Filosofie náboženství Johna Locka

Victor Nuovo (ed.), John Locke: Writings on Religion, Oxford: Clarendon Press (Oxford University Press) 2002, s. 290.

Již mnoho let je dobrým pravidlem nakladatelství Oxford University Press a s ním spojených institucí (např. Clarendon Press) vydávat tematické antologie základních textů významných historiků, sociologů, psychologů, filosofů, atd. Precizní ediční zpracování většinou doplňuje zasvěcený komentář, poznámky, bibliografie, ale i věcný a jmenný rejstřík. Publikace vydaná v roce 2002 - John Locke: Writings on Religion, jejímž editorem byl Victor Nuovo, Senior Research Fellow na Harris Manchester College (Oxford), je jeho dalším dokladem.

Antologie John Locke: Writings on Religion je významný příspěvkem nejen do studia dějin filosofie, ale její tematické zaměření jistě ocení především filosofové a historici náboženství. Práce přichází s novou edicí textů, ve kterých se John Locke (1632-1704) zabývá problematikou náboženství, vztahu rozumu a víry, náboženské tolerance, moráky, pověr a předsudků. Sedm problémově rozčleněných kapitol: (1.) Theology, its Sources, and Pragmatics of Assent; (2.) Morality and Religion; (3.) ‚Adversia Theologica 94‘; (4.) Inspiration, Revelation, Scripture, and Faith; (5.) The Nature and Authority of the Church; (6.) The Reasonableness of Christianity; (7.) Fall and Redemption, doplňuje rozsáhlý úvod Victora Nuova, který naznačuje celkové zaměření i souvislosti, za kterých tyto Lockovy texty vznikaly, i to, jak se formovala celá jeho filosofie náboženství.

Nuovo představuje Locka jako autora prací Epistola de Tolerantia (1689), Two Treatises of Government (1690), Essay concerning Human Understanding (1690), Some Thoughts concerning Education (1693), Further Consideration concerning raising Value of Money (1693), The Reasonableness of Christianity (1695), A Vindication of the Reasonableness of Christianity (1695), atd. Charakterizuje jej jako vynikajícího společenského myslitele 17. a 18. století, teoretika státu, práva, hospodářství a výchovy, ale i teologie a filosofie náboženství.

Editor knihy – Victor Nuovo - se věnuje zvláště filosofii náboženství, kterou Locke rozvádí v The Reasonableness of Christianity (1695), dále v A Vindication of the Reasonableness of Christianity (1695), ale i jinde. Locke spojuje náboženství s teologií, jelikož teologické zkoumání je náboženskou službou odpovídající racionální povaze lidských bytostí. Náboženská praxe vyžaduje víru, že existuje Bůh, který je nekonečně dokonalý, je stvořitelem světa a všech věcí, a proto má právo požadovat zákon na těch ze svých stvoření, která jsou nadána rozumem a schopností dodržovat pravidla a odměnit je, trestat a odpouštět jim.

Locke věřil, že náboženství představuje jedinou cestu k dokonalému štěstí a že křesťanství je jediným jistým způsobem jak ho dosáhnout. Být křesťanem znamenalo pro všechny věřící stvrzení toho, že Ježíš je Mesiáš. Ale tato víra, která činí křesťana křesťanem, s sebou nesla požadavek pravidelného studia božího Zjevení, jak je zapsáno v Písmu. Zjevení tak obsahuje výpovědi, které jsou "rozumové", tedy zřejmé přirozenému rozumu. Locke se totiž domníval, že mezi věděním a vírou, rozumem a zjevením není rozporu, jelikož oboje pochází od Boha.

"Rozum" je přirozeným zjevením, jímž věčný otec světla a zdroj veškerého poznání sděluje lidstvu onen díl pravdy, který uložil v dosahu jejich přirozených schopností. "Zjevení" je přirozeným rozumem, rozšířeným o nový soubor objevů sdílených Bohem bezprostředně, za jejichž pravdu se rozum zaručuje, a to dík svědectví a důkazům, jež poskytuje o tom, že pocházejí od Boha. Takže ten, kdo staví rozum stranou, aby proklestil cestu pro zjevení, zhasíná světlo obou…" (E IV, 19, 4).

V závěru svého Eseje se Locke zmiňuje o tom, že naším posledním rozhodčím a vodítkem je nakonec rozum. "[T]en, kdo se nechce vydat v plen všem přemrštěnostem z poblouznění a bludu, musí své vodítko vlastního světla vystavit zkoušce." (E IV, 19, 14) Osvícení nadpřirozeným světlem ještě nemusí znamenat omezení přirozeného světla rozumu. Locke se tak nestaví a nevyslovuje proti božímu Zjevení, jako tomu bylo u většiny deistů, ale chápe jej pozitivně jako to, co je na jedné straně "evidentní", a tedy v souladu s přirozeným rozumem, na druhé straně ale "nadrozumové", nikoli však "protirozumové", neboť neprotiřečí intuitivně zřejmým pravdám (E IV, 9, 10; E IV, 16, 12-14). V tomto ohledu chápe zázraky a Zjevení, tak jak jsou zaznamenány v Písmu, jako možné a rozumově prokazatelné. Přitom ovšem neexistuje nějaké vnější kritérium, které by umožňovalo verifikaci a rozlišovalo mezi zcela jasným zjevením a iluzí. Určitá vnější kritéria však nutně musí být podmíněna rozumu nebo zjevení (s. xxxiv).

Dvojice termínů "náboženství" a "teologie", kterou John Locke užívá ve své filosofii náboženství jako virtuální synonyma, se ukazuje stejně významnou jako jiná dvojice: "Zjevení" a "zázrak". Teologii přitom chápe jako nadějnou a nejvyšší vědu, první mezi všemi ostatními. Anglický filosof se domníval, že existují dva základní prameny teologie: 1) příroda (přirozenost) a 2) zjevení, které doplňují dvě jim odpovídající formy náboženství. Bůh je autorem i objektem obou ve stejné míře. V náboženské tradici křesťanství se oba proudy - přirozené i zjevené náboženství - spojily, což lze i historicky datovat - přinejmenším od doby Pavlova kázání na Aeropágu (s. xxi).

Nuovo zdůrazňuje, že ideový základ The Reasonableness of Christianity (1695) opírá John Locke o teologii sv. Pavla, které se věnoval již v eseji An Essay for the understanding of St Paul´s epistles by consulting St Paul himself, jenž napsal jako úvod ke své práci Paraphase and Notes on the Epistles of St Pauls (s. xxxvii-xxxviii). Zde Locke argumentuje, že ačkoli náboženství není v žádném případě v kontrastu s rozumem, nábožensky proklamované boží Zjevení musí být podřízeno soudu rozumu. Základ těchto myšlenek bychom však našli, jak bylo výše zmíněno, již v jeho magnus opusAn Essay Concerning Human Understanding (1690).

V The Reasonableness of Christianity je Ježíš Kristus pochopen jako Boží Syn a posel, zákonodárce a Vykupitel, který přinesl zvěst o skutečném a pravém "přirozeném" náboženství, jelikož jeho mravní příkazy jsou rozumově poznatelné (R 36, 5-15). Do této sféry spadají i zázrak a Zjevení, stejně jako pravdy křesťanství, které lze odvodit z Písma. Tímto přístupem se Locke liší od většiny anglických deistů (Toland, Collins, Tindal, Annet, ad.) a právem chápán pouze jako "předchůdce", respektive jeden z hlavních inspirátorů deistického vystoupení. Locke se domnívá, že každá dogmatická víra v zázrak bez rozumové kontroly je slepá a vyžaduje proto, aby všechna tvrzení, jež dokládají Zjevení, byla podřízena rozumové kontrole (pravidlu rozumu) – požadavek, který byl položen již v Eseji (E IV, 19, 14).

John Locke zdůrazňuje, že "…pevnost přesvědčení zde není důkazem, že je nějaký výrok od Boha" (E IV, 19, 12). Jelikož jsme rozumné bytosti, jejichž přirozeností je řídit se pravidlem rozumu, je to právě toto přirozené světlo - "světlo v mysli", které umožňuje průkaznost pravdy nějakého výroku. To ovšem neznamená, že by náboženské výpovědi, respektive výpovědi o Zjevení, byly převáděny na rozumové věty, které rozumu neodporují. Jedná se spíše o zjištění, že věty týkající se víry ve Zjevení je třeba chápat jako nadrozumové, rozum přesahující. Lockovo pochopení "rozumnosti" se tak podstatně liší od našeho, soudobého vnímání "racionality"; rozumné je totiž pro něj vše to, co není nerozumné. Locke vnímal člověka jako ze své přirozenosti rozumnou, svobodnou a tudíž zodpovědnou bytost, z tohoto pramení morální dimenze rozumového poznání. Být rozumný tak v tomto pojetí znamená totéž jako být zodpovědný.

Lockova filosofie náboženství ústí v ideu tolerance, které se konkrétně věnoval v dílech: Epistola de Tolerantia (1689) a Two Treatises of Government (1690), jež však recenzovaná antologie neobsahuje. Domnívám se však, že v Lockově případě je filosofie náboženství spjata natolik s politickou filosofií, že ji nelze rozhodně přehlédnout.

Dle Locka je zřejmé, že stavem, který je zcela nerozumný a nepřijatelný je stav, kdy není umožněno vzájemné tolerantní soužití lidí. Locke píše: "Tolerance k těm, kdo mají odlišné názory v otázkách náboženství, je natolik v souladu s evangeliem a rozumem, že je děsivé, jak v tak jasném světle mohou být lidé slepí." (D, s. 46) Jeho argumentace pro toleranci spočívá v tvrzení, že každý člověk má schopnost se náležitě se sám starat o svou duši, a že je tudíž sám zodpovědný za své spasení. Spása se tak stává věcí opravdové víry a niterného přesvědčení každého věřícího člověka. "Péče o duši náleží […] jen člověku samému a má mu být ponechána." (D, s. 60)

Z toho Locke dále vyvozuje, že každý může posoudit, zda je jeho víra skutečně niterná a opravdová. "Schopnost posuzovat cokoli – nezbytně ve spojení s vůlí – je člověk povinen uplatňovat a svůj soud používat." (Horák, 2000, s. 13) V The Reasonableness of Christianity je tato schopnost, právo, povinnost i nutná přirozenost všech racionálních bytostí označena jako "Law of Reason" (R 14, 30). Toto pravidlo rozumu, které se uplatňuje při usuzování, platí pro světské i náboženské záležitosti stejně.

John Locke tak dochází ve svém Dopisu o toleranci k zásadnímu rozlišení, které ve svém Tractatus theologico-politicus (1970) naznačil Benedict Spinoza, mezi sférou náboženskou a politickou. Lockovo vymezení bylo spjato s radikálním oddělením státu a církve. Funkce státu přitom spočívá v "…zachovávání a rozvíjení občanského blaha," (D, s. 46) přičemž občanům musí být umožněno požívat všeho, co plyne z přirozeného práva. Role státu a veřejné moci, reprezentované státními úředníky, se tedy vymezuje výlučně jako oblast veřejných záležitostí.

Církev se naopak váže na oblast soukromou; "…je svobodným společenstvím lidí, kteří se sami od sebe sdružili k tomu, aby veřejně uctívali Boha způsobem, o němž věří, že je Bůh přijme a oni dojdou spasení" (D, s. 50). Locke přitom zdůrazňuje, že

"[N]ikdo nemusí být od přírody členem církve nebo se řadit do nějaké sekty, dobrovolně však vstupuje do společenství, o němž věří, že v něm najde pravé náboženství a takovou podobu bohoslužby, kterou Bůh přijme. Naděje na spásu, kterou v církvi nalézá, byla jediným důvodem, proč v ní zůstává. Jestli později objeví něco mylného v církevním učení nebo nepřiměřeného při bohoslužbě, musí mít vždycky možnost z církve vystoupit stejně svobodně, jako do ní vstoupil, poněvadž žádné svazky nejsou nerozvazatelné, vyjma ty, jež vážou k sjednanému očekávání života věčného. Církev tedy tvoří členové, kteří se sdružili dobrovolně s tímto cílem." (D, s. 50)

Působnost církve a státu John Locke omezuje jen na sféru, která jim přísluší a ve které jsou kompetentní. Tak jako církev nemá právo zasahovat do věcí veřejných, tak stát nemá právo zasahovat do záležitostí církve a náboženství – pokud ovšem nedochází k překročení kompetencí a není narušena či omezena veřejná sféra. "[V]eškerá moc občanské vlády se zabývá pouze občanským blahem lidí, omezuje se na záležitosti tohoto světa a nemá co dělat se světem, který přijde" (D, s. 49-50). Zachovávání pravidel a řádu občanské společnosti je totožné se zachováváním řádu zakotveným v přirozeném právu daném Bohem.

Tolerance pak Lockovi přímo vyplývá z tohoto oddělení obou institucí, respektive z neexistence styčných bodů mezi nimi. Každý jedinec je sám zodpovědný za svůj život a spásu. Díky své svobodě a rozumnosti je schopen sám uvažovat o vlastní duši a spáse, anebo se za tímto účelem shromažďovat v církvích. Za hlavní znak pravé církve pak Locke považuje právě toleranci (snášenlivost) – nejen ve vztahu k vládnoucí moci, do jejíž sféry nemá právo zasahovat, ale především ve vztahu k jiným křesťanským přesvědčením a církvím. V tomto rámci se dle Locka tolerance nevztahuje na katolíky (papisty) a na ty, kdo popírají existenci Boha – ateisty (D, s. 82). Locke argumetuje tak, že sliby, úmluvy a přísahy, jimiž je lidská společnost vázaná nejsou pro ateisty závazné a svaté, což se mu jeví jako značně destruktivní idea. "[K]dyž odstraníte Boha, třeba jen v myšlenkách, vše se rozpadne." (D, s. 82)

Lockova filosofie náboženství, která se ve své výkladové linii zaměřila na vztah rozumu a náboženské víry, na problematiku hermeneutiky – interpretaci posvátných textů, jež má uplatňovat kritickou metodu, na rozlišení mezi pravým, tzn. přirozeným rozumovým náboženstvím a teologií jako záležitostí nerozumu, na problematiku tolerance, vztahu církve a státu, se stala trvalou inspirací a myšlenkovým základem deismu, který ji rozvinul do několika základních podob. Paradoxní je, že John Locke svou filosofii náboženství psal právě jako polemiku s tímto širokým myšlenkovým proudem.

Závěrem jen několik poznámek k recenzované antologii Lockových textů o náboženství: Dílo je bezpochyby významným příspěvkem, který by neměl zůstat opominut žádným zájemcem o novověkou filosofii, filosofii náboženství či religionistiku. Zvláště nová edice Lockovy práce The Reasonableness of Christianity z roku 1695 je v tomto ohledu významná. Za povšimnutí jistě stojí i text: ‚Adversia Theologica 94‘. Škoda jen, že antologie neobsahuje i Lockovy poznámky k problematice tolerance, která, jak jsem se pokoušel v této recenzi ukázat, s jeho filosofií náboženství bezprostředně souvisí.

Zkratky:

E - An Essay of Human Understading (Esej o lidském rozumu)

D - Epistola de Tolerantia (Dopis o toleranci)

R - The Reasonableness of Christianity (Rozumnost křesťanství)

Literatura:

Locke, J., Dopis o toleranci, přel. Petr Horák, Brno: Atlantis 2000.

Locke, J., Druhé pojednání o vládě, přel. Josef král, Praha: Svoboda 1992.

Locke, J., Esej o lidském rozumu, přel. Anna Dokulilová (resp. Miloš Dokulil), Praha: Svoboda 1984.

Locke, J., Několik myšlenek o vychování. O studování, Praha 1906.

Nuovo, V., "Introduction". in: John Locke: Writing on Religion, Oxford: Clarendon Press 2002.

Horák, P., "John Locke a tolerance", in: John Locke, Dopis o toleranci, Brno: Atlantis 2000.

 

Ondřej Sládek




Published by the Department of Philosophy, Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, Czech Republic.
ISSN: 1212-9097