S notnou dávkou ironie prohlásil Niklas Luhmann během své přednášky Paradigm Lost1 určité tendence morální filozofie za astrologický úkaz vyskytující se nejvýrazněji právě v souvislosti s přicházejícím koncem století. Projevem tohoto úkazu je dominantní ,,obrat k etice'', který se, minimálně od rozšíření knihtisku, neustále opakuje vždy od 80. let každého století.2 Průvodní znaky vrátivší se ,,komety etiky'' vykazují pozoruhodné podobnosti především v tom, že jsou předkládána řešení, jež mají směřovat ke ,,zlepšení'' mravů. To se stává v daném období zaklínadlem, na jehož základě jsou tvořeny či resuscitovány etické systémy, pro něž má být stěžejní schopnost skutečně hodnotně působit na společnost. Argumentem podporujícím nutnost takových počinů je nepřeberné množství diagnostik deklarujících a varujících před nedozírnými důsledky krize, která zachvátila společenské vztahy a instituce. Otřes společenským řádem je považován za natolik zjevný a průkazný, že jakékoliv otálení je nejen neopodstatněné, nýbrž dokonce představuje nezodpovědný hazard s osudy ne-li celého lidstva, tak alespoň určité společnosti. V takové situaci se ke slovu dostává etika a etikové, nebo alespoň ti, kteří o etice a morálce mluví nahlas a často, a nezřídka bývají znovu vyslyšeni. (Re)definování etických norem se stává náplní nejrůznějších odborných, ale i pseudoodborných traktátů a myslitelé, kteří se otázkám souvisejícím s lidskými mravy nikdy nevěnovali, jsou najednou neodolatelně puzeni se k této problematice vyjadřovat.

Projevy intelektuálů posledních let dávají, minimálně s přihlédnutím k produkci jejich morálněvědních spisů, těmto postřehům za pravdu. Pokusy o nalezení těch správných norem, kritérií či směrnic lidského jednání, jež by zabezpečily fungování společností, nabyly ohlasu zejména v teoriích spravedlnosti. Vzhledem k tomu, že spravedlnost je nejen ústředním termínem morální filozofie, ale přesahuje i do oblastí jako je politologie, sociologie a další společenskovědní obory, je celkem ,,pochopitelný`` rozšiřující se okruh ,,vědoucích``, kteří znají odpověď na ledacos, zvláště pak, co je a co není spravedlivé, tudíž společnosti nejvíce potřebné. Přes nejrůznější monografie, studie a glosy, zaobírající se krizemi a v důsledku toho postulovaných nejrůznějších teorií, jež do sebe zahrnují i problematiku sociální spravedlnosti, není cílem této práce určit, které sociokulturní diagnostiky a teorie společnosti jsou, či nejsou oprávněné, nakolik jsou získaná fakta relevantní a zda na jejich základě postulované etické systémy jsou, či nejsou konzistentní, natož ty správné. V úvodu této práce budiž řečeno, že většina soudobých ,,odborných`` diagnostik, jež hodnotí sociokulturní jevy, konstatuje proměny a posuny ve společenské stratifikaci.3 Důsledky této nastalé stratifikační proměny se projevují roztříštěností společnosti na mentální a materiální bázi. Roztříštěnost je pak pociťována jako frustrující a neutěšený stav. Značné obavy vzbuzuje rozdrobenost a pád ideových monoprojektů, zvláště když tento proces byl některými skupinami pochopen jako šance, a tudíž něco pozitivního. Jejich snaha prosazovat pluralitu a heterogenitu na základě vlastní optiky vidění světa způsobuje, že dochází k tříštění kulturních, sociálních a morálních pohledů, což je jinými skupinami vnímáno jako ohrožení. Právě víra v možnou existenci univerzálně platných etických teorií, jejichž nedílnou součástí je koncept sociální a distributivní spravedlnosti, ztělesňuje naději, jak do určité míry obejít problém, který pro soudobou veřejnoprávní/politickou praxi představuje uchopení různorodosti malými společenstvími. Početnost těchto společenství a jejich bytnění totiž znesnadňuje ,,možnost masivního působení na veřejnost''4 a tudíž její ovládaní. Tento fakt je některými lidmi vítán a jinými zase odmítán, avšak teorie spravedlnosti představují jeden z lákavých prostředků obhajoby protichůdných postojů. Oba tábory protagonistů se pak navzájem napadají a osočují. Realita je v důsledku nejednoznačnosti popisována a nastiňována dvěma rozličnými způsoby. Na jedné straně je vykreslován novodobý barbar podléhající nejrůznějším svodům a na straně druhé mravní člověk zachovávající osvědčený jediný, pravý řád - utvrzovaný samozřejmě, jak jinak než ve jménu spravedlnosti. Patřičná příslušnost k ,,barbarovi'' či ,,mravnímu člověku'' je dána příslušností k určitému táboru. Je tak patrné, že se nelze zbavit určitého výchozího perspektivismu. V takovém případě se však nabízí otázka, zda je vůbec možná kritická filozofie mravnosti na takové úrovni, která by byla odlišitelná od pouhých polemik jedné koncepce s druhou. Vytváření obrazů soupeře náleží totiž ke standardům polemik, a to i přesto, že snaha o věcné dokázání toho, že zkonstruovaný obraz barbara odpovídá skutečným faktům, je dosti ošidná věc. Jedinou možností, jak alespoň částečně ,,eliminovat`` vlastní perspektivismus, je metodologický předpoklad střídání perspektiv pohledu, přičemž je třeba mít na paměti, že se vždy jedná o dobově podmíněné ,,diagnózy``, které je nutné opakovaně přezkoumávat. V tomto okamžiku přichází ono hlasité zvolání: ,,Chvála deskripci!`` Měnění úhlu perspektiv musí být vždy doprovázeno novými popisy. Minimálně proto, že nastal posun v perspektivě a doposud platný popis, na jehož základě se postulovala ,,platná`` tvrzení, ztrácí na aktuálnosti.

Nepochybně je třeba mít stále na paměti, že čím obšírnější, detailnější a komplexnější deskripce určitého (např.mravního) fenoménu se provádí, tím je zřejmější, že popis je neúplný a mnohoznačný. Můžeme se hned ptát, nakolik deskripce např. jednotlivých morálek může být vyčerpávající, objektivní nebo alespoň dostatečná. V samotné etice jsou proti takovému počínání, které se zde pokouším obhajovat, tj. vůči ,,častým`` deskripcím, vznášeny námitky a nejednou je glosováno s určitým despektem. Standardní námitky ústí v konstatování, že ,,časté`` popisy vedenou k neúměrnému a nadbytečnému hromadění faktů. Např. v případě morálky se tak jedná o redundantní bytnění tzv. archivu morálek, jehož ,,založení`` bylo v evropském prostoru započato s prvními objevitelskými pokusy, 5 přičemž deskripce je pak prezentována jako mnohdy nadbytečné a neefektivní grafomanství. Jedním z důvodů kritického vymezení ,,příslušného místa`` deskripci ve společenských vědách je poukaz na neexistenci určitého ukotvení, na jehož základě by bylo možné jasně a zřetelně rozlišovat interpretace popisovaného, tj. možnost dostatečně verifikovat či falzifikovat přechody od deskripcí k preskriptivním závěrům.

Jendou z navrhovaných možností, jak eliminovat vyvozování nerelevantních závěrů z předkládaných deskripcí, tj.problém ,,přechodů`` deskripce ® preskripce, je užití metody komparace. Celý proces se však mnohdy dostává do kruhu, protože komparace, jež má být garantem, sama často trpí právě nadužíváním deskriptivních postupů, byť by se badatel sebe víc odvolával na snahu o co největší objektivitu a komplexnost. Výsledkem je posléze tendence sumarizovat poznatky o jednotlivých morálkách a s nimi spojené atributivní fenomény (např. spravedlnost) do encyklopedií, jejichž mnohdy pseudo-interkulturní nátěr představuje jakýsi talisman proti nařčení z monopolizace jednoho typu vidění světa. Vztyčení varovného prstu před nastoupenou cestou encyklopedizaci morálek souvisí především s tvrzením, podle nějž deskripce morálek nepřináší morální filozofii mnoho nových podnětů a způsobuje značnou nepřehlednost. Vyvstává tak opětovně otázka po metodě, na jejímž základě by bylo možné určit, co lze a má být popsáno, zařazeno a jakým způsobem vyloženo, aby nedocházelo pouze k redundantním výpovědím, jejichž kompetence spadá spíše do badatelského prostoru např. antropologie nebo religionistiky, což jsou obory, které svůj vědecký statut vystavěly především na deskriptivní bázi.

Přední místo a největší pozornost by však neměla zaujímat pouze otázka metody, zdůrazňuji zde i mocenský aspekt problému. Vždy je nezbytné dekódovat ,,zamlčovaná`` kritéria a předpoklady, na jejichž základě se určuje, kdo smí provádět deskripce, např. mravních fenoménů, a na základě vzniklých popisů vyvozovat normativní závěry. Ruku v ruce s rozkrýváním těchto skrytých mechanismů vědecké kompetentnosti jde otázka, zda etika vůbec může - a smí - disponovat dostatečnou legitimitou pro vytváření neutrálních univerzálně platných konstruktů, na jejichž základě by k sobě mohla vztahovat různé morálky, nebo je-li dokonce možné konstruovat společné mravní kategorie.

Etická encyklopedicky pojatá díla jsou kritizována za to, že v důsledku nezbytného zobecňování nahromaděných faktů popisují veskrze ,,ideální typická chování člověka, které je textově fixováno``, avšak s reálnou situací nemají pranic společného, čímž ,,zůstávají na metarovině a jsou případem aseptického``6 přístupu. Takovýmto popisům je dáváno za vinu, že nevypovídají reálně o skutečných morálkách, ale pouze se zabývají obecnými hodnotami, normami, regulativy, které, jak zkušenost ukazuje, jsou mnohdy v rozporu se skutečným chováním jednotlivců. Tento rozpor, tj. rozdíl mezi formálními pravidly a zobecněným jednáním na jedné straně a skutečným jednáním na straně druhé, lze přiblížit a lépe nahlédnout na dichotomii normativního a žitého. Právě tato dichotomie vyvolává třenici při interpretaci formálních předpisů a skutečného jednání a mnohdy oprávněný povzdech, že dobrá a ucelená reflexe soudobých morálek je spíše vzácností.

Znovu budiž zopakováno: deskripci je přisuzováno nezbytné místo v metodologii morální filozofie, avšak jsou s ní spojena úskalí, zmíněná v předešlém textu. Přes veškeré zmíněné námitky vůči deskripcím je neustále pociťován nedostatek ucelených reflexí, jež ovšem nelze realizovat bez důkladných popisů. Další výkladové postupy, které ve filozofických reflexích společnosti nemají dobrý zvuk, jsou rozbory opírající se o psychologizující zdůvodnění. Namítá se vůči nim, že jejich explanace nejsou dostatečně průkazné, čili verifikovatelné, především však, že mnohdy vykazují manipulativní tendence.

V následujících řádcích bych se chtěl pokusit o jistou obhajobu či chválu deskripce a přihlédnout k možnému využití jedné sociálně-psychologické teorie jejíž aplikace poskytuje určité naděje pro objasnění některých společenských fenoménů a je zvláště závislá na deskriptivních postupech. V celé mé úvaze je problém deskripcí vztahován k morálkám, tj. k hlavnímu předmětu bádání etiky. Pro větší zřejmost svůj příklad zúžím na jeden ze stěžejních předmětů morální filozofie, kterým je spravedlnost. Činím tak proto, že teorie spravedlnosti jsou aktuálním tématem v etice, politické filozofii, ale i politologii a sociologii. Aby bylo možné pochopit, co teorie spravedlnosti předkládají, je třeba, ostatně jako i u dalších teorií, aby měly dostatečně srozumitelnou a ustálenou terminologii, tj. abychom stěžejním pojmům rozuměli vždy stejně. V případech teorie spravedlnosti se jedná o termíny: sociální spravedlnost, distributivní spravedlnost, politická spravedlnost, směnná a komutativní spravedlnost. Domněnka, že dostatečný popis a vymezení těchto pojmů zajistí všeobecnou shodu, je dlouhodobě zpochybňována a vyvracena. V případě teorií spravedlnosti jsou např. v některých liberalistických teoriích odmítány pojmy sociální či distributivní spravedlnosti jakožto prázdné a tudíž nepotřebné pojmy. Jejich funkce údajně spočívá ,,pouze`` v pokusu ad hoc vysvětlit všechny sebeuspořádávající procesy, jež probíhají ve společnosti.7 Již tento moment lze považovat za ,,rozhodující`` námitku vůči obhajobě deskriptivních postupů. Vždyť pojmová nejasnost, mnohdy násilná manipulace s termíny a neseriózně vyvozované závěry, nebudí žádnou důvěru. Zvláště, když dodáme, že v teoriích spravedlnosti dochází k záměně sociální a distributivní spravedlnosti tak často, že není vždy patrné, jedná-li se o synonymní vyjádření, neznalost, či úmyslné zamlžování. Přesto se odvažuji trvat na nezbytném významu deskripce a to ve smyslu ,,čím více deskripcí, tím lépe``. Jak tomuto tvrzení rozumět? Je přeci zřejmé, že pozice deskripce není zpochybňována ve smyslu jakési její nevýznamnosti, ,,pouze`` je důsledně vykazována do patřičných mezí. Je patrné, odkud plyne jistá obezřetnost vůči deskripcím. Z čeho plyne přesvědčení o jejich potřebnosti vysvětlím následně.

Domnívám se, že jednu z možných příčin pro odmítání množství deskripcí, lze spatřovat v tezi o tzv. supervenienci, jež má v etice zásadní význam, a která je mnohými minimálně implicitně přijímána. Supervenience předpokládá, že morální vlastnosti či hodnoty supervenují na empirických vlastnostech. Jinými slovy, jedná se o předpoklad, že ,,je logicky nutné, že věci shodné v relevantních deskriptivních rysech jsou shodné též ve svých hodnotových rysech``.8 Fakta, která jsou získávána relevantní deskripcí9 mají podle pravidel supervenience logicky nutný vztah k hodnotám. Tento vztah však není dán zcela libovolně a nepodléhá subjektivní libovůli, naopak musí splňovat jistá racionální kritéria.10 To, co je na tezi o supervenienci problematické, je možnost rozdílného chápání deskriptivních vlastností, tedy toho, co označíme jako fakta, na jejichž podkladě jsou určovány hodnoty a z nich vyplývající normy. Nejednoznačnost jejich určení poskytuje prostor pro vytváření rozličných škál hodnot a normotvorných systémů. Právě zde se nabízí prostor pro vedení výpadu vůči ,,nadbytečným`` deskripcím, a to ať už z důvodu nerelevantních odborných přístupů - což vede k hledání jedině správných metodologických postupů - nebo na základě přesvědčení o již neochvějně držené znalosti pravých hodnot a z nich plynoucích norem. Nepřekvapí proto, že např. se sociální spravedlností je nakládáno v nejrůznějších sociálně-kulturně-politických úvahách odlišnými způsoby, tj. od jejího pojímání jako neodmyslitelné součásti sociálních pořádků po chápání sociální spravedlnosti jako ,,jednoznačné`` hrozby pro osobní svobody a vůbec všech hodnot,11 které atlantická civilizace poskytla světu.

Pro pochopení ,,chvály deskripce`` je třeba se u teorií spravedlnosti ještě chvíli pozdržet. Soudobé teorie spravedlnosti, ať už liberalistické, komunitaristické či konsensuální, jsou koncepty , jejichž myšlenkové experimenty jsou jistě hodny obdivu, avšak co je mnohem důležitější, je skutečnost, že všem je jim v naprosté většině společná představa a přesvědčení o nezbytné potřebnosti, tudíž de facto existenci sociálních ,,sil`` či institucí, které jsou a mají být odpovědné za realizaci sociální spravedlnosti.Tyto ,,síly``, principy, kritéria či instituce jsou hledány s vírou v potřebnost jejich odhalení. Podaří-li se to, pak již nepochybně nebude nic stát v cestě k realizaci lepší a spravedlivější společnosti. Jinak řečeno, principy umožňující spravedlivou společnost existují, mají/získávají ontologický charakter, tzn. byly a jsou zapsány v ontologické struktuře univerza. Neví se však kde jsou, ale věří se v to, že trvají a jednou přijde vyvolený, který tyto principy a kritéria ,,přečte``.12 Teorie spravedlnosti jsou vlastně sekulárními teoriemi spásy a přes svůj zdánlivě velice racionální slovník, kombinují metafyzicko-kvazináboženské postupy.13 Pod takto nastaveným zorným úhlem slouží deskripce ,,pouze`` k odhalení norem, které konstituují ideologie daného společenství.14

Proti postupům, jež se snaží provést správné čtení/deskripci, jsou kladeny aplikace, které se snaží hledat ideologicky nezabarvené odpovědi na otázky, týkající se užití norem lidmi při hodnocení toho co je a co není spravedlivé. Pokus o definování pojmu sociální spravedlnosti jakožto analytického nástroje pro mezilidské vztahy, je pokusem o určité odpolitizování (ideologizování) sociální spravedlnosti. Proč tomu tak je? Zde je zlomový bod celé úvahy. Podle sociologických výzkumů jsou to především ideologie, jež postulují normativní soudy, které pak podmiňují deskripce. Není to tedy koincidence faktů a hodnot, tj. deskripcí a z nich vyvozených preskriptivních závěrů, jak by se dalo na základě teze o supervenieci předpokládat, ale jsou to naopak normativní soudy jež ovlivňují a predikují deskripce.

Je zřejmé, že např. představy o tom, co je a co není spravedlivé jsou zatíženy subjektivními hodnoceními, především však normativními soudy. Ty jsou určovány v závislosti na pozici, kterou jednotlivec zastává v sociální struktuře. Ať už je postavení a vymezení pojmu sociální spravedlnosti resp. distributivní spravedlnosti v jednotlivých teoriích jakékoli, rozhodující je, že v běžném povědomí je sociální spravedlnost vnímána a spojována především v souvislosti s ekonomickými a sociálními nerovnostmi, jejichž fakticita je pro jednotlivce evidentní - na rozdíl od teorií, které implicitně ovlivňují jeho rozhodování. Chtějí-li si pak jednotlivé politické systémy udržet status legitimity, musí nezbytně ,,kontrolovat`` nebo se alespoň pokoušet zamezit přílišnému rozštěpení mezi diferencovanými percepcemi nerovností u jednotlivců a jejich sociálních interpretací z hlediska sociální či distributivní spravedlnosti. Rozhodujícím faktorem pro určení nerovností jakožto průkazných ,,tvrdých fakt`` spravedlnosti či nespravedlnosti, je nezbytná znalost kritérií, která se ,,běžně`` aplikují při hodnocení stavů, jež jsou následně pojímány buď jako spravedlivé nebo jako nespravedlivé. Aby bylo něco takového možné, je třeba provést sběr dat, tj. učinit deskripci. Ta poskytuje materiál ke studiu percepce sociální spravedlnosti. Sociologové vycházejí při analýze vnímání sociální reality pod úhlem sociální spravedlnosti z několika elementárních předpokladů:

1)


Sociální i ekonomické nerovnosti jsou vždy předmětem hodnocení, v nichž se uplatňují normativní hlediska, a tudíž i hlediska sociální či distributivní spravedlnosti.

2)


Co je jednotlivcem považováno za ,,spravedlivé`` či ,,nespravedlivé`` v rámci distribuce žádoucích statků, je podmíněno náklonností k určité ,,ideologii`` distributivní spravedlnosti.

3)


Náklonnost k různým ideologiím sociální a distributivní spravedlnosti má jednak osobní, tak i silné sociální kořeny. Tzn., že příslušníci stejných sociálních tříd mají tendenci zastávat stejné nebo podobné ideologie distributivní spravedlnosti.

4)


Spontánní hodnocení sociálních a ekonomických nerovností má silný vliv na politické postoje a politické chování. Jedním ze základů legitimity a stability politického systému je proto konsensus v tom, že společnost je organizována a strukturována na základě principů sociální či distributivní spravedlnosti.15

Je-li pravdivý předpoklad, že ideologie/normativní soudy predestinují sociokulturní deskripce, a deskripce jsou odrazem ideologií, je na místě otázka jak se formují ideologie, v tomto případě ideologie distributivní spravedlnosti? Jak je možné, že i v celkem jednoznačně normativně homogenním prostředí se vyskytují a prosazují odlišné typy deskripcí společnosti? Odpovědi sociologických výzkumů vycházejí z předpokladu, že v každé společnosti existují paralelně minimálně dvě ideologie distributivní spravedlnosti - dominantní a opoziční.16 Ve filozofii se s touto koncepcí existence paralelně opozičních teorií distributivní spravedlnosti, na jejímž základě jsou předkládána vysvětlení na makrosociální úrovni, můžeme setkat u Jürgena Habermase.17

Soupeření opozičních ideologií distributivní spravedlnosti je nejpatrnější v těch společnostech, kde dochází k výraznější změně v distributivním systému. Je tomu proto, že v takovýchto společenských systémech se snižuje pravděpodobnost dosažení konsensu v hodnocení toho, co je a co není spravedlivé. Je to právě proměna kritérií, která určují alokaci jedinců v nově konstituovaném systému, jež zavdávají podnět ke zkoumání a vábí na sebe pozornost. Bádání o proměně kritérií distributivní spravedlnosti, jejich stabilizaci a s tím spojeným procesem legitimizace, je určováno především binární opozicí teorií distributivní spravedlnosti a to rovnostářské a meritokratické. Avšak i teorie soupeřících ideologií je komplikována. Není totiž jednoznačně předpověditelné, jak budou jednotlivci zdůvodňovat nerovnosti plynoucí z jejich postavení ve společnosti. Sociální status, který je podmíněn typem distributivní spravedlnosti, může být na jedné straně zdůvodňován individuálně (tj. schopnostmi a zásluhami jednotlivce), na straně druhé se může jednat o strukturální zdůvodnění sociálního statusu (tj. za sociální pozici je ,,vinen`` systém). Přes tuto ,,komplikaci`` je patrné, že přijetím působnosti dominantní ideologie, lze vysvětlit paradox, proč i ti nejvíce znevýhodnění vnímají stratifikační systém jako legitimní. Proto je nezbytné okamžitě hledat odpověď na otázku, jak je dominantní ideologie tvořena. Někteří intelektuálové se domnívají, že dominantní stratifikační ideologie jsou produkovány mocenským působením vládnoucích tříd, jež kontrolují prostředky materiální i mentální produkce. Rodina, média, škola, kulturní a náboženské instituce jsou nástroji vládnoucích tříd při socializaci nepoddajné masy a umožňují a zaštiťují legitimitu nerovností.

Proti takovémuto určení funkce dominantní ideologie jsou vznášeny námitky, nebo je přímo odmítnuto. Polemické hlasy uvádí, že mezi sociálními třídami existuje velmi silný disens ohledně legitimity nerovností. Dále pak dokládají, že snaha elit o prosazení obecné legitimizační ideologie je neúspěšná, protože je nemožné vykonávat absolutní kontrolu nad všemi institucemi, jež se podílejí na socializaci. podílí na podpoře Dominantní ideologii rovněž podporuje celá řada samovolných sociálně-psychologických procesů, bez použití restriktivních opatření. V důsledku toho je odmítána myšlenka, podle níž by dominantní ideologie byla cíleně šířena elitami.18

Značnou obtíž proto vyvolává zjištění, že předpoklad o přijímání dominantní, nebo konkurenční ideologie není fixován na sociální status individua a empirická zjištění ne vždy potvrzují předpokládaná individuální či systémová zdůvodnění nerovností. Jak tedy vysvětlit vzniklý rozpor mezi teoretickým předpokladem přijetí buď dominantní, nebo konkurenční ideologie a empirickou evidencí? Tento fakt se pokouší řešit tzv. teorie rozdvojeného vědomí (split-consciousness theory).19 Ta předpokládá, že oba postoje, tj. zastávání názorů pocházejících ze vštěpené dominantní ideologie a názory vyvozené z osobní stratifikační zkušenosti, mohou na individuální úrovni koexistovat, aniž by je jednotlivec považoval za konfrontační.20 Určitou slabinou teorie rozdvojeného vědomí je, že v otázkách po distributivní spravedlnosti se hledá sice kritérium přerozdělování, ale pokud je takové kritérium nalezeno - v této chvíli je celkem vedlejší jak, i jakou má legální a legitimní formu -, je často vzápětí znehodnoceno tím, že se na základě jeho funkčnosti při rozdělování nějakého typu statku usuzuje na jeho obecné uplatnění ve všech případech. Kritérium, které tak mělo vykazovat znaky efektivity, se stává kontraproduktivní. Jasně psychologizující aspekt teorie rozdvojeného vědomí může sice vzbuzovat nedůvěru, ale zatím celkem přesvědčivě umožňuje vysvětlit jisté diskontinuity v nazírání a aplikaci principů distributivní spravedlnosti. Sociologická měření potvrzují, že pro studium distributivní spravedlnosti je sice teorie rozdvojeného vědomí dobrým výchozím bodem, je však třeba se vyvarovat příliš zjednodušujícího pojetí, tj. předpokladu existence jediného kontinua, v němž by bylo možné lokalizovat střídající se koncepty distribuce, opírající se buď o egalitářský nebo o meritokratický princip.

Funkce deskripce v této teorii spočívá v jejím ,,odhalování`` vlivů dominantní či konkurenční ideologie na postoje jednotlivců. Byla-li proto věnována pozornost distributivní spravedlnosti, jakožto příkladu, na němž je zdůvodňován význam deskriptivních postupů, před směnnou, politickou či komutativní spravedlností, bylo tomu proto, že představy o sociální spravedlnosti jsou v rozhodující míře neseny normativními kritérii distributivní spravedlnosti. Tato kritéria utvářejí a legitimují (roz)dělení statků, povinností, zásluh atd. Rovněž proto, že sociální spravedlnost je v západním světě již celkem v ustálené podobě spojována s pěti požadavky: právní rovností, občanskou rovností, sociální rovností šancí a hospodářskou rovností v rozdělování.21 Veškeré úvahy o společenském systému, jehož nedílnou součástí jsou pokusy o formulování principů sociální spravedlnosti, které by vyhovovaly co největšímu počtu lidí, se pojí s řešením dvou základních otázek. S deskriptivní otázkou, tj. tážeme se, jak ve společnosti (systému) funguje stratifikace; a s normativní otázkou: tážeme se, jak by daná společnost měla fungovat. Aby bylo společenské uspořádání chápáno jako legitimní, je nezbytná existence souladu v odpovědích na obě položené otázky. Proto pro pochopení toho, jak jednotliví členové společnosti vnímají a přistupují ke společenským nerovnostem, tj. jak akceptují určitý typ sociální spravedlnosti, je nezbytné zkoumání22 obecných norem a představ o distributivní spravedlnosti v jednotlivých společnostech a především jejich ,,třídní`` specifikace - zvláště probíhá-li přechod od určitého typu - dominantní distributivní spravedlnosti k jinému. Zájem zkoumání poutají takové sociální fenomény, které ,,předurčují`` buď egalitářskou orientaci nebo naopak podmiňují dominantní postavení meritokratických principů při interpretaci distributivní spravedlnosti.

Souhrnné výsledky sociologických bádání dokládají, že ve společnostech, v jejichž prostředí dochází k radikální stratifikační proměně lze jen s obtížemi mluvit o existenci dominantní ideologie. Do popředí se tak dostává otázka: ,,Jak dlouhé časové období je nezbytné k ustálení hlavní distributivní ideologie?``. S tím souvisí další otázky: ,,Za jakých okolností se tak děje?``, ,,Které prostředky mohou tento proces uspíšit nebo naopak stabilizovat?``. V takovém případě je deskriptivních popisů obzvláště třeba.

Je-li předpoklad o existenci dominantních a konkurenčních ideologiích správný, může z této teorie profitovat i morální filozofie. V takovém případě by deskripce již nemusely být chápány jako zbytečné rozšiřování archivu morálek, ale jako nástroj pro odkrývání pokusů ideologií o konzervování stávajících politicko-společenských poměrů nebo naopak o jejich změnu. Deskripce nejsou pouhými postupy, jež by byly špatně interpretovány v důsledku rozdílného chápání deskriptivních vlastností, tedy toho, co označíme za fakta, na jejichž podkladě jsou určovány hodnoty a z nich vyplývající normy (i když je možné je chápat právě takto). Deskripce společnosti, vždy implicitně odrážejí vliv ideologií, v jejichž sociokulturním rámci vznikaly a tím vlastně představují prostředek pro dekódování a rozkrývání manipulativních tendencí normativních ideologií. Proto obava z nadbytečnosti společensko-kulturních popisů či jejich zavádějící hodnoty, je obavou lichou, protože i ty zdánlivě nejobyčejnější nebo nejdemagogičtější popisy v sobě obsahují závažné informace o dané společnosti a jejím normativním uspořádání. Problém s deskripcemi je tak spíše rázu technického. Nesouvisí vša s jejich nadbytečností.


Footnotes:

1 Luhmann, N., Láska jako vášeň. Paradigm Lost, Prostor, Praha 2002.

2 Tamtéž, s. 189.

3 Jeden příklad za všechny, studie věnujíc se společenským stratifikačním proměnám a to již v 60. letech minulého století - Habermas, J., Strukturwandel der Öffentlichkeit. Zu einer Kategorie der öffentlichen Gesellschaft, 1962, (česky - Habermas, J., Strukturální přeměna veřejnosti. Filosofia, Praha 2000).

4 Horyna, B., Idea Evropy, Argo, Praha 2001, s. 188.

5 Např. Radim Brázda ve své práci Srovnávací etika dokládá, jak z perspektivy Evropanů probíhala deskripce mravů u jiných. Jednotlivé popisy se váží na objevitelské cesty, jejichž cíl byl především politicko-náboženského a obchodního rázu. Cestovatelské deníky, v takových případech, pokud zachycují zmínky o mravech daného společenství, mluví jen okrajově a pozornost vůči mravním aspektům je marginálního rázu. Avšak postupem času je na základě textů možné dokumentovat proměnu historického přístupu k jiným morálkám. Dochází k postupnému posunu od nezájmu o jiné k ,,opěvování`` jiných kultur/morálek. A právě na těchto deskripcích morálek jiných je Brázdou rozkrývána především manipulativní tendence, byť ta je maskována za sebeušlechtilejší cíle. Srov. Brázda, R., Srovnávací etika, KLP, Praha 2002, s. 34-39 a 89-106.

6 Tamtéž, s. 99.

7 Srov. Hayek, F., Právo, zákonodárství a svoboda, Academia, Praha 1991, s. 66-67.

8 Kolář, P., Svoboda, V., Logika a etika, Filosofia, Praha 1997, s. 214.

9 Relevantní deskripcí jsou míněny takové metodologické postupy empirických věd, na jejichž základě jsou získávány empirické vlastnosti zkoumaného objektu.

10 Cílem této studie není problematika supervenience, proto zde některá konstatování mohou vzbuzovat zdání apodiktických tvrzení, avšak pro lepší pochopení problematiky týkající se supervenience a jejího místa v etice viz Kolář, P., Svoboda, V., Logika a etika, c. d., s. 209-227.

11 Srov. Freiheit oder Gerechtigkeit - Perspektiven politischer Philosophie, Rechem, Leipzig 1995.

12 Literární zpracování této představy lze nalézt např. u J. L. Borgese. ,,Bůh, jenž předvídal, že konec věků přinese mnohá neštěstí a mnohou zkázu, napsal prvního dne Stvoření magickou větu, kterou bylo možno ty pohromy zažehnat. Napsal ji tak, aby se zachovala pro nejvzdálenější generace a aby ji neovlivnila náhoda. Nikdo neví, kde ji napsal ani jakým písmem, ale je známo, že někde v skrytu ta věta trvá a přečte ji vyvolený člověk.`` Borges, J. L., Nesmrtelnost, Hynek, Praha 1999, s. 296.

13 Srov. např. studii Roberta Hogana, který takto interpretuje Rawlse. Hogan, R. Emler, N., Retributive Justice, in: Lerner, M. J., Lerner, S. C. (edit.), The Justice Motive in Social Behavior, Plenum Press, New York 1981, s. 125-144.

14 Je zřejmé, že pojem ideologie je zatížen mnohoznačností, která je jednak obsahového charakteru, a jednak spočívá v odlišných přístupech ke zkoumanému termínu. V tomto textu je pojmu ideologie rozuměno převážně v negativním smyslu, tj. jedná se o uzavřené systémy politického myšlení, které si nárokují monopol na legitimaci a interpretaci sociální a politické skutečnosti nebo o myšlenkové systémy, jež tuto tendenci vykazují. Tím však není ideologiím upírán jejich sociálně-politický význam a rovněž není v této práci polemizováno s jejich oprávněností či neoprávněností.

15 Matějů, P., Nerovnost, spravedlnost, politika, Slon, Praha 2000, s. 146.

16 Např. Berger, J., Structural Aspects of Distributive Justice: A Staus Value Formulation, in: Berger, J. (edit), Zelditch, M. (edit), Sociological Theories in Progress, Houghton-Mifflin, Boston 1972, s. 119-146. Z novějších studií např. Ritzman, R. L, Tomaskovic-Devey, D., Life Chances and Support for Equality and Equity As Normative and Couternormative Distribution Rules, in : Social Forces 70, 1992, s. 745-763.

17 Habermas využívá k popisu společnosti tzv. ,,dominantní stratifikační ideologie`` a ,,konkurenční stratifikační ideologie`` která je nesena sociálně-psychologickými postupy v pracích: Habermas, J., Legitimationsprobleme im Spätkapitalismus, Suhrkamp Verlag, Frankfurt am Main 1973 (český překlad: Alena Bakešová a Josef Velek - Habermas, J., Problémy legitimity v pozdním kapitalismu, Filosofia, Praha 2000) dále pak v Habermas, J., Legitimation Crisis, Beacon Press 1975.

18 Kluegel, J. R., Smith, E. R., Beliefs about Inequality. Americans' View of What is and What Ought to Be, Aldine De Gruyter, New York 1986, s. 25.

19 Cheal, O. J., Hegemony, Ideology and Contradictory Consciousness, in: Sociological Quarterly 39, 1979, s. 752-766.

20 Srov. Kreidl, M., Postoje k nerovnostem, legitimita a sociální zkušenost v období transformace, in: Sociológia 2/2001, s. 135-162.

21 Srov. Koller, P., Pojetí společnosti a sociální spravedlnost, in: Spor o spravedlnost, Filosofia, Praha 1997, s. 83-128.

22 Srov. zásadní význam pro sociologický výzkum postojů jednotlivců ke spravedlnosti měl mezinárodně organizovaný komparativní projekt nazvaný ,,Percepce sociální spravedlnosti`` (ISJP). Ve všech zemích účastnících se na tomto projektu byl šířen identický dotazník. Další projekty se např. zabývaly proměnami sociální stratifikace ve východní Evropě, zvláště pak změnami v pojetí kritérií a principů distributivní spravedlnosti. Jedná se např. O studie Dahrendorf, R., Reflektion on the Revolutions in Europe, Chatoo Windus, London 1991, Offe, C., Capitalism by Democratic Design? Demokratic Theory Facing the Triple Transition in East Central Europe, in: Social Research 58, 1991 nebo Domanski, H., Heyns, B., Toward a Modified Theory of Market Transition: From Bargain to market Control in State Socialism, Warsawa 1992. Obdobnou studii, jako je posledně zmiňovaná, tj. studii věnovanou vývoji nerovností u nás provedli: Večerník, J., Změny v příjmové nerovnosti v letech 1988-1992, in: Sociologický časopis 4/1992, s. 666-684, Matějů, P., Vlachová, K., Od rovnostářství k zásluhovosti, in: Sociologický časopis 2/1995, s. 215-239, Řeháková, B., Příjmy a spravedlnost, in: Sociologický časopis 1/1997, s. 69-87, Kreidl, M., Postoje k nerovnostem, legitimita a sociální zkušenost v období transformace, in: Sociólogia 2/2001, s. 135-162 a již jednou zmiňovaná publikace Matějů. P., Nerovnost, spravedlnost, politika, Slon, Praha 2000.


File translated from TEX by TTH, version 3.00.
On 22 Jun 2003, 22:42.



Published by the Department of Philosophy, Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, Czech Republic.
ISSN: 1212-9097