Mel Thompson

Mel Thompson: Přehled etiky. Přeložila Pavla Císařová. Portál, Praha 2004, 167 s.

Napsat kvalitní úvod do etiky, neřkuli knihu věnovanou základům etiky, je zrádný a nesnadný podnik. Nemalá část lidí se domnívá, že ví, co je dobré a co zlé, mnozí lidé (především filozofující badatelé) se domnívají, že na znamení mohou přispěchat se svou troškou do morální mlýnice a přispět k všeobecnému morálnímu osvícení. Celá řada úvodů do etiky budí nedůvěru svojí strojeností, nedůsledným vysvětlením základních pojmů, samozřejmým přijetím nesamozřejmých předpokladů či přílišnou morální tíží, kterou kladou na osobu, jež se snadno může pod tíhou autorských morálních ambicí pořádně prohnout. Jak psát o etice a morálce tak, aby nevzniklo pouze lehké, kratochvilně zábavné čtení a současně nepřetížit text neživotným a strnulým výkladem systematické etiky? V poslední době jsem se setkal se skvělým, věcným a vtipným úvodem do etiky, jehož autorem je britský filozof Simon Blackburn. Originál vyšel v Oxford University Press v roce 2001 pod názvem Being Good – A short introduction to ethics. Ve stejném roce vyšel v Británii román Nicka Hornbyho How to be Good (česky: Jak být dobrý. BB art, Praha 2002). Vždy jsem se domníval, že nadměrné množství otázek pochází především od filozofů a knihy s otazníky se mi zamlouvaly a zamlouvají více, než knihy, které doklopýtají ke „svatému přesvědčení“ – zvláště v oblasti morálky. V uvedeném případě chyběly otazníky v názvu obou knih. Obsahy jmenovaných knih však umně vykroužily celou řadu otazníků a kniha z pera spisovatele má snad ještě skeptičtější vyznění, než je tomu v případě filozofa: můžete se sice pokusit „být dobří“, ale neexistuje garance, že vám to v konečném účtování přinese klidnou blaženost nebo cokoli jiného.

Četba Blackburnova Úvodu mi nabídla srovnání s novým překladem knihy Mela Thompsona, s poněkud suchopárným názvem Přehled etiky, který vydalo nakladatelství Portál. Hned na začátku vzbudila moji zvědavost poznámka o autorovi, který je představen jako „spisovatel a editor, specializující se na knihy o filozofii, náboženství a etice“. Je spisovatel píšící o filozofii profesionální filozof nebo „jen“spisovatel a editor? Je etika pojem stejné úrovně obecnosti jako filozofie? Etika se přece studuje jako filozofická disciplína. U překladů z angličtiny, v nichž se objeví slovo „etika“ a „morálka“, vystoupí občas do popředí malý terminologický zádrhel: jsme zvyklí běžně používat rozlišení pojmů „etika“, ve smyslu teoretické reflexe morálky a „morálka“ jako otevřeného souboru norem, zvyků, ustálených způsobů jednání či představ, spojených s různě silným rozlišováním „dobra“ a „zla“. Nezřídka se oba pojmy, zvláště v českých překladech, zaměňují, protože ne vždy se uhlídá kontext originálního užití, v tomto případě užití anglického, slova „ethics“.

Na knize mě překvapilo snad až příliš razantní určení: „Tato kniha je určena především studentům, kteří se připravují ke zkoušce z etiky“ (s.9) Musí být učebnice nutně jen podkladem k přípravě k dílčí zkoušce? Představuji si, že učebnice (a zvláště filozofického ražení) mě uvádí do něčeho nového, bez nutnosti striktně pragmatického cílového zaměření: když budete vědět tohle, je zkouška z etiky vaše. Kniha však naštěstí není vyrobena jako suchopárný „přehled etiky“ a myslím, že obsah může svým zpracováním konkurovat úzce představenému cíli, kterým je zkouška z etiky.

Text nabízí kombinaci systematického a historického výkladu základních etických stanovisek, zdůvodnění, teorií, otázek, problémů, přidává praktická dílčí shrnutí v závěru každé kapitoly a nabízí zásobu otázek k dalším úvahám o morálních fenoménech a řadu úkolů k procvičování. Přísun otazníků, které mají filozofové v oblibě je tak zaručen.

První čtyři kapitoly se věnují systematickým otázkám, představují základní přístupy k etice (dle autora), zabývají se etickou (já bych zde spíše použil překlad „morální“) argumentací, podmínkami existence morálky a jazykem morálky, tedy základními zmínkami o metaetice. Někdy se autor (nebo překladatel?) nevyhne jistým truismům: hned v úvodu se například dočteme, že „Etika je rozsáhlý předmět.“ (s.11). Základní vymezení etiky („V nejširším pojetí je etika studiem lidského chování.“s.14) je mírně všeobjímající a o uvedených aktuálních úkolech etiky v oblasti aplikací mám své pochybnosti. Právě v pasáži o úkolech etiky je patrné zaměňování pojmů morálka a etika („Etické postoje bývají nejasné…. „Úkolem etiky je odstranit nejasnosti….“ s.15). Téměř fatální je záměna etiky a morálky v kapitole Náboženství a etika (použil bych spíše „morálka“), kde se pak lze dočíst: „Lze tedy říci, že náboženství bude mít vliv na etiku (zde bych použil „morálku“) i tam, kde je teorie etiky postavena na rozumových základech a kde se jeví jako relativně nezávislá na náboženské autoritě“ (s.143). Myslím si, že situace se od dob náboženského překrytí filozofie přece jen podstatně změnila. Nebuďme však malicherní. Základní otázky položeny jsou a některá neopatrná či unáhlená tvrzení či generalizace mohou čtenáře inspirovat k interní polemice.

Kapitoly 5-12 nabízejí standardní stručný průstup dějinami etiky od Platóna po Sartra se zastaveníčky u klíčových morálních filozofů. Někdy se autor pohybuje kvůli nutné redukci na hranici adekvátní interpretace, ale stále se domnívám, že důležitější než velmi podrobný výklad jednotlivých morálních systémů je přiblížení základních etických „paradigmat“, stanovisek a zdůvodnění. Nedílnou součástí kapitol 13 - 15 je vždy srovnání morálně filozofických fenoménů s náboženskými, především křesťanskými přístupy. Kapitola 13. s názvem Situační etika, je dle mého soudu věnována v zásadě marginální části soudobých morálně filozofických teorií a dovedu si představit, že by ji např. nahradila shrnující kapitola, přibližující profilové téma morální filozofie 2. poloviny 20. století, tedy liberalismus. Podobně by si více prostoru mohla nárokovat analytická morální filozofie, tedy metaetika, která měla a stále má jednu z klíčových rolí v etickém diskursu. Kapitola 15. Svědomí nabízí dvě varianty pojetí svědomí: křesťanské a světské. Podobná striktní dělení jsou lehce zavádějící a dávají tušit konfesijní náklonnost autora, kterou se však v historicky laděných kapitolách snaží udržet na uzdě. Je rovněž patrné, že v oblasti nábožensky fundované morálky se autor vyzná lépe než v některých „světských“ oblastech etiky. Kniha sice vyšla v originále v roce 1999, ale historický přehled končí existencialismem, což je dost brzy. Z Přehledu etiky tak vypadnou ve 20. století zcela nepominutelné interpretace evoluční etiky (vzhledem k odhadované primárně ne-filosoficky konfesi autora tuším proč) a reflexe moderních kognitivně-neurobiologických poznatků o přirozenosti člověka, celá diskuse o liberalismu/komunitarismu/univerzalismu, nepřehlédnutelný nástup aplikované etiky (přinejmenším od doby vydání Praktické etiky P. Singera), početná kohorta feministické etiky či zřetelná rehabilitace etiky ctností. Má-li kniha ambici připravit na zkoušku u etiky, pak by neměla zůstat stát na půl cesty. Na druhé straně však oceňuji, že čtenář má možnost připravovat se na zkoušky rozjímáním o předložených otázkách. U zkoušky z etiky bych ocenil především schopnost klást si otázky na základě minimálních představ o tom, čím se etika zabývá. Domnívám se, že morálně filozofické minimum k úspěšné zkoušce z etiky lze z Přehledu etiky načerpat. Pečlivé studium však nahradit nemůže – nakonec to ani není jeho ambicí. Studium začíná zpravidla až po zkoušce.

Radim Brázda




Published by the Department of Philosophy, Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, Czech Republic.
ISSN: 1212-9097