Šance otevřené společnosti
Šance otevřené společnosti - (K poctě Karla Raimunda Poppera), uspořádal Milan Znoj, Acta Universitatis Carolinae, Philosophica et historica 3/1999, Studia philosophica XIII, nakl. Karolinum, Praha 2002, 116 stran.

K. R. Popper je dnes chápán jako jedna z velkých postav filozofie 20. století. Jeho dílo zasáhlo přinejmenším dvě disciplíny - filozofii vědy a filozofii společnosti. Druhé z nich je věnován sborník ke stému výročí Popperova narození.

Sborník obsahuje deset statí, z nichž devět zkoumá různé aspekty Popperových názorů nebo jeho působení na politiku. Poslední z nich se dotýká Poppera jen nepřímo.

Josef Moural v příspěvku Otevřená společnost: geneze a kontext vhodným způsobem uvádí celou problematiku tak, že připomíná období formování Popperových názorů a historii psaní knih, o něž se jeho význam jako filozofa společnosti opírá - Otevřené společnosti a jejích nepřátel a Bídy historicismu. Čerpá přitom částečně z knihy M. H. Hacohena o první části Popperova života, jejíž je jeho stať zároveň velmi poučenou recenzí. Všímá si historického i osobnostního kontextu Popperovy práce.

Jiří Musil se ptá Který druh historicismu kritizoval Karl Popper? Jeho článek jakoby se rozpadal do dvou nesourodých částí. V první z nich se vypořádává s Popperovým pojetím historicismu a způsob jeho práce může čtenáři způsobit bolení hlavy. Částečně je to dáno i tím, že sám Popper pod pojmem "historicismus" skrývá přinejmenším dvě formy myšlení. Nicméně ani to neopravňuje Musila k tomu, aby zaměňoval výrazy "historismus" a "historicismus" , a tím zmatek ještě zvětšoval. Závěrečná část pátá pak zajímavě poukazuje na to, že problémy, na něž svým způsobem reagoval Popper, zůstávají předmětem tázání badatelů v oblasti společenských věd, avšak způsoby jejich zkoumání i náznaky řešení se od Popperových dob změnily.

Milan Znoj zkoumá Kritický racionalismus z morálního hlediska. Odmítá myšlenku, že Popperova politická teorie je jen aplikací jeho vědecké metodologie na společnost a politiku. Poukazuje na analogie mezi Popperovým přístupem k vědecké metodologii a k základním pravidlům zkoumání společnosti a vidí ji v hledání něčeho (přesvědčení a hodnot), které stojí za racionálními postupy a postoji a podmiňují je. Poukazuje zde na Kantův vliv na Popperovo myšlení.

Miroslav Novák se zabývá srovnáním. Jeho stať nese název: Popper a Schumpeter: Dvě neklasické teorie demokracie. Oba myslitelé kritizují klasické teorie demokracie. Zdůrazňují, že demokracie nemůže být vládou lidu. Popperova teorie však v sobě nenese "elitářské" prvky, které bývají vytýkány Schumpeterovi. Popper považuje za základní možnost vyměnit v demokratickém režimu vládce pokojnou cestou - svobodnými volbami. Zaujímá přitom k otázce politické kompetence řadových občanů méně skeptické stanovisko než Schumpeter. Novák se domnívá, že v dnešním období se lze v úvahách o systému vlády lze inspirovat právě Popperovými myšlenkami.

Také Zuzana Parusníková zdůrazňuje jednotu Popperova díla. Naznačuje to už titul jejího příspěvku: Otevřená společnost - otevřené myšlení; jednota metody ve filozofickém díle K. R. Poppera. Poukazuje na to, že procedura falzifikace a metoda pokusu a omylu se uplatňují v obou sférách Popperova zájmu - ve filozofii vědy (přerůstající obecněji v problematiku růstu poznání) a v teorii společnosti. Zmiňuje se o některých kritikách zaměřených na možnosti zjednodušení interpretace společnosti v Popperově díle (Adorno), domnívá se však, že je především nutno ocenit Popperovo zdůraznění jedince, jeho politický realismus a dějinný optimismus.

Marek Hrubec hledá Hegelovské předpoklady otevřené společnosti. Už tato otázka obsahuje kritiku Popperova negativního přístupu k Hegelovi. Hrubec zasazuje Hegelovu filozofii do kontextu jeho doby a odmítá interpretace, jež v ní vidí předchůdkyni totalitárních ideologií. Zastavuje se u rozboru Hegelových názorů v dílech Ch. Taylora a J. Rawlse a poukazuje na to, že tito autoři na rozdíl od Poppera jsou schopni Hegelovu teorii částečně přijmout. Inspirativní může podle jeho názoru být především Hegelovo pojetí pospolitosti.

Miloš Havelka se zabývá konkrétními důsledky Popperových názorů v politice. Jeho stať nese název SPD a kritický racionalismus Karla R. Poppera. Popper se pro SPD stal zajímavým "především svou snahou o formulaci nových pravidel politického diskurzu" (s. 86). Pro jeho potřeby jsou podle Havelky důležité Popperovo pojetí kritičnosti, falibilismu a falzifikace a také jeho odmítnutí historicismu. Jejich důsledky pro politické uvažování pak Havelka v dalším textu rozebírá a konstatuje, že přispěly k prosazení požadavků racionálního pročišťování jak vnitrostranických, tak veřejných politických diskusí.

Václav Žák napsal článek s názvem Historická podmíněnost otevřené společnosti. Poukazuje na to, že Popperův pojem otevřené společnosti vznikl v přesně definovatelných historických podmínkách a že Popper sám neměl představu o tom, jak bránit demokratické instituce v zemích, které prošly jiným vývojem než "tradiční" demokracie. Proto je podle Žákova názoru naivní snažit se aplikovat jeho myšlenky na státy, které za sebou mají jinou historii. A to se týká i těch států, které se o demokracii pokoušejí v dnešní Evropě.

Martin Profant se zabývá dílčím problémem, jemuž se Popper okrajově věnoval na konci svého života. Jeho stať nese název Otevřená společnost a moc televize. Popper se domníval, že televize demokracii ohrožuje. Profant resumuje jeho důvody a vyvozuje z nich závěry pro současnou situaci. Ukazuje však na to, že problém zůstává otevřený - pro Poppera i pro nás.

Pavel Barša přichází s příspěvkem, který se popperovské problematiky týká jen nepřímo. Jeho tématem je Rawls v postkomunistické Evropě. Souvislost s popperovským tématem je v tom, že i Rawls, byť zpočátku v menší míře, se stal součástí diskusí o možnosti budování demokracie v postkomunistických zemích. Barša konstatuje, že Rawlsovy názory se vyvíjely: pozdní Rawls omezil platnost své teorie na společnosti, které jsou již liberální a tím liberály v nových demokraciích zklamal. I proti tomuto zklamání chce Barša bojovat poukazem na to, že úlohou liberálů v neliberálních společnostech je povzbuzovat lidi k tomu, aby prováděli racionální volby a vedli rozumný dialog.

Jak poznamenal Milan Znoj v úvodu k celému sborníku, jeho autoři nechtěli oprašovat tradice. Hledají a nacházejí to, co je v Popperově díle živé a to znamená problematické a hodné diskuse. Domnívám se, že v tomto ohledu je jejich sborník úspěšný, a právě proto je důstojnou připomínkou Popperova myšlení.

Ivana Holzbachová




Published by the Department of Philosophy, Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, Czech Republic.
ISSN: 1212-9097