Hranice

Robert Spaemann: Grenzen. Zur ethischen Dimensionen des Handels. Klett-Cotta, Stuttgart 2001, 559 s.

V březnu 2001, rok před 75. narozeninami, vyšel německému filozofovi – etikovi Robertovi Spaemannovi (1927) v nakladatelství Klett-Cotta reprezentativní výbor studií věnovaný otázkám morální filozofie. Spaemann, který má v Německu pověst filozofa ostře komentujícího aktuální společensko-politické dění, je u nás znám díky překladu menší práce Základní mravní pojmy a postoje (přeložil Karel Hlavoň, Svoboda, Praha 1995). Tato práce, jejíž název zní v originále Moralische Grundbegriffe, byla přeložena do čtrnácti jazyků a v Německu se dočkala v roce 2000 již svého šestého vydání.

Spaemanovy morální intervence vůči aktuálním morálním tématům vyvolávají v Německu již nemálo let nejrůznější reakce. V poslední době bylo možné evidovat jeho převážně odmítavé reakce vůči liberálnímu přístupu k problému euthanazie a genetickým manipulacím, odmítavých reakcí se dočkaly úvahy australského filozofa Petera Singera, vztahující se k problému určení osoby a práv zvířat, pro „antropotechnické“ úvahy Petera Sloterdijka neměl Spaemann než slova naprostého odmítání, které místy hraničilo s osobní nevraživostí a „inkvizitorskou tvrdostí“. Jeho odpor proti takovému morálnímu sebeurčení, které koření ve svobodě (byť domnělé) a rozumu subjektu, i jeho rehabilitace klasického učení o přirozeném právu, mu vynesly u některých autorů označení konzervativního etika, který klade křesťanský obraz člověka proti nadměrným požadavkům technokratické moderny. Spaemannem identifikovaná stávající „neurčitost“ etiky má dostat pevné obrysy zakořeněním v lidské přirozenosti a Božské instanci. Mohu se pouze zeptat: je filozoficky korektní uzavřít při zdůvodnění etiky nakonec smlouvu s Bohem?
Grenzen – Hranice, s podtitulem O etických dimenzích jednání, nabízejí výbor ze Spaemannových fundamentálně etických úvah a stanovisek ke každodenním, politickým a morálním konfliktům, která autor zastával v uplynulých čtyřiceti letech a s nimiž často vstupoval do veřejných debat. Lze říci, že úběžníkem jeho intelektuálně-politické angažovanosti je křesťanství a morální přesvědčení vycházející právě z tohoto zdroje. Jeho přesvědčení vyjádřené ve výroku „Existují věci, kterých nesmí být člověk schopen“ jej vede k jistému druhu „etického fundamentalismu“, který bývá kritizován především těmi etiky, kteří se nechtějí skrýt pod ochranná křídla té či oné konfese. Podle Spaemannova přesvědčení utrpělo mravní jednání těžký úder posvěcením takového strategického a instrumentálního jednání, které sice vede k dobrým následkům, avšak prostřednictvím špatných prostředků. Spaemanovy Hranice jsou podle mého názoru pokusem vzdorovat konsekvencialismu, jako etice univerzálních strategiích optimalizace, dále funkcionálně, pragmaticky a utilitárně založené životní praxi v intencích morálně-utopické morální filozofie. Utopické však jen jeho představou o přirozenosti člověka – Spaemann totiž jinak ve všech svých článcích zdůrazňuje konečnost lidského bytí a odmítá představy o různých podobách světového étosu či všeobecné etiky. V pokusech získat z velkých světových náboženství nějakou univerzální kvintesenci spatřuje pouze nanejvýš problematickou instrumentalizaci náboženství prostřednictvím filozofie.

Hranice tvoří dva základní velké oddíly. První je věnován základním otázkám a tématům morální filosofie (Grundfrage): co vůbec je filozofická etika, jak praktická je etika? Spaemann dále objasňuje v jednotlivých částech prvního oddílu ty nezbytné pojmy, s nimiž etika operuje a které sám potřebuje pro zdůvodnění vlastního morálně filozofického stanoviska: přirozenost, jednání, racionalita, odpovědnost, ctnost, lidská důstojnost, násilí, štěstí a jeho dvojakost, hodnoty.

Druhý oddíl se nazývá Themen der Zeit, a obsahuje tudíž Spaemannova stanoviska, polemiky a úvahy k aktuálním tématům: filosoficko teologické pojednání o atomové bombě a atomovém zbrojení, jaké jsou hranice biologických a lékařských zásahů do lidského života, vztah hodnot a člověka ve válečném konfliktu na příkladu války v Kosovu – pochybnosti o použitelnosti morální rétoriky pro ospravedlnění válečných operací, debaty o odpovědnosti za dosud nenarozené, potraty, euthanazie – existuje právo na „dobrou“, odborně asistovanou smrt, pojetí osoby, trest smrti, ochrana zvířat, emancipace, smyslu výuky etiky ve školách, včetně vtipného výpadu proti práci vykonávané v neděli (Der Anschlag auf den Sonntag).

Domnívám se, že motivace Spaemannových úvah je poměrně zřetelná a dala by se vyjádřit následovně: obava, že západní civilizace směřuje k zásadnímu chybnému rozhodnutí v etických záležitostech, a jistota, že jedinou etikou, která by se mohla postavit proti tomto chátrání, je pouze nábožensky (tedy křesťansky) inspirovaná fundamentální etika metafyzického střihu. Nutno říci, že v tomto svém pevném přesvědčení je Spaemann skutečně důsledný, i když důvody, jež vedou ke generalizujícím charakteristikám západní civilizace a naději, že by nějaká etika (byť taková, která nedává přesné návody, ale vytyčuje „pouze“ nepřekročitelné hranice) mohla vystupovat v roli univerzálního „mesiáše“, mi unikají a myslím, že spíše než o důvody se jedná o přesvědčení, která jsou mnohdy poněkud zaslepená.

Spaemann někdy příliš snadno identifikuje nepřítele, který za vzniklou situaci v moderních společnostech může a prohlubuje ji: utilitarismus jako etika s univerzálně konsekvencialistickými tendencemi, sklon osvobodit a uvolnit lidské štěstí od otázky pravdy a jeho morální přiměřenosti, dále přesvědčení, podle nějž je morálka podřízena politickému realismu a ekonomickým tlakům. Ve všech těchto oblastech Spaemann hledá (a nachází) možnosti rehabilitující teleologii klasického střihu. Při teleologických úvahách v morální filozofii však bývá nakonec otázka zdůvodnění a platnosti (v tomto případě etiky) se značným rizikem vtěsnána do jistého omezení: na konci vždycky zbývá skok – možná z toho důvodu se Spaemann rozhoduje pro Božskou instanci.

Jakkoli nemusím souhlasit se Spaemanovými stanovisky, je na něm sympatická tvrdošíjnost a vynalézavost, díky nimž svými tezemi často odporuje v některých otázkách většině morálních filozofů (podle něj většině utlačující). Ve sporu o určení osoby například kategoricky tvrdí, že jediné a nezpochybnitelné kritérium pro určení osoby je příslušnost k lidskému druhu a tečka. Jak sám říká: v otázkách pravdy není rozhodující množství – není pak divu, že jej někteří potměšilci nazývají s jistou nadsázkou „filozofickým inkvizitorem“. Přesto nelze jeho návrhům upřít místy podivuhodnou apodikticitu.

Čtenáře jistě zaujmou jeho reflexe o hermeneutickém profilu etiky a úvahy o základní pasivitě lidské existence. Pozornost vzbudí jeho pladoyer pro (morální) sebeporozumění, které je spojeno s dialektikou části a celku lidské (auto)biografie: protože se celku dosahuje pouhým vzájemným zřetězením částí, nemůže být život jako celek plánován prostřednictvím instrumentálního rozumu. Čtenáře z východních zeměpisných šířek jistě potěší citáty z dopisů z vězení Rosy Luxemburgové. Je pravdou, že jsme na ně již poněkud zapoměli.

Myslím, že Spaemannovy etické Hranice by chtěly opět etiku vtěsnat do značně úzkého teritoria, a domnívám se, že tento styl morálního filozofování nebývá příliš oblíben. Nelze však přehlédnout, že Spaemannův způsob uvažování o jednotlivých morálně filozofických otázkách je veden jasně, průrazně a podrobně, a těm, kdo sdílejí jiná stanoviska může velmi napomoci při přesnějším promýšlení vlastních mínění a může nás upozornit na vlastní slabá místa. Mnohé problémy pak lze vidět i díky vnitřní nesouhlasné polemice se Spaemannovými precizně formulovanými myšlenkami a dobře vypointované argumentaci jasněji a přesněji. Někdy je pro rozvoj vlastního myšlení výhodnější, když s předkládanými názory nesouhlasíte – co víc by si mohl filozof přát, než nastartovat v hlavě intenzivní procesy myšlení.

Přesto se mi po namáhavém zdolání Hranic vynořila neodbytná otázka, která zní: Je dnes možná systematická morální filozofie? Výhružně se mi také vybavil jedovatý Sloterdijkův výrok: Nikdy se nezúčastním žádné diskuse o etice. Je to rejdiště ztroskotaných filozofů a myšlenkových sportovců třetí třídy. Je v etice možné dokázat, že tomu tak není?

Radim Brázda




Published by the Department of Philosophy, Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, Czech Republic.
ISSN: 1212-9097