Amartya Sen: Etika a ekonomika
Amartya Sen: Etika a ekonomika
sen.jpg (7K)

Přeložila Jitka Štefková. Vyšehrad, Praha 2002, 119 s.

Amartya Sen (1933), autor přibližně 20 knih, člen redakční rady prestižního časopisu Ethics, je znám především díky svým ekonomicko-sociálním analýzám příčin hladomoru a nedostatku potravin. S jistými rozpaky jsem se dočetl, že Sen je nazýván "svědomím ekonomie". Zní to poněkud pateticky, ale do velkého světa patos patří a je jeho nezbytnou součástí, byť pořádně otravnou.

Svoji, podle mě nelichotivou "přezdívku" si možná vysloužil úvahami jako je ta následující: kdyby 225 nejbohatších lidí tohoto světa vzalo pouhá 4% svých příjmů, mohly by se z této sumy zajistit základní potřeby světového obyvatelstva – výživa, pitná voda, vzdělání a zdravotní péče. Jedná se o sumu kolem 13 miliard dolarů. Přibližně tolik by stálo ročně odstranění nejvíce nežádoucích situací ve světě. Zdánlivě snadné řešení bez světové revoluce, bez komunismu. Sen se domnívá, že je ostuda, že polovina lidí na Zeměkouli žije v chudobě, a upozorňuje na to, že myšlenky přerozdělení excesivního bohatství (např. zdaněním miliardových příjmů z burzovních spekulací) však stále vzbuzují zásadní nesouhlas.

Sen věří, že svůj osud určují sami lidé, a nikoli železné zákony nabídky a poptávky. Přidržuje se přitom prohlášení Všeobecné deklarace lidských práv z doby více než před 50 lety: Každý má právo na životní standard, který zajišťuje člověku a jeho rodině zdraví a blaho a zahrnuje výživu, ošacení, bydlení, lékařskou péči a nezbytné sociální služby. Stav blahobytu při tom definuje jako šanci blahobyt získat, možnost každého občana dosáhnout způsobu života, který si sám zvolí. Sen prosazuje ochranu individuálních svobod a současně sociálních jistot.

V ekonomice se snaží spojovat Sever a Jih, trh a stát, individuum a společenství, sebeurčení a nalézání konsensu, sociální a politická lidská práva. To je to, kvůli čemu je na mezinárodním poli velkých slov ceněn. Napadá mě přitom neodbytná otázka: jestliže si lidé určují svůj osud sami, a nikoli železné zákony nabídky a poptávky, znamená to, že chudí si svůj osud snad určili také sami? A 225 nejbohatších lidí zřejmě taky, tak proč by se právě tato skupina měla vzdávat 4% svých příjmů, aby měnila osud jiných lidí? Jistě, je to do jisté míry sofistika, ale Sen si ji svým fantazírováním vysloužil.

Obsah knihy Etika a ekonomika by se dal zřejmě shrnout pod anotaci: Sen nastiňuje jednu představu o cestě ke spravedlnosti a solidaritě v tržní společnosti, která se dosud stále přidržuje spíše názoru, podle něhož morálka ekonomiku spíše poškozuje. Klíčovým řešitelem má v Západních demokraciích být vždy tržní hospodářství, a ne morálka.

Jméno Sen je možná příznačné: na ekonoma je Sen příliš "měkký" a jako etik odmítá vidět "destruktivní" stránky člověka, které by zřejmě ekonomii blahobytu příliš neobohatily. Proto je to projekt, který má podle mého soudu mírně snivou či vizionářskou podobu.

Podle Senova názoru ochuzuje moderní ekonomii propast, která se otevřela mezi ekonomií a etikou (s.18), a tato propast má negativní důsledky pro ekonomii blahobytu (s.46). Otázkou je, zda tomu bylo někdy jinak, zda tomu vůbec mohlo být jinak, zda by ekonomika dosáhla své dynamiky, kdyby měla úzkostlivě dbát na to, co je podle Senova mínění morálkou, zda to, co se z tradičního pohledu může jevit jako propast, není jen výsledek jiných podmínek, které dříve nemohly existovat, nastat. O "odcizení" etiky a ekonomie lze zřejmě hovořit pouze na obecné rovině a v mnoha případech by toto tvrzení bylo ztěží obhajitelné v mikroekonomických sférách. Sen se snaží v celé práci dokázat, že ekonomická věda by mohla dospět k lepším výsledkům, pokud by věnovala větší a explicitní pozornost etickým úvahám, které lidské chování a rozhodování podporují. Opět bychom mohli polemizovat prostřednictvím otázky: nutí k tomu něco ekonomickou vědu? Není to v mnoha případech spíše naopak? Značná část etických teorií se inspiruje právě promýšlením poznatků a modelových situací teorie her a teorie rozhodování (tedy racionality, vztahu vlastního zájmu a racionálního rozhodování). Paradoxně tedy někteří etikové projevují zájem o analýzu rozhodování (a následně chování), která je spjata s teoreticko-ekonomickou oblastí právě proto, že se domnívají, že je schopna lépe a přesněji popsat a analyzovat procesy rozhodování člověka.

Dojemně působí u Sena pasáže věnované úvahám o otázce, zda se "skutečné lidské chování řídí výhradně vlastním zájmem", popřípadě korelaci mezi sobeckým a skupinově loajálním chováním. Zde Sen pojednává tradičním způsobem tradiční problémy – nebo jsem přehlédl nějaké zcela nové přístupy, což je jistě možné. Myslím, že ve zkoumání motivací lidského jednání se přece jenom díky evolučně biologickým zkoumání, výzkumu umělé inteligence nebo neurofilozofie postoupilo již poněkud dále a nikoho příliš nepřekvapí, že egoismus a altruismus, sebeobětování i lpění na vlastním užitku, sledování vlastního užitku nebo prospěchu ostatních jsou vysvětlitelné na základě téhož principu. Otázkou by bylo, zda Sen tyto poznatky reflektuje a zohledňuje. Některé částí textu by spíše napovídaly, že ne.

Jestliže Sen píše, že "kdyby totiž ekonomická analýza byla s to opustit výlučnost chování motivovaného vlastním zájmem …, obtížné problémy řešení externalit by rázem nabyly jiné podoby" (s.73), domnívám se, že problém spočívá spíše jinde: jak rozeznat egoistické parametry jednání, které vypadá, jako by bylo motivované zájmem o společné blaho? Senovo horování za průnik morálky do ekonomie má tedy přispět v konečném efektu lepšímu fungování ekonomiky blahobytu, tedy větším ziskům, tedy efektivizaci ekonomie? Má přispět k blahobytu všech, který má vzrůst a růst, i když víme, že kdyby své elementární požadavky vznesli všichni obyvatelé Země, mělo by to pro "omezenou pastvinu" zřejmě nedozírné následky? V čem pak spočívá rozdíl jeho stanoviska a utilitarismu (a nemusí být ani preferenční)? Vybavuje se mi v této situaci výrok Kennetha E. Bouldinga: "Věřit v možnosti neomezeného růstu v omezeném prostředí může jen blázen anebo ekonom." Sen končí svůj do textové podoby převedený cyklus přednášek v podstatě tam, kde začal: opět triviálně říká, že se pokusil ukázat, že ekonomie blahobytu může mnoho získat, věnuje-li mnoho pozornosti etice, a etika může získat navázáním kontaktu s ekonomií. Končí tam, kde jsem očekával, že konečně začne uvádět přesvědčivé důvody o tom, proč by tak měly tyto disciplíny činit (navíc, etika se rozhodovacími procesy již drahnou dobu zabývá). Pak už v textu následuje pouze obsáhlý poznámkový aparát a ještě obsáhlejší seznam použité literatury (s. 91-119).

Ve zdůvodnění při udílení Nobelovy ceny se psalo, že Sen přinesl "klíčové příspěvky ke zkoumání fundamentálních problémů ekonomie blahobytu". Je fundamentálním problémem ekonomie blahobytu bída? Vzejde ze zkoumání ekonomie blahobytu pouze poněkud vágně formulovaný požadavek průniku morálky do sféry ekonomie, požadavek na zdanění příjmů nadměrně bohatých? Nerozumím, zač přesně dostal Sen v roce 1998 Nobelovu cenu, ale sám se to pokouším vysvětlovat jako jisté gesto. Členové komise, udělující Nobelovu cenu, se rok před udělením ceny za ekonomii Senovi, tedy v rove 1997 poněkud uťali: cenu propůjčili R. Mertonovi a M Scholesovi za jejich práce o finančních derivátech. Oba ocenění však mezitím přispěli ke spektakulárnímu krachu amerických investičních fondů LTCM. Při výběru dalšího oceněného museli být členové komise opatrnější. Hledali a nalezli vhodného kandidáta, který je zřejmě výsledky své práce nemohl zklamat. Sen je ekonom indického původu, hovoří se o něm v superlativech, požaduje průnik morálky do tržního hospodářství a věnuje se problému, který má podle něj ve světě číslo 1: stále více se otevírající nůžky mezi globálně operujícím turbokapitalismem a rostoucí nezaměstnaností spojenou se zbídačováním; zdůrazňuje význam svobody, rovnosti a solidarity pro světovou ekonomiku. Toto gesto podpory "morálky", svědomí a lidskosti v politice a v hospodářství může mít i prozaický důvod: napravení vlastní reputace a zdaleka nemusí odpovídat ocenění nějakého převratného objevu či vynálezu nebo akcentaci nějakého fenoménu. Hlad je koneckonců starý jako lidstvo samo.

Senovo dílo jako by bylo využito pro cíle, o nichž on sám paradoxně hovoří: často reaguje na situaci, v níž politikové užívají morálních termínů jako součásti argumentů pro prodej vlastní politiky při politických soubojích o přízeň "voličů".

Kdo si dnes u nás vzpomene na překlad dnes již klasického díla Artura Richa Etika hospodářství (Oikoymenh, Praha 1994). Rich nabídl daleko podrobnější a v mnoha ohledech preciznější analýzu fenoménu tržního, plánovaného a světového hospodářství, na které vrhl svůj sociálně-etický pohled.

http://www.angelfire.com/ab/bengaliskanyheter/sen.html

Radim Brázda




Published by the Department of Philosophy, Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, Czech Republic.
ISSN: 1212-9097