Paul Karl Feyerabend: Rozprava proti metodě
Paul Karl Feyerabend: Rozprava proti metodě

Přeložil Jiří Fiala. Aurora, Praha 2001, 430 s.

feyerabend.jpg (9K)

Dnes již slavná kniha Against Method (originál 1975, 1988, 1993) rakouského filozofa, epistemologa a historika vědy Paula Karla Feyerabenda (1924-1994) se dočkala českého vydání. Snad se vyčkávání s českým překladem vyplatilo, protože se jedná o překlad třetího vydání (1993), který je tudíž revidovaný a Feyerabend mohl doplnit reakce na výpady proti jeho knize (viz Předmluva ke třetímu vydání). Třetí vydání obsahuje rovněž pozoruhodnou předmluvu k čínskému vydání knihy – domnívám se, že ne příliš filozofů se může pochlubit překladem svého díla do tohoto světového jazyka.

Feyerabendův rozsah a rozptyl zájmů byl pozoruhodný: ve Výmaru studoval divadelní vědu a zpěv, posléze historii, matematiku, fyziku a astronomii (z astronomie promoval) ve Vídni, filozofii v Londýně a Kodani. V roce 1955 se habilitoval pro filozofii v Bristolu, od roku 1958 působil jako hostující profesor Berkeley, kde o rok později získal profesuru. Jako hostující profesor působil na mnoha univerzitách v Evropě, USA i Oceánii (Minneapolis, Aucland, Berlín, Londýn, Yale, Brighton, Kassel). Od roku 1980 získal profesuru na ETH v Zürichu a ve Švýcarsku také v roce 1994 zemřel.

České vydání knihy nepochybně pomůže napravit mnohé nesrovnalosti a prapodivné výklady, které o Feyerabendovi kolovaly zvláště v souvislosti s průběhem u nás zpozdilé diskuse o postmoderně (90.léta). Nutno říci, že stále ještě kolují, a to nejenom v luzích a hájích české filozofie. Například v německém slovníku Philosophie der Gegenwart (ed. J.Nida-Rümelin, Kröner Verlag, Stuttgart 19992) se můžeme o Feyerabendovi dočíst: "Etabloval se jako kritik vědy, vědecké teorie, která přeceňuje rozum a ignoruje výzkumnou praxi." Tato informace je zavádějící. Při čtení Rozpravy proti metodě by nás pak mohlo zaskočit, když se hned v úvodu knihy dočteme, že: "Uvážíme-li některé tendence v emerickém školství (...), ve filozofii (...) a ve světě vůbec, myslím si, že rozumu je třeba dát větší váhu ne proto, že je a vždy byl základní, nýbrž proto, že se zdá být za okolností, které dnes dosti často nastávají (avšak zítra mohou zmizet), potřebný k vytvoření lidštějšího přístupu." (s.25).

Česky vyšly před časem jeho brilantní a ironické Dialogy o vědění (Vesmír, Praha 1999) a nyní tedy i jedna z jeho klíčových prací. V knize se prolíná Feyerabendův zájem o dějiny vědy, vazby mezi teorií vědy, poznáním a současně sociokulturní následky a postavení vědy. Domnívám se, že je stále přítomná polemika s různými variantami kriticko-racionalistických pozic (K. R. Popper, T. S. Kuhn, I. Lakatos). Práce názorně ilustruje to, co se někdy nazývá "pragmatický obrat" v teorii vědy, za jehož aktéra byl vedle Kuhna, Lakatose, Toulmina či Norwooda R. Hansona Feyerabend považován. V tomto pragmatickém obratu se vedle v tradici logického empirismu a kritického racionalismu rozvíjených logických, popř. normativně orientovaných metateorií o metodicky přípustných praktikách ve vědě, zohledňovaly též "postempirické" popisy vědy. V centru pozornosti tak již nemusí stát pouze otázka po logických, popř. racionálních kritériích platnosti vědecké teorie; teorie byly nahlíženy v psychologickém a sociologickém kontextu svého vzniku, věda je chápána vždy v historické nebo etnologické perspektivě. Feyerabend rozvíjel a zpřesňoval toto téma i v následujících knihách Science in a Free Society (1978), Wissenschaft als Kunst (1984), Farewell to Reason (1987).

Knihu považuji za rozvíjení Feyerabendových úvah o epistemologickém redukcionismu, proti němuž klade pojem inkomensurability (objevující se též u Kuhna). Tato diskuse probíhala naplno již v 60. letech a plynule přechází k Feyerabendem rozvíjené myšlence teoretického pluralismu, tedy k imperativu cíleného rozvíjení konkurenčních a konkurujících si teorií ke každé předkládané teorii. Právě tato proliferace teorií mu představuje jediný účinný prostředek proti dogmatismu, protože vážně může být kritizována nějaká teorie pouze ze stanoviska konkurujících si teorií.

Na počátku Rozpravy uvádí základní tezi, kterou kniha podle jeho slov rozpracovává a která přibližuje, co je míněno teoretickým pluralismem a inkomensurabilitou, tedy nesouměřitelností, neporovnatelností: "Události, postupy a výsledky, které dělají vědy vědami, nemají žádnou společnou strukturu." (s.13) Kniha obsahuje názorné historické příklady dokladující jeho teze (velmi podrobně analyzuje zvláště Galileiho myšlenkové postupy – právě výklady Galileiho myslitelských a badatelských výkonů představují značnou část knihy a Feyerabend právě na rozboru jeho díla ukazuje to, o čem sám hovoří). Feyerabend se zřejmě odmítá důvěřivě smířit s jednoduchými tvrzeními o změně paradigmat či obecnými popisy nejrůznějších obratů a snaží se je analyzovat v příslušném historickém kontextu. Upomíná-li Feyerabend na Galileiho a myslitele jeho formátu (Kopernika, Bruna, Keplera), lze jej považovat za filozofa, kráčejícího v těchto intencích. Proč? Ve věnování To Divine Rudolphus II (Božskému Rudolfovi II. Malá skála, Praha 2001) píše Bruno v úvodu své dedikace: "Můj Nejvznešenější císaři, kdyby nám byla schopnost rozeznávat světlo a temnotu vrozena stejně jako mnohé schopnosti jiné, nebyly by spory mezi smrtelníky různých názorů tak časté, jak tomu odedávna je až do té míry, že každé další pokolení odporuje všem ostatním a ve svých vlastních očích si připadá jako jediné, jež je schopno správného poznání, zatímco všechna ostatní jsou pro ně zástupy bláznů. A právě ti největší hlupáci mezi lidmi vzpínají v pocitu osvícení oči i ruce k nebi a děkují z hloubi duše Bohu na výsostech za to, že jim zjevil, že jim dopřál, že jim vyhradil světlo, útočiště a příbytek pravdy, mimo jehož stěny všichni ostatní prý jen mžourají, tápou a bloudí. Jako by se snad Bůh obracel jako laskavý otec a dárce věčného života jenom k nim a od ostatních, určených k věčnému zavržení, se odvrátil a zhnusil si je jako nelítostný a krutý soudce a mstitel. Proto všechny sekty nejrůznějších názorů, jichž bylo a je ještě víc, než se kdy zrodilo lidských pokolení, mají svou vlastní nauku a svůj vlastní obraz světa, pohrdají všemi ostatními, vyhrazují si přední postavení a za největší hřích a provinění považují jakýkoli styk a shodu s ostatními." (List 1-2) Domnívám se, že Brunova "rozprava proti metodě" je zcela v intencích moderních Feyerabendových stanovisek, z nichž pak odvozuje princip proliferace.

Rozprava proti metodě, Feyerabendovo opus magnum, se dočkala mnoha překladů i několika revidovaných vydání. Vyvolala značnou pozornost a rozporuplné reakce. Knihu tvoří patnáct kapitol a dva obsáhlejší dodatky. Její první vědecko-teoretická část byla velmi často interpretována ve smyslu sloganu "Anything goes", tedy, jako by propagovala ve vědách naprostou libovolnost: každé libovolné chování mělo být jako vědecké chování zcela legitimní. Tomu snad nahrával i podtitul knihy, který ohlašoval anarchistickou teorii poznání. Jako obvykle se skutečnost nekryje s interpretací: to, proti čemu se Feyerabend obracel, byla představa, podle níž je věda takovou aktivitou, má takovou kvalitu, a tedy i zvláštní status vědeckého myšlení ve srovnání s jinými formami vědění, která je vázaná striktním následováním absolutně závazných pravidel. Slogan vše je možné byl spíše ironický slogan, míněný jako odpověď pro každého, kdo na něm insistuje (tedy tvrdošíjně na něm trvá), ale kdo současně přistoupil na absolutně zavazující pravidla vědeckého výcviku. Když budeš insistovat všemi silami, pak ti dám pravidlo - právě vše je možné. Toto pravidlo je ve vědách fakticky bez výjimky následováno: proto, že je absolutně prázdné, a tím nepřekročitelné. Podle Feyerabenda je jediným všeobecným a striktním pravidlem, jehož následování nezpůsobí ve vědách žádnou škodu, nebo jak říká Feyerabend: Jediný princip, který nebrání pokroku, zní: cokoli jde – anything goes (s.26). Jinak řečeno: ve vědecké praxi může být, z dobrých důvodů, kdykoli překročeno každé metodologické pravidlo - což je názor, který propagoval již Einstein a jiní vědci, na něž Feyerabend vědomě navazuje. Anarchismus podle něj napomáhá dosažení pokroku a věda založená na zákonech a pořádku uspěje pouze tehdy, když jsou v ní příležitostně dovoleny anarchistické tahy (s.33). O rozpravu "proti" metodě jde zřejmě z toho důvodu, že podle Feyerabenda spočívá idea fixní metody či fixní teorie racionality na naivním názoru člověka a jeho společenského okolí. V zájmu ukojení nízkých pudů, touze po duševním bezpečí v podobě jasnosti, přesnosti, objektivity, pravdy, nelze ochuzovat a redukovat historický materiál, ale hájit za všech okolností a na všech historických stadiích lidského vývoje právě princip "cokoli jde". Přesný popis tohoto postupu naleznete ve studii z roku 1972 s názvem: Von der beschränkten Gültigkeit methodologischer Regeln.

V knize vystupuje Feyerabend proti abstraktnosti, což můžeme vnímat jako základ celého Feyerabendova úsilí. Abstrakce nevedou podle jeho mínění zpravidla ke všeobecnému, které fakticky zahrnuje množství konkrétního. Abstrakta jsou podle něj většinou prázdná a zavádějící; brání pohledu na konkrétní a vedou k duchovnímu i sociálnímu odcizení intelektuálů. Feyerabend se obrací proti typu vědy, která prolonguje Descartovskou tradici oceňující všeobecné (v rámci sókratovsko-platónského dědictví). V první části klade (za vydatné podpory historických příkladů) svoji základní tezi: pro vědu neexistuje ani metoda, ani důvody pro její provozování.

Feyerabend vyvozuje ze svých vědecko-teoretických názorů i politické konsekvence: věda ztrácí svůj výsostný znak - vědeckou metodu, a tím nemá zvláštní zacházení s vědami ze strany státu žádný legitimační důvod. V porovnání s jinými formami vědění (např. lokální tradice léčení) se chovají industriální společnosti vůči vědě zcela jinak. V liberálním státě by měly mít všechny tradice stejný nárok na ochranu státem. Oddělení státu a církve by mělo být završeno oddělením vědy a státu; vědy nejsou zvláštním případem, nýbrž jednou z vícero tradic a podle toho by s němi mělo být zacházeno. Nespočívá tento předpoklad na omylu? Z faktu, že se vědy nevyznačují oproti jiným tradicím teorémem absolutně zavazující metody, nevyplývá, že všechny tradice vědění, včetně věd, jsou vzájemně stejně hodnotné. Lze nabídnout jiné znaky vědy, kterými se odlišují od jiných tradicí vědění.

Recenzovat Rozpravu proti metodě není vůbec snadné a čtenář, který se do této myšlenkově zahuštěné knihy podrobně začte, brzy zjistí proč. Kniha je to spíše na dlouhé, pečlivé studium, než na několika stránkovou recenzi. Svým krátkým pozastavením nad Rozpravou spíše vyjadřují obdiv nad tímto úctyhodným a současně znepokojivě podněcujícím Feyerabendovým dílem. Feyerabendova kniha je protkána nedůvěřivostí vůči jakýmkoli mondénním intelektuálním nárokům, vůči všem těm, kdo se domnívají, že ví něco, co jiní neví, a právě to, co jiní neví, je pro ty, kdo nevědí, důležité a nepostradatelné, a díky tomu mají ti, kdo se domnívají, že tímto mondénním věděním disponují, pocit nároku na legitimně výsadní postavení. Považuji Feyerabendovu knihu za oslavu stylu myšlení, které se stěží může stát fundamentalistické či ustrnout v ortodoxii výlučnosti; myšlení, které chápu jako vědecké. Nakladatelství Aurora a Jiří Fiala vykonali vydáním a překladem Feyerabendova díla oceněníhodný počin.

Radim Brázda

 




Published by the Department of Philosophy, Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, Czech Republic.
ISSN: 1212-9097