cambridge 2003, s. 52-84




Poznámky

1 Angl.common sense

2 Ordinary Language Philosophy

3 publikováno později jakou součást Philosophical Papers

4 Austin: Philosophical Papers, s. 99

5 v Austinově terminilogii felicity conditions

6 zveřejněno na s. 221-239

7 Speech Acts, s. 17

8 Speech Acts, s. 49-50

9 Speech Acts, kapitola 2

10 Speech Acts, s. 133

11 in Searle, J.: Expression and Meaning, Studies in the Theory of Speech Acts Cambridge, 1979, s. 1-29

12 Speech Acts, s. 17

13 konečná verze SA, s.  177, původně v Searle, John.R.: How to Derive `Ought' from `Is', Philosophical Review,Vol. 73, January 1964

14 Speech Acts, s. 13.

15 Intentionality,. s. VII.

16 Construction, s. 7

17 Intentionality, s. 1

18 Intentionality, s. 35

19 Intentionality, s. 79

20 Intentionality, s. 26

21 Intentionality, s. 11 a násl.

22 Construction, s. 85

23 Constrution, s. 94

24 Constrution, s. 128

25 Např. Sellars, Wilfrid: "Imperatives, Intentions, and the Logic of 'Ought."' In Morality and the Language of Conduct. Detroit 1965, 159-218. Viz též Rosenthal, Davis: Intentionality. A Study of the Views of Chisholm and Sellars

26 Construction, s.  24

27 Construction, s.  38

28 Searle, John R.: Replies to Critics., s.  449.

29 Tuomela: Collective Acceptance, Social Institutions and Social Reality, s. 130

30 Constructuon, s. 24

31 Collective Intentions and Action, s. 415

32 Collective Intentions and Action, s. 402-3

33 Collective Intentions and Action, s. 403

34 Collective Intentions and Action, s. 38

35 Collective Intentions and Action, s. 412

36 Collective Intentions and Action,s. 406

37 Collective Intentions and Action, s. 408

38 Collective Intentions and Action,s. 408

39 Zeibert: Collective intentions and collective intentionality, s. 209 a násl.

40 Zeibert: Collective intentions and collective intentionality, s. 230 a násl.

41 Background, do něhož Searle zahrnuje jak hluboké pozadí (včetně například biologických a evolučních dispozic lidského mozku), tak lokální kulturní praktiky. Jde o mimořádně obsáhlý a nepříliš jasně definovaný pojem

42 Costruction, s.  46

43 Constrution , s. 32

44 Constrution, s.  109

45 Constrution, s.  110

46 Constrution, s.  110

47 Constrution, s.  37

48 Constrution, s.  55

49 Constrution, s.  85

50 známý Chinese Room Argument

51 Searle: Minds, Brains, and Programs, s. 415

52 Searle: Minds, Brains, and Programs, s. 418

53 Churchland at al: Could Machine Think?, s. 33 a násl.

54 Rationality, s.  89

55 Rationality, s.  95

56 Rationality, s. 21

57 Rationality, s. 167.

58 Searle: Mind, Language and Society, s. 122




Published by the Department of Philosophy, Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, Czech Republic.
ISSN: 1212-9097