Anotace 2005 1

Ernst Tugendhat: Přednášky o etice. Z německého originálu Vorlesungen über Ethik (Suhrkamp 1993) Oikoymenh, Praha 2004, 311 s.

Tugendhat patří mezi autory, který precizně a fundovaně přibližuje problematiku morální filozofie. Cyklus 18 přednášek obsahuje základní pojmová určení („dobré“, „špatné“, morální povinnost, morální souzení), zabývá se problémem zdůvodnění v morálce (téma spravedlnosti) a obsahuje přehledné výklady a komentáře k dějinám etiky (Etika Nikomachova, Základy metafyziky mravů), dějinné komparace (Fromm-Hegel, Hegel-Alasdair MacIntyre) i přednášky k některým tématům aplikované etiky (etika soucitu, lidská práva). Značné posílení morálně filozofické knihovny dostupné v českém jazyce.

 

Paul Virilio: Informatická bomba. Z francouzského originálu La bombe informatique (Galilée 1999) přeložil Michal Pacvoň, Nakladatelství Pavel Mervart, Červený Kostelec 2004, 167 s.

Tuším, že se jedná o první český překlad knihy Paula Virilia, který přichází v době, kdy je jeho vrcholná popularita poněkud za zenitem. Virilio formuloval své klíčové teze „Vše je rychlost“ a „Rychlost ničí skutečnost a nechává ji mizet“ již někdy kolem roku 1975. Jeho texty zpravidla obsahují nesčetné mutace a variace uvedených tezí s množstvím příkladů a demonstrací z nejrůznějších oblastí (od přistání na Měsíci, přes teoretické analýzy železniční havárie v německém Eschede a rozborů extrémních uměleckých výkonů, po smrt princezny Diany). Texty přímo vybízejí k polemickým reakcím, což je snad pro filozofický text přímo intelektuálním požehnáním.

V přeložených 14 esejích (sepsaných ve druhé půli 90.let) se objeví snad všechny základní motivy, se kterými Virilio pracuje: rychlost, zrychlení, mizení, estetika mizení, dromologie, dromokracie, přenos obrazů, virtualita, vizualita, optická těla, nehody vidění, „smršťování“ reálného světa ve prospěch virtuálního světa, legalizace dezinformace a další přidružené či kombinované fenomény.

 

Příštích padesát let. Věda v první polovině 21. století (ed. John Brockman). Z anglického originálu The Next Fifty Years. Science in the First Half of the Twenty-First Century (2002) přeložil Aleš Drobek. Dokořán/Argo, Praha 2004, 269 s.

John Brockman, činorodý propagátor ideje „třetí kultury“, snažící se od počátku 60. let intenzivně pracovat na sbližování jisté průrvy mezi společenskými a přírodními vědami, editoval knihu textů skupiny vědců různých oborů, kteří předkládají prognózu týkající se z jejich pohledu důležitých událostí, které se v příslušných vědních oborech odehrají v horizontu dalších padesáti let. Inspirativní čtení pojednávající o skutečných i možných objevech ve fyzice, kosmologii, matematice, biologii, kognitivní psychologii, prognózách týkajících se informatiky, genetiky, lidské mysli a jejích výkonů. Současně se v textech průběžně připomínají velké přírodovědné objevy let uplynulých. Při čtení textů napadne člověka až „kacířská“ myšlenka: nekladou dnes zajímavější otázky, nepromýšlejí dnes neobvyklé souvislosti spíše přírodovědci než filozofové?

 

 

 

 

Ulrich Beck: Riziková společnost. Na cestě k jiné moderně. Z německého originálu Risikogesellschaft (Auf dem Weg in eine andere Moderne), Suhrkamp 1986 přeložil Otakar Vochoč, Slon, Praha 2004.

Kniha vydaná v originále sice již před 18 lety, ovšem vzhledem k permanentnímu růstu výkonu ve všech oblastech moderních společností a prohlubovaní rizikových faktorů, o nichž se Beck zmiňuje (rozdělování bohatství a rizik, politické způsoby legitimizace rizik, sociální nerovnost, individualizace, konflikty společenského života, reflexivita a kritika vědecko-technologického vývoje, vazby mezi politickým řízením a technicko-ekonomickými proměnami společnosti) máte neodbytný dojem, že se nacházíte přímo v plném běhu popisovaných jevů. Kniha je doplněna Beckovou přednáškou Světová riziková společnost ještě jednou: hrozba terorismu (2002) a představením Beckovi kritické teorie modernizace, kterého se zhostil Jan Keller. Keller ostatně Beckovi věnoval pozornost již průběhu 90. let, koncepci „rizikové společnosti“ podrobně vyložil např. v knize Sociologie a ekologie (Slon, Praha 1997). Udivilo mě, že na zadní straně obálky se uvádí, že Beckovi práce zná „širší veřejnost (včetně studentů) …jen z útržkovitých citátů a odkazů.“ Přitom např. Keller v uvedené knize popisuje Beckovu „rizikovou společnost“ ve 23 stránkové kapitole zmíněné knihy (vydané dokonce u stejného nakladatelství). Nepřehlédnutelný byl rovněž obsáhlý desetistránkový rozhovor s U. Beckem (Aluze č. 2/2002), který vedl v roce 2002 B. Horyna. Dílu U. Becka, teorii reflexivní modernizace a celému projektu „Druhé moderny“ věnoval Horyna samostatnou monografii Druhá moderna (Ulrich Beck a teorie reflexivní modernizace), Brno 2001. Jsou to vskutku jen útržky a odkazy? Kdo se v pražském nakladatelství chytí za nos? Riziková společnost je dle mého soudu znepokojující kniha. Jak říkají Rychlé šípy: četl jsem a chci ji mít v knihovně.

-rb-




Published by the Department of Philosophy, Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, Czech Republic.
ISSN: 1212-9097