Bentham, utilitarismus a etika sociálních důsledků

 

Bentham, utilitarismus a etika sociálních důsledků

J. S. Mill: Bentham. Utilitarismus .(Přeložili M. Gluchmanová, V. Gluchman) LIM, Prešov 2000, 143 s.; V. Gluchman: Etika sociálnych dosledkov v kontextoch jej kritiky. LIM, Prešov 1999, 141 s.

Nadpis recenze upomíná na dvě útlé knihy, které jsou spjaty s aktivitami slovenského etika Vasila Gluchmana. První kniha je překlad práce Johna Stuarta Milla Bentham. Utilitarismus (přeložili Marta Gluchmanová, Vasil Gluchman, LIM, Prešov 2000, 143 s.), druhá je Gluchmanova monografie Etika sociálnych dosledkov v kontextoch jej kritiky (LIM, Prešov 1999, 141 s.). Pokud si připomeneme ještě vydání překladu Moorovy Etiky (LIM, Prešov 1999, 121 s.), na jehož překladu se Gluchman rovněž podílel, vypadá to, že to s utilitárními variacemi myslí v Prešově vážně.

Překlad obou Millových textů dokumentuje jisté obtíže spojené s jednoznačným přiřazováním počátku utilitaristické tradice nerozlučně právě Benthamovi a Millovi. Čtenář může sám porovnat své nynější představy o utilitarismu (a současně jeho interpretace, které bývají velmi často prezentovány v silně reduktivní podobě) s jeho autentickým vymezením přímo u jednoho z otců zakladatelů. Práce o Benthamovi je skvělou ukázkou Millovy polemiky se svým „mistrem“, která ukazuje, že svého mistra sice můžeme obdivovat („Bentham bol ... najväčším spochybňovatelom samozrejmých vecí.“ (s.24); „Otcom anglickej inovácie učení a inštitúcií je Bentham“ (s.25); „... Benthamovi musí byť pridelené miesto medzi majstrami múdrosti, veľkými učiteľmi a ermanentnými intelektuálnymi ozdobami ľudského rodu.“ (s.30), ale v případě jeho „slabostí“ si nemusíme brát servítky („... nebol veľký filozof, ale bol veľký reformátor vo filozofii.“ (s. 30); „Bentham zlyhal v schopnosti prevziať poznatky iných. Jeho spisy obsahujú málo náznakov presného poznania akýchkoľvek iných názorov okrem jeho vlastných. ... „Sokrates a Platón sú charakterizovaní v pojmoch, ktoré sú trápne pre jeho najväčších obdivovateľov a neschopnosť oceniť takých ľudí je faktom, ktorý je dokonale v súlade so všeobecnými sposobmi Benthamovho myslenia“ (s.40); „Prvou diskvalifikáciou Benthama ako filozofa bolo jeho opovrhovanie všetkými inými filozofickými smermi ...“ (s.41). Dvoufázový vztah Milla k Benthamovi snad nejlépe pak vyjadřuje výrok „Bol mužom pozoruhodných nadaní a nedostatkov pre filozofiu.“ (s.44).

Mill v polemice s Benthamovým pojetím utilitarismu upozorňuje na základní rozdíly v jejich pojetí morálky. Bentham klade důraz na omezení lidského jednání prostřednictvím sankcí (politických, náboženských, veřejných též morálních). Regulace vnějšího jednání však zůstane nedokonalá bez činností a schopností, na které klade důraz právě Mill: sebevzdělávání, výcvik stavů mysli a vůle samotnou lidskou bytostí. Mill se domnívá, že tato část u Benthama chybí. Zdokonalení společnosti si Mill nedovede představit bez propracované teorie života jednotlivce, kterou u Benthama postrádá zcela nebo ji považuje za nedostatečnou. Sám pak v Utilitarismu klade důraz na důkladné znalosti o utváření charakteru a vlivu důsledků jednání na vlastní stav mysli subjektu, k čemuž ho dovedlo přijetí principu užitku, tedy orientace pozornosti na důsledky jednání. Mill v polemice s vlivem sankcí popisuje lidské jednání především ze tří aspektů: morálního (zda je jednání správné nebo nesprávné), estetického a soucitného. První se týká našeho rozumu a svědomí, druhý naší představivosti a třetí lásce k bližnímu. Podle prvního schvalujeme nebo neschvalujeme, podle druhého obdivuje nebo opovrhujeme a podle třetího milujeme nebo nemáme rádi (s. 67). Morálka jednání pak závisí na jeho předvídatelných důsledcích, na jeho kráse a nebo laskavosti, nebo naopak závisí na vlastnostech, které jsou jeho důkazem. Mill se domníval, že velkou chybou Benthama a mnoha jiných etiků bylo potlačení právě posledních dvou aspektů lidského jednání v morálce.

Na s. 64 uvádí Mill Benthamovu charakteristiku zájmu jako zplozeného předsudku - všeobecné tendence člověka vytvořit povinnost a ctnost, které vyplývají z jeho vlastního zájmu. Popis zájmu vede Benthama k morálnímu principu, s nímž je jeho jméno nejvíce identifikované: principu užitku, který později nazval principem štěstí (s.65). Autentický text Millova Utilitarismu (členěného do pěti kapitol: Všeobecné poznámky, Co je utilitarismus, O konenčné sankci principu užitku, Jakému druhu důkazu je přístupný princip užitku a O spojení mezi spravedlností a užitkem) vám připomene ošidnost zapomínání na přímé prameny, které způsobuje redukci původní názorové bohatosti příslušného autora, která byla u Milla značná. Jeho zdůvodnění utilitaristické pozice připomíná, že osekané charakteristiky, které vpluly do různých Úvodů a Stručných přehledů dějin etiky jsou značně zavádějící. Dokladem skvělých Millových argumentačních schopností jsou právě zdůvodnění utilitaristického stanoviska (s. 96) a rozbory zavádějícího a reduktivního způsobu kritiky utilitarismu. Z toho důvodu a vzhledem k síle soudobých etických teorií inspirovaných utilitarismem bych doporučoval tuto studii jako povinnou četbu.

Co se týče dalších poznámek k samotné knize, přivítal bych údaje o vydání, z něhož byl překlad pořízen a v úvodní studii i odkazy na základní primární i sekundární literaturu o utilitarismu (např. práci Ernesta Albee A History of English Utilitarianism (London 1901, 2. vyd, 1957). K této poznámce mě ale nevyprovokovala její absence, ale naopak Gluchmanem uváděná použitá literatura, v níž ve dvou položkách ze tří odkazuje autoreferenčně právě na své práce (s.20). Kniha by si rovněž zasloužila méně spartanskou podobu vydání, což jistě není zapříčiněno ničím jiným, než známým důvodem zvaným „peníze“.

Další kniha Etika sociálnych dosledkov v kontextoch jej kritiky je Gluchmanovou monografií, věnovanou teoriím, které jsou mocně inspirovány právě utilitarismem s akcentací etiky sociálních důsledků. Pokud čtete obě práce bezprostředně po sobě, zjistíte, že některá témata se mírně překrývají (pasáže o Benthamovi a Millovi v kapitolách Retrospektíva etiky sociálnych dosledkov a „Zabudnuté“ témy J. S. Milla a D. Huma), což jistě není na škodu díky upomenutí na širší kontext vývoje utilitarismu.

Úvodní kapitola Metodologické aspekty rozvoja etiky sociálnych dosledkov neobsahuje podle mého názoru žádné slibované specifické metodologické postupy, je běžným upozorněním na rozvržení práce, základní pramenný materiál a odkazy na představitele, které autor považuje za klíčové. Gluchman se v jejím závěru vyjadřuje velmi přesvědčeně k velmi polemickému tématu. Filozofie a etika by si podle něj neměly nárokovat metodologii přírodních věd a domnívá se, že: „Snahy o konštituovanie filozofie či etiky na metodológii a princípoch podobných prírodným vedám sú už anachronismom a sú prekonané“ (s.17). Znamená to, že by se etika opět vracela k podobě nezávazných mudroslovných vyprávění typu „zo škatule starej mamy? Porozhlédneme-li se po současných (meta)etických teoriích, domnívám se, že anachronismem může stěží být něco, co upírá dostatečně vytrvalý, systematický, metodologicky propracovaný a pečlivý pohled, něco, co pokračuje z postupně zajišťovaných pozic a věnuje se opakovanému přezkoumávání „jistých“ předpokladů. Za anachronismus bych považoval pouze snahy odklánět se od metodologie a principů podobných přírodním vědám a dělat zvláštní místo pro Jonatána „nadoborového“ filozofického přístupu.

V kapitole Retrospektíva etiky sociálnych dosledkov nás Gluchman nejprve informuje o svých předchozích dílech, v nichž se věnoval rovněž odlišení etiky sociálních důsledků od etiky utilitaristické a rovněž samotnému konsekvencialismu. Přes veškerou snahu se mi nepodařilo nalézt zde přesvědčivé důvody, které by vyjádřily Gluchmanem zmiňovanou originalitu a přínos etiky sociálních důsledků (tato poznámka se týká též kapitoly Ďalšie aspekty rozvoja etiky sociálnych dosledkov, s.56 - 68, i Závěru, kde je tato, pro mě skrytá, originalita shrnuta - s. 132). Kapitola v rámci konsekvencialismu zmiňuje ve zkratce historickou linii děl badatelů k nimž se hlásí i novodobí utilitaristé. Historický exkurs pokračuje i v kapitole „Zabudnuté“ témy J.S. Milla a D. Huma, která představuje podrobnější rozpracování některých témat zmiňovaných v úvodní studii k překladu výše uvedeného Millova textu. Škoda, že Gluchman nevyužil možnost uvést i jiné zdroje a paralelní prameny utilitaristického a konsekvencialistického myšlení. Mám na mysli např. publikační aktivitu Edwarda Law, biskupa z Carlisle a jeho vydání Essay on the Origin of Evil (1731), což byl překlad latinského pojednání De origione mali napsaného dublinským arcibiskupem Williamem Kingem v roce 1702. Překlad byl publikován s textem reverenda Johna Gaye (1699 -1745) s názvem Concerning the Fundamental Principle of Virtue or Morality. Právě tento text je považován za pravděpodobně nejrannější dokument expozice utilitariánské doktríny. Jistou roli sehrála v britském prostředí i teorie „teologického utilitarismu“, reprezentovaná např. Abrahamem Tuckerem (The Light of Nature Pursued (1768-77) a Williamem Paleyem (Principles of Moral and Political Philosophy (1785; kniha dosáhla 18. vydání v průběhu následujících 25 let). Již u těchto autorů se opět objevuje úsilí, které morální filozofie v dějinách permanentně vynakládala, tedy spojit individuální hedonismus se sociálním a univerzálním hedonismem, což v britském případě tehdejší doby znamenalo nasytit egoistickou teorii motivy morálky sympatie a benevolence. To bylo zcela v souladu s tradicí britského empirismu a praktikováním myšlenek common sense.

Mohli bychom zmínit i jiný vydatný zdroj, který je paralelně propracováván i v novějších variantách konsekvencialismu a který Gluchman nezmiňuje ani u novějších autorů. Tímto zdrojem byly matematické teorie rozhodování a první varinaty teorie her, které představovaly dobře rozvinutý nástroj pro pozdější sociální filosofii (při promýšlení koncepce spravedlnosti používal tyto teorie např. i Gluchmanem zmiňovaný J. Rawls). Jejich počátek se dává do souvislosti s dílem britského matematika Thomase Bayese a jeho posthumně vydaným dílem An essay towards solving a problem in the doctrine of chances (1763), kde se na adresu racionálních rozhodnutí říká: „Racionální jsou taková rozhodnutí, která maximalizují (subjektivní) očekávání (subjektivního) užitku jednání“ Zhruba ve stejné době jako Bentham přišel Bayes matematickou cestou na to, že hodnota štěstí je pro každého „vypočitatelná“ podle jistých kritérií a lze ji posléze „aditovat“ na kolektivní hodnotu štěstí.

Dopis z dubna roku 1860, v němž Mill píše svému příteli Alexandrovi Bainovi o tom, že zamýšlí napsat pojednání o utilitarismu a současně se zmiňuje o pozitivním vlivu, kterým na něj zapůsobila Darwinova teorie, by mohl na někoho působit spíše jako kuriozita, ale Darwinova teorie mohla rovněž ovlivnit Millovo hodnocení motivace lidského jednání.

Jistě, Gluchmanova práce není primárně věnovaná podrobnému dějinně filozofickému přiblížení utilitarismu. Domnívám se však, že tyto další kořeny utilitarismu, konsekvencialismu (potažmo etiky sociálních důsledků) mohou vést k odhalení možných duplikací při řešení jistých problémů, jejichž originalita je přisuzována až daleko pozdějším nebo současným autorům, kteří rozvíjejí podoby třeba neutilitaristické podoby konsekvencialismu.

V kapitole Kant a dosledky se autor soustředí na některé podobnosti Kantovy etiky s etikou utilitarismu a konsekvencialismu, přestože empirické momenty u Kanta na vážnosti mravnosti příliš nepřidávají. Mírně mě zarazil odkaz na Kantovu práci Lectures on Ethics. Zmiňovat se v případě Kanta o přesných citacích snad není obšírněji nutné – Gluchman cituje Kanta z ruských překladů a různých anglických výběrů (sic!). Díky tomu by mohl autor (a není přece žádným akademickým začátečníkem) vzbudit podezření, že vlastně uvádí spíše interpretace Kanta než vlastní, interní polemiku s ním.

Gluchmanova práce ale na druhé straně referuje o některých dílech u nás stále ne příliš známých etiků jako Christine Korsgaardová, David Cummiskey, Michael Slot, Philip Pettit, David Gauthier či Amartya Kumar Sen. Jestliže u těchto autorů najdeme něco, čím mohou přispět i k jiným nahlédnutím letitých problémů a tázání morální filozofie, pak je vcelku jedno, zda patří k té či oné škole. Zajímat nás bude zřejmě především poznatek sám.

Radim Brázda




Published by the Department of Philosophy, Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, Czech Republic.
ISSN: 1212-9097