Frege a vlastní jména
Má se snad všeobecně za to, že ve své, dnes legendární stati Über Sinn und Bedeutung z roku 1892 otevřel Gottlob Frege (1848-1925) jeden z nejinspirativnějších problémů logické sémantiky a filosofické logiky. Jedná se o teorii, že význam výrazu, věty nebo slova, je dvojí - jednak je to Bedeutung (říká se, že jde - v případě vlastního jména - o onen označený fyzický předmět, v případě vět o pravdivostní hodnotu), jednak také Sinn (to, jak je tento předmět zadán). Má se také za to, že Bedeutung lze chápat jako ten vlastní význam a Sinn, smysl, jakýsi nepřímý význam. Ukážeme si, že věc zdaleka není tak jednoduchá, jak ji podávají obecné filosofické příručky, Frege byl myslitel složitější. V souvislosti s proslulým Fregeho problémem - tvrzení rovnosti Jitřenky a Večernice - připojíme řadu dalších zásadních Fregeho myšlenek. Analýza Fregeho koncepce vlastních jmen vrhá světlo do nejhlubších zákoutí jeho sémantické teorie.

V Sinn und Bedeutung (O smyslu a významu, Frege 1992) začíná Frege svá zkoumání otázkou, zda v rovnosti a=b jde o vztah mezi znaky pro předměty, nebo mezi jmény (Frege 1992, s. 35); Frege zde míní rovnost coby identitu, jako a je totéž jako b, nebo a a b splývají. Rozhodl se pro druhou možnost, "že znaky či jména označují totéž" (Frege 1992, s. 35), neboť věta a=b říká, na rozdíl od vět a=a, či b=b, kde jde o triviální sebe-identitu, cenné rozšíření poznání. Toto poznání spočívá v tom, že dané znaky označují, ač to není na prvý pohled zřejmé, týž předmět, z čehož je třeba dojít ke zjištění, že oba znaky k tomu předmětu dospívají různými "cestami" (způsoby): "Odlišnost může pocházet jen z toho, že rozdíl mezi znaky odpovídá rozdílu ve způsobu udání /Art des Gegebenseins/ [možná lépe: danosti, či zadání; J.R.] označovaného." (Frege 1992, s. 35). Již v Begriffsschrift, Pojmovém písmě (Frege 1960, §8, s. 11), uvádí stejný názor, totiž že "Stejný obsah může být plně určen různými způsoby", přičemž k soudu a=b dospíváme tak, že "Před utvořením tohoto soudu musíme připsat dvě různá jména korespondující dvěma způsobům určení obsahu" (tamtéž). Frege své tvrzení dokumentuje tímto příkladem: "Nechť a, b, c, jsou přímky spojující vrcholy trojúhelníka se středy jeho stran. Průsečík a a b je pak tentýž jako průsečík b a c." (Frege 1992, s. 35), čili: "Máme tedy různá označení téhož bodu a tato jména... ukazují na způsob udání a tím je ve větě obsažen skutečný poznatek." (Frege 1992, s. 37).

Dojdeme tak k závěru, jímž je ono rozdvojení významu na (vlastní) význam a smysl: "Je tedy nasnadě spojit s nějakým znakem (jménem, slovním spojením, písmenem) nejen to, co označuje, a co bych nazval významem (Bedeutung), ale i to, co bych chtěl nazvat smyslem (Sinn) tohoto znaku, v němž je obsažen způsob udání [danosti; J.R.]." (Frege 1992, s. 37). Zajímavé a často přehlížené je tvrzení, že smysl obsahuje způsob danosti. Využijme ještě Fregeho vlastní ilustrující příklad: "Tak by v našem příkladu byl sice význam 'průsečík a a b'a 'průsečík b a c' týž, nikoli však jejich smysl. Význam slov 'Večernice'a 'Jitřenka' by byl také stejný, nikoli však jejich smysl." (Frege 1992, s. 37). Nelze si již teď nepovšimnout nejen rozdvojení významu, které se zdá být zprvu opodstatněné - a Frege způsoby jeho využití ukazuje - ale též jednoho nepříjemného důsledku, totiž, že (každý) výraz jazyka je víceznačný, ale k obojímu později.1

Nyní se zdá být jednoduchým to, že "znaku odpovídá určitý smysl a tomuto smyslu opět určitý význam, zatímco významu (předmětu) neodpovídá pouze jeden znak." (Frege 1992, s. 37). Předmětu-významu odpovídají dvě synonymní jména (toto úzce souvisí s řešením paradoxu analýzy i vševědoucnosti, jimž se budeme věnovat později). V této souvislosti si ještě uveďme, že Frege označuje jak slova, jména věcí, tak i celé fráze, či věty jako vlastní jména - "Každou oznamovací větu, v níž záleží na významu slov, je tedy třeba chápat jako vlastní jméno..." (Frege 1992, s. 49) (použitý německý výraz - Eigenname - nebyl patrně Fregem míněn tak, jak je termín "vlastní jméno" chápán v soudobé analytické filosofii, totiž jako název pro výrazy, které vypichují jediné individuum).

Přesněji tu jde ovšem o dvě teze. Frege předpokládá rovnost jména, slovního spojení - "Označení nějakého jednotlivého předmětu může sestávat také z více slov či nějakých znaků. Pro krátkost budu každé takové označení nazývat vlastním jménem." (Frege 1992, s. 37), a tedy toto vlastní jméno lze spojit se smyslem nebo významem. Všimněme si, že toto tvrzení mimo jiné není v nesouladu s odlišením type a token, tedy s odlišením výrazu a jednotlivých výskytů výrazu (toto tvrzení si dovolujeme i proto, že Frege by jako platonik2 sotva ztotožňoval znak s výskytem znaku). Říká ještě, že "znaku odpovídá určitý smysl" (Frege 1992, s. 37), či: "Vlastní jméno (slovo, znak, spojení znaků, výraz) vyjadřuje svůj smysl, označuje anebo znamená svůj význam." (Frege 1992, s. 43).

Je tu i druhé tvrzení - znak zastupuje vlastní jméno: "'znakem' a 'jménem' rozumím jakékoli označení, které zastupuje vlastní jméno" (Frege 1992, s. 37). Z právě uvedeného výroku vyplývá, že vlastní jméno je zastupovatelné znakem, znak a vlastní jméno jsou - zdá se - odlišné entity. Je také otázkou, zda je vlastní jméno nad všemi jazyky a znaky různých jazyků uchopují totéž jméno3, anebo jedná-li se o to, že různé znaky jednoho jazyka (jak jsme uvedli výše - jistě zde nejde o vyskytující se znaky) uchopují jedno vlastní jméno (srov. dále náš rozbor Fregeho poznámky 2 o významu a smyslu jména Aristoteles). Tuto ambivalenci, co má smysl, zda výraz nebo znak, nebudeme dále rozebírat (to nám ovšem nezabrání, abychom na ni nadále nenaráželi).

Ptáme-li se, co přesně je smyslem vlastního jména, nabízí nám Frege ve skutečnosti několik tvrzení. Zjistíme, že věc není tak jednoduchá, jak se tvrdívá v úvodech do filosofické logiky a analytické filosofie. Vyjdeme z toho, co říká Frege na úvod a co jsme si vlastně již uvedli - "to, co bych chtěl nazvat smyslem (Sinn) tohoto znaku, v němž je obsažen způsob udání [danosti; J.R.]." (Frege 1992, s. 37). Zajímavé a často přehlížené v této formulaci je, že smysl obsahuje "způsob danosti", tedy nějakou proceduru. Tedy "znaku odpovídá určitý smysl" (Frege 1992, s. 37), a to dokonce vždy: "gramaticky správně utvořený výraz, zastupující nějaké vlastní jméno, má vždy smysl" (Frege 1992, s. 39).

Frege se ovšem zdá tvrdit i to, že pro jeden smysl máme několik znaků: "Týž smysl má v různých jazycích, ba dokonce i v tomtéž jazyce, rozličná vyjádření." (Frege 1992, s. 37). Jako ilustrační příklad můžeme zvážit zcela významově synonymní výrazy jako v češtině sopka a vulkán; herka, oř a kůň (srov. Frege 1996, str. 267) označují naproti tomu odlišné vlastnosti (srov. Materna 1995). Všimněme si také, že určitost smyslu je tímto Fregeho tvrzením do jisté míry odvolána. Podobně máme synonymii i pro význam - "významu (předmětu) neodpovídá pouze jeden znak." (Frege 1992, s. 37).

Dále nám Frege předkládá tezi, že (zkušení) uživatelé jednoho znakového systému rozumí (všem) výrazům: "Smysl každého vlastního jména chápe každý, kdo ovládá dostatečně daný jazyk anebo celek značení, jemuž vlastní jméno patří /pozn. 2/." (Frege 1992, s. 37), (Fregeho poznámce 2 se budeme věnovat později).

Ptejme se nyní, co přesně je význam vlastního jména. Je známo, že jde o (nějaký) předmět: "významem /Bedeutung/ je tedy nějaký určitý předmět (toto slovo je třeba chápat v nejširším rozsahu), nikoli však pojem nebo vztah..." (Frege 1992, s. 37).4 Povšimněme si, že Frege chápe předmět jako předmět v "nejširším rozsahu". Není zcela nutné jej chápat jako aktuální předmět, jak se má mnohdy při interpretacích Fregeho za to. Vždyť u vět bude tímto předmětem, jak dále uvedeme, pravdivostní hodnota - což není předmět empirického druhu. Frege nebyl podle všeho chápán v zásadě natolik mylně - tvrzení z další části jeho statě (jak budeme i my často pozorovat) dávají vysvítat, že předmětem, např. v případě vlastních jmen (v dnešním smyslu) je dotyčná osoba: "Myšlenka zůstává tatáž bez ohledu na to, zda jméno 'Odysseus' má či nemá význam." (Frege 1992, s. 47), či "Věta 'Odysseus byl vysazen v hlubokém spánku na pevninu v Ithace' má zjevně smysl. Pochybné však je, zda jméno 'Odysseus', které se v ní vyskytuje, má nějaký význam, a tím je pochybné i to, zda má význam i celá věta." (Frege 1992, s. 45), anebo "význam, existuje-li ovšem" (Frege 1992, s. 37).

V této souvislosti nelze nevzpomenout problém překladu Fregeho termínů Sinn a Bedeutung, zejm. Bedeutung. Max Black v prvním případě přeložil do angličtiny Bedeutung jako reference, jenže - jak upozorňuje a rozebírá např. Tichý (1996) - přímým překladem je slovo meaning, výraz reference příliš svádí k chápání významu jako aktuálního předmětu. Reference je tedy překladem zaužívaným (srov. např. Dummett 1993), ačkoli se vyskytnou i pokusy překládat carnapovským výrazem nominatum (v českém prostředí např. Materna (1995) používá Význam; na Slovensku bývá výraz Bedeutung překládán výrazem denotát; Russell i Church používají své osobní překlady).5

Nyní pohovořme o vztahu smyslu a významu. Jisté je, že "Tím, že chápeme smysl, nemáme ještě s jistotou význam." (Frege 1992, s. 39). Zda má vlastní jméno nějaký význam nevíme: "gramaticky správně utvořený výraz, zastupující nějaké vlastní jméno, má vždy smysl. Nic se však neříká o tom, zda tomuto smyslu odpovídá nějaký význam. Slova: 'od Země nejvíce vzdálené nebeské těleso' mají smysl; zda však mají i význam, je pochybné." (Frege 1992, s. 39), zde již můžeme tušit známý problém deskripcí, kterému se budeme věnovat podrobněji až u Russella. Smysl je jeden ze způsobů uchopení předmětu, tj. významu, a jak jsme viděli na příkladu průsečíku, je to vždy jen jeden z možných, tedy - jak říká Frege - "Tím je však význam, existuje-li ovšem, osvětlen vždy jednostranně." (Frege 1992, s. 37).

K těmto tezím o významu, smyslu a představě uvádí Frege ne nezajímavý příklad. Za prvé: "Přirovnávám Měsíc sám k významu" (Frege 1992, s. 41) - všimněme si, že Frege se nesnaží tvrdit přímo, že onen empirický Měsíc je významem, a za druhé: "Tento reálný obraz v dalekohledu přirovnávám ke smyslu, obraz na sítnici pak [za třetí; J. R.] k představě nebo názoru. Obraz v dalekohledu je jednostranný; závisí na místu pozorování: je však současně objektivní, neboť jej může pozorovat více pozorovatelů." (Frege 1992, s. 43). Smysl je jednak objektivní, jednak jednostranný. Jednostranností je onen jeden kognitivní postup k předmětu, 'průsečík a a b' je jedním ze dvou přístupů k určitému předmětu, bodu.

Jako poznámku si uveďme, že smysl výrazu - vlastního jména je třeba odlišit od představy (srov. též Frege 1996, s. 263-272), neboť smyslem slova není subjektivní entita. Představa je navíc "obrazem" - Frege říká, že "Je třeba odlišovat význam a smysl nějakého znaku od představy, která je s ním spojena. Je-li významem nějakého znaku smyslově vnímatelný předmět, pak je moje představa o něm smyslově vnitřním obrazem." (Frege 1992, s. 39). Porovnáme-li vztah slova, významu a smyslu - "Významem vlastního jména je předmět sám - ten, který tímto jménem označujeme: představa, kterou přitom máme, je zcela subjektivní; mezi tím se nachází smysl, který sice není už subjektivní jako představa, ale přesto není předmětem samým." (Frege 1992, s. 41).

Nyní se pokusíme rozebrat Fregeho poznámku 2.6 Frege píše: "U vlastních jmen jako 'Aristoteles' se ovšem mohou mínění rozcházet. Např. lze přijmout toto: žák Platóna a učitel Alexandra Velikého. Kdo toto činí, spojuje s větou 'Aristoteles pocházel ze Stagiry' jiný smysl než ten, kdo za smysl tohoto jména bere: ze Stagiry pocházel učitel Alexandra Velikého. Dosud [Pokud - Solange, chyba v překladu; J. R.] je tomu tak, že význam zůstává týž, lze kolísání smyslu snést, čemuž je však třeba se ve výstavbě dokazujících věd vyhýbat a což by v dokonalém jazyku nemělo být vůbec přípustné." (Frege 1992, s. 37). Podivnost této poznámky je dána tvrzením, že 1) smysl může kolísat, a dále 2) že smyslem vlastního jména Aristoteles je nějaká z deskripcí. První bod je v kontrastu s postulováním "určitého smyslu", avšak v souladu s vyjádřením o "několika smyslech". Druhý bod je zjevným nepostihnutím svébytnosti deskripcí, resp. Frege zde vysvětluje vlastní jméno přiřazením deskripce (jedné z několika). Frege sám např. v Listu Jourdainovi (viz dále) znovu takovýto postup neopakuje - slovo Etna má svůj samostatný, svéprávný smysl, a ne smysl jako třeba "jediná činná evropská sopka").

Poněkud podobný problém se zdá být otevřen ve Fregeho stati "Myšlenka". Frege uvažuje větu 'Dr. Lauben je zraněný' z hlediska tří osob (příklad pro naše potřeby poněkud zjednodušíme). Dr. Lauben samotný používá indexický výraz "já" - problémem indexických výrazů se zde ale nebudeme zabývat; mj. Frege říká: "Každý je sám sobě dán zvláštním jedinečným způsobem, jakým není dán nikomu jinému." (Frege 1996, s. 269).7 Dalším je Leo Peter, který tuto větu slyší a sám ji reprodukuje Rudolfu Lingensovi, který Dr. Laubena zná. Třetí osobou je někdo, kdo Dr. Laubena nezná. Pro něj je myšlenka vyjádřená onou větou "neúplná" (srov. též dále) - "Je dost možné, že jen málo lidí spojuje s větou "Dr. Lauben byl zraněný" určitou myšlenku." (Frege 1996, s. 268), a to proto, že nepozná význam jména Dr. Lauben. Frege dále tento případ komentuje tak, že každý z nás má odlišnou myšlenku na základě toho, jaký má "vztah" k tomu, co (a jak) označuje výraz Dr. Lauben: "Při vlastním jméně tedy jde o to, jak je dané to, co je jím označené. To se může uskutečnit různými způsoby, přičemž každému odpovídá zvláštní smysl věty obsahující to vlastní jméno." (Frege 1996, s. 269).8

 

Kupodivu se Frege nechtěl natolik zaobírat svým cenným teoretickým objevem, smyslem výrazů (pomněme ono dívání se dalekohledem), ale jen významem výrazů (pomněme pouhý Měsíc). To úzce souvisí s jeho chápáním významu (a smyslu) celých vět. Pro toto si nejprve musíme uvést jeho myšlenky o myšlence (podrobně se jí též zabývá ve stati Der Gedanke, Myšlenka, viz Frege 1996). Myšlenka není pro Fregeho entita subjektivní, nýbrž objektivní: "Myšlenkou nerozumím subjektivní akt myšlení, nýbrž jeho objektivní obsah, který může být vlastnictvím mnoha lidí." (Frege 1992, s. 45, pozn. 5). Věta (ale jen oznamovací, viz Frege 1996, s. 265) obsahuje myšlenku: "Taková věta obsahuje nějakou myšlenku." (Frege 1992, s. 45). Myšlenka je (jak i dále uvidíme) smyslem věty, resp. "věta vyjadřuje myšlenku" (Frege 1996, s. 264).

Myšlenka podle Fregeho neobsahuje pravdivost: "Pravdivostní hodnota nemůže být částí nějaké myšlenky, právě tak jako třeba Slunce, protože zde nejde o žádný smysl, nýbrž o předmět." (Frege 1992, s. 49). "Myšlenka tudíž nemůže být významem věty, takže bychom ji mohli spíše chápat jakožto její smysl." (Frege 1992, s. 45). Význam věty je nějak spjat s pravdivostí, což myšlenka nezaručuje: "myšlenka věty 'Jitřenka je sluncem ozářené nebeské těleso' se liší od myšlenky 'Večernice je sluncem ozářené nebeské těleso'. Pro toho, kdo neví, že Večernice je Jitřenka, může být první myšlenka pravdivá, zatímco druhou může pokládat za nepravdivou." (Frege 1992, s. 45). Myšlenka neobsahuje pravdivost, ale může být pravdivá. Dále: "Myšlenka pro nás ztrácí význam, jakmile poznáme, že pro některou její část chybí význam." (Frege 1992, s. 47), ovšem - není to obsah věty, co shledáme jako bez významu, když zjistíme, že nějaký výraz neoznačuje předmět?, nebo je to tak, že věta vyjadřuje myšlenku a význam, a ta myšlenka má význam a smysl?, nebo že by to, co myšlenka pozbude, byla její pravdivostní hodnota?

Důvodem pro to, že nelze význam věty ztotožnit se smyslem, je pro Fregeho nezbytnost a potřeba pravdivosti či nepravdivosti pro hodnotu věty9: "Proč ale pak chceme, aby každé vlastní jméno mělo nejenom smysl, ale i význam? Proč nám nestačí myšlenka? Protože nám záleží na pravdivostní hodnotě." (Frege 1992, s. 47), či: "Bez významu bychom měli jistě myšlenku, ale jen nějakou mytologickou nebo literární myšlenku, ne myšlenku, jenž by mohla podpořit vědeckou znalost" (Frege 1993, s. 44). Takže "Tím jsme vedeni k tomu, bychom za význam věty pokládali pravdivostní hodnotu. Pod pravdivostní hodnotou věty rozumím okolnost, že je pravdivá nebo nepravdivá. Žádné další pravdivostní hodnoty nejsou." (Frege 1992, s. 47).10 Všimněme si, že Frege si nepřipouští, že by věta nemohla nemít pravdivostní hodnotu, ve Frege 1996 (s. 279) dokonce tvrdí, že věty jako "Tento strom je pokryt listím" (věta podle Fregeho nepravdivá na podzim), mají neúplnou myšlenku, tj. žádnou myšlenku; pokud je myšlenka pravdivá, tak je pravdivá bezčasově. Ve stati "Myšlenka" (Frege 1996, s. 266) Frege jasně rozlišuje, že uchopení myšlenky je myšlení, uznání pravdivosti myšlenky je souzení (das Urteilen), projevení tohoto souzení je aserce (vypovídání). Frege se tedy zajímá jen o souzení.

Ještě si dodejme Fregeho podmínku pro pravdivost věty při substitucích: "musí tato pravdivostní hodnota zůstat neměnná, nahradíme-li nějakou část věty výrazem se stejným významem, avšak s odlišným smyslem." (Frege 1992, s. 49).

Frege si je vědom (podle radikální interpretace ovšem ne), že je-li významem věty pravdivostní hodnota, pak "mají ovšem všechny pravdivé věty týž význam, stejně jako věty nepravdivé mají stejný význam.", "význam věty smazává všechno jedinečné" (obojí Frege 1992, s. 51). Pokouší se argumentovat, že "Nemůžeme tedy nijak dospět k významu věty osamoceně; avšak ani pouhá myšlenka nám nedává žádné poznání, nýbrž teprve myšlenka ve spojení se svým významem, tj. svou pravdivostní hodnotou." (Frege 1992, s. 51).

Rozlišení Sinn a Bedeutung potřebuje Frege - a to byl jeden z hlavních cílů v této stati - na zjištění toho, jak pojmout věty ve vedlejších, nepřímých kontextech (oblique, opaque, non-referential, intensional contexts), tedy kontextech typu 'A, si myslí (věří, domnívá, atd.), že X' - tzv. epistemické kontexty, či propoziční postoje, doměnkové věty (belief sentences). Klíčovým tvrzením tak je, že "Věta znamená v přímé řeči opět větu /Satz/ a v nepřímé myšlenku." (Frege 1992, s. 51), tedy "význam vedlejší věty není pravdivostní hodnotou" (Frege 1992, s. 53). Toto tvrzení Frege modifikuje, specifikuje, neboť ne všechny myšlenky jsou úplné (viz výše): "Smyslem vedlejší věty není zpravidla myšlenka, nýbrž jen její část, a tudíž významem není pravdivostní hodnota. To má svůj důvod v tom, že ve vedlejší větě mají slova svůj nepřímý význam, takže myšlenka je významem a nikoli smyslem vedlejší věty, anebo v tom, že vedlejší myšlenka je neúplná vzhledem k tomu, že je v ní obsažena neurčitě označující část, takže teprve až ve spojení s větou hlavní vyjadřují nějakou myšlenku." (Frege 1992, s. 69). (Mj. zvláštní je již formulace, že význam věty je smysl věty, lépe by ve Fregeho intencích bylo tvrdit, že nelze v nepřímém kontextu "dosáhnout" větou až na význam.) Tedy ještě jednou: "V tomto případě má tedy vedlejší věta za svůj význam myšlenku a nikoli pravdivostní hodnotu." (Frege 1992, s. 53)

Uveďme si v této souvislosti, že Frege je znám také jako autor principu kompozicionality (zvaného též princip funkcionality), podle nějž význam celého výrazu je determinován (závisí na) významy složek celého výrazu. V případě vět s vedlejšími větami v nepřímém kontextu je celek, jak usuzuje Frege, nezávislý na významu - pravdivostní hodnotě - vedlejší věty: "To... lze vidět z toho, že je pro pravdivost celku lhostejné, zda je tato myšlenka pravdivá nebo nepravdivá." (Frege 1992, s. 53).

Ne zcela jednoznačná jsou jeho tvrzení, které se týkají paradoxu vševědoucnosti: "Kdyby chtěl někdo usuzovat takto: význam věty není pravdivostní hodnotou, 'neboť pak by bylo možno ji nahradit větou úplně jinou, avšak s touž pravdivostní hodnotou' pak by dokázal příliš mnoho: právě tak by totiž mohl tvrdit, že význam slova 'Jitřenka' není Venuše: /55/ neboť nelze všude místo 'Jitřenka' říci 'Venuše'. Právem lze usoudit jen to, že význam věty není vždy pravdivostní hodnotou a že 'Jitřenka' neznamená vždy planetu Venuši, totiž tehdy ne, má-li toto slovo nepřímý význam. Takové výjimky nacházíme právě ve zkoumaných větách, jejichž významem je myšlenka." (Frege 1992, s. 53-55). Frege se pokouší uvést námitky, avšak sám nakonec tvrdí, že "Nastávají však případy, kdy je smysl vedlejší věty úplnou myšlenkou, a pak ji lze bez újmy na pravdivostní hodnotě celku nahradit jinou se stejnou pravdivostní hodnotou, pokud tomu nebrání gramatika." (Frege 1992, s. 69) - důsledkem tohoto nahrazení je pak paradox vševědoucnosti, tedy, že daná osoba zná všechny pravdivé věty.

Aplikujeme-li, tak jako i Frege tak učinil, zkoumané názory o významu vět na vlastní jména (Frege ale toto řešení problému vlastních jmen představil ve stati před řešení problému vět), dostaneme druhou teorii vlastních jmen, odlišnou od té, kterou předložil Frege na začátku článku. Tohoto faktu si velmi případně povšiml Pavel Tichý ve studii "Znovu o Sinn &Bedeutung" (Tichý 1996). Frege totiž začne překvapivě tvrdit, že "Používají-li se slova obvyklým způsobem, pak je to, o čem chceme mluvit, jejich význam." (Frege 1992, s. 39), aby následně konstatoval, že "Slova se používají v nepřímé řeči nepřímo, anebo že slova v nepřímé řeči mají nepřímý význam. Tím rozlišujeme obvyklý význam slova od jeho významu nepřímého a jeho obvyklý smysl od jeho smyslu nepřímého. Nepřímý význam slova je tedy jeho obvyklým smyslem." (Frege 1992, s. 39). Tedy slova (i deskripce jako Jitřenka) nám slouží k hovoření o významu (Venuši) - zde se dá hned namítnout, že výrazem "večer se chci jít podívat na Večernici" neříkáme totéž jako výrazem "večer se chci jít podívat na Venuši". Dalším a snad překvapivějším tvrzením je, že slovo má nejen smysl a význam, ale dva smysly (obvyklý a nepřímý) a dva významy (obvyklý a nepřímý). Na toto prohlášení již Frege dále nikde explicitně nenavazuje, takže není zcela jasné, jak je chápat. Dá se ovšem říci, že ve vedlejší větě mají slova svůj nepřímý význam, tedy přímý smysl (přímý význam mají v přímé řeči); pak ale chybí objasnění toho, co je nepřímý smysl.11

Paradox analýzy (podrobně se jím mj. zaobírá Tichý v 1996) je situace, kdy při nevhodné analýze výrazů nám selže zabezpečení platnosti úsudku, jako v tomto případě: z premis 'A ví, že Večernice=Večernice' a 'Večernice=Jitřenka' vyplývá 'A ví, že Večernice=Jitřenka'. Právě tvrzení o tom, že vlastní jméno neoznačuje v nepřímém kontextu přímo individuum (Venuši), ale označuje jen svůj smysl, je Fregeho platným řešením. Problém je, jak jsme již avizovali, že smysl slov se tak stává systematicky víceznačným.

Frege tedy v této stati od dalšího prohloubení tohoto náhledu ustoupil, tvrdí prakticky stále jen to, že "pro smysl věty je důležitý pouze smysl a nikoli význam těchto částí. Myšlenka zůstává tatáž bez ohledu na to, zda jméno 'Odysseus' má či nemá význam." (Frege 1992, s. 47). Ani ve větě "... neboť nelze všude místo 'Jitřenka' říci 'Venuše'. Právem lze usoudit jen to, že význam věty není vždy pravdivostní hodnotou a že 'Jitřenka' neznamená vždy planetu Venuši, totiž tehdy ne, má-li toto slovo nepřímý význam. Takové výjimky nacházíme právě ve zkoumaných větách, jejichž významem je myšlenka." (Frege 1992, s. 53-55) se obratem 'Jitřenka ... nepřímý význam' neprohřešuje proti intencím své teorie: výrazem význam je zamýšlen obecně míněný význam (který může být přímý - tj. Fregeho význam, anebo nepřímý - smysl).12

Cílem je zajistit, aby každé jméno mělo význam - "Od logicky dokonalého jazyka (Begriffsschriftu) se požaduje, aby každý výraz, který je vytvořen z už zavedených znaků gramaticky správným způsobem jakožto vlastní jméno, opravdu označoval nějaký předmět, a že se nezavede žádný znak jakožto vlastní jméno, aniž by se mu zajistil význam." (Frege 1992, s. 57). Toto a následující tvrzení můžeme chápat za Fregeho vyjádření se k problému fiktivních jmen: "Za právě tak naléhavé pokládám varování před zdánlivými vlastními jmény, která nemají žádný význam." (Frege 1992, s. 61). Zde si nelze nevšimnout, že Fregeho původní teorie připsala každému vlastnímu jménu jednak význam, jednak smysl.

"Dopis Jourdainovi" (Frege 2000) je v posledních fregeovských zkoumáních často probíranou Fregeho statí, textem (jde o nedatovaný dopis matematikovi Jourdainovi), v němž Frege upřesnil, či jinak vyložil nebo modifikoval některé své myšlenky.

Za prvé nás Frege ujišťuje, že každé jméno musí mít (kromě významu) i smysl: "Nevěřím, že se můžeme obejít beze smyslu jména v logice; věta musí mít smysl, jestliže má být využitelná." (Frege 2000, s. 40). Věta se skládá z částí, které, když přispívají k uchopení smyslu věty, mají samy smysl. Při chápání vět "zkonstruujeme smysl vět z částí, které korespondují těm slovům" (Frege 2000, s. 40).13 Jestliže nalézáme stejné slovo ve dvou větách, pak si také uvědomíme něco společného pro ty korespondující myšlenky, a tak i něco korespondujícího tomuto slovu.14 Všimněme si též, že Frege zde říká, že smysl má být i v logice, která, jak tvrdí ve stati "O smyslu a významu", se má zaobírat především významy. Ba dokonce pro případ vět tvrdí, že "Smysl totiž nevyhnutně patří k větě." (Frege 1996, s. 272). Frege tedy na smysl nezanevřel.

Za druhé Frege upřesňuje, co je podle něj předmětem (srov. výše): "A tak ta část myšlenky, která koresponduje jménu 'Etna', nemůže být hora Etna samotná; nemůže být význam tohoto jména. Neboť pak by kterýkoli jednotlivý kousek ztuhlé lávy, který je částí hory Etna, také byl částí myšlenky, že Etna je větší než Vesuv. Ale zdá se mi absurdní, že tyto kousky lávy, dokonce kousky, o kterých nemám žádný poznatek, byly částmi mé myšlenky." (Frege 2000, s. 40). Frege zde tedy výslovně vyjadřuje přesvědčení, že oním předmětem v nejširším rozsahu slova, není přímo empirický předmět (jak je Fregemu obyčejně připisováno).15

Jako dokumentaci svého postoje o smyslu podává následující zajímavý příklad. Předpokládejme, že badatel cestující neprobádanou zemí pozoruje na severním horizontu vysokou horu se zasněženým vrcholem. Místní domorodci ji nazývají 'Afla'. Badatel určí její pozici, zanese ji do mapy a do deníku si napíše: 'Afla je přinejmenším 5000 metrů vysoká'. Jiný badatel vidí horu se zasněženým vrcholem na jižním horizontu a dozví se, že se jmenuje Ateb, zanese ji pod tímto do své mapy. Pozdější srovnání prokáže, že oba badatelé viděli stejnou horu. Obsah věty 'Ateb je Afla' pak není pouze vyjádřením identity - obsahuje cenný kus geografické znalosti. To, co by korespondovalo jménu 'Afla' jako části myšlenky (bylo významem jména) - hora samotná, by bylo v obou myšlenkách stejné; myšlenka vyjádřená ve větě 'Ateb je Afla' by musela koincidovat s tou v 'Ateb je Ateb'. Tudíž to, co koresponduje jménu 'Ateb' jako části myšlenky, musí být odlišné od toho, co koresponduje jménu 'Afla' jako části myšlenky. Tudíž to, co je stejné pro obě jména, nemůže být význam (který je pro obě jména stejný16), ale musí to být něco, co je v těchto dvou případech odlišné. Frege konstatuje, "že smysl jména 'Ateb' je odlišný od smyslu jména 'Afla'." (Frege 2000, s. 41). Smysl věty 'Ateb je přinejmenším 5000 metrů vysoká' je odlišný od smyslu věty 'Afla je přinejmenším 5000 metrů vysoká'17. "Objekt může být určen odlišnými způsoby a každý z těchto způsobů určení může dát vznik ke zvláštnímu jménu, a tato odlišná jména pak mají odlišné smysly; neboť není samozřejmé, že to je stejný objekt, který je určen odlišnými způsoby." (Frege 2000, s. 41). Frege tedy tvrdí, že vznik vlastního jména, u kterého se později zdá, že je přímým pojmenováním předmětu, činí ze jména vyjádření smyslu.18 Jako námitku tu musíme také říci, že Frege si, zdá se, všiml, že jména jsou někdy skrytými deskripcemi (např. Afla je 5000 m vysoká hora na severním horizontu, Ateb je 5000 m vysoká hora na jižním horizontu), avšak jasně to nepostihl.19 Toto úzce souvisí s neodlišením vlastních jmen (v dnešním smyslu) na jedné straně a deskripcí na straně druhé.20

Zhodnotíme-li stručně Fregeho přínos k teorii vlastních jmen, pak je to zejména rozlišení významu a smyslu vlastního jména, co se ukázalo jako nosné. Problematické je ale to, co bylo od Fregeho (ne plně právem) přejato (tzv. denotační sémantika), totiž redukce významu jmen (i vět) jen na (Fregeho) význam, tj. předmět. Rozštěpení analýzy význam na význam a smysl, vede k tomu, že každý výraz je systematicky (a nekonečně) mnohoznačný. Problémové je Fregeho (časté) pominutí deskripcí (tím mj. nevhodně chápe sémantiku fiktivních jmen). Právě odhalení smyslu vede k plausibilnímu chápání jazyka intenzionálně-logickým přístupem.

 

Poznámky:

1) Z celé řady řešení a pokusů o řešení uspokojivé analýzy vět vyjadřujících identitu jmenujme - po Russellovi, Carnapovi a Churchovi - alespoň (v prostředí modálních logik) Fitch (1949), Barcan Marcus (1961), (v prostředí intenzionálním) Montague (1974), (intenzionálním a hyperintenzionálním) Tichý (1988).

2) "Musí se uznat třetí říše" (druhou říší je říše představ, Frege 1996, s. 272).

3) K tomuto došel též Michael Dummett (1993, s. 240), ale explicitně to tvrdí jako fakt.

4) Pojmy jsou pro Fregeho, na rozdíl od vlastních jmen, které determinují jeden předmět, obecné (jsou to nenasycené entity, predikáty, resp. vlastnosti).

5) Marián Zouhar se ve stati "Frege o význame" (Zouhar 1997a) tomuto problému přehledně věnuje, a navíc se snaží protiargumentovat, že redukce Fregeho postoje na to, že tvrdil, že významem jména je Bedeutung, není zcela adekvátní.

6) Tomuto problému se určitým způsobem věnuje Sousedík (1998a) a též Zouhar 1998.

7) Pavel Tichý (1988, též 1986) navrhuje, aby se za tento jedinečný způsob danosti předmětu považoval primitivní smysl, tj. jedinečný, nesložený smysl (v rámci Transparentní intenzionální logiky podává též jeho formální explikaci). Srov. též naši poznámku 11.

8) K tomuto srov. též Sousedík (1998a) a Zouhar (1998).

9) Srov. též Dummett (1993, s. 230), který tvrdí, že prvním cílem Fregeho sémantiky je analýza toho, jak je determinována pravdivostní hodnota věty. Frege sám se tímto pečlivě zaobírá v "Myšlence" (Frege 1996).

10) Dodejme ještě: "Každou oznamovací větu, v níž záleží na významu slov, je tedy třeba chápat jako vlastní jméno, a její význam, pokud existuje, je buďto pravdivostí nebo nepravdivostí." (Frege 1992, s. 49).

11) Velmi plausibilní rekonstrukci Fregeho nepřímého smyslu navrhuje Pavel Tichý (Tichý 1986). Nepřímý smysl, jaký je třeba např. pro výraz "autor Waverley ve větě "Jiří IV. se domnívá, že autor Waverley je básník", je primitivní smysl, tj. jednoduchý (není složen z jiných smyslů, entitu vybírá přímo), vybírá jedinou entitu, a to, jakou entitu vybírá nijak nesouvisí s nahodilými fakty. Pro výraz "autor Waverley" je nepřímým smyslem složenina primitivních smyslů (v pořadí) "autor", "Waverley". Řadu podrobností a souvislostí (jako i kritiky jiných způsobů, jak zacházet s Fregeho nepřímým smyslem) nalezneme v Tichého monografii (Tichý 1988).

12) Příkladem: "Věta 'Odysseus byl vysazen v hlubokém spánku na pevninu v Ithace' má zjevně smysl. Pochybné však je, zda jméno 'Odysseus', které se v ní vyskytuje má nějaký význam, a tím je pochybné i to, zda má význam i celá věta." (Frege 1992, s. 45), "Je však jisté, že každý, kdo pokládá vážně tuto větu za pravdivou nebo nepravdivou, přiznává i jménu 'Odysseus' význam, a nikoli pouze smysl"  (Frege, 1992, s. 47), či: "To, že jméno 'Kepler' něco znamená, je předpokladem jak pro tvrzení 'Kepler zemřel v bídě', tak pro jeho opak." (Frege 1992, s. 57).

13) Problém, jak zkonstruovat smysl vět z částí, které odpovídají slovům, však Frege neřeší. Uvažme totiž, že - s odvoláním se na dále uváděný Fregeho příklad - ve větě Afla=Ateb odpovídají na úrovni myšlenky smysly, řekněme alfa, beta, equal, na úrovni denotátů máme podle Fregeho hned pravdivostní hodnotu (přímý význam věty Afla=Ateb), a nikoli dílčí denotáty jako pro Afla a Ateb, předmět, řekněme, A. Frege tak nemá pojem propozice, jaký by odpovídal pojmu propozice v sémantikách možných světů.

14) Ve stati "Myšlenka: logické zkoumání" píše v souvislosti k této věci: "Při vlastním jméně tedy jde o to, jak je dané to, co je jím označené. To se může uskutečnit různými způsoby, přičemž každému odpovídá osobitý smysl věty obsahující to vlastní jméno." (Frege 1996, s. 269).

15) V korespondenci s Russellem na sklonku roku 1904 Frege píše, že "Mont Blank sám se svými sněhovými poli není dílčí částí myšlenky, že Mont Blank je více než 4000 metrů vysoký" (Frege a Russell 1960, s. 56). Na to mu Russell odpovídá, že "Věřím, že sněhová pole Mont Blanku samého jsou přes všechno dílčí částí toho, co je aktuálně vypovídáno v propozici ' Mont Blank je více než 4000 metrů vysoký'" (tamtéž, s. 57). Z toho lze tedy jasně doložit, že Russell a nikoli Frege tvrdí, že významem vlastního jména je aktuální předmět.

16) Frege (2000, s. 40): "Toto tudíž nemůže být význam, který je stejný pro obě jména".

17) Ve stati "Myšlenka: logické zkoumání" píše v souvislosti k této věci: "Při vlastním jméně tedy jde o to, jak je dané to, co je jím označené. To se může uskutečnit různými způsoby, přičemž každému odpovídá osobitý smysl věty obsahující to vlastní jméno." (Frege 1996, s. 269).

18) Takto je Frege zastáncem stanoviska opačného než Saul Kripke (Kripke 1980), jehož kauzální teorie je postavena na přímé referenci vlastních jmen, ať už je řetězec předávající jméno po generacích jakkoli dlouhý a spletitý.

19) V českém prostředí uvádí tento příklad - pozměněně a bez odkazu na Fregeho stať - Prokop Sousedík (Sousedík 1998a), který Fregemu připisuje zanesení pragmatických postupů do sémantiky, avšak, jak ho kritizuje Marián Zouhar (Zouhar 1998), toto není ten případ; Sousedík se proti některým detailům kritiky ohradil v Sousedík 1998b.

20) Toto se podařilo až Bertrandu Russellovi, který ve článku On Denoting (Russell 1967, "O označení") exponoval svoji slavnou teorii deskripcí, která v mnohém kontrastuje s teoriemi Fregeho. Některé momenty Russellovy kritiky Fregeho ovšem nejsou jasné.

 

Seznam literatury:

DUMMETT, Michael (1993): Frege's Distinction Between Sense and Reference, In: Meaning and Reference, A. W. Moore (ed.), Oxford: Oxford UP, 228-256.

FITCH , Frederic B. (1949): The Problem of the Morning Star and the Evening Star, Philosophy of Science XVI, 131-141.

FREGE, Gottlob (1960): Begriffsschrift, In: Translations from the Philosophical Writings of Gottlob Frege, Peter Geach & Max Black (eds.), Oxford: Basil Blackwell, 1-20.

FREGE, Gottlob (1992): O smyslu a významu, In: Scientia et Philosophia, č. 4.

FREGE, Gottlob (1996): Myšlienka: Logické skúmanie, Organon F 3, No. 3, 262-281.

FREGE, Gottlob (2000): Dopis Jourdainovi, Organon F 7, č. 1, 2000, 40-41.

FREGE, Gottlob a RUSSELL, Bertrand (1988): Selection from the Frege-Russell Correspondence, In: Propositions and Attitudes, Nathan U. Salmon & Scott Soames (eds.), Oxford: Oxford UP, 56-57.

KRIPKE, Saul (1980): Naming and Necessity. Oxford: Basil Blackwell.

MARCUS, Ruth Barcan (1961): Modalities and Intensional Languages, Synthese XIII, 4, 303-322.

MATERNA, Pavel (1995): Svět pojmů a logika. Praha: Filosofia AV ČR.

MONTAGUE, Richard (1974): Formal Philosophy (Selected Papers of Richard Montague). New Haven, London: Yale UP.

RUSSELL, Bertrand (1967): O označení, In: Logika, jazyk a věda, Praha: Svoboda, 19-36.

SOUSEDÍK, Prokop (1998a): Mají vlastní jména smysl?, Filosofický časopis, č. 2, 245-260.

SOUSEDÍK, Prokop (1998b): Odpověď Mariánu Zouharovi, Filosofický časopis, č. 6, 1024-1032.

TICHÝ, Pavel (1986): Frege and the Case of Missing Sense, In: Grazer Philosophische Studien, Vol. 27, 27-47.

TICHÝ, Pavel (1988), The Foundations of Frege's Logic. Berlin-New York: Walter de Gruyter.

TICHÝ, Pavel (1996): Znovu o Sinn & Bedeutung, In: O čem mluvíme? Vybrané stati k logice a sémantice, Praha: Filosofia, 147-161.

ZOUHAR, Marián (1997): Frege o význame, Organon F 4, č. 1, 15-38.

ZOUHAR, Marián (1998): Sousedík a Frege o vlastných menách, Filosofický časopis, č. 6, 1015-1023.

Resumé:

In "Über Sinn und Bedeutung" Frege exposed his famous theory of meaning consisting in differentiation of meaning (Bedeutung) and sense (Sinn). The meaning of a proper name seems to be an actual object. Distinction between meaning and sense (as two kinds of meaning) enables us satisfactory solution of the identity statements and the avoiding of "paradox of analysis" as well ("paradox of omniscience" remind unresolved). Unfortunately, unfitting consequences from this theory have arisen, mainly meaning ambiguity of every word (dependence on context) and doubtful analysis of propositional attitudes.




Published by the Department of Philosophy, Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, Czech Republic.
ISSN: 1212-9097