Filosofie a věda

Filosofie a věda

Nepředkládám rozvinutou a promyšlenou koncepci. Pouze reaguji. Pouze „uvažuji nahlas“.

Několik otázek přímo k textu:

Není položená otázka inspirována osvícensko-pozitivistickým způsobem uvažování? (Tj. v rozmezí „více rozumu – méně rozumu“, „více vědeckosti – méně vědeckosti“, při čemž se předpokládá, že je jasné, co je „rozum“ a „vědeckost“).

„Styk poznaného s nepoznaným“ není příznačný pouze pro vědu, ale také pro umění nebo náboženství.

Proč odlišovat „Filosofii“ od „filosofií“, když „Filosofie“ = souhrn „filosofií“? Jen proto, abychom mohli tvrdit, že „Filosofie“ není věda, ale některé „filosofie“ jsou (nebo se domnívají být) „vědecké“?

Jaký je smysluplný rozdíl mezi výroky „být vědou“ a „být vědecký“? Proč raději neříci, že „vědeckost“ není substance, ale proces?

Proč interpretovat škálu „přírodní vědy – společenské vědy – filosofie“ jako stupnici „poskvrnění subjektivitou“? Proč nepřijmout zcela opačný výklad např. italského sociologa Ferrarottiho, že „čím subjektivnější, tím objektivnější“?

Résumé: Vše směřuje k problému definice a redefinice „vědy“ a „vědeckosti“.

V rámci „odkládání odpovědi“ je možné zvolit jiný postup“, vyjít z nejobecnějších kategorií „vědomí“, „duchovní kultura“, „poznání“:

Existují různé útvary duchovní kultury (formy vědomí): z tohoto hlediska je Filosofie – na rozdíl od náboženství, umění, práva i vědy – zvláštním útvarem duchovní kultury. A tato zvláštnost není dána především rozdílem „vědeckosti“, nýbrž typu duchovní kultury.

Každý útvar duchovní kultury je určitým typem poznání (i výpovědi o tom, co býti má, mají charakter poznání, např. právo, etika či náboženství a umění). V tom smyslu je Filosofie specifická tím, že přináší specifickou podobu poznání, tj. jistou reflexi, znalostní či hodnotový systém umožňující člověku osvojovat si lidsky (tj. uvědoměle, programově, aktivně) svět a jednat v něm (příp. se v něm adaptovat).

A teprve potom vznikne otázka, čím se vědecké poznání (kultura vědeckého myšlení, věda jako forma společenského vědomí i jako instituce) liší od non-vědy. A teprve potom lze položit otázku po vztahu Filosofie (či filosofie) k vědě.

 

III.

Může být filosofická otázka po základech vědy (= součást problematiky vztahu člověka a světa) otázkou, kterou si klade a pokouší se řešit nějaká non-věda?

-Noeticky: samo vymezení rozdílů mezi vědeckým a filosofickým poznáním nepatří do vědy?

-Eticky: úvahy o etice vědeckého poznání nepatří do vědy?

-Sociologicky: rozbor vědy jako sociální instituce nebo jako formy vědomí („sociologie vědění“) není otázkou vědeckou?

Tedy: je-li věda objektem poznání, může být sama sobě předmětem poznání jen za hranicemi vědy? A není zúžením „vědy o vědě“ chápat ji jen jako např. vědu o úzce pojatých pravidlech verifikace nebo jako disciplínu, která (v duchu pozitivismu) předem vymezuje to, co dovědy patří a co ne?

((Pozn.: Termín „filosofie vědy“ vůbec proti sobě neklade filosofii a vědu – srov. např. metodologie vědy, sociologie vědy, psychologie vědecké práce ..., to vše označuje pouze určitou tematizaci uvnitř vědy.))

 

IV.

Pojem „vědy“ a „vědeckosti“ se vyvíjí a redefinuje.

Do vědy patří a) i její „prehistorie“ (dá se stanovit, od kdy je určitá disciplína „vědeckou“?),

b) i různé její přístupy a směry: je strukturfunkcionalistická sociologie „vědečtější“ než sociologie fenomenologická? Patří buržoazní sociologie do vědy?

V. Možná řešení

Filosofie není věda, nýbrž specifický útvar duchovní kultury, specifická podoba teoretického poznání (myšlení).

Toto pojetí vede ke zúženému pojetí vědy a vědeckosti, které v sobě skrývá nebezpečí, že se s filosofií svezou další vědy, zrelativizuje se jejich vědeckost natolik, že pravou vědou zůstane jen „science“, tj. prakticky jen matematika a přírodní vědy (na rozdíl od „humanities“, k nimž by pak i s uměním patřila filosofie).

V tomto smyslu – Filosofie ani žádná „filosofie“ není vědou.

Filosofie je specifická teoretická komponenta vědy v širším slova smyslu a spor o „vědeckost“ odehrává se uvnitř vědy, např. mezi marxistickou, strukturfunkcionalistickou a fenomenologickou sociologií.

V tom smyslu – Filosofie = Věda.

Vědou je pouze marxistická (jiní řeknou: pozitivistická či fenomenologická) filosofie. Potom statut „vědy“ přidělíme jen některým disciplínám (např. marxistické sociologii, psychologii, historii, ...).

V tom smyslu – Filosofie jako celek není věda, jen určitá „filosofie“ je vědou.

Výhoda řešení B: zachovává tezi, že marxistická filosofie (sociologie...) je vědou (a vědeckou), aniž současně označíme vše non-marxistické za non-vědu.

 

Červen 1987




Published by the Department of Philosophy, Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, Czech Republic.
ISSN: 1212-9097