Existuje Josef K.?
Tento příspěvek reaguje na dva texty Josefa Kroba, které jsou dostupné na webu Katedry filosofie FF MU a v  časopisu Profil č. 3. Klíčová věc, kterou Josef Krob ve zmíněných článcích tvrdí – rozumím-li tomu dobře – je, že čas jako entita neexistuje (resp. „není“). Domnívám se, že takto silně formulované je tvrzení Josefa Kroba nepravdivé a bez dostatečného vysvětlení i zavádějící.

V první části článku v obecné rovině a pomocí obecných argumentů polemizuji s uvedeným tvrzením Josefa Kroba. Druhá část přibližuje, jak s časem pracuje jedna z intenzionálních logik. Ve třetí části se nabízí jeden ze způsobů, jakým by bylo lze ono silné tvrzení Josefa Kroba podpořit, totiž resumovaný McTaggartův argument pro neexistenci času. Čtvrtá část je věnována mé interpretaci chápání času ve fragmentu díla Willarda van Orman Quina. Pátá část tematizuje, jak filosofický problém času pojednává Ludwig Wittgenstein. Šestá část příspěvku sumarizuje řečené.

I.

Míníme-li oním Josefem K. v nadpisku Josefa Kroba, nikoli kafkovského antihrdinu, pak tento v normálním smyslu toho slova existuje. Josef Krob (dále jen Josef K., neboť přece entia non sunt multiplicanda praeter necessitatem!) existuje jako jedna z  mnoha konkrétních jednotlivin, jejichž ontologickou relevanci považuje podle všeho za v dnešní filosofii jedině přípustnou, a na své životní trajektorii patrně nabývá jakožto jednotlivina časově zakotvených vlastností a vztahů. Jednou z těchto vlastností, kterou Josef K. v jistém časovém okamžiku nabyl, je teoretické odmítání existence času. Na první pohled by se toto jeho tvrzení mohlo zdát revolučně radikální, smyslem této části příspěvku je však poukázat na to, že ve skutečnosti jde jen o pojmovou konfúzi stran pojmu existence a pojmu čas.

Jak už bylo řečeno výše, nabízí Josef K. dva texty, v nichž tvrdí, že čas neexistuje. Prvním z nich je „lidový“ příspěvek napsaný pro rozhlasovou osvětu stanice Vltava „O tom, jak čas není“. Pokud to v určité, snad přípustné, míře zjednoduším, pak duch tohoto článku lze stručně shrnout do konstatování, že mluvíme-li o (abstraktním?) čase, mluvíme ve skutečnosti pouze o konkrétních událostech, přičemž onen (abstraktní?) čas používáme z ekonomických důvodů pouze jako ontologicky irelevantní etalon, viz

„…pojem času nám slouží jen k tomu, abychom to mohli pohodlněji popsat“.

Předně: článek Josefa K. obsahuje elementární chybu ve vyplývání. Říká-li totiž Augustinus, že Bůh nestvořil svět v čase, ale s časem, pak z toho neplyne, že čas neexistuje, nýbrž naopak, že čas existuje: jestliže totiž platí A a B, a platí A, pak platí B (neboli jestliže platí, že Bůh stvořil svět a čas, a platí, že Bůh stvořil svět, pak Bůh stvořil čas); kdyby tomu tak nebylo, pak bychom byli nuceni říci, že Bůh stvořil existující svět s neexistujícím časem, což je možná téma pro sofistikovanou teologickou disputaci, jakožto filosofická teze je to však přinejmenším pochybné. Nemohli bychom podle Josefa K. z téhož Augustinova výroku vyvodit, že neexistuje svět? Augustin tedy nejspíš ve svém výroku nepoužil týž pojem existence jako Josef K. Augustinův Bůh je všemohoucí, jistě tedy ve svém aktu kreace nebyl omezen na tvorbu pouze konkrétních jednotlivin.

Důraz na konkrétní jednotliviny je zásadní v pochopení teoretického postoje Josefa K. i v článku druhém, nazvaném „Další konec, tentokrát existencialismu“, jehož tématem je jedna z konsekvencí temporálního nihilismu Josefa K., totiž eliminace (a snad, nebojím se to říci, likvidace!) času jakožto filosoficky relevantní entity, čehož důsledkem má být přechod k fyzikalistické terminologii ve filosofii. Předně je třeba říci, že článek celkově působí spíše jako další, poněkud anachronicky, modernistický manifest, spíše rétoricky vyzývá k jedinému „pravému“ filosofování. Podle toho, co se lze v článku dočíst, je tímto „pravým“ filosofováním cokoli, co používá terminologii fyziky. Ale který obor používá bezvýhradně tuto terminologii? Přece fyzika samotná! Podívejme se, co Josef K. tvrdí:

„V nově pojaté ontologii je možné mluvit pouze o nevratných procesech, jedinečných událostech, pravděpodobném vývoji, jasné minulosti a nejasné budoucnosti a v podstatě může být lhostejno, zda se jedná o jednoduchý dynamický systém nebo část životní dráhy člověka.“

Je kuriózní, když filosof reformuje filosofii tím, že de facto tvrdí její teoretickou nadbytečnost a redukuje ji na fyziku, čímž filosofii jako obor a sebe jako filosofa likviduje. Vize Josefa K. o sblížení „antropologismu a scientismu“ tedy nejspíš spočívá v tom, že antropologismus (jenž může být chápán obecně např. jako filosofický směr operující s hodnotovými tvrzeními) budeme dál chápat jako poezii bez jakékoliv kognitivní hodnoty a kognitivní relevanci po proponovaném sblížení přiznáme pouze „tvrdé“ fyzice. Krom toho se Josef K. mýlí v tom, že je lhostejno, zda se při popisu jedná o jednoduchý dynamický systém nebo část životní dráhy člověka. Vtip je v tom, že při konfrontaci popisů, dejme tomu eroze vápence v určitém časovém úseku jako dynamického systému a prožitku například ženina mateřství jako dynamického systému, se v druhém případě ztrácí něco podstatného, totiž v normálním slova smyslu metafyzika hodnoty, jíž je toto prožívání mateřství; v obou případech jistě jde o strukturní změnu, druhý případ se však od prvého podstatně odlišuje. V tomto je mi apel Josefa K. k pravému filosofování nesrozumitelný. Ale to jen na okraj, vlastním tématem tohoto příspěvku je pojem času.

Oba články Josefa K. vykazují jeden leitmotiv, který byl už zmíněn, totiž neustálý důraz na konkrétní jednotliviny, a má-li být připuštěna pouze ontologická kategorie konkrétních jednotlivin, pak se netřeba podivovat, že se čas do této třídy nevešel. Jistě, sotva lze říci o abstraktních entitách typu čísel, množin či hodnot (ať už pravdivostních nebo axiologických), že existují tak, jako konkrétní entity – krobovské jednotliviny.

Na tomto místě shrnu stručně, jak chápu existenci. Předně, existence je empirická (aposteriorní!) vlastnost – můžeme ji něčemu přisuzovat, můžeme ji něčemu odpírat. Čemu, jakému typu entit, ji lze přisuzovat? Můžeme ji přisuzovat krobovským jednotlivinám? Oproti lidovému předpokladu nikoli. To, zda určitá jednotlivina má určitou empirickou vlastnost, zjišťujeme různými empirickými (ergo aposteriorními) testy – pohledem, kladívkem, hmatem atd. Můžeme takto testovat krobovskou jednotlivinu, abychom zjistili, zda existuje? Opakuji – ne. To by totiž znamenalo, že musíme dotyčné (existující!) individuum identifikovat mezi jinými individui, a pak konstatovat, že existuje. O existujícím individuu bychom byli zavázáni bez výjimky tvrdit, že existuje, formálně řečeno – a podivnost celé věci se tak nejlépe ukáže – bychom po empirickém testu netvrdili nic více než neempirické (apriorní) $ x(V)xo $ x(V)x, čili, že existující entita x s vlastností V existuje tehdy a jen tehdy, jestliže existující entita x s vlastností V existuje; činnost, kterou bychom takto prováděli, by byla povýtce redundantní, neboť o každém existujícím individuu a priori víme, že existuje. Takový test, nemluvě o negativním výsledku takového existenčního testu – který by tvrdil, že existující entita neexistuje –, nedává dobrý smysl.

Po ruce však máme entity, které na existenci testovat lze, a to jsou pojmy, tedy abstraktní entity. Abstrakta lze testovat na existenci v tom smyslu, že se existenčním tvrzením tvrdí buď prázdnost (neexistence), nebo neprázdnost (existence) třídy označené příslušnou vlastností; např. tvrzení „Jednorožec existuje“ říká, že třída označená vlastností „jednorohý kůň“ je v současnosti neprázdná, což je nejspíš tvrzení nepravdivé. Pokud bychom postavili pojem času analogicky, pak lze říci, a s tím by snad Josef K. souhlasil, že třída označená pojmem čas je zaplněna v každém okamžiku událostmi. Takže pokládáme-li si otázku, zda existuje čas, pak se ve skutečnosti tážeme, zda je třída označená vlastností „být čas“ v současnosti prázdná (nejsou žádné události, čas neexistuje), nebo neprázdná (nějaké události se vyskytují). Vzhledem k tomu, že už položení otázky po existenci času je událostí, dává tato otázka vždy jednoznačnou odpověď a v tomto smyslu je tautologická.

Abstrakta – tyto „nebezpečné platónské hypostaze“ – se však v krobovské ontologii nevyskytují, a nihilistická tvrzení Josefa K. o čase tím jsou do značné míry vysvětlitelné. Čas skutečně nepatří mezi jednotliviny, které bychom mohli potkat na ulici a pozvat na skleničku. V tomto smyslu skutečně neexistuje, nepodléhá, tak jako všechna ostatní krobovská individua, procesuálním nezbytnostem jako je vznik a zánik a ostatním nepříjemnostem. Pokud má čas nárok na nějakou ontologickou relevanci, pak pouze jako abstraktum. Co tím mám na mysli? Uvažujme okamžik, dejme tomu 1. 12. 2000, 12.15.25 CET (lidský, dokonce eurocentrický, etalon!), v němž se v celém universu stane množina n událostí. Tato n reprezentuje temporální vlastnost „stát se 1. 12. 2000, 12.15.25 CET“ a lineární a tranzitivní relace řady takových (relativních vůči jakémukoliv etalonu!) charakteristik reprezentuje to, čemu říkáme čas. Opravňuje nás to k tvrzení, že to, co je touto řadou reprezentováno, neexistuje? Jistě, jak už bylo řečeno, toto reprezentované jistě neexistuje v tom smyslu, jako existuje Josef K. Čas v tomto chápání je výsledkem abstrakce, tedy kognitivního výkonu lidské mysli. Josef K. samozřejmě namítne, že to, čemu já říkám abstrakce, je ve skutečnosti empirická generalizace, subjektivní myšlenkové zobecnění, pouhý součet oněch reprezentativních okamžiků, a že mě to nijak neopravňuje k ontologické hypostazi takového okamžiku.

Vezměme analogický případ. Ve všech případech, kdy máme jedno jablko a jednu hrušku, máme celkem dva kusy ovoce. Ve všech případech, kdy máme jednoho nominalistu a jednoho nominalistu, máme celkem dva nominalisty. Stejně v ostatních příkladech se stejnými čísly. Pokud by tyto příklady představovaly empirické generalizace, byl by Josef K. v duchu svého odmítání abstraktních objektů zavázán říci, že abstrakce z oněch vět – věta „1 + 1 = 2“ – reprezentuje empirické tvrzení, jehož pravdivostní hodnotu Pravda je třeba neustále znova a znova ad hoc empiricky testovat pomocí vždy jiných kusů ovoce.

Podobně s časovými okamžiky: rezignuje-li Josef K. na ono tertium comparationis událostí, jímž je řadou časových okamžiků reprezentovaný objektivní čas (samozřejmě nikoli existující ve smyslu konkrétní jednotliviny) – pak je nucen nabídnout měření událostí pomocí jiných událostí, ty zas jiných událostí, ty zas jiných událostí atd. Jsou jen dvě cesty, jak z toho uniknout – buď se po chvíli dostane k výchozí události, a pak jde o bludný kruh, anebo, protože je událostí v univerzu zjevně nekonečně mnoho, skončí v nekonečném regresu; ani v jednom případě v rámci své ontologie nenaměří nic. Abych to osvětlil, uvažujme tři události A, B a C:

osoba A jde na pivo

osoba B žádá o rozvod

osoba C upadá do letargie

A nyní se někoho otážeme: „Kdy jde osoba A na pivo?“ Dostane se nám odpovědi, že tehdy, když osoba B žádá o rozvod. Kdy ale osoba B žádá o rozvod, to nemusíme vědět. Proto položíme dotyčnému další otázku: „Kdy žádá osoba B o rozvod?“ Náš partner nám odpoví, že přece tehdy, kdy jde osoba A na pivo. Je-li jeho trpělivost s námi v krobovském universu větší, odpoví vstřícněji: „Přece tehdy, když osoba C upadá do letargie“. Na náš dotaz, kdy (C), odpoví třeba, že tehdy, když (A) a (B), nebo když (A) nebo (B). V krobovském nekonečném universu by taková rozprava byla nejen nekonečně dlouhá, ale též nekonečně neinformativní. Jistě, můžeme říci, že se A, B a C odehrávají v tn, v krobovské ontologii však není nic, co by k tomuto abstraktu referovalo.

Pořád ještě zde může Josef K. namítnout, že abstrakce z událostí, jíž nazýváme časem, je přítomna pouze v našich myslích. Okamžitě se však vynořuje problém pokud jde o teorii pravdivosti v takové mentalistické ontologii: s čím porovnávat naše tvrzení, vezmeme-li v úvahu, že všechna informativní tvrzení našeho jazyka, jímž hovoříme o světě, obsahují alespoň jednu obecninu? Jsou-li tyto obecniny přítomny pouze v myslích jednotlivých mluvčích toho kterého jazyka, jak vysvětlit například empiricky ověřené případy úspěšné komunikace mezi mluvčími? Jako náhodný úspěch? Míní-li svoji teorii v uvedeném smyslu mentalisticky, pak je Josef K. svojí vlastní ontologií zavázán nečinit si nárok na obecnou pravdivost svých tvrzení a omezit se pouze na gorgiovskou komnatu nemožnosti úspěšného přenosu informativních tvrzení, do níž se svými tvrzeními sám uzavřel. Články o relevanci pouze konkrétních jednotlivin, které na webovských stránkách předkládá, by v tomto směru byly sebedestruující.

Vezměme ještě jeden příklad. Ve stejný časový okamžik se stanou tři události, řekněme naše A, B a C. Dva mluvčí, F a G, téhož jazyka vědí, že se tyto události přihodily, že se staly, a že tedy jsou věty popisující události A, B a C pravdivé, a protože se objektivně staly současně, že je tudíž pravdivá i jejich konjunkce. Chce snad Josef K. relativizovat logický funktor konjunkce? Neboť co jiného znamená pojem současnosti než to, že abstrahujeme od nekonečného počtu současných událostí (protože ty jako kognitivně omezené bytosti ani nemůžeme znát) a víme, že t3 následuje po t2 a t2 že následuje po t1? Není přirozenější říci, že A, B a C se staly v okamžiku tn a že tn je takříkajíc průsečíkem jakýchkoli současných událostí v universu tvořících třídu arbitrárně (dle nahodilého etalonu) označenou tn?

Popravdě řečeno mi není snaha Josefa K. o eliminaci pojmu času z filosofického diskursu příliš srozumitelná. Na jednom místě říká dokonce jinými slovy totéž, pro co se zde neuměle snažím argumentovat já, totiž že

„Nikoli abstraktní plynutí času …, ale jedinečné události, jejichž řetězec je ztělesněním času …“ (moje kurzíva).

Neboli – čas je něco, čeho ztělesněním je řetězec plynoucích událostí, ať už je to cokoli. Z toho opět neplyne, že čas neexistuje, resp. žádným způsobem není, ale naopak z toho plyne, že čas je, i když nejspíš ne ve stejném ontologickém ranku jako krobovské události. Skutečně jde o parafrázi výše uvedené formulace Augustinovy: čas lze takto obrazně nahlédnout jako pomyslný vlak, do něhož nastupují a z něhož vystupují pasažéři–události, přičemž tito pasažéři jsou tímto vlakem. Abstraktní čas–vlak bez událostí nelze identifikovat, charakteristiky před-současně-po událostí (pasažérů) nelze změřit bez tertium coparationis onoho vlaku, aniž bychom skončili v bludném kruhu, či nekonečném regresu.

Je-li tomu tak, že čas sice neexistuje tak jako konkrétní jednotliviny, ale je objektivní, proč bychom se měli vzdávat mluvení o času jako něčem, k čemu se individuálně vztahujeme, co je různě prožíváno a tematizováno pod nálepkou existencionalismus či filosofie existence? Nemá to být námětem filosofických reflexí? Osobně jsem dospěl k mírně poučenému názoru, že tragika lidské existence je téma spíše literární nežli filosofické, což dobře chápal například Albert Camus; po mém soudu je to pravý důvod jeho odmítání podřadit svoji tvorbu pod nálepku „existencionalismus“. Krom toho – analýzy lidského časového vědomí nejsou výsadou existencialistů. Josef K. vůbec nepolemizuje se zjevně klíčovým dílem v tomto směru, totiž s Husserlovými „Přednáškami k fenomenologii vnitřního časového vědomí“ (Husserl zde pléduje pro objektivitu časových dat: „…nás zajímá, že jsou v těchto zážitcích míněna ´objektivně časová´ data. Do oblasti fenomenologie patří právě ten popis, že akty, jichž se to týká, míní toto nebo ono ´objektivní´, přesněji vykazování apriorních pravd, které patří ke konstitutivním momentům objektivity. Apriori času se snažíme objasnit tak, že zkoumáme časové vědomí, že odhalujeme jeho podstatnou konstituci a že objasňujeme eventuálně k času náležející obsahy pojetí a aktové charaktery, k nimž apriorní časové charaktery esenciálně patří. Přirozeně zde míním zákony tohoto samozřejmého druhu: že pevné časové uspořádání je dvojdimenzionální nekonečnou řadou, že dva různé časy nemohou být nikdy zároveň, že jejich vztah není rovnoměrný, že tranzitivita trvá, že ke každému času patří dřívější a pozdější atd.“) Mimochodem, nepředpokládá samotná vlastnost tranzitivity událostí specifické charakteristiky inherentně spjaté s objektivní – na subjektu nezávislou – řadou časových okamžiků, charakteristiky jako „předtím“, „potom“, „následovník“ atp.?

II.

Josef K. nezmiňuje McTaggartův argument o neexistenci času. To je podivné, vezmeme-li v úvahu, že tento argument může Josef K. použít jako východisko své vlastní argumentace. Zde se na chvíli u tohoto argumentu zastavím, přičemž tento argument porovnám s chápáním času u tří významných filosofů, totiž Tichého, Quina a Wittgensteina. Uvedení autoři náleží do skupiny filosofů analytických, což znamená, že se snaží nahlédnout problém času z pozic nikoli spekulativních, nýbrž podrobit sémantické analýze jazykové symboly spjaté s časem.

Začněme obecně. Obvykle jsou obhajovány zhruba tři teorie času:

(rt) relační teorie, podle které jsou časy (resp. časové okamžiky) množiny současných událostí,

(at) absolutistická teorie, podle které časy jsou okamžiky nezávislé na událostech a

(pt) propoziční teorie, podle níž jsou časy množiny současně pravdivých propozic.

V Tichého Transparentní intenzionální logice (TIL – výklad tohoto systému lze snadno dohledat na webových stránkách katedry filosofie FF MU v Brně, stránky Jiřího Raclavského) jsou intenze funkce z chronologie možných stavů věcí („možných světů“), jejichž hodnoty závisejí na aktuálním světě. Jak ale explikovat aktuální svět? Jako fyzikální objekt s pěti kontinenty a miliardami lidí? Takové chápání aktuálního světa by velice komplikovalo, ne-li neznemožňovalo logickou analýzu: znamenalo by to, že možné světy by byly chápány obdobně fyzikalisticky jako je ontologie Josefa K.a sémantika by byla de facto empirickou disciplínou. Teorie možných světů, tak jak ji chápe Tichý, se inspirovala Wittgensteinovým Traktátem: při popisu světa nejde o výčet jedinců, kteří se v něm právě nacházejí, ale o pravdivé propozice (= fakta), které v daném světě v okamžik tn platí. Zkoumání fyzických (psychických, abstraktních) entit, které mohou být hodnotami intenzí, je pak záležitostí empirických věd. Z toho plyne, že určit, který z možných světů je aktuální, znamená znát v každém okamžiku pravdivostní hodnotu všech propozic (jichž je nekonečně mnoho): jinými slovy to předpokládá vševědoucnost. Proto je určení aktuálního světa, jak říká Tichý, „patrně nesplnitelným úkolem empirických zkoumání.“

Uvažujme dva možné světy, které se liší pouze v tom, že jeden (w1) obsahuje (v t1 pravdivou) propozici, že v Brně prší a druhý (w2t1 pravdivou) propozici že v Brně neprší. Tyto propozice jsou neslučitelné, proto musí být dva světy, které tyto fakty obsahují, odlišné (protože t1 = t1). Třída možných světů je pak třída všech tříd, které obsahují všechna možná fakta (= pravdivá tvrzení). Intenze určují odpovídající extenzi v závislosti na světu jako argumentu. Pomocí schématu pak lze přiřadit chápání času v TIL k jedné z výše uvedených teorií (wi je třída možných světů v časovém okamžiku ti, eij je odpovídající extenze, resp. hodnota – v krobovské terminologii událost – v každém možném světě – přičemž (intenze je parciální funkce) může být i nedefinována).

 

možné světy

w1 w2 w3

e15 e25 e35

e14 e24 e34

e13 e23 e33

e12 e22 e32

e11 e21 e31

(a wt) t1 t2 t3 časové okamžiky

 

Šedou barvou je na schématu zdůrazněn prostor hodnot intenzí (jimiž jsou extenze a ), což jsou v případě (gramaticky časovaných) vět pravdivostní hodnoty. Je tedy zřejmé, že Tichého chápání časů je možné považovat za propoziční teorii (pt), podle níž jsou časy konjunkce současně pravdivých propozic (ve světech w1, w2, w3), čili musí jít o konzistentní (bezrozpornou) množinu pravdivých propozic v určitý časový okamžik. A protože všechny pravdivé propozice v daných časových okamžicích reprezentují stavy světa v časových okamžicích t1, t2 a t3, jsou jména abstrakcí t1, t2 a t3 v Tichého koncepci reprezentanty objektivních časových okamžiků.

III.

Pokud jde o teorii času, kterou by bylo možné přiřadit Quinovi a Wittgensteinovi, myslím, že tady lze postupovat vylučovací metodou. Propozice, jakožto podezřelé metafyzické (samozřejmě abstraktní) entity, jsou pro tyto dva filosofy nepřijatelné. To vylučuje propoziční teorii (pt). Vzhledem k tomu, že jejich sémantika je pragmatická (není-li to ovšem contradictio in adiecto) – což znamená, že je vše poměřováno relací promluva/označené – lze vyloučit i jakoukoli verzi absolutistické teorie (at): neboť je podle ní myslitelné, aby existoval čas a zároveň neexistoval nikdo, kdo by k němu referoval, resp. byl k němu v nějaké relaci. Zbývá tedy relační teorie, podle které jsou časy množiny současných událostí (pozor – nikoli současných faktů), tedy současných konkrétních entit. Takové chápání času je ovšem problematické, čehož si povšiml McTaggart. Podle Quina se totiž, jak už bylo řečeno, časové relace popisují jako relace poloh. Jakých poloh? Zřejmě jde o polohy, které McTaggart popisuje pomocí tzv. B–série. McTaggart rozlišil dva způsoby, jakými obvykle uvažujeme o čase: (1) Události v intervalech, které jsou (z našeho pohledu) minulé, přítomné nebo budoucí klade McTaggart do A–série. Schematicky by tedy A–série mohla vypadat takto (U1 je jedna událost):

J subjekt

směr času

· · ·

U1 v minulosti U1 v přítomnosti U1 v budoucnosti

 

O časových okamžicích či událostech však mluvíme rovněž tak, že jsou dřívější než, současné a pozdější než jiné události, přičemž se má za to, že tyto relace jsou neměnné.

„Takže jestliže se například událost Caesarova překročení Rubikonu (U1) vyskytuje před událostí Caesarovy smrti (U2), pak provždy platí, že překračuje Rubikon před svojí smrtí, a nikdy se nemůže stát, že Caesar umírá před tím, než překračuje Rubikon. Řečeno obecně, je-li jedna událost (U1) vůbec kdy dřívější (pozdější) než jiná událost (U2), pak je trvale dřívější (pozdější) než tato jiná událost; události své polohy nemění v B-sérii, která ubíhá od dřívějšího k pozdějšímu.“

Na základě uvedeného může schéma B–série vypadat takto (U1 a U2 jsou dvě různé události):

 

U1 U2

směr času

· ·

dříve později

(„Alea iacta est!“) („Et tu Brutus!“)

Ze srovnání obou schémat je patrné, že A–série je subjektivistická a ze sémantického hlediska by se řeklo, že obsahuje pragmatický parametr – pozorovatele (a také „podezřelé“ plynoucí teď). Oproti tomu je B–série objektivistická v tom smyslu, že relace mezi U1 a U2 platí bez ohledu na pozorovatele. Lze říci, že zatímco popis události Ui v termínech A–série obsahuje pragmatické determinátory, popis události Ui v termínech B–série tyto pragmatické determinátory neobsahuje a takový popis je tedy „bezčasovou“, věčnou deskripcí. Nyní k jádru McTaggartova argumentu. A–série implikuje změnu: Ui je nejdříve budoucí, potom přítomná a nakonec je minulá – mění se tedy ve svých vlastnostech. A protože samotný čas obsahuje změnu, jsou pro konstituování B–série fundamentální vztahy A–série: B–relace jsou ve své existenci závislé na temporálním nastávání (= změně), a tedy A–sérii. Ale B–série není ve skutečnosti temporální sérií, protože změnu neobsahuje: a tedy má-li být B-série časovou sérií, pak musí její časy exemplifikovat temporální charakteristiky minulosti, přítomnosti a budoucnosti a s plynutím času se měnit s ohledem na ně. To však znamená říci, že čas a změna vyžadují A-sérii a temporální nastávání. Kruh se uzavírá: A–série zajistí, že událost nastane (je přítomná) a B–série toto nastávání vylučuje, neboť postuluje „věčné“ B–relace. Používání temporálních pojmů tedy ve smyslu McTaggartova argumentu implikuje kontradikci. McTaggartův argument, jak jej vykládá Oaklander, je následující:

Jestliže aplikace pojmů (A–série a B–série) na realitu implikuje kontradikci, pak tyto pojmy neodpovídají realitě.

Čas implikuje A–sérii a temporální nastávání; jestliže tedy A–série obsahuje kontradikci, pak čas obsahuje kontradikci.

Aplikace A–série a temporálního nastávání na realitu obsahuje kontradikci.

Tedy ani A–série, ani čas neodpovídají realitě.

Čas je nereálný.

Nejen podle Oaklandera je nejspornější premisa 1. Ta je zdůvodněna následujícím McTaggartovým argumentem. Věci a události jsou (pro pozorovatele, jsme v A–sérii) budoucí, přítomné a minulé. Nechť jsou M, N a B v tomto pořadí vlastnosti být minulý, současný (tj. nyní) a budoucí a nechť U je libovolná událost. Pak to, že událost U je minulá, přítomná a budoucí, lze zapsat jako MU, NU a BU v tomto pořadí. Složené časy lze zapsat opakovaným připsáním M, N a B takto: MBU znamená U byla budoucí, BMNU znamená U byla v budoucnu současná atd. symboly ~ , & a \ jako obvykle znamenají „ne“, „a“ a „vyplývá“ v tomto pořadí.

McTaggartův základní argument pak na jedné straně je, že tři vlastnosti M, N, a B jsou vzájemně neslučitelné, takže pro jakoukoliv událost U platí

(k) MU \ ~ NU; NU \ ~ BU; BU \ ~ MU; atd.

Na druhé straně změna času znamená, že každá událost má všechny tři pozice A–série; tedy:

(kk) MU & NU & BU.

Avšak (k) a (kk) nemohou být obě pravdivé, protože je-li (k) pravdivá, pak dvě tvrzení z (kk) musí být nepravdivé, takže (kk) jako celek musí být nepravdivá. Náš koncept času nás však zavazuje jak k (k), tak i (kk); tak jsme nevyhnutelně vedeni ke kontradikci a ta, nevyznáváme-li právě dialektiku, nemůže reálně existovat. McTaggartův závěr tedy zní: realita musí být bezčasová (resp. neexistují fakty, které podléhají časům). Není však těžké se tomuto závěru vyhnout. Při použití složených časů se nabízí přirozené řešení této „kontradikce“: je-li událost U přítomná, (kk) se modifikuje na BMU & NU & MBU (U bude minulá a zároveň je přítomná [ nyní] a zároveň byla budoucí), nebo, je-li událost U minulá, MU & MNU & MMBU (U je minulé, byla přítomná a byla (ještě dříve) budoucí); analogicky pro budoucí událost. Namísto toho, abychom například říkali, že událost E je minulá, přítomná a budoucí, měli bychom říkat, že U je minulá v čase t3, přítomná v čase t2 a budoucí v čase t1. McTaggart však tvrdí, že zavést čas tímto způsobem (nebo tak, že řekneme, že U je přítomná předtím, než je U minulá) obsahuje bludný kruh. Abychom vysvětlili možnost A-série a temporálního plynutí, předpokládá se čas, buď ve formě B–série okamžiků (t1 je dřívější než t2), nebo ve formě událostí druhého řádu (vlastnost U být budoucí je dřívější než vlastnost U být přítomná). Jak už však bylo řečeno: aby vůbec mohla existovat B–série, musíme předpokládat existenci A–série. I tak je to ale všechno komplikovanější. Filosofové se ve svém hodnocení McTaggartova argumentu dosud nedokázali shodnout: jsou takoví, kteří tvrdí, že se McTaggartův důkaz kontradikce v časovaném popisu změny „zdá mimo vší rozumnou pochybnost“ (Mellor), zatímco jiní jej považují za „filosofický kiks“ (Broad).

IV.

Je zřejmé, že všechny změny (změna je esencí A–série) probíhají v Tichého TIL na úrovní a –hodnot intenzí: individuí jako aktuálních hodnot individuových deskripcí, pravdivostních hodnot jako aktuálních hodnot propozic atd., což vyplývá z propoziční teorie času, teorie možných světů a realistické koncepce propozic (včetně „existence“ negativních propozic). Zde by se neměly objevit žádné obtíže. Mc Taggartův problém se může týkat pouze teorií připouštějících jako ontologicky relevantní entity pouze konkrétní individua, včetně teorií Quina a Wittgensteina: ty operují přímo na individuích, na aktuálních pravdivostních hodnotách atd. Quine by tedy patrně na otázku po ontologii času odpověděl poukazem na jeho redukovatelnost na prostor, který je empiricky (extenzívně) uchopitelný:

„Fyzikální objekty, uvažované čtyřdimenzionálně v časoprostoru, by neměly být odlišovány od událostí či, v konkrétním smyslu tohoto slova, procesů. Každý zahrnuje prostě obsah, jakkoli heterogenní, nějaké části časoprostoru, jakkoli odloučeného a privilegovaného. To, co potom odliší materiální substance od ostatních fyzikálních objektů, je detail: je-li objekt substance, existuje relativně nemnoho atomů, které leží částečně v něm (temporálně), a částečně mimo.“

Je třeba říci, že Quinovi nejde o objektivizaci ani gramatických časů, ani jiných sémantických kategorií. Jeho záměrem je spíše, v intencích pozdního Wittgensteina, poukázat na různé filosofické poklesky, jichž se dopouštějí ti, kteří nedostatečně používají Ockhamovu břitvu. Význam věty, u Tichého objektivní entita typu (abstraktní) konstrukce, popisuje Quine jako empiricky uchopitelný ad hoc objekt, generovaný veřejným prostorem a uchopitelný pozorováním chování účastníků tohoto veřejného prostoru. Podle Quina nic takového jako význam v objektivním smyslu neexistuje. Proto mají u něj pragmatické rysy všechny výrazy.

Quine požaduje zacházet s časovou informací jako s informací prostorovou. Přítomný čas („jako např. ve větě „V Brně prší“, (It is raining …)) navrhuje chápat jako ve všech případech atemporální a ostatním časům odmítá přiznat jakýkoliv status, který by byl relevantní pro to, co říkají. Neboť v případě gramatických časů de facto ani není co analyzovat: informace časová je ve skutečnosti informace prostorová. Např. věta „(+) V Brně bude pršet“ je chápána tak, že výraz „pršet“ neobsahuje žádnou referenci k času a výraz „bude“ se přeloží do fráze „od teď“, která je analogická frázi „nalevo odtud“. Vypadá to, jako by relativnost k mluvčímu (tedy indexickou charakteristiku) měla i nevinná věta (+)! Lze samozřejmě interpretovat i jinak: nemohu si však pomoci, vždy mi vychází, že Quine má na mysli proslovení této věty, nikoli větu–typ. V tom vidím smysl jeho poznámky o potřebě nahradit výraz „bude“ výrazem „od teď“; token věty (+) je tedy sémantickým vztahem aktu tohoto proslovení a „budoucím“ stavem určitého výseku světového prostoru, jehož platnost se postuluje. Předpokládejme, že větu (+) doplníme o přesnou datovou deskripci: (++) „23. 9. 1999 bude v Brně pršet.“ Quinovi nejde o vysvětlení toho, jak rozumíme této větě, tak jak je (to je projekt sémantiky). Podle něj výrazům rozumíme na základě jejich účinků (nebo výsledků v nějaké jazykové hře). Jak ale můžeme považovat větu za významuplnou, jestliže její dopad, resp. účinek není bezprostředně pozorovatelný? Nerozumíme snad budoucnostním větám? Nebo nerozumíme větám v čase minulém? Jestliže budu na proslovení věty (++) 1. 7. 1999 reagovat tak, že její pravdivostní hodnota je Nepravda a 23. 9. 1999 pršet bude, takže jsem 1. 7. 1999 reagoval mylně, změní se tím význam věty (++)? Jak reagovat na minulostní věty, když jejich falzifikace podle všeho nedocílíme? Quine by na tyto otázky patrně odpověděl, že to, čemu se obvykle říká význam – jako to, co je nutné pro porozumění výrazu – je skutečně dáno ad hoc; termíny (věty) mohou skutečně nabývat neomezeně mnoho významů od promluvy k promluvě různých; je to na překážku dorozumívání, tak jak ve skutečnosti funguje? Vše, co máme k dispozici, jsou pouze empirická behaviorální data! To, čemu říkáme význam, má spíše charakter jazykových pravidel, která nám říkají, jak výrazy používat. Stojí za povšimnutí, že taková doktrína vede k radikální sémantické mnohoznačnosti.

Není zde cílem hledat odpověď na fundamentální otázku po povaze významu. Chci jen poukázat na to, že Quinova sémantika má v základě psychologická a behaviorální kritéria ve smyslu podnět–response a nezabývá se pravdivostními podmínkami časovaných vět, což vylučuje jejich sémantizaci v objektivním smyslu. Časové relace před a po se v jeho teorii pojednávají jako relace poloh. Gramatické časy komplikují naše uvažování o světě proto, že pouhými slovy referují k času, který je ovšem našim myšlenkám nedosažitelný. Při volbě kanonické notace Quine právě z tohoto důvodu rezignuje na reprezentaci jakýchkoliv časových distinkcí:

„Gramatický čas tedy podléhá takovým temporálním vymezením jako je ´teď´, ´tehdy´, ´před t´, ´v t´, ´po t´ a je tu pouze kvůli nim. Tato vymezení lze ekonomicky systematizovat [ …] Každý specifický čas či epochu, řekněme trvání jedné hodiny, lze chápat jako hodinový skrojek čtyřrozměrného materiálního světa, prostorově vyčerpávající a kolmý k časové ose. (Zda je něco epochou v tomto smyslu, to bude záviset na úhlu pohledu podle teorie relativity, existence této epochy jako objektu však nikoli.) Měli bychom myslet t jako epochu libovolně vybraného trvání a libovolně vybrané polohy na časové ose. Potom tam, kde x je časoprostorový objekt, můžeme konstruovat ´x v t´ jako pojmenování společné složky x a t. Tudíž je předložka ´v´ chápána jako rovnocenná s juxtapoziční notací, která je uvedena v singulárním termínu ´červené víno´: červené víno je červená ve víně.“

Jak při tomto chápání gramatického času Quine reprezentuje např. proměnlivost hodnot vlastností, označených jmény empirických entit? Pomocí právě předložky „v“. Je-li z třída měst, kde prší, lze z v okamžik t reprezentovat jako třídu yU ($ x)(y = (x v t) a x Î z). Temporální předložku „před“ Quine konstruuje tak, že jde o termín označující časové (resp.prostorové) relace: ty jsou ve větách

(+++) „Před 23. 9. 1999 v Brně prší“ a

(++++) „Po 23. 9. 1999 v Brně prší“

formalizovány v pořadí jako

(+++)´ ($ u)(u je před t a v Brně v u prší) a

(++++)´ ($ u)(t je před u a v Brně v u prší).

Jedinou možnost, jak vysvětlit kvantifikaci časového okamžiku u v těchto formalizacích, nabízí Quine ve výše uvedené citaci: kvantifikuje okamžik chápaný jako množina (současných) událostí; i to je však pro naši epistemickou výbavu, tak jak ji popisuje Quine, nepřístupné a zjevně abstraktní. Vzhledem k jeho prohlášením, že „čas je našim myšlenkám nedosažitelný“ a že „kde kanonická notace končí a zůstávají neanalyzovatelné složky, tam se bude obvykle účelově přizpůsobovat“ nezbývá než konstatovat, že Quine nenabízí adekvátní nástroj pro analýzu gramatického času, temporálních příslovcí a předložek. Důvod, proč tak nečiní, spočívá v jeho preteoretických a epistemických úvahách: reprezentovat je možné pouze to, co je veřejně pozorovatelné (např. konkrétní události). Quinovi jeho ontologie prostě nedovoluje používat dostatečně expresívní nástroj, kterým by byl mohl provést analýzu gramatických časů – prohlásí je za neanalyzovatelnou složku. Jak je vidět, Tichý, na rozdíl od Quina, když narazí na jazykový jev, který vyžaduje rozšíření ontologické báze explikace jazyka, svoji ontologii obohatí o prvky umožňující vysvětlení daného jevu.

V.

Wittgensteinův program nejen že nespočívá v sémantizaci údajně pragmatických výrazů, ale naopak považuje všechny výrazy za pragmatické. Temporální modifikárory propozic, jakož i modifikátory prostorové, jsou u něj pragmaticky vázány systémem koordinát tady–teď. Fixují časo/prostorový výraz tím, že referují relativně k tomuto časo/prostorovému výrazu samému: vyčleňují tak místa a časy, např. ´tehdy´, ´o t okamžiků dříve´, ´včera´, ´zítra´, ´vloni´ atd. Nejsou to jména míst a časů, neoznačují časy a místa na rozdíl od jiných časů či míst, spíše se podobají ústřednímu bodu našeho vizuálního pole. Výraz ´dnes´ není datum a nelze informativně uvést v záhlaví dopisu ´Zde, nyní´. Kdybychom však napsali do záhlaví jméno místa a datum, první větu bychom mohli začít ´Zde a nyní prší´. Ovládat systém časo/prostorových výrazů znamená chápat determinaci jejich ´místa původu´ v každém případě jejich použití. Význam časo/prostorových výrazů je dán dopředu: učíme se používat jeden symbol, např. gramaticky časovanou větu, i když se to, co touto větou říkáme, bude lišit podle času pronesení. Významy časo/prostorových výrazů jsou dány pravidly jejich používání. Těmto výrazům rozumíme tehdy, rozumíme-li k nim se vztahujícím pravidlům. Podobnost s koncepcí Quina je zde naprosto zřetelná. Abychom tedy porozuměli větě

„V Brně pršelo“,

není nutná znalost podmínek, za kterých je ta věta pravdivá, ale znalost situace, ve které je obvyklé tuto větu říkat. Ta věta se však typicky používá, aby oznámila jistou událost, totiž výskyt deště v Brně v jistém časovém intervalu. Dejme tomu, že učitel při výuce „omylem“ použije větu (3) k vyjádření faktu, že v českých zemích právě opět podražilo pivo. Náš člověk, student – čtenář Wittgensteina, bude pak dále, pamětlivý svého učitele, označovat stav věcí, že v českých zemích právě opět podražilo pivo, větou „V Brně pršelo“.

U Wittgensteina lze rozlišit (a) pravidla používání pragmatických (zde výrazů vázaných kontextem, mezi něž výrazy obsahující např. příslovce času) výrazů a (b) to, co tyto výrazy (aktuálně) označují. Tak jako u Quina je to, čemu říkáme význam, dán zřejmě bodem (a), nikoli (b). Tím se vylučují, v intencích těchto dvou filosofů, jakékoliv teorii vnější otázky v carnapovském smyslu, což jsou ty, které by se případně tázaly po ontologickém statutu empiricky přímo neuchopitelného (?) času.

VI

Jak je patrno, má ontologická fundace času dalekosáhlé důsledky, které lze u různých autorů vysledovat v různých filosofických oborech, zde v logice, resp. sémantice. Josef K. obvinil nejen existencialismus, ale všechny axiologické způsoby filosofování, které zacházejí s časem jinak než ve fyzikálních termínech, z filosofické terminologie či pojmologie, která podle jeho chápání sbližování tvrdých a měkkých věd není up to date. Na základě výše uvedeného tvrdím, že pro obhajobu svého tvrzení by musel použít mnohem razantnější argumentační střelivo. Jinak je jeho tvrzení, že „čas neexistuje“ zavádějící a matoucí.

Mé závěry jsou následující:

Čas ve smyslu konkrétní jednotliviny neexistuje;

Čas lze chápat jako objektivní abstraktní (protože abstrahovanou) entitu; existenci nabývají a existence pozbývají jednotlivé konkrétní události tak, že „do času vstupují a z něj vystupují“, takže čas existuje jako abstraktní entita;

Z článků Josefa K. neplyne žádný důvod pro tvrzení filosofické irelevantnosti analýz lidského vnitřního časového vědomí a podobných antropologických projektů.

    ^^^^ 

autor je lektorem filosofie a estetiky na FaVU VUT v Brně
e-mail: nikdo_1962@yahoo.com




Published by the Department of Philosophy, Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, Czech Republic.
ISSN: 1212-9097