Dějiny - cesta člověka podle Gadamera a Bultmanna
Toto zamyšlení nad dvěma odlišnými a zároveň podobnými přístupy k dějinám by mohlo přispět k dalšímu rozšíření povědomí české filosofické i nefilosofické veřejnosti o nejrůznějších postojích k problematice dějin. Budeme se zabývat pohledem na dějiny jak z filosofické, tak z teologické strany hermeneutiky. Filosofičtější pojetí bude zastoupeno názory Hanse-Georga Gadamera (1900), teologičtější nám zase zprostředkují úvahy jednoho z představitelů tzv. dialektické teologie, Rudolfa Bultmanna (1884 - 1976). H.-G. Gadamera snad na těchto stánkách nebude třeba více představovat.

Pro snadnější orientaci v Bultmannových východiscích uvedeme, že se Bultmann ve své teologii zaměřuje na problém přijetí Nového zákona a evangelijní zvěsti současným moderním člověkem. Podle Bultmanna je obraz evangelijního světa příliš mytologický, a to jej modernímu člověku odcizuje a činí nepochopitelným. Bultmann však neusiluje o eliminaci mytických prvků tak, jak se o to pokoušela liberální teologie. Svou teorii "demytologizace" zakládá na existenciálně-dějinné interpretaci nesrozumitelných mytických prvků, která chápe skutečnost jako skutečnost dějinně existujícího člověka. Základním znakem autentické existence člověka je přitom dějinně podmíněná otevřenost pro budoucnost.

Naši úvahu můžeme otevřít Bultmannovým výrokem, že "v podstatě každá interpretace dějin předpokládá nějakou hermeneutickou metodu, metodu rozumění... "1. Možnost rozumění spočívá v tom, že interpret - v našem případě filozof dějin či historik - se o dějiny zajímá určitým způsobem, kterému jsou pak podřízeny i otázky, na které hledá odpověď, a jimiž jsou tudíž také určeny a předurčeny2 jednotlivé koncepce pojetí dějin.

Gadamer

Z dosavadních teorií lze rozeznat následující způsoby zájmů: vědecko-historický, psychologický, estetický a zájem týkající se pochopení člověka. Pochopení člověka je společným podnětem i "cílem"3 společným Gadamerovi i Bultmannovi. Představíme si obě koncepce těchto myslitelů s důrazem na jednotlivé body jejich tezí, ukážeme na podobnosti i rozdílnosti v nich a závěrem porovnáme celkový styl myšlení, který na nás z těchto dvou podání působí.

Gadamer se ve svém pojetí dějin nechal inspirovat několika filozofy hermeneutiky a dějin. Kromě jiných jsou to, jak si ukážeme, Friedrich Ernst Daniel Schleiermacher, Johann Gustav Droysen, Wilhelm Dilthey a Martin Heidegger. V návaznosti na Schleiermachera používá pojem "univerzálních dějin", který spojuje s myšlenkou souvislosti světových dějin. Gadamer je přesvědčen, že lidé při zkoumání dějin hledají souvislosti, které jim mohou pomoci v pochopení dějin i svého místa v nich. Jedná se především o "souvislost života" (Zusammenhang des Lebens), kterou se také zabývá Schleiermacher a Droysen.

Zde se připojuje vliv Diltheyovy myšlenky o "dějinné souvislosti" (geschichtlicher Zusammenhang)4, kterou Gadamer rozšiřuje o pojmy "souvislost sil" (Zusammenhang der Kräften) a "souvislost působení" (Wirkungszusammenhang) dějin. Tyto souvislosti chápe jako to, co vůbec tvoří a umožňuje rozumění, neboť tím, jak je která věc v minulosti vykládána, vstupuje do procesu rozumění, získává "horizont minulosti", který by nám pro správné a úplné pochopení oné věci chyběl. Vyplývají vlastně ze vztahů mezi událostmi.

V nich dále nachází tzv. dějiny působení (Wirkungsgeschichte), to znamená uvědomění si faktu, že to, co je pro nás důležité a co v dějinách také stále hledáme, je to, co z nich na nás působí, co je stále živé, co se "nabízí" k interpretaci a také se jejím objektem stává.5 (S tímto hledáním a nacházením "působícího" se v praxi setkáváme třeba v dějinách literatury či v dějinách umění.) 

Gadamer také zdůrazňuje, že dějinné události a epochy, ať jsou si jakkoli podobné, jsou stejně (a proto!) jako lidské bytí neopakovatelné. Nelze tedy dějiny chápat jako cyklické, ale pro onu podobnost jsou Gadamerem nahlíženy jako spirála.6 Uvědomuje si dále, že tato podobnost může svádět k vyvozování určitých zákonitostí, ale upozorňuje na to, že tyto jsou pak příliš obecné na to, aby bylo možné na jejich základě předvídat další průběh dějin7. Charakter dějin se podle něj nezakládá na vztahu původu, působení a následku, jak jsme tomu zvyklí v přírodních vědách. Vše, co v dějinách můžeme očekávat, je nevypočitatelné, neplánovatelné a nepředvídatelné. Úsilí o plánování a předvídání budoucnosti stojí v nepřekonatelném rozporu se základní křesťanskou zkušeností o neprohlédnutelnosti Božího rozhodnutí8.

Pod Diltheyovým vlivem směřuje Gadamer otázky dějin na lidský život a jeho smysl. Vždyť ve skutečnosti lidstvo za otázkou dějin nevidí a nehledá problém vědeckého poznání, nýbrž vlastní uvědomění si života. Filozofické zkoumání se tak nemá zabývat tím, že lidé mají dějiny, ale spíše tím, že člověk sám je dějinným. Zdůrazněním "mají" a "je" chceme upozornit na zásadní rozdíl mezi Diltheyovým názorem, že význam se odkrývá v odstupu rozumění, a Gadamerovou myšlenkou, že význam se zpřístupňuje tím, že my sami vstoupíme9 do souvislosti působení dějin. Lépe řečeno: uvědomíme si, že jsme jejich součástí se všemi předsudky, znalostmi, city apod. Gadamer dokonce Diltheye obviňuje, že "se mu teoreticko-poznávací subjekt jeví jako bezkrevná abstrakce"10.

Nedá se ovšem říci, že by Gadamer "odstup" přímo zavrhoval, ale zapojuje jej do dialektiky odstupu a osvojení. V jeho pojetí odstupu si člověk stále uvědomuje, že je dějinný, ale využívá toho, že právě v čase a v průběhu dějin si může klást takové otázky, jaké si ve své době jeho předkové klást nemohli. (Na tomto místě je nutné také připomenout, že Gadamer je přesvědčen o zásadním významu způsobu kladení otázek pro teorii výkladu vůbec.) Osvojení jakoby využívá podobnosti jednotlivých událostí i celých období v dějinách. Historik má přijmout kategorie oné doby, např. myšlenková hnutí, a snažit se je pochopit pomocí analogie. Tato teze o dialektice odstupu a osvojení ještě není propracovanou historickou metodou, nicméně je rozhodně zajímavým podnětem.

V úvaze o dějinnosti lidského pobytu můžeme jasně rozpoznat vliv Heideggera. Gadamer si díky němu také uvědomuje časovost lidského bytí a zakládá svou hermeneutickou ontologii dějin na dialektice vznikání (Werden) a zanikání (Vergehen), kontinuity a diskontinuity, existenciálního okamžiku a dějinně-časové souvislosti. Poukazuje také na podmínky jednotlivých dějinných zkoumání a řazení: "historický rozum existuje jen proto, že lidský pobyt je časový a dějinný. Světové dějiny existují jen proto, že tento časový pobyt člověka "má svět". Chronologie existuje jen proto, že dějinný pobyt člověka je sám časem."11

Tím, že Gadamer člověku "nedovoluje vystoupit" z běhu dějin, vlastně vytváří podmínky pro svou tezi o předsudku (Vorurteil), tezi o nemožnosti zavrhování předsudků a nesprávnosti snahy eliminovat je. Domnívá se totiž, že požadavek historického rozumění, spočívající v její tzv. bezpředsudkovosti, je zcela nesprávný.12 Neboť přes všechny snahy historiků a filozofů dějin vypracovávat danou problematiku z nezatížených a pravdivých pramenů pomocí spravedlivé a opatrné kritiky, vždy na konci všech pramenných a svědeckých kritik stojí poslední měřítko věrohodnosti, které nezávisí na ničem jiném než na tom, co se považuje za možné a "připravené" k věření. "Tak jako skutečný život, tak také dějiny nás oslovují pouze tehdy, když mluví o věcech a lidech a časech, o kterých již máme dřívější úsudek."13 Navíc nelze rozeznat, zda se jedná o předsudky "pravé", které nám v rozumění pomáhají, nebo "falešné", které jsou spíše zavádějící.14 Jediným, ale také nikoli zcela spolehlivým způsobem rozlišení a určení těchto dvou "typů" předsudků je časový odstup15.

Gadamer vzájemnou souvislost rozumění a předsudků objevuje především u Heideggera, který tuto skutkovou podstatu označuje jako tzv. hermeneutický kruh16. Znamená to, že rozumíme pouze tomu, co už známe, chápat věci můžeme pouze pomocí nám již známého, které při tomto procesu do poznávané věci vkládáme. Tento kruh je univerzálním kruhem, neboť každé rozumění je podmíněno určitou motivací nebo předsudky. Podle Gadamera je poznání dějin možné pouze tímto způsobem. Historik nemůže obsadit nějaké "mimodějinné" stanoviště a zaujmout "mimočasovou" pozici! "Na počátku veškeré historické hermeneutiky proto musí stát řešení abstraktního protikladu mezi tradicí a historií, mezi dějinami a jejich poznáním."17

S předsudkem v Gadamerově koncepci úzce souvisí také tradice a autorita, neboť předsudky jsou vlastně předmínění, která máme jako příslušníci různých tradic, popřípadě která jsme (i svobodně!) převzali od autorit. Gadamer se domnívá, že námitky historismu - totiž, že tlak tradice na člověka by měl být natolik omezen, aby nás neovládala - jsou zcela neoprávněné (stejně jako tomu je s nároky na odstranění předsudků). Tradice nás podle něj determinuje v případě, kdy si ji uvědomujeme a víme o ní, stejně jako v případě, kdy ji neznáme.

Dále také nesouhlasí s myšlenkou, že by historik jako vědec mohl být na tradici nezávislý. Tak jako si nemůžeme dovolit zapomenout tradicí přinášený zdroj poznatků třeba v matematice, je to podle něj nemožné i v ostatních vědách a poznání vůbec.18 Tradice je způsobem předporozumění, který stále zachovává a uchovává kontinuitu, třebaže se ji lidé snaží změnit nebo přerušit (např. v revolucích). Gadamer klade na význam tradice tak velký důraz, protože je přesvědčen, že pro porozumění dějinám je reflexe tradice naprosto nezbytná.

Podobně se také pokouší o správný výklad autority. Vidí v ní jakýsi zdroj předsudků (v předchozím, tedy kladném slova smyslu). Každá autorita byla ve svém čase vytvořena na základě tehdejšího poznání, a proto "správně chápaný smysl autority nemá se slepou komandantskou poslušností nic společného"19. To, že má autorita vlastnost poroučet, není její podstatou, nýbrž následkem. Tyto Gadamerovy pokusy o rehabilitaci tradice s předsudky a autoritou se však setkaly i s odmítnutím, především u J. Habermase.

Dosud jsme se zabývali jednotlivými úseky Gadamerova pojetí dějin. Pro získání celkového obrazu musíme vzít v úvahu,  co zaštiťuje jeho úvahy -  křesťanská víra. Ve své syntéze historického indeterminismu a dějinného teleologismu zdůrazňuje, že v dějinách nepochybně existuje skutečný plán a řád spásy, který je předem dán Boží prozřetelností.20 Domnívá se, že dějiny by bez křesťanství byly dějinami úpadku. Až s příchodem křesťanství byla totiž rozpoznána neopakovatelnost lidského bytí jako jeho vlastní podstata. V souvislosti s tím je nutné chápat biblické dějiny jako skutečné dějiny a nesnažit se to mýtické v nich eliminovat, nýbrž interpretovat. Tuto myšlenku přebírá, jak si ukážeme, od Bultmanna. Poukazuje na to, že zde svědci historických událostí a autoři historických pramenů - evangelisté - popisují události, které přesahují jejich horizont porozumění. Lidský pobyt je konečný, a přece se vztahuje k Nekonečnému!

Až Kristův vykupitelský čin dává lidským dějinám nový smysl.21 Dějiny se stávají a jsou neustálým rozhodováním pro Boha či proti Bohu. Mají vlastní, pozitivní smysl - jsou cestou ke spáse. Snaha o jejich sekularizaci, o sekularizaci křesťanských dějin spásy (Heilsgeschichte) např. v době racionalismu, vedla k "fatálnímu moralizujícímu přesvědčení o vlastní neomylnosti a k směšné domýšlivosti pokroku"22. Na druhou stranu nenásilné přijetí a přejímání jejich nejen etických momentů v sekularizovaném světě je nepochybné a významné, a proto Gadamer navrhuje chápat dějiny prostřednictvím otevřenosti pro křesťanskou tradici.

Bultmann

Při představování Bultmannových tezí je nemožné nepoukázat na jeho nejvýznamnější přínos hermeneutice - metodu demytologizace (Entmythologisierung). Znamená, že mýtické se nemá eliminovat, nýbrž interpretovat. Jak nejjasněji předkládá ve svém článku K problému demytologizace (Zum Problem der Entmythologisierung)23, lze tímto způsobem vykládat také dějiny, a to tzv. existenciální interpretací, kterou si dále ukážeme a kterou zakotvuje především ve filozofii M. Heideggera.

Pro Bultmanna dějiny znamenají proces, pohyb, v němž nejsou jednotlivé události bez souvislostí, nýbrž jsou propojeny řetězcem příčin a následků. Toto propojení je způsobeno silami, které v tomto procesu působí.24 Tento proces je podle něj polem lidských rozhodnutí. Tvrdí dokonce, že se dějiny mohou stát srozumitelnými pouze tehdy, jestliže jsou takto nazírány. Rozhodnutí člověka se může uskutečnit na základě jeho porozumění sobě samému a svým možnostem. Způsob nazírání dějin, ve kterém se vyjevuje působení možností lidského sebeporozumění (současného zároveň s minulými) Bultmann nazývá "existenciální interpretací", neboť se (tato interpretace - pozn. autorky), pohnuta existenčním tázáním interpreta, táže po existenciálním pochopení právě v dějinách působícím.25

Jestliže si i nadále budeme při sledování Bultmannových úvah o dějinách vědomi, že jsou vytvářeny na základě této "existenciální interpretace", budeme jim moci snáze porozumět. Bultmann se nepochybně inspiroval v Heideggerově pojetí člověka, jehož pobyt je časový a dějinný. Člověk jako jedinec se stává ústřední otázkou, vlastním subjektem dějin.26 Jeho výjimečnost v procesu dějin mu zajišťuje fakt, že je činný. To předpokládá jeho schopnost rozhodnout se, být odpovědný, což se zakládá na již zmíněném sebeporozumění. V podstatě se úvahy o těchto třech podmínkách točí v kruhu, neboť jsou jedna na druhé závislé. Jestliže si člověk porozumí (správně - tedy existenciálně), je schopen rozhodnout se, a "uskutečnit" tak odpovědnost. Na druhou stranu snaha porozumět si je už vlastně jakýmsi vyjádřením odpovědnosti za svá rozhodnutí, za jejich pochopení.

V bezprostřední návaznosti na Heideggera se Bultmann snaží ukázat, že právě v procesu dějin se člověk může stát "autentickým" či "neautentickým". Záleží mimo jiné na tom, jak také chápe dějiny vůči sobě samému, zda je chápe jako oslovení a závazek. "Autentickou bytností člověka je totiž život v činech."27 V těchto činech, které jsou zároveň dějinnými událostmi, se člověk rozhoduje pro minulost, vyjadřuje a uskutečňuje v nich své vyrovnání se s minulostí, zaujmutí stanoviska, odpověď. Zároveň je každá přítomnost zpochybňována a vyzývána budoucností, která teprve ukáže, co je pochybeným a co správným. Jestliže si toto člověk uvědomí, otevře se budoucnosti a bude k ní směřovat. "Člověk není nikdy u cíle, je stále na cestě, stále za něčím směřuje, žádná přítomnost ho neuspokojí."28 U lidských činů je podstatné to, že jsou "chtěné" , což pro ně znamená určitý závazek. Musíme si také uvědomit, že tyto činy a historické události vůbec se do našeho zkoumání dostávají vždy pouze na základě jejich smyslu a významu (např. význam skutečnosti, že Sokrates vypil číši bolehlavu).29 Bultmann tak odlišuje lidské činy od přírodních daností a událostí, které jsou přesto nějak pro lidské dějiny významné a které nazývá "příhody" a "dopuštění".

Zde již jasně vidíme důvody, proč se Bultmann vydává zcela jinou cestou než liberální teologie, která vládla v křesťanském protestantském myšlení v předcházejícím období. Tato se totiž snažila nahlížet věci pomocí tzv. historicko-kritické metody, která (podobně jako v historismu ve filozofii) rozděluje dějiny a historika je zkoumajícího na objekt a subjekt. To je pro Bultmanna, stejně jako pro Gadamera,30 nepřípustné. Podle něj "prvá historická otázka vyrůstá z historického pohnutí subjektu, člověka, jenž cítí svou odpovědnost"31. To znamená uvědomit si dosah faktu, že historik je zároveň člověkem, se všemi svými předporozuměními a především svou dějinností a neustálou! přítomností v dějinách.32 Bultmann toto nazývá existenciální setkání s dějinami. 33

 

Historikova subjektivita neznamená, že jeho obraz dějin je nutně zkreslený, znamená pouze, že jeho pohled a výzkum vychází z jeho zájmu, který je dán jeho životním vztahem (Lebensverhältnis) ke zkoumané věci - k dějinám. Historik nemůže pozorovat dějiny z nějakého neutrálního stanoviska mimo dějiny, nýbrž samo jeho pozorování je dějinný proces."34 Jen takový historik, který si vlastní dějinnou existenci uvědomuje a poznává ji, je schopen dějinám naslouchat, rozpoznávat smysl dějinnosti. Znamená to v přítomnosti odpovědně nahlížet dědictví minulosti a vyvozovat z něj smysl odpovědnosti za budoucnost. V tomto propojení minulosti, přítomnosti a budoucnosti na základě odpovědnosti, přítomné ve všech těchto dějinných úsecích za všechny, spočívá jednota dějin.

 

Zajímavé jsou také Bultmannovy úvahy o smyslu dějin. Upozorňuje na to, že podnět k tázání se po smyslu dějin dalo židovsko-křesťanské pojetí dějin, neboť bylo určeno eschatologií. Ke zhodnocení celkového smyslu je totiž nutno znát i konec a právě nárok na tuto znalost si křesťanství přivlastňovalo. Bultmann se však domnívá, že člověk vně dějin nikdy stát nemůže a nebude moci, a proto ani objektivně žádný celkový pohled na dějiny nezíská.35 To ale nevadí, protože tak "o smyslu dějin můžeme mluvit jako o smyslu okamžiku, který je smysluplný jako okamžik rozhodnutí"36.

Určité řešení pro větší nadhled pro řešení otázky smyslu dějin dává podle Bultmanna křesťanská víra. Říká, že "ve víře křesťan získal stanoviště mimo dějiny, ne však jako někdo, kdo je z dějin vyňat"37. Podle něj je to způsobeno paradoxem křesťanské existence, která je určitým způsobem odňata ze světa, ale zároveň zůstává ve světě, ve své dějinnosti. Tím určitým způsobem odnětí ze světa je samozřejmě víra. Znamená to osvobození od sebe sama, od determinace svou vlastní minulostí. Teprve při vědomí takovéto svobody se může člověk skutečně odpovědně rozhodovat.

Bultmann povzbuzuje člověka v hledání sebe sama i smyslu, který má život každého z nás: "Člověka, který si stěžuje: ,nevidím smysl dějin, a proto můj život, vpletený do dějin, nemá smysl`, je nutné vyzvat : ,Neohlížej se po univerzálních dějinách, spíše se musíš dívat do svých vlastních, osobních dějin. V každém momentu tvé přítomnosti se nachází smysl dějin a nemůžeš mu přihlížet jako divák, ale uvidíš ho jen ve svých odpovědných rozhodnutích. V každém okamžiku dřímá možnost stát se eschatologickým okamžikem. Musíš ji probudit.` "38

 

Po předložení Gadamerovy a Bultmanny koncepce dějin je tedy patrné, že ačkoli se v několika bodech odlišují, což je způsobeno také rozdílným polem jejich působnosti v teologii a ve filosofii, v zásadě lze poukázat na podobnosti, ať už v přístupu k předsudkům a předporozumění, zdůraznění nutnosti sebeporozumění, podtržení dějinnosti člověka nebo v nalezení zvláštního smyslu křesťanství pro možnost chápání dějin. Tak je zřejmá významná úloha hermeneutické metody ve filosofickém i teologickém přístupu k dějinám.


Poznámky:

1 Bultmann, Rudolf: Dějiny a eschatologie, překlad B. Horyna, OIKOYMENH, Praha, 1994, s. 89.

2 Myslím, že můžeme říci "předurčeny" na základě jakéhosi "předběžného rozumění", ze kterého onen způsob zájmu vyrůstá (podobně i Dilthey).

3 Jedná se o "cíl", ke kterému se budeme stále pouze přibližovat - jde o proces!

4 Dilthey tuto "souvislost" nehledá v abstrahování všeobecného, nýbrž v jednotlivém prožitku (Erlebnis), který vždy už je celkem (Ganzheit) významu. Jednotlivý prožitek je díl celku běhu života.

5 Zde jde o zřejmý vliv Droysena.

6 Tímto názorem se shoduje s filozofem dějin Giovanni Battistou Vicem.

7 V názoru o nepředvídatelnosti dějin se Gadamer neshoduje pouze s Vicem, nýbrž také s Karlem R. Popperem.

8 Gadamer, Hans-Georg: Kleine Schriften I., J.C.B. Mohr, Tübingen, 1967, s.193.

9 I u Bultmanna si ukážeme jeho důraz na to, že člověk v dějinách "stojí".

10 Gadamer, Hans-Georg: Wahrheit und Methode, J.C.B.Mohr, Tübingen, 1972, s.478, není-li uvedeno jinak, jedná se o překlad autorky.

11 Gadamer, Hans-Georg: Kleine Schriften I., s. 7.

12 Kritizuje také fakt, že je tento požadavek kladen i v běžné lidské zkušenosti.

13 Tamtéž, s. 8, zvýraznění autorka.

14 Gadamer je v tomto směru do jisté míry ovlivněn také Hegelovým pojmem zkušenosti, kdy žádná zkušenost není možná bez předchozí zkušenosti, kterou při získání oné nové zkušenosti vždy přehodnocujeme a očekáváme její potvrzení či nutnost korekce. Každý nový úsudek se hned zase stává předsudkem, tedy se stává otevřeným dalšímu přehodnocení.

15 Gadamer, Hans-Georg: Wahrheit und Methode, J.C.B. Mohr, Tübingen, 1965, s. 282. V roce 1985 opravil "jediným" na "často".

16 Gadamer zde vychází z Heideggera, který výše popsaný proces zpracoval a pojmenoval jej "hermeneutický kruh". Tento proces sám však už ve svých tezích popsal a představil Friedrich Ast.

17 Tamtéž, s. 267.

18 Gadamer, Hans-Georg: Wahrheit und Methode, J.C.B.Mohr, Tübingen, 1990, s. 282.

19 Tamtéž, s. 264.

20 Gadamer, Hans-Georg: Kleine Schriften I., s.155.

21 "Člověk stojí v dějinách spásy určených jedinečným vykupitelským činem." Tamtéž, s. 2.

22 Philosophische Anthropologie, vyd. Gadamer, Hans-Georg, Vogler, Paul, Georg Thieme Verlag, Stuttgart, 1975, Gadamer, Hans-Georg : Schlußbericht, s. 382.

23 Bultmann, Rudolf: Glauben und Verstehen IV., Gesammelte Aufsätze, Berlin, 1973.

24 Bultmann, Rudolf: Dějiny a eschatologie, s. 94. Mezi tyto síly řadí lidské pudy, vášně, touhu po moci, ctižádost jednotlivců i skupin, ekonomické a sociální potřeby, vztahy k ideám a ideálům.

25 Bultmann, Rudolf: Glauben und Verstehen IV., s. 342.

26 Bultmann, Rudolf: Dějiny a eschatologie, s. 116.

27 Tamtéž, s. 117.

28 Tamtéž, s. 118.

29 Tamtéž, s. 94.

30 Viz výše, s. 2.

31 Tamtéž, s. 98.

32 Připomeňme Gadamerovu úvahu a jeho obvinění Diltheye výše.

33 Tamtéž, s. 96.

34 Tamtéž, s. 121.

35 Podobně Dilthey neukazuje na význam v konci dějin, ale naopak vybízí k pozornosti k okamžiku, který je pro celý (lidský) život rozhodující.

36 Bultmann, Rudolf : Glauben und Verstehen, s. 342.

37 Bultmann, Rudolf: Dějiny a eschatologie, s. 129.
Stejný názor zastával i Friedrich Gogarten, na nějž se Bultmann také odvolává.

38 Tamtéž, s. 129.


File translated from TEX by TTH, version 2.00.
On 06 Nov 2001, 12:15.




Published by the Department of Philosophy, Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, Czech Republic.
ISSN: 1212-9097