Bernhard Irrgang: Lehrbuch der Evolutionären Erkenntnistheorien. Thesen, Konzeptionen und Kritik.
Bernhard Irrgang: Lehrbuch der Evolutionären Erkenntnistheorien. Thesen, Konzeptionen und Kritik.

Ernst Reinhardt Verlag – UTB für Wissenschaft, München, Basel 2001, 2. přepracované a rozšířené vydání, 359 s. http://www.utb.de:8080/index.html 

Německé nakladatelství UTB für Wissenschaften nabídlo čtenářům další z řady velmi přehledně sestavených vysokoškolských učebnic, věnovanou tentokrát evolučním teoriím poznání a jejím konsekvencím v nejrůznějších filozofických disciplínách. Autorem je německý filozof Bernhard Irrgang, působící na Technické univerzitě v Drážďanech, který je rovněž ředitelem tamějšího Institutu pro filozofii a Centra pro interdisciplinární výzkum techniky. Je spoluvydavatelem časopisu a edičřady „Fórum pro interdisciplinární výzkum“. V etické příruční knihovně máme od Irrganga již knihu Praktische Ethik aus hermeneutischer Perspektive (UTB 1998).

Již při prvním zběžném pohledu vás kniha zaujme svým přehledným grafickým zpracováním s klíčovými slovy na okrajích stránek a připojeným obsáhlým slovníčkem, který čtenářům stručně přibližuje některá slova z oborů, jež se v těsné blízkosti filozofie teprve zabydlují (radiomorfní, mutageneze, knokautované myši, konekcionismus apod.). Styl grafického zpracování, srozumitelné předložení, rozčlenění a vysvětlení příslušných problémů, včetně cvičných otázek na konci kapitol, je v porovnání s našimi filozofickými vysokoškolskými učebnicemi (kterých je stále poskrovnu) na nadstandardní úrovni (dle mého názoru).

Víme, že evoluce se stala centrálním paradigmatem našeho přírodovědně zaměřeného sebeporozumění. Dávno se již neomezuje jen na oblast biologie, zasahuje mnohé přírodovědné disciplíny a principiálně ji využívají společenské vědy, filozofii nevyjímaje. Podle Irrganga nabízí právě evoluční teorie poznání a evoluční etika možnost nové syntézy mezi přírodními a společenskými vědami. Ve své knize ukazuje, jak se přírodovědecké myšlení (v podobě evolučního paradigmatu) používá v tradičně filozofických oblastech – teorii poznání, teorii vědy a etice. Domnívá se, že pro speciální disciplíny představuje tento postup směrem k filozofii jisté riziko, protože budou konfrontovány s takovými otázkami a takovou nutností zdůvodnění, které jinak nejsou pro empirické vědy obvyklé. Tento postup je však žádoucí při hledání společných bodů pro teorie, přesahující jednotlivé obory. Díky nim musí být připravena i filozofie zvážit svoji měnící se roli ve spleti disciplín.

Irrgang se domnívá, že evoluční teorie poznání je spjata s naturalizačními tendencemi ve filozofii v uplynulém 20. stol. Po lingvisticko-jazykově analytickém zúžení filozofie a teorie vědy v první polovině 20. stol., představuje evoluční teorie poznání součást naturalistického a pragmatického obratu, kterého bylo dosaženo na konci uplynulého století (právě v souvislosti s bio- a neurovědami, především genetiky). Domnívám se, že Irrgang zde poněkud zpožďuje nástup spojenectví přírodovědných a humanitních věd (pokud přistoupíme na teorii existence dvou kultur, jež spějí v ústrety kultuře „třetí“).

K Irrgangem zmiňovanému obratu a evolučnímu pojednávání teoreticko poznávacích problémů přispěly rovněž výsledky sociobiologie, autopoietické koncepce či genetické zkoumání kognitivních kompetencí. Irrgang se ve druhém vydání své práce tedy zabývá evoluční teorií poznání z perspektivy obsáhlejšího, evolučně biologického pozorování kognitivních a sociálních, popř. morálních kompetencí, protože se ukázalo, že právě izolovaná pozorování kognitivních kompetencí z evolučně biologického (nebo sociobiologického) pohledu byla neadekvátní a nyní je nezbytné překonání mentalistického zúžení evolučních teorií poznání.

Jestliže je však čtenáři předkládána učebnice, pak to znamená, že příslušná disciplína byla již dostatečně etablovaná či vymezena. To se také týká tradiční evoluční teorie poznání. Současně se však této oblasti týkají rozsáhlé změny. V nich jsou představeny základní teoreticko poznávací koncepty a Irrgang je konfrontuje s nejdůležitějšími stanovisky evolučních pozorování v teorii poznání, teorii vědy a etice. Snaží se tak znázornit, jaký přínos lze očekávat od interdisciplinárního výzkumného programu teorie poznání, v němž dnes vedle evoluční biologie spolupracují molekulární biologie, neurofilozofie, kognitivní vědy, autopoietické modely a výzkum umělé inteligence.

Irrgang čtenáře tedy nejprve seznamuje se základními kroky v linii evoluce-poznání-filozofie, tedy s evolučními teoriemi poznání jako koncepcemi evoluce kognitivních kompetencí (evoluční teorie poznání byla podle něj v užším disciplinárním smyslu inspirována dílem Konráda Lorenze a formovala se mezi lety 1975 -1990), s problémy filozofického zdůvodnění poznání (u Descarta a Kanta) a shrnuje poznatky tradiční evoluční teorie poznání jako interdisciplinárního programu (s. 12-39).

První kapitola začíná přehledným výkladem evoluce. Irrgang rekonstruktivně vysvětluje, co objasňuje evoluční teorie jako biologická vědecká teorie, předkládá evoluční modely a jejich hodnocení náhody a nutnosti, všímá si podob sociálního darwinismu, biologické etiky a genetiky kognitivních kompetencí s vazbou na chování. Pozornost věnuje problému přizpůsobení, uvádí různé modely pro interpretaci fenoménu adaptace v rámci biologické evoluce a zabývá se diskusí o vztazích adaptace, sebeorganizace a konstrukce organismů.

Evoluci kognitivních kompetencí, tedy evoluční teorii a jejím kritikům, věnuje druhou kapitolu. Evoluční teorii zde představí jako heuristickou metodu při získávání vědění, a to přímo na jejím využití u Konráda Lorenze, Ruperta Riedela a Franze M. Wuketitse. Na příkladu G. Vollmera přibližuje poznání jako funkci mozku a zmiňuje se o adekvátním charakteru lidského poznání i hypotetickém realismu. Přírodovědci H. Maturana a F. Varela (původem z Chile; oba vystudovali medicínu a biologii) jsou představitelé teorie kognitivní sebeorganizace či autopoietické koncepce. Pro srovnání uvádí Irrgang i starší koncept ontogenetické kognitivní kompetence J. Piageta.

Kapitolu třetí zaměřuje autor na problémy evoluční teorie vědy, spojené s evolucí schopností a vědění (koncepce implicitního vědění, poznání jako interpretace, kritický racionalismus a jeho role ve sporu o logiku věd, sebeorganizace v optice evoluce vědy). Logickým vyústěním je pak následující kapitola Sociobiologie, evoluční morálka a kulturní antropologie, zmiňující nejvýznamnější témata těchto etických stanovisek: mnohost etických konceptů a naturalistický omyl, výzkum chování, evoluci kooperace a altruismus, vztah evoluce morálních citů a sociálních rolí i vztahy biologické a kulturní evoluce kognitivních kompetencí ve sféře morálky.

Poslední kapitolu tvoří výhled na vztah evoluční teorie poznání a způsobů inscenace psychofyzického problému (včetně identitních teorií).

Irrgang se vždy snaží předložit základní teorie, stanoviska, varianty vysvětlovaného problému. Nenavádí čtenáře k přijetí nějaké hodnotící superpozice, snaží se „pouze“ popsat problém co možná nejpestřeji, zcela v intencích role kvalitní učebnice.

Jeho kniha, bytˇ se jedná o učebnici (a možná tím spíše), mi představuje to, co francouzský filozof Michel Serres nazývá „traverzováním Severozápadní pasáže“. Severozápadní pasáží míní Serres spojení mezi Davisovým průlivem a Beaufortovým mořem, tedy mezi Atlantickým a Tichým oceánem v Arktidě, v oblasti, v níž navigoval v dobách své činnosti námořního důstojníka. Teritorium s mořskými úžinami, zálivy a volnými vodními plochami mu představovalo obraz „gulagu vědění“, jehož ohraničení tvoří na východě a západě exaktní a humanitní vědy. Dorazit do Pacifiku pro něj znamenalo nalézt způsob přístupu k humanitním vědám z výchozí pozice přírodních věd. Filosofie (a literatura) ví podle Serrese o světě velmi málo. Podle něj humanitní vědy a kultura už vůbec netvoří první nebo poslední instanci vědění a exaktní vědy nejsou dominantní disciplínou, které by se dařilo prosazovat svůj rozum a své normy. Co však existuje mezi oběma oblastmi, to jsou interference a kombinace. Exaktní a humanitní vědy se musí tedy vzájemně obohacovat. Traverzovat Severozápadní pasáž znamená tímto způsobem navigovat v současném „encyklopedickém oceánu“. Jedním ze způsobů, jak „traverzovat“ Severozápadní pasáž, je učinit spojení mezi přírodními vědami a filozofií obligátní. Irrgang tak činí v učebnici, takže těm, kdo ji jako dorůstající filozofové budou číst, může toto traverzování ve filozofii již opět připadat zcela samozřejmé.

Radim Brázda




Published by the Department of Philosophy, Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, Czech Republic.
ISSN: 1212-9097