Katagelán v Platónových "sofistických" dialozích
Platónovy dialogy, v nichž vystupují sofisté (Gorgiás, Hippiás Větší, Prótagorás, Euthydémos), se vyznačují vysokou relativní četností výskytu slovesa katagelán (vysmívat se, posmívat se) a jeho odvozenin (výjimkou je Hippiás Menší). Je to zřejmé z následující tabulky1.
 

Počet výskytů

katagelán + odvozeniny

Počet stránek podle Stefanova vydání

Relativní četnost (počet na stránku)

Hippiás Větší

9

23,7

0,380

Lysis

6

19,8

0,303

Kleitofón

1

4,2

0,238

Lachés

5

22,8

0,219

Euthyfrón

3

14,0

0,214

2. list

1

5,0

0,200

Euthydémos

7

36,3

0,193

Kritón

2

11,6

0,172

Gorgiás

10

81,0

0,123

Obrana Sókrata

3

24,8

0,121

Prótagorás

6

52,9

0,113

7. list

3

28,2

0,106

Theagés

1

10,0

0,100

Symposion

5

51,5

0,097

Sofistés

4

52,3

0,076

Hippiás Menší

1

13,2

0,076

Filébos

4

56,2

0,071

Menón

2

29,8

0,067

Menexenos

1

15,5

0,065

Theaitétos

3

68,7

0,045

Ústava

11

269,8

0,041

Faidros

2

52,5

0,038

Kratylos

2

57,1

0,035

Alkibiadés I

1

32,3

0,031

Zákony

7

317,5

0,022

Politikos

1

54,6

0,018

Odvozeniny slova katagelán mohou znamenat také prostě "směšnost" bez výsměšného postoje, tedy totéž co geloios. Námi vybrané dialogy se však vyznačují nápadnou převahou výskytu katagelán nad geloios (pouze v Prótagorovi je rozdíl těsný). To je zarážející, pokud uvážíme, že geloios je celkově v Platónových dialozích četnější (134 výskytů oproti 101 výskytů slov se základem katagel-). Opět se podívejme na tabulku, kde máme pro srovnání uvedeny poměry i v některých jiných dialozích.

 

geloios

katagelán + odvozeniny

Gorgiás

1

10

Hippiás Větší

3

9

Euthydémos

3

7

Prótagorás

5

6

Lysis

1

6

Lachés

-

5

Euthyfrón

1

3

Obrana Sókrata

1

3

7. list

2

3

Sofistés

3

4

Ústava

35

11

Zákony

18

7

Theaitétos

13

3

Symposion

9

5

Filébos

12

4

Faidros

8

2

Kratylos

5

2

Politikos

2

1

Podobnou výraznou převahu vykazují i Lysis a Lachés. V nich však nevystupují sofisté, navíc v Lachétovi se nesetkáme s výskyty katagel-, které by se podobaly výskytům z ostatních dialogů. Proto se následující úvaha omezí na zmíněné čtyři dialogy. Pokusí se zodpovědět otázku, jestli zvýšená relativní četnost katagel- má nějakou souvislost s tím, že hlavními aktéry v dialozích jsou právě sofisté.

Gorgiás

V Gorgiovi je rozdíl největší. Sloveso katagelán se objevuje až v rozhovoru Sókrata s Pólem, a pak i s Kallikleem. Poprvé slovo použije Sókratés, když vidí Pólovu reakci na jedno ze svých tvrzení:
"Co to, Póle? Ty se směješ? Je to snad zase jiný druh vývratného důkazu, vysmívat se, když někdo něco řekne, beze všeho vyvracování?"2 (Grg. 473e3) Sókratés jako by tím naznačoval, co si (on nebo Platón) myslí o sofistech: kdo má jiný názor než oni, tomu se vysmějí, a právě ten výsměch - nikoli logické vyvrácení - má sloužit jako argument. V následujícím textu ovšem Pólos (až na několik ironických poznámek, v nichž přímo katagelán není) nedostal příliš příležitostí k výsměchu, protože nepromyšlenost a povrchnost jeho tezí Sókratovi značně ulehčila jejich vyvracení. Pólos tedy velmi rychle přišel o vlastní stanovisko, z nějž by se mohl posmívat odlišným názorům. Katagelán se proto znovu objevuje až se vstupem Kalliklea do rozhovoru.

Ten nejprve potvrzuje dohad, že Pólos má ve zvyku se vysmívat. V narážce na pasáž 461b-c říká, že se Pólos tenkrát právem Sókratovi vysmál za to, že se snažil v rozhovoru s Gorgiou dávat do spojení rétoriku se spravedlností (482d5). V samotné Pólově replice katagelán není, takže se v tomto případě jedná o Kallikleův výklad, opírající se o jeho osobní znalost Póla3. Pokud jeho výklad přijmeme, můžeme učinit závěr, že Platónův Pólos skutečně stíhal posměchem své protivníky v hovoru4, pokud se mu nepozdával jejich postup (461b-c) nebo jejich konkrétní myšlenky (473e).

Přijatý výklad zároveň předesílá, že ani Kallikleovi nebude cizí metoda posměchu jako výrazu nesouhlasu.
O několik stran dále použije katagelán dokonce čtyřikrát, když se pokouší charakterizovat filosofii. Nejprve konstatuje, aniž by vyjadřoval nesouhlas či odsouzení, že filosofové jsou směšní (katagelastoi; lze přeložit i jako "jsou předmětem posměchu") v každodenním občanském či úředním jednání, zatímco politikové zase ve filosofických kroužcích při diskusích o filosofických otázkách (484e1, e3). Tyto dva případy jsou spíše popisem skutečnosti než výrazem osobního nesouhlasu. Téměř stejně totiž charakterizuje filosofy a řečníky na soudu sám Sókratés v Theaitétovi (172c nn.).

V obou dialozích posměch náleží tomu, kdo dělá nebo je nucen dělat něco, co neumí. Směšnost či posměch tedy doprovází neznalost, neschopnost, neumění. Tedy posměch si zaslouží ten, kdo si troufá dělat to, co neumí. S tím bychom určitě souhlasili i my, neboť nešikové jsou vděčným předmětem posměchu celá tisíciletí - dokladem je určitý typ pořadů na soukromých i veřejnoprávních televizích. Proto se nejedná o tentýž typ posměchu jako u Póla, který se posmívá vycházeje z přesvědčení, že jeho vlastní názor je jediný správný5.

Dále však Kalliklés užívá katagelán v jiném smyslu, v němž hlavní roli už začíná hrát jeho osobní postoj. Směšný je dospělý člověk, pokud se ještě věnuje filosofii, stejně jako když žvatlá nebo si hraje - to je směšné a nemužné, a podle Kalliklea to dokonce zasluhuje bití (485a7, c1-2). Směšnost zde nespočívá v tom, že člověk dělá něco, co neumí, ale v tom, že dělá to, co dělat nemá. Kalliklés se směje tomu, kdo jedná zcela nepatřičně, kdo nedělá to, co by - podle Kalliklea - přirozeně dělat měl, a tedy - podle Kalliklea - se zcela míjí svým životním posláním. Kalliklés totiž považuje za životní poslání dospělého muže právě to, čemu se věnuje on sám, a to je politická činnost. Jeho posměch jako výraz nesouhlasu pak je výrazem domýšlivého přesvědčení o správnosti vlastní cesty a o vlastní příkladnosti.

V pozdějším hovoru přejímá rétoriku "posměchu" Sókratés. Jako by oplácel Kallikleovi stejnou mincí. K tomu se v jiné souvislosti sám přiznává. Kalliklés chce Sókratovi přátelsky radit jako mýtický Zéthos Amfiónovi (485e), dokud se mu zdá, že má nad Sókratem převahu. Jakmile jsou jeho názory vyvráceny, Kalliklés odmítá odpovídat, ale Sókratés jej nechce pustit, dokud by mu "nesplatil řečí Amfiónovou za řeč Zéthovu" (506b). Lze se domnívat, že stejným způsobem Sókratés "splácí" Kallikleovi jeho posměch na adresu filosofie. Až se může zdát, že Sókratés se cítí trochu dotčen Kallikleovými výtkami, a proto jej chce nyní zcela pokořit. Jeho ostrý útok na Kalliklea (i dřívější ostré výpady vůči Pólovi - např. 466a-c) je v nápadném kontrastu k téměř ostýchavému chování vůči Gorgiovi, jehož Sókratés evidentně nechce svými otázkami urazit (457e-458b, 462e).

Nejprve Sókratés naráží na Kalliklea i Póla: "(... ) já nevím, jak se tyto věci mají, (... ) však nikdo z těch, s kterými jsem se právě setkal, jako právě nyní6, nemůže ujít posměchu, jestliže mluví jinak." (509a) Na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná o stejný přístup, jaký předvedli i Pólos a Kalliklés: kdo říká něco jiného než já, je směšný, nezaslouží si nic jiného než posměch. Platón však v této Sókratově větě podtrhává dva podstatné rozdíly.

Sókratés přiznává svou nejistotu v probírané otázce - "nevím" (úk oida - 509a5), jeho posměch tedy nemůže pramenit v přesvědčení o vlastní pravdě. Vlastně ani nelze hovořit o Sókratově posmívání, protože on se nesměje, ale říká jen to, že nemůže nebýt směšný (mé ú katagelastos einai) ten, kdo má jiný názor. Směšnost záleží spíše v tom, že každý člověk s odlišným názorem je v hovoru přinucen si protiřečit. Tím se stává směšným před každým posluchačem, nejen před Sókratem. Další odlišnost lze vidět v tom, že tento posměch je založen na skutečnosti, že dotyčný už byl donucen si protiřečit, nikoliv na předpokladu, že teprve bude vyvrácen, protože zastává nesprávný (tj. odlišný) názor.

Přesto jde o typ směšnosti či posměchu, který je vlastní Kallikleovi a možná Pólovi. Sókratés však za hodno výsměchu považuje něco jiného. "Doopravdy směšný" (katagelastos té alétheiá) je ten člověk, který si nedokáže pomoci proti největšímu zlu - činit bezpráví a nebýt trestán (509b2-5). Podle Sókrata tedy směšnost nespadá do oblasti rétoriky a vyvracení názorů, ale do životní praxe. Směšný snad je ten, kdo si v rozhovoru protiřečí7, ale mnohem více si posměch zaslouží ten, kdo špatně žije.

Ve druhém případě (512d4) adresuje Sókratés posměch výslovně Kallikleovi. Poukazuje totiž přímo na jeho teze, které zazněly během dřívějšího hovoru. Kalliklés chválil rétoriku, protože může člověku zachránit život například v situaci, když je obžalován na soudu. Nepovažoval však za vznešené umění lékaře nebo stavitele strojů či umění kormidelnické, i když ta také zachraňují životy. V tom je rozpor, a proto je Kalliklés směšný, když se snaží obě tato tvrzení hájit (512b-d).

V posledním výskytu katagelán v dialogu se jedná o nerozumné jednání, které je pro Sókrata směšné. Směšné by bylo, kdyby někdo byl tak nerozumný, že by chtěl veřejně provozovat určité řemeslo či dovednost, např. lékařství, aniž by se tomu předtím věnoval soukromě, naučil se to a dosáhl v praxi určitých výsledků (514d-e). Přestože Sókratés hovoří v první osově plurálu ("... než bychom v soukromí mnoho vykonali jakž takž a také mnoho s úspěchem ... ; 514e4-5)", je očividné, že osten směřuje opět proti Kallikleovi, který sice v soukromí žádného člověka lepším neučinil, přesto se hrne do politiky s přesvědčením, že celou obec učiní lepší. Podle Sókrata (i zde čteme katagelaston an én té alétheiá) je tedy skutečně směšný také ten, kdo chce dělat něco, co se nenaučil, a tedy co neumí. Tím se Sókratés jakoby vrací k prvnímu Kallikleovu posměchu nebo smíchu nad filosofy, kteří jsou bezradní a komičtí v běžných životních záležitostech, protože neumí zařizovat veřejné záležitosti. Kalliklés, ač se tomu směje, sám je na tom podobně. Nevyzkoušel si v soukromí, jestli je schopen politické činnosti, přesto ji chce veřejně vykonávat. Už samo to chtění je směšné a z logiky věci lze předpokládat, že by se i při vlastní politické činnosti směšností projevila Kallikleova nezkušenost.

Sókratés tedy přejal Pólův a Kallikleův způsob vyjadřování, jenž názory odlišné od jejich vlastních - protože je považuje apriori za nesprávné - nazve směšnými a vysmívá se jim. Ovšem posměchu byli nakonec vystaveni sami Pólos s Kallikleem, neboť své názory nedokázali obhájit a vyhnout se protiřečením.

Hippiás Větší

Rétoriku směšnosti a výsměchu často najdeme také v Hippiovi Větším. Potvrzuje se tím naše domněnka, že podle Platóna a jeho kruhu (v případě, že tento dialog není autentický8) to byla typická rétorika sofistů, a že tedy můžeme hovořit o "sofistickém posměchu"?

S rétorikou směšnosti přichází záhy - hned na druhé stránce - sám Sókratés. Jako by ji přímo podsouval nebo vnucoval Hippiovi. Říká: "Kdyby nám tedy, Hippio, ožil Bias, utržil by si u vás posměch (gelót` an ofloi pros hýmás) jako také říkají sochaři o Daidalovi, že by byl k smíchu (katagelaston9 an einai), kdyby nyní žil a vytvářel taková díla, jako byla ta, pro která nabyl jména." (HMa. 281d9-282a3)

Hippiás se takovému hodnocení starých veličin nebrání a zcela bez ostychu a bez jakékoliv pochybnosti přitakává. Že mu rétorika směšnosti není cizí, dokazuje v dalším hovoru. Na adresu Sókratova tajemného známého (o němž čtenář na rozdíl od Hippia ví, že je to Sókratés sám) říká, že pokud se pokusí vyvracet právě podaný výměr krásna (podle Hippia krásno je krásná dívka), bude směšný (288b2). To můžeme považovat za výborný příklad sofistické rétoriky směšnosti: Hippiás něco tvrdí a každý, kdo by se snad odvážil nesouhlasit, bude směšný. Hippiás je totiž přesvědčen o tom, že jeho výměr je nepochybně správný, protože by s ním všichni souhlasili (288a). Přitom o své odpovědi vůbec nemohl přemýšlet, neboť teprve těsně před ní se snažil vůbec pochopit Sókratovu otázku na krásno. Přestože tedy nemá tuto věc vůbec promyšlenou, je přesvědčen, že jeho odpověď je správná.

I při dalším výměru si Hippiás místo argumentace bere na pomoc posměch. Je přesvědčen o správnosti svého výměru, že krásno je zlato, a na adresu případného pochybovače říká: "Vždyť co je správné, musí přijmout, sice když nepřijme, nutně bude směšný." (289e9-290a2) Posměch si tedy zaslouží ten, kdo se mýlí, a přesto na svém mylném názoru trvá. Směšnost pramení zřejmě z toho, že je naprosto nerozumné a nepochopitelné, aby člověk setrvával u špatného názoru, i když mu bude ukázána pravda.

Důležité přitom je, že Hippiás samozřejmě předpokládá, že on sám se nemýlí, a že tedy směšný není. Ovšem čtenáři vidí, jak Hippiás setrvává v mylném přesvědčení o vlastní nadřazenosti, a proto je pro ně předmětem posměchu nebo aspoň pousmání on sám.

Další Hippiova "argumentace" založená pouze na směšnosti se objevuje v místě 291e-292a. Sókratés nahazuje udičku, když sám po jedné z dalších Hippiových odpovědí říká, že nyní se jim, tj. Hippiovi a Sókratovi, ten tajemný muž vysměje nejvíce (291e7). Hippiás se chytil na návnadu a vysvětluje Sókratovi, kdo komu se bude v té chvíli doopravdy smát: "Špatný to bude, Sókrate, smích; když totiž nebude mít na toto nic říci, nýbrž bude se smát10, vysměje se sám sobě a přítomným posluchačům sám bude k smíchu."11 (291e8-292a1)

Tato věta prozrazuje úctyhodnou výši Hippiova sebevědomí: Směšný je ten, kdo nesouhlasí s mým výměrem krásna, a kdo se tedy drží špatného názoru. Avšak nesmí si dovolit celou situaci otočit - že by se mohl smát on mně, protože se mu zdá, že špatný je můj výměr. K takové relativnosti Hippiás rozhodně nedospěl. Téměř s dětskou samozřejmostí vůbec nepřipouští, že by se mohl mýlit. Proto ten, kdo by se mu snad smál, se bude smát svému vlastnímu nesprávnému mínění. Rozhodčím ve sporu, kdo se směje právem, bude opět obecné mínění - přítomní posluchači, kteří dají Hippiovi za pravdu. Hippiás tedy stále zakládá legitimitu svých tvrzení na obecné shodě.

Všimněme si dále, jak smýšlí Hippiás o tomto tajemném člověku, kterého sice nezná, ale o kterém opakovaně tvrdí, že utrží posměch. Je to podle něj nevzdělanec (amathés - 290e3), nevychovanec (apaideutos - 288d1-2), je velmi hloupý či zpozdilý (euéthestatos - 289e1). Snad právě tento předsudek, že kdokoliv mu odporuje a klade nepříjemné otázky, nemůže nebýt hloupý, je příčinou, že se Hippiás posmívá, když nedokáže odpovědět.

Zajímavá je i Sókratova odpověď na Hippiův výsměch neznámému. Když mu bude Sókratés tlumočit Hippiovu odpověď, neznámý se nebude jenom smát, ale bude Sókrata bít (292a6-7). Hippiás může být rád, že Sókratés nemá v ruce hůl, protože ty rány patří právě jemu za to, že dosud ani nepochopil Sókratovu otázku po samotném krásnu, ale přesto je stále neochvějně přesvědčen o nadřazenosti svých názorů. Sókratés nemá hůl, proto jej častuje pouze ironií, ovšem tak ostrou, že bychom těžko v jiných dialozích našli srovnatelnou. Toto spojení výsměchu se vztekem až násilím12 působí zvláštně.

Poslední výskyt katagelán (299a1) není v této souvislosti zajímavý, protože se jedná o zcela jiný typ směšnosti.

 

Tyto dva dialogy ukazují, že sofisté (přinejmenším někteří) měli podle Platóna ve zvyku vysmívat se těm, kdo se mýlí. Přitom byli přesvědčeni, že se mýlí ti, kdo tvrdí něco jiného než oni sami.13 Snad můžeme parafrázovat Prótagoru: sofisté považovali sami sebe za míru všech věcí, směšných, že jsou směšné, a těch ostatních, že nejsou směšné. Platón tím vzbuzuje u čtenáře domněnku, že sofisté museli být myslitelé velmi sebevědomí, kteří nepochybovali o své pravdě. Sókratés je líčen jako jejich protiklad, protože o svých tvrzeních neustále pochybuje (Grg. 509a7). I v rozhovoru s Hippiou neustále nachází proti podaným výměrům - i vlastním (293d nn.) - námitky a zpochybňuje je.
S těmito závěry teď přejděme k dalším dialogům.

Prótagorás

V Prótagorovi se setkáváme s novým typem směšnosti (také v tomto významu bude často použit i výraz geloios). Lidé (tentokrát jsou jimi míněni všichni plnoprávní občané) se vysmějí tomu, kdo chce radit v nějaké záležitosti, v níž není odborníkem (Prot. 319c4), nebo kdo o sobě sám tvrdí, že něco umí, přitom ale neumí (323a9).14 Jde o prohřešek proti Sókratově snaze o sebepoznání, která vyústila ve známé "vím, že nevím". Posměch tedy sklízí nevědomost (nebo i neschopnost), která sama sebe nezná. Ovšem tento posměch nelze spojovat pouze se sofisty, spíše se jedná o obecnou lidskou charakteristiku. I dnes sklidí výsměch člověk, který by o sobě rozhlašoval, že je třeba dobrý hudebník, ale pak by se ukázalo, že dokáže zahrát sotva stupnici.

V dalších dvou případech se objevuje směšnost jiného druhu. Mohli bychom ji nazvat "směšností úvahy". V prvním z nich se smějí "lidé", tedy opět zástupci běžného, většinového názoru - obecné množství. Nacházíme se ve známé pasáži, v níž Sókratés dokazuje, že slast či libost nemůže člověka odvádět od ctnosti, ale že nedostatek vědění zapříčiňuje špatné, nesprávné jednání. Těm lidem Sókratés říká: "A tu kdybychom vám byli hned tehdy řekli, že to je nevědomost15, byli byste se nám vysmívali; avšak jestliže se nám nyní vysmíváte, budete se vysmívat i sami sobě."16 (357d2-3)

Katagelán (vysmívat se) se tu v jediné situaci objevuje třikrát a odkazuje ke dvěma časovým rovinám (z hlediska gramatiky dokonce ke třem). Myšlenku, za niž u většiny dojde posměchu, pronesl Sókratés ve svých úvahách už dříve (352d-e). Potom ji dokázal. Smích, který tehdy vyjadřoval přesvědčení lidí, že Sókratova myšlenka je nesprávná, ba absurdní, by teď nebyl na místě, neboť myšlenka je se souhlasem těch lidí dokázána. Jestliže se za ni Sókratovi smějí i nyní, budou se smát i sami sobě. I když se mluví o posměchu vůči Sókratovi nebo vůči nějakým "lidem", posměch nepatří Sókratovi nebo "lidem" jako jednajícím osobám, ale myšlenkám a úvahám, které v hovoru zaznívají. Směšný je ten, kdo zastává směšné myšlenky, tj. myšlenky, jež smějícímu se připadají nepřijatelné.

Na podobný typ výsměchu jsme už narazili v Gorgiovi. Pólos se vysmíval Gorgiovi i Sókratovi pro jejich názory. Ale jeho výsměch zněl nepřátelštěji a více osobně zřejmě z toho důvodu, že napětí mezi Sókratem a Pólem bylo vysoké a že Pólos od začátku cítil k Sókratovi osobní averzi kvůli jeho zpochybňování rétoriky. Sókratés s "lidmi" proti sobě nemají nic osobního (vždyť také "lidé" jsou jen Sókratovým řečnickým prostředkem), rozděluje je pouze odlišný názor. Proto výsměch, o němž čteme, jako by patřil spíše myšlenkám než osobám.

Naposled se v Prótagorovi vysmívá samotný závěr či konec diskuse tomu, že Sókratés i Prótagorás na konci zastávají opačný názor vůči tomu, se kterým začínali (361a-c). Podobně jako v Lachétovi, kde se vysmívá statečnost, jde o jakýsi vtip. Personifikovaný "nastávající konec našich řečí" (361a4 - hémón hé arti exodos tón logón) se nevysmívá nešikovnosti či neschopnosti v jednání, ale myšlenkovým postupům obou hlavních mluvčích.

Přestože v dialogu vystupuje tolik sofistů (Prótagorás, Prodikos a Hippiás), nenajdeme tu "sofistický výsměch", který jsme objevili v Gorgiovi a Hippiovi Větším. Prótagorás tvoří jakousi výjimku mezi probíranými dialogy. Může tento fakt (spolu s přihlédnutím k nejnižší relativní četnosti katagelán) být znakem toho, že patří mezi dialogy ranější, v nichž se ještě prvek směšnosti a posměchu neobjevoval tak často?

Euthydémos

V Euthydémovi zní smích nejhlasitěji ze všech Platónových dialogů, protože se směje velká skupina lidí. Ve většině případů se jedná o posměch nebo výsměch mladému Kleiniovi, na němž cizinci Euthydémos a Dionýsodóros předvádějí své eristické umění. Přesto relativní četnost výskytu katagelán není úplně nejvyšší17 - to lze vysvětlit faktem, že v mnoha případech Platón popisuje jejich ryk slovem gelán (smát se), a nikoli katagelán. Gelán nás však v tomto textu nezajímá, takže se podíváme pouze na druhé sloveso.

Nejprve Sókratés o sobě říká, že se učí hrát na kitharu s malými dětmi. Ty se mu smějí nebo posmívají (katagelósi) právě kvůli jeho věku - že tak starý člověk ještě chodí do školy18 (Euthd. 272c4). Je to směšné, protože je to neobvyklé. Platónův Sókratés jako by si už zde připravoval svou sebeironickou pozici vůči cizincům Euthydémovi a Dionýsodórovi. Vůči nim se označuje za neznalého a za neodborníka a bojí se, že se mu za jeho filosofické pokusy vysmějí. A do pozice toho, komu se často pro jeho zvláštnosti vysmívají, se situuje téměř od začátku dialogu. Ale tento první výskyt nemá nic společného se sofistickým posměchem.

Na dvou místech (278d6, 279c9-d1 a d4) nacházíme tři výskyty katagelán, jimiž Sókratés zlehčuje sám sebe a svůj způsob vedení hovoru jako neumělý v očích cizinců. Ti by se nejenom bavili a smáli, když učiní něco neodborného a směšného - ale přímo by se posmívali. Alespoň je o tom Sókratés přesvědčen, a proto je žádá: Jestliže si povedu směšně (geloiós), neposmívejte se (ú katageláte) mi19 (278d5-6). Bylo by možné se smát samotné nešikovnosti či směšnosti Sókratova způsobu rozmluvy, jako se můžeme smát například zvláště "povedenému" přeřeknutí, aniž bychom se posmívali tomu, komu se to stalo. Sókratés se však obává, že smích cizinců a jejich nohsledů bude osobním výsměchem.

Jedna z těch směšností se objeví hned v následující replice. Sókratés klade otázku: "Zdalipak my všichni lidé se chceme mít dobře?" (278e4-5) Vzápětí si uvědomuje, že právě taková otázka může být směšná (zde však nedodává, že v očích cizinců). Směšná je proto, že na ni existuje jednoznačná a samozřejmá odpověď, která je všem známá. Pomocí "směšné otázky" se tedy nic nového nedovíme. "Směšná otázka" se vyskytuje i v jiných dialozích (např. Smp. 199d3, Phdr. 274c4, R. 456d11 - ve všech případech však je geloios), avšak v žádném z probíraných "sofistických".

Sókratova obava z posměchu se málem vyplnila i při úvaze o různých dobrech: Sókratés s Kleiniou zařadili mezi dobra kromě jiných moudrost (sofiá) a vzápětí také šťastný úspěch (eutychiá). Ale moudrost a šťastný úspěch je totéž, proto hovořit o tom jako o dvou různých věcech je jistě projevem neznalosti - a tedy je to směšné a ten, kdo to tvrdí, je směšný (279d). Sókratés si to však záhy uvědomil, a tím se posměchu cizinců - v tomto případě je zdůrazněno, že oni by se posmívali - vyhnul.

Poslední dva výskyty nás upomínají na Gorgia a Prótagoru. V prvním nejmenovaný muž přesvědčuje Kritóna, že filosofie sama i lidé, kteří se jí zabývají, jsou "daremní a směšní" (fauloi eisin kai katagelastoi - 305a7-8). Fauloi v tomto případě má zřejmě význam "špatný", "zlý" ve smyslu mravním. Spojení mravní špatnosti se směšností má blízko ke Kallikleovu odsuzování dospělých filosofů jako mužů, kteří nečiní to, co muž má činit. Tedy něco, co je hanebné či morálně nesprávné, je i směšné.20

Sókratés se zajímá o autora tohoto odsudku a o obor, jemuž se věnuje. Přitom dochází k obecnému závěru, že "v každém oboru je prostředních lidí a bezvýznamných mnoho, avšak vážných a vzácných je málo" (en panti epitédeumati hoi men fauloi polloi kai údenos axioi, hoi de spúdaioi oligoi kai pantos axioi - 307a3-5). V následující větě se Kritóna ptá: "Nuže, nevidíš, jak v každém z těchto oborů je většina lidí při každém úkonu směšných?" (en hekasté tútón tús pollús pros hekaston to ergon ú katagelastús horás? - 307a8-b1) Podle předchozí věty fauloi jsou mnozí (polloi), podle této mnozí ("většina" - polloi) jsou katagelastoi. Fr. Novotný svým překladem fauloi jako "prostřední" v první z vět možná poněkud zastřel Sókratův záměr spojit se směšností faulos ve smyslu "slabý", "neschopný", "málo zkušený", "málo zběhlý". Pak by byl směšný ten, kdo by dělal to, co pořádně neumí. S tímto typem směšnosti jsme se setkali v Gorgiovi (filosof ve veřejném životě a politik ve filosofických rozpravách) i v Prótagorovi.

 

Najdeme však v Euthydémovi posměch, který byl typický pro Hippiu a Póla? Tedy vyskytuje se zde "sofistický posměch"? Euthydémos a Dionýsodóros se neposmívají, pouze se smějí (gelán - 273d1, meidián - 275e4). Přesto můžeme sofistický posměch vystopovat.

Když se Sókratés obává, že se cizinci vysmějí jeho neodbornosti, předpokládá, že jeho postup jim připadne z výšin jejich moudrosti nízký či nepřesný (jejich moudrost je tak úctyhodná, že Sókratés cizince označuje přímo za bohy - 273e-274a). Cizinci se však neposmívají, možná i z toho důvodu, že jim v Sókratově řeči nic směšné nebo neodborné nepřipadá. Smích, který vzbuzují u svých nohsledů svými řečmi, je totiž mnohem vulgárnější a primitivnější než posměch, který může vyvolat Sókratovo uvažování. Humor cizinců je přirovnán k nepříliš duchaplné zábavě, při níž někdo zezadu odtáhne stolici, na kterou si právě někdo sedá, a ten potom spadne na záda21 (278b-c). Takovým lidem stěží přijde k smíchu, když se někdo ptá na samozřejmou věc, nebo když tutéž věc započítá dvakrát do seznamu dober jako Sókratés.

Přestože se cizinci neposmívají, Sókratés jako by jim posmívání podsouval. Jako by opět chtěl Platón čtenářům vsugerovat, že právě to se dá od sofistů čekat. Budou se posmívat na základě svého přesvědčení o tom, že jejich vědění či moudrost je "lepší" a že Sókratův postup a myšlenky jsou nesprávné. Cizinci o sobě totiž tvrdí, že nejlépe ze všech lidí dokáží dát učením zdatnost (273d8-9) a také přivést k zájmu o filosofii a k pěstování zdatnosti (274e8-275a2). Zvláště Dionýsodóros se k Sókratovi opravdu chová velmi povýšeně a sebejistě s vědomím své nadřazené moudrosti (287b, d, 295c). Proto Sókratova obava z posměchu nebyla nemístná.

Avšak během celého dialogu se podle očekávání ukazuje, že "dovednost" cizinců spočívá v eristických kličkách (např. že všichni znají všechno, jestliže znají aspoň jednu věc - 293b nn.) a ve svévolném postupu, při němž druhým nedovolují přesně vyjádřit své myšlenky a námitky (287a-d, 295b-296c).

Shrnutí

Ve zkoumaných dialozích se katagelán často objevuje v následujícím významu: Někdo je neochvějně přesvědčen o správnosti svého názoru nebo jednání, a proto považuje odlišný názor nebo jednání někoho jiného za natolik mylné, že je hodno dokonce posměchu. Ten "někdo", kdo je přesvědčen o své pravdě, je v našem případě sofista (nebo jeho žák - Kalliklés), tím, kdo posměch utrží, je v naprosté většině případů Sókratés. V dalším průběhu dialogů se ale vždy ukáže, že sofistovo sebevědomé přesvědčení o vlastní pravdě bylo neoprávněné a že jediný, kdo něco ví, je Sókratés. Tedy i posměch ze strany sofisty na adresu Sókrata byl nepodložený.22

V Gorgiovi, Hippiovi Větším a Euthydémovi Platón čtenáři naznačuje, že některým sofistům byl tento přístup vlastní (můžeme připočítat i jediný výskyt katagelán v Hippiovi Menším). Jmenovitě se jedná o Póla, Kalliklea, Hippiu a Dionýsodóra. Platón však mezi sofisty rozlišuje a zřetelně dává najevo, že tato charakteristika se netýká Gorgia (to je zřejmé z kontrastu vůči Pólovi a Kallikleovi). Ani Prótagorovi nebo Prodikovi (dialog Prótagorás) tato vlastnost připsána není.

Přesto tento způsob hovoru u některých sofistů může být důvodem, proč zvláště v Gorgiovi, Hippiovi Větším a také Euthydémovi převažuje katagelán nad geloios.

Katagelán ve zkoumaných dialozích tedy nemá přímou filosofickou relevanci (snad s výjimkou jedné pasáže z Prótagory). Spíše Platónovi slouží jako prostředek pro charakteristiku postav. To ovšem nemusíme chápat jako záležitost pouze dramatickou, které zcela schází vztah k filosofickým myšlenkám. Uvedení různých postav Platónovi umožňuje podat např. nadšenou obhajobu rétoriky (slovy Gorgia), i když on sám takovou rétoriku odsuzuje. Navíc jestliže pro Platóna ještě filosofie nebyla pouze ryzí teorií, nýbrž i životním postojem (Patočka), tedy něčím, v čem se charakter člověka bezprostředně odráží, pak může pomocí charakteristiky postav podávat informace i o jejich filosofických stanoviscích. Katagelán je pak jedním z prostředků, jichž Platón užívá, aby plasticky vykreslil postavy svých dialogů a aby jimi hlásané myšlenky a hájené filosofické postoje získaly na přesvědčivosti.


Poznámky:

1 Číselné údaje byly zjištěny s pomocí databáze Thesaurus linguae Graecae (TLG).

2 Ti túto, ó Póle? Gelás? Allo au túto eidos elenchú estin, epeidan tis ti eipé, katagelán, elenchein de mé?

3 Pólovy zvyky mohl samozřejmě znát Platón jako autor dialogu.

4 Tento jeho sklon se projevuje i v některých odpovědích na Sókratovy otázky, v nichž užívá ironie: "To je nějak těžká věc, Sókrate, usvědčit tě z omylu! Zdalipak by tě i dítě, neusvědčilo, že nemáš pravdu?" (470c4-5) Nebo: "Však tohle je asi ještě těžší než ono, Sókrate, vyvrátit to!" (473b8-9) Posměšná ironie se objevuje i v Pólově odvolání na Athéňany jako svědky jeho názoru (471c-d).

5 Ovšem Pólos nemá příliš vlastních názorů. Pouze když kritizuje Gorgiu za to, že rétoriku spojil se spravedlností a dobrem (461b-c), hájí názor odlišný od mínění většiny. Dále se však i on stejně jako dříve Gorgiás "zastyděl" (podle Kalliklea stud nebo ostýchavost jsou důvodem, že někdo nestojí pevně na svém názoru, pokud se jeho názor zásadně odlišuje od obecného mínění (482d-e); i "rétoriku studu" Sókratés přejímá a obrací proti Kallikleovi (487b-e, 508b-c)). Proto se Pólos později odvolává na názor "dítěte" (470c4-5) a Athéňanů (471c-d). Skutečný vlastní postoj, odlišný od běžného mínění, nacházíme až u Kalliklea.

6 To je ta narážka na Póla a Kalliklea, kteří už byli donuceni sami sobě protiřečit.

7 Podle Sofisty 241e je směšný ten, kdo je nucen sám sobě v řeči odporovat; podle 7. listu 343c-d se zdá, že bylo obvyklé, aby posměch utržili dotazovaní od tázajících, pokud jsou jejich názory vyvráceny. V antickém světě tedy asi běžně provázel posměch toho, kdo v rozhovoru nedokázal hájit svou myšlenku. Proto Sókratés zdůrazňuje, že pro něj je významnější jiný typ posměchu či směšnosti.

8 Viz Thesleff, H., Studies in Platonic Chronology, Helsinki 1982, str. 88 nn.

9 Jak je z této věty vidět, autor používá katagelastos einai ("být směšný", "být předmětem posměchu") jako synonymum s gelóta oflein, tedy s "utržit posměch".

10 Přesně to učinil Pólos v Gorgiovi.

11 Ponéron g`, ó Sókrates, gelóta; hotan gar pros tauta eché men méden hoti legé, gelá de, hautú katagelasetai kai hypo tón parontón autos estai katagelastos. Za povšimnutí jistě stojí, že v textu opět máme synonymně gelós, katagelán a navíc také gelán - smát se.

12 Spojení směšnosti s bitím se nachází i v Gorgiovi. I Kalliklés chtěl bít toho, kdo se v dospělosti chová jako dítě, protože to je jednak směšné, ale také nesprávné. Natolik nesprávné, že se nelze jenom smát, nýbrž je třeba toho provinilce násilím napravit. V případě Hippia ovšem asi nejde o nápravu, ale opravdu o zlobu nad jeho nechápavostí a sebejistotou.

13 Pěkný doklad takového vylíčení sofisty se objevuje i v dialogu Sofistés. Kdyby chtěl Theaitétos - píše Platón - sofistovi vysvětlit, co míní přeludovým uměním a co je obraz, poukazem na smyslové jevy, jako jsou obrazy na vodních plochách a zrcadlech, obrazy malované a podobně, sofista se mu vysměje (katagelasetai) a bude se tvářit, že nic z těchto jevů nezná. Bude požadovat čistě rozumové argumenty, protože v oblasti rozumového uvažování bude mít větší možnost skrýt správný výměr sama sebe (Host s Theaitétem musí projít rozsáhlou úvahou o jsoucnu a nejsoucnu, než se jim podaří sofistu definovat - Soph. 239e nn.). Vidíme, že sofista se staví na pozici, která se mu právě teď hodí (protože nechce být postižen výměrem jako přeludník a kejklíř), a z ní se vysmívá odlišným postupům. Snad můžeme předpokládat, že za jiných okolností by sofista požadoval zase odkazy na smyslová data a nikoli deduktivní argumentaci. Takový sofista by byl ještě nepříjemnějším společníkem než Hippiás, protože by svá přesvědčení, na jejichž základě se vysmívá všemu odlišnému, měnil podle toho, jak by se mu to hodilo.

14 Že se nejedná o posměch vlastní pouze sofistům - a to ani u Platóna, dokumentuje i Faidros: Sofoklés a Eurípidés by se vysmáli tomu, kdo by o sobě tvrdil, že dokáže skládat tragédie v podobě, v jaké se mu zachce, ale přitom by nevěděl, v čem podstata skladby spočívá (Phdr. 268d)

15 To, co způsobuje, že občas podléháme libosti, místo abychom jednali podle vědění.

16 Ei men ún tote euthys hýmín eipomen hoti Amathiá, kategeláte an hémón; nýn de an hémón katageláte, kai hýmón autón katagelasesthe.

17 Navíc si všimněme, že některé dialogy, které se nalézají v tabulce relativní četnosti před Euthydémem, jsou podstatně kratší a mají nízký počet výskytů, takže statistická chyba při výpočtu relativní četnosti může být podstatně větší.

18 Stejného posměchu se Sókratés obává v Menexenovi, když má pronést řeč, kterou slyšel od Aspasie. Pronášet řeč považuje za "hraní si", proto se ostýchá: "Ale snad se mi vysměješ, jestliže se ti bude zdát, že já, tak starý, si ještě hraji." (Menex. 236c8-9)

19 Ean ún doxó hýmín idiótikós te kai geloiós auto poiein, mé mú katageláte.
Stejná žádost se objevuje v Hippiovi Menším (je to jediný výskyt katagelán v tomto dialogu): "Zdalipak bys mi prokázal ještě tu laskavost, aby ses mi nesmál (mé mú katagelán), jestliže stěží chápu, co se mluví, a mnohokrát se ptám? Nuže pokus se klidně a vlídně mi odpovídat."

20 Na podobné případy narazíme i v Apologii a Kritónovi. V Apologii se Sókratés dovolává Achillea, který neváhal obětovat svůj život, jen aby zabil Hektóra, a tak pomstil smrt svého přítele. Pokud by to neučinil, byl by na posměch (Apol. 28c-d), protože by se podle Sókrata dopustil něčeho hanebného (aischron ti - 28c3). Posměch zde nemá nic společného s komičností a smíchem, nýbrž spíše s pohrdáním a odsouzením.

Stejného výsměchu se obává Kritón, když přemlouvá Sókrata k útěku: Pokud jej s přáteli nezachrání, když tu je možnost záchrany, bude to pro ostatní znakem jejich zbabělosti a nestatečnosti - a to bude pro ně výsměchem (Crito. 45e-46a). I Kritón chápe tento výsměch jako odsouzení morálního nedostatku (46a3).

21 Protože se to dělá dodnes, jde možná o jednu z nejstarších tradic.

22 Na rozdíl od zmíněných Sofoklea a Eurípida ve Faidrovi nebo od "odborných matematiků" (hoi deinoi), kteří se v Ústavě posmívají, když se někdo pokouší v myšlenkách dělit pojem jednotky (R. 525e1). Zde se jedná o výsměch skutečných odborníků vůči těm, kdo se v jejich oboru dopouštějí zásadních chyb.


File translated from TEX by TTH, version 2.00.
On 08 Nov 2001, 08:50.




Published by the Department of Philosophy, Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, Czech Republic.
ISSN: 1212-9097