Víme, co je příroda?
Tento článek vznikl jako reakce na stať Václava Klause v Lidových novinách z 9. 2. 2002 „Přírodu ochrání trh“. Protože ho redakce LN odmítla, byl zaslán do redakce Práva, kde byl rovněž odmítnut. Nakonec byl poskytnut redakci Respektu, která jej také neuveřejnila.

Argumentace Václava Klause „…že činnost člověka neznamená ničení přírody, nýbrž jen a jedině přetváření přírody,“ že „příroda se přizpůsobuje člověku právě tak, jako se člověk přizpůsobuje jí“ a že většinu ekologických problémů „vyřeší trh“, není bohužel nesprávná jen v uváděných příkladech, ale především v celku, v neuvěřitelně povrchním vidění současného ekologického problému. Například biologické druhy vymírají – ať již z viny člověka či samovolně – hlavně proto, že se měnícím vnějším podmínkám mohou přizpůsobit jen do jisté míry. Brání jim v tom vysoce konzervativní genom (genetická paměť), který se do každé další generace rigidně přepisuje a který přibližně odpovídá podmínkám, v nichž se příslušný biologický druh vytvořil. A tímto velkým existenciálním nebezpečím, a nikoli pouze vyčerpáním zdrojů či znečištěním, je ohrožen i člověk dvakrát moudrý.

Takže to, co chybí nejen Václavu Klausovi, nýbrž v důsledku nevhodného školního vzdělání i mnohým jiným politikům a občanům, jsou elementární biologické znalosti a přiměřený filosofický koncept člověka, přírody a podstaty ekologického konfliktu. Je to samozřejmě i vina filosofie, která se zabývá jinými problémy a vztahu přírody a kultury se vyhýbá.

Stručně tu vyjádřím svůj názor. Člověk není na Zemi od jejího počátku a nemůže tu zůstat do jejího konce. Zdá se, že my lidé pocházíme z třetihorních primátů a že díky útočné strategii, která nám byla patrně předepsána už naší konzervativní genetickou pamětí, jsme jako jediný živočišný druh dokázali zažehnout kulturní evoluci, vytvořit kulturu (civilizaci). Ale rychlý rozmach kultury dnes naráží nejen na fyzické hranice zeměkoule, nýbrž i na hranice přípustné zátěže biosféry. Abychom to pochopili, představme si, že všechny struktury, které dnes na Zemi existují, vytvořila buď přirozená, nebo kulturní evoluce. Takže obě tyto evoluce, byť každá jiným způsobem a tempem, probíhají nejen na téže Zemi, ale také pečou – obrazně řečeno – z téže mouky, z prachu dávných hvězd. Z toho totiž kdysi vznikla naše planeta. Problém je ovšem v tom, že veškerá tato mouka (kterou známe jako prvky periodické soustavy) byla už před vznikem kultury vpečená ve vzácných vysoce uspořádaných neživých a živých strukturách Země. Samozřejmě že i při vzniku kultury platily zákony zachování látky a energie, které jsme se učili ve škole. Bohužel ale neplatil a neplatí žádný zákon zachování uspořádanosti, protože patrně neexistuje. Ale smyslem kulturní evoluce, zjednodušeně řečeno, je rovněž vytvářet vlastní uspořádanost, tvary, struktury, pamětˇ, informaci (prostě příznivé podmínky pro kulturní rozvoj člověka). Tato evoluce, která modifikuje krajinu, rostliny i zvířata, která vytváří lidská sídla, instituce, organizace, továrny, techniku, komunikace atp., musí tedy obsazovat místo na zemském povrchu, musí likvidovat původní ekosystémy a přirozené struktury (zdroje) a jejich materiál využívat pro konstrukci struktur kulturních.

Souhlasím sice s Václavem Klausem, že trh je nejvýraznějším sociokulturním regulativem, ale nesouhlasím s tím, že ochrání přírodu. Nejdůležitější faktory veškerého pozemského života, jehož jsme my lidé součástí, dnešní trh totiž nechrání. Nemůže chránit integritu biosféry, přirozené ekosystémy, biologickou rozmanitost, vodu, vzduch ani půdu. Naopak, spontánně vyhledává podmínky sebezničující expanze kultury. Ale nejde jen o to, že není kam expandovat. Jde také o to, že trh není přirozený výběr, který skutečně testuje nejzdařilejší přírodní konstrukce (organismy) pro celkové podmínky vnějšího prostředí. Trh je pouze dílčí vnitřní regulativ lidsky sobecké kultury, nastavený na úsporu práce (na dosažení zisku) a nikoli na uchování širšího hostitelského systému pozemské přírody. A protože náš druh má patrně již ve svém konzervativním genomu program pro to, aby přírodu dobýval, obsazoval a konzumoval, je třeba intenzívně bádat a hledat mechanismy, jak dnes tuto biologickou dispozici odklonit jiným směrem, jak regulativní funkce trhu doplňovat a rozšiřovat.

Ale víme, proč je třeba Zemi a život v jeho celku (biosféru) chránit? Znovu jen stručně. Dnes je již zřejmé, že život na Zemi vznikl přibližně v téže době jako skály a že jeho organizační složitost narůstala postupně, tempem, které patrně nemohlo být vyšší. Dnešní živé systémy jsou tedy důležitým historickým záznamem, přirozenou pamětí vývoje celé biosféry. Čas a podmínky se totiž nejen ztělesnily, ale také informačně zapsaly v jejich genomech. Nevyjádřitelná hodnota živých systémů souvisí s tím, že vznikly samovolně, v podmínkách, které již neexistují, a že je už nikdy, pokud je zničíme, nevytvoříme znovu.

Myslím, že alespoň část veřejnosti by v dnešní informační společnosti mohla slyšet na důvody uctivého vztahu k Zemi, které mají charakter informační. Pozemský život je jediným velkým organismem, jehož jsme součástí a jehož zdravotní stav je dnes z naší viny kritický. Zničením většiny původních ekosystémů jsme vážně poškodili nejen fyzickou strukturu života, nýbrž i jeho paměť, jeho strukturu informační. Zničili jsme část genetické informace dnešní biosféry, jediné nositelky jeho vnitřní konstitutivní informace. Poškodili jsme vzácnou paměť živé přírody (její duchovní kulturu), která vznikla dávno před tím, než se nám podařilo vytvořit naše primitivní paměťové prostředky technické.

Odvozenost, menší objektivitu i pomíjivost sociokulturní informace (paměti), pochopitelně včetně nejvyšší teoretické úrovně informace vědecké (a to i vestavěné, zpředmětněné), si můžeme uvědomit na představě možného zániku člověka jako druhu. V takovém případě by spontánní přírodní procesy veškerou sociokulturní informaci, materializovanou či zapsanou v různých formách společenské paměti, smyly a rozložily až na prvky periodické soustavy. Vyplývá z toho, že jedinou informací, která se po celou dobu existence Země (tj. ještě asi 5 miliard let) může vytvářet, uchovávat a dále rozvíjet, je pouze informace přirozená, biotická. Příroda po zániku člověka jako druhu by totiž nebyla s to využít žádný lidmi učiněný objev, žádnou, jakkoli dnes významnou a převratnou informaci sociokulturní.

Snad by z podobných obtížně vyvratitelných argumentů mohla pro citlivé lidi postupně vznikat pokora, a to nikoli jen před trhem a vlastnickými vztahy, nýbrž před životem a Zemí. Zdá se, že sama vážnost situace klade otázku, co mohou lidé, filosofie, vědy i politika – nezávisle na trhu – udělat pro záchranu všech vyšších forem života, pro záchranu člověka jako ohroženého druhu. Filosofie i ekonomie, abych uvedl jen dvě nejvíce zainteresované disciplíny, které vždy hájily zájmy a práva člověka, budou nuceny veřejně přiznat, že nevěděly či přehlížely, že lidská práva a svobody jsou omezeny také na straně samotné přírody: rigorózním požadavkem zachováním biologické rozmanitosti života. A proto v závěru připomínám pozoruhodnou myšlenku známého sociobiologa E. Wilsona, zda by dnešní vlády neměly být vázány jistou ekologickou obdobou Hippokratovy přísahy: neudělat vědomě nic, co by ohrozilo rozmanitost života na Zemi.

 

Josef Šmajs

(profesor filosofie na FF Masarykovy univerzity v Brně, autor knih. Kultura proti přírodě (1994), Ohrožená kultura (1995, 1997). Drama evoluce (2000).




Published by the Department of Philosophy, Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, Czech Republic.
ISSN: 1212-9097