Sto let od narození Theodora W. Adorna

Kdo si dnes zvolí filosofickou práci za povolání,
musí se od samého začátku vzdát iluze, jíž dříve
začínaly filosofické projekty: že je snad možné uchopit
silou myšlení celek skutečnosti.

Th. W. Adorno

Před sto lety, 11. září 1903, se narodil německý filosof, muzikolog, esejista a hudební skladatel Theodor Wiesengrund Adorno, spolu s Maxem Horkheimerem zakladatel a nejvýznamnější představitel frankfurtské školy a její kritické teorie společnosti. Adorno právem náleží mezi nejvýraznější osobnosti filosofie 20. století. Řadí ho mezi ně rozsah a hloubka filosofického díla, pronikavý, mnohdy vyhrocený styl vyjadřování, analytičnost myšlení, jež ho vedla v případě nutnosti až k otevřeným střetům s politickou, společenskou a kulturní situací své doby, v neposlední řadě pak i vliv na další rozvoj filosofie a sociologie frankfurtské školy, ale i jeho dalších žáků a stoupenců, které si získal během svého vysokoškolského přednáškového působení. Adorno však nebyl typ úzce zaměřeného myslitele. Spíše než akademického filosofa je zapotřebí vyzdvihnout Adorna intelektuála, který se mohl bez obav postavit do popředí společenského dění zejména v poválečné éře nového rozvíjení evropské a německé kultury. Zvláštní a komplikovaná byla jeho pozice v době, která těsně předcházela zlomové době kolem roku 1968.

Mohl stát v popředí radikálních změn, protože se opíral o nesmírné vědomostní zázemí, jež mu umožňovalo žít a působit silným vědomím souvislostí. Především v roce revolučních studentských bouří, které od jara do podzimu 1968 procházely Evropou a měnily dosavadní chápání generačního problému, tradice, výchovy, vzdělávání, volného času, ale také politiky a v ní zejména principu občanství a možností jeho aktivních i pasivních projevů, měl Adorno značný, byť již tehdy rozporuplně hodnocený vliv. Typickým příkladem, na němž lze ukázat, co reprezentovalo Adornovo vědomí souvislostí, by mohl být dnešní německý ministr zahraničí Joschka Fischer, jeden z tehdejších studentských předáků, radikál, pro nějž každá revoluce byla málo revoluční, dokud nesvrhla stávající buržoazní pořádky zkostnatělých rodičů sedících ve správních radách velkých hospodářských společností. Když Adorno upozorňoval, že (nejen) studentská revolučnost nestačí, nemá-li nástroje, jež by zabránily jejímu zbytnění v nových funkcích a nových postech, tedy nenajde-li dost obranných prostředků proti síle tradice únavně se opakujících revolucí, vytýkali mu bojovní studenti nepochopení situace. Právě příklad J. Fischera, pevně usazeného ve své politické funkci a deklamujícího projevy na podporu různých humanitárních bombardování, je zpětným, i když zhola zbytečným důkazem Adornova jasnozřivého sociálně-filosofického a politického myšlení. Kdyby mohl promluvit dnes, v době ad hoc pronášených, snadných a k popukání naléhavých televizních mouder, asi by jeho hlas zněl, jakoby přicházel z jiného světa.

Nemusíme číst Adornovy sebrané spisy, abychom to pochopili: stačí několik jeho aforismů, jimiž dodnes dokáže převrátit všechny pořádky houfného myšlení naruby a otevře, někdy s pozoruhodnou uštěpačností, jindy s jemnou zdvořilostí, náš nedotknutelný rozum záplavám jím samým produkovaného nerozumu. Podstoupíme-li tuto poměrně zatěžkávající léčbu Adornem, můžeme se pak aspoň utěšovat skutečností, že tím, po čem se nám rozsvítilo, byl úder hebkou, saténovou rukavicí německého profesora filosofie a milovníka hudby. I pro tuto schopnost byl Adorno prototyp vědecky a politicky angažovaného intelektuála, jaký dnešní Evropě chybí – snad že lidi jeho střihu postrádá, trpí Evropa stále zjevnějším deficitem kulturnosti.

Grácie a promyšlenost, elegance a důsažnost, to jsou rysy vyznačující Adornovu filosofickou a esejistickou tvorbu. Obrovská zkušenost, jež jimi prosvítá, je mimo jiné důsledkem autorova životního příběhu. Adornův život byl pestrý a vedl od blahobytu otcovského domu přes vyhnanství, zkušenost s holocaustem (šo’a), popularitou a slávou až k událostem roku 1968, jež se podílely na jeho smrti. Adorno se narodil v zámožné rodině velkoobchodníka s vínem Oscara Wiesengrunda a zpěvačky Marie Calvelli-Adorno della Piana. Dětství strávil v Amorbachu, především v péči své matky, která ho vedla k citlivosti vůči umění, hudbě a literatuře. Ke svým rodičům si Adorno uchoval dobré citové vazby a po řadu let si s nimi dopisoval, již jako poměrně známý exilový učenec. Korespondence z let 1939-1951, po emigraci rodičů na Kubu a odsud na Floridu a pak do New Yorku, kde zůstali až do smrti, patří mezi nejosobnější Adornova sdělení. V pravidelných čtrnáctidenních intervalech jim psal o své práci, zážitcích, přátelích a známých, o večírcích pořádaných nejen s ostatními německými emigranty, například Thomasem Mannem či Hannsem Eislerem, ale také Charlie Chaplinem, a dokonce i o svých nešťastných láskách. Emotivní úvahy v dopisech rodičům, které propojuje touha po návratu do Evropy, jsou branou k pochopení proslavené sbírky Minima Moralia – poslední dopisy, jež zaslal Adorno již z válkou zničeného Frankfurtu a Amorbachu ovdovělé matce do New Yorku, jakoby zapadaly do kontextů Moralií.

Velmi nadaný mladík maturoval již v sedmnácti letech a v témže roce se imatrikuloval na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem ke studiu filosofie, hudební vědy, psychologie a sociologie. Promoval stejně jako M. Horkheimer roku 1924 u Hanse Cornelia prací o Husserlově fenomenologii (Die Transzendenz des Dinglichen und Noematischen in Husserls Phänomenologie). Po promoci odešel na dva roky do Vídně, kde studoval kompozici u Albana Berga, navštěvoval přednášky Karla Krause a seznámil se s Arnoldem Schönbergem a Antonem von Webernem. Filosoficky se však dostával stále více pod vliv Waltera Benjamina, s kterým se seznámil roku 1923 ve Frankfurtu a po návratu z Vídně se s ním pravidelně setkával v Berlíně. Benjaminovy myšlenky doprovázely Adorna již po celý život, nejpatrnější jsou ale – samozřejmě vedle habilitačního spisu Kierkegaard. Konstruktion des Ästhetischen – v koncepci filosofie dějin, jak ji podává společný Adornův a Horkheimerův spis Dialektik der Aufklärung.

S Maxem Horkheimerem se Adorno seznámil v roce 1922 a od té doby je pojilo přátelství naplněné nejrůznějšími tenzemi, rozpory, společnými filosofickými zájmy a především prací ve frankfurtském Institutu pro sociální výzkum, kde vznikla a kam se po válečné přerývce znovu vrátila kritická teorie společnosti, tvořící jádro filosofie tzv. frankfurtské školy. Po nástupu Hitlerova nacionálního socialismu k moci musel Adorno z rasových důvodů opustit univerzitu (protože O. Wiesengrund byl Žid, platil Adorno za Halbjude a nesměl přednášet). Neemigroval na rozdíl od Horkheimera ihned, ale až po několika letech pokusů o přežití v Německu. V roce 1938 ale odešel do USA, kde ve spolupráci s Horkheimerem začaly vznikat nejslavnější práce ke kritické teorii moderní poosvícenské společnosti.

Návrat do Evropy roku 1949 znamenal současně převzetí vedoucích funkcí ve frankfurtském Institutu, jeho přebudování a nový rozvoj. Roku 1956 byl Adorno jmenován řádným profesorem. Mezi jinými pracemi z šedesátých let vyniká jeho Negative Dialektik, spis, v němž se nejzřetelněji odhaluje Adornovo filosofické zázemí, kde nejlépe poznáme způsob jeho myšlení, vnitřní motivaci a cíle, jinde spíše skryté. Je to kniha, o níž se říká, že v ní Adorno nejvíc vyložil karty na stůl – měla by se číst ne-li pro nic jiného, pak proto, že jde o jednu z nejvýraznějších filosofických knih, která zásadně nechce být filosofickou knihou.

Adorno zemřel pod vlivem neshod se studenty během studentských bouří 1968 v srpnu 1969 na dovolené ve Švýcarsku. Kdo by se chtěl dozvědět podrobnosti a dojmy o jeho osobnosti z úst pamětníka, nechť se obrátí na profesora Filosofické fakulty Masarykovy univerzity Jaroslava Stříteckého, který v letech 1967-1968 navštěvoval jeho přednášky ve Frankfurtu.

Adornovo dílo je dostupné ve formě sebraných spisů, letos, ke stému výročí narození, však vychází nově, doplněné o řadu sekundárních prací o Adornově životě, o jeho korespondenci s Horkheimerem a rodiči a o fotografické publikace. Nově se do knihkupectví dostávají i nejslavnější samostatně vydávané práce, některé z nich s komentáři (zejména Minima Moralia, doplněná o komentáře třiceti autorů, mj. J. Habermase nebo U. Gumbrechta, ke každé ze stopadesáti tří moralií). Protože sám považuji Adornova Minima Moralia za jednu z nejkrásnějších filosofických esejistických knih 20. století, přeložil jsem pro tuto připomínku autorova výročí šestnáctý fragment, který mám bůhvíproč rád a který mi tak nějak souzní nejen s Adornovou dobou.

16. K dialektice taktu

Goethe, jenž si ostře uvědomoval, že v nadcházející průmyslové společnosti nebude možný jakýkoli mezilidský vztah, se v novelách poutnického období pokoušel najít spásné východisko vzájemně odcizených lidí v taktu. Toto východisko Goethovi splývalo se zavržením nejtěsnější lidské blízkosti, s odřeknutím se vášně a ustavičného štěstí. Podle něj spočívá lidskost v sebeomezování, jež, zapřísahajíce neodvratný chod dějin, vedlo k zakrnění subjektu, k nehumánnosti, která je pokroku vlastní. Avšak to, co se od té doby událo, proměnilo dokonce i goethovskou odříkavost v naplnění. Takt a humanita – pro něj ještě identické – se vydaly právě tou cestou, před níž by bývaly měly podle svého přesvědčení varovat. Takt přece má svou naprosto přesnou historickou chvíli. Je jí ta, kdy se buržoazní individuum zbavilo absolutistického útlaku. Náhle tu stojí samo za sebe, svobodné a osamocené, zatímco absolutismem rozvinuté formy hierarchické úcty a ohledů, zbavené svých ekonomických základů a jejich hrozivé moci, z posledních sil zajišťují, aby soužití uvnitř privilegovaných skupin bylo ještě jakž takž snesitelné. Tato zdánlivě paradoxní remíza absolutismu a liberalismu je sledovatelná jak na Vilému Meisterovi, tak na Beethovenově postoji k tradičním kompozičním schématům, dokonce se přenáší i do logiky, do Kantovy subjektivní rekonstrukce objektivně závazných idejí. Beethovenovy stereotypní reprízy po dynamických provedeních, Kantova dedukce scholastických kategorií z jednoty vědomí jsou v jednom eminentním smyslu „taktní“. Předpokladem taktu je v sobě ztroskotavší a přesto stále přítomná konvence. Nelze ji zachránit z jejího úpadku a přežívá již jen v parodování formy, ve smyšlené či pamětí uchované etiketě ignorantů, jak je titulují novinoví poradci, o něž se nikdo neprosil, zatímco srozuměnost, jež by dokázala dovést každou konvenci až k momentu jejího humanistického probuzení, si dnes přisvojil slepý konformismus majitelů automobilů a posluchačů rozhlasu. Zprvu se zdá, jakoby odumírání ceremonie šlo taktu k duhu. Takt se emancipuje od všeho heteronomního, špatně naučeného, a taktní chování není jiné než to, které se řídí výlučně specifickými znaky daného mezilidského vztahu. Stejně jako nominalismus se však takový emancipovaný takt dostává všude do obtíží. Takt neměl znamenat pouhou podřízenost ceremoniální konvenci: právě tu přece vystavili všichni současní humanisté štiplavé ironii. Přínos taktu byl stejně tak paradoxní jako jeho místo v dějinách. Vyžadoval vlastně nemožné smíření mezi nepotvrditelným nárokem konvence a nevyjevitelným nárokem individua. Takt se nedá poměřovat jinak než konvencí. Byť rozmělněna je to právě ona, kdo reprezentuje obecné, které tvoří podstatu samotného individuálního nároku. Takt je ustanovení diference. Záleží ve vědomých odchylkách. Avšak proto, že se vůči individuu – jakožto emancipovanému individuu – staví jakožto emancipovaný, bez čehokoli obecného, v němž by mohl diferencovat, nepostihuje takt individuum a vposledku se na něm dopouští bezpráví. Otázka, jak se člověku daří, kterou již výchova nepřikazuje ani neočekává, se stává zkoumavou nebo zraňující otázkou; mlčení o citlivých věcech se mění v prázdnou lhostejnost, jakmile již žádné pravidlo nenakazuje, o čem se má hovořit a o čem nikoli. Pak také individua začínají, a ne bezdůvodně, reagovat na takt nepřátelsky: například jistý druh zdvořilosti jim neumožňuje, aby se cítili skutečně jako lidé, neboť v nich probouzí vědomí nelidského stavu, v němž se právě nacházejí, a zdvořilý člověk se vystavuje nebezpečí, že bude považován za nezdvořáka, poněvadž používá zdvořilost jako povýšenecké privilegium. Nakonec se proměňuje emancipovaný, čistě individuální takt v pouhou lež. Dnes se vlastně týká individua tím, co při každé příležitosti zamlčuje: dotýká se skutečné moci, kterou ztělesňuje každý jednotlivec, a ještě silněji jeho moci potenciální. Za požadavkem, aby se ke každému individuu přistupovalo jako k takovému, bez jakýchkoli předsudků a jak mu to absolutně odpovídá, se skrývá horlivá autocenzura, s níž mluvčí volí slovo za slovem s ohledem na postavení oslovovaného ve stále ostřejší hierarchii, jež pohltila už všechny lidi, a na jeho šance. Nominalismus taktu napomáhá k triumfu tomu ze všeho nejobecnějšímu, holému instrumentálnímu násilí, a to i v těch nejintimnějších konstelacích. Odepisujeme-li konvenci jako překonanou, zbytečnou a povrchní fasádu, pouze tím potvrzujeme to, co je ze všeho nejpovrchnější: život v bezprostřední podřízenosti. Dokonce i takto pokřivený takt dál upadá a nemá daleko k urážlivým výpadům, jejichž svědkem je ulice. Avšak i když se mění ve výsměch svobodě a činí existenci ještě nesnesitelnější, je to pouze další příznak toho, jak nemožným se stalo soužití lidí za současných poměrů.

(In: Th. W. Adorno, Minima Moralia. Reflexionen aus dem beschädigten Leben, Frankfurt: Suhrkamp 1964, s. 36-39.)

 

 




Published by the Department of Philosophy, Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, Czech Republic.
ISSN: 1212-9097