Filozofie pro každého

Roland Simon-Schaefer: Trocha filosofie pro Bereniku. Přístupný a zajímavý úvod do vědění o našem světě nejen pro mladé lidi. Přeložila Ivana Vízdalová. Ivo Železný, Praha 2000, 182 s. Richard H. Popkin/Avrum Stroll: Filozofie pro každého. Přeložili Karel Berka, Jan Pištěk, Ivana Štekrová. Ivo Železný, Praha 2000, 407 s.

 

       Filozofie pro každého

Popularizovat filosofii je obtížné. Důvod je prostý: není snadné nalézt optimální rovnováhu mezi co možná nejpřesnějším vyjádřením a interpretací filosofických problémů a nepřijatelným redukcionismem a zjednodušeními, která vedou v konečném efektu k uspokojivým konstatováním, že každý je přece tak trochu filosof. Na rozdíl od tvrzení, které dělají čtenářům dobře tím, že je již předem ubezpečí o jejich filosofických vlohách, bych hájil přesvědčení, podle nějž není masový výskyt filosofů prokázán (i když u nás existuje instituce, na níž se počet žijících filosofů přehoupl přes 100 kusů). Populární úvody do filosofie, úvody do filosofie pro „nefilosofy“, jsou u nás převážně spjaty se jmény zahraničních autorů a s překlady jejich knih. Jistou pozornost vzbudil svého času v této oblasti světový bestseller Sofiin svět (1995) a překlady dalších knih norského středoškolského učitele Josteina Gaardera; pro nefilosofy byl atraktivní populární výklad kombinovaný s filosofickými drby ve Weischedelově Zadním schodišti filosofie (1992); propagaci filosofie napomáhal i Medvídek Pú (Pú a filosofové, 1997).

Nakladatelství Ivo Železný se sice na filosofickou literaturu nespecializuje, nicméně na sklonku roku 2000 vydalo dvě knihy určené „nefilosofům“, kteří se chtějí dozvědět o filosofii něco bližšího. První se jmenuje Trocha filosofie pro Bereniku a napsal ji německý autor Roland Simon-Schaefer. Je určena zřejmě především středoškolákům, kteří koketují s myšlenkou, že se vydají na studia filosofie. Její struktura se odvíjí od osvědčené dětské otázky „Proč?“. Od tohoto výchozího bodu provede autor čtenáře v poklusu problematikou jazyka, vědění, obrazu našeho světa a jeho vývoje, přes načrtnutí otázek po smyslu a hledání správného společenského řádu. Podobně jako v mnoha povrchních úvodech chybí alespoň nějaké přiblížení tématu logiky. Zatajování existence a klíčové role logiky ve filosofii může pak hned od počátku vzbudit u prvních zájemců o filosofii dojem, že filosofie je jakési podivínské mudrování o „hlubinách lidského ducha a světa“ či „trýznivých problémech lidského bytí“. Důsledkem pak může být to, že do poslucháren na katedrách filosofie usednou i posluchači dychtiví řešit především problém vlastní komplikované a neopakovatelné existence.

Tuto knihu bych považoval za variantu přespříliš zjednodušujícího výkladu, do nějž se navíc vkrádají faktické nepřesnosti (Řekové nemohli údajně vnímat zaoblení Země, s.40, i když viditelnost plachty či stožáru na mořském obzoru je nejjednodušší praktická ukázka, že tomu tak zřejmě nebylo; o ptolemaiovské soustavě se také objevily pochybnosti poněkud dříve než s Kopernikem; zcela chybně interpretuje autor metaforu „konce dějin světa“, o němž má koncem 80. let hovořit „jeden naivní americký filosof“ (s. 156) - interpretuje jej jako potíže kapitalistického systému -sic!- a ztrátu dějinného optimismu!), za vlasy přitažená tvrzení (vědci nevědí nic konečného, s.55, dosud jsme nenašli konec světa, proto nemůžeme říci ani nic konečného o našem univerzu; v současnosti, kdy se empirické vědy jeví jako jediný zdroj poznatků - nebo předstírají, že tomu tak je - nemá spekulativní myšlení velký význam, s.62; původně byli lidé zcela vydáni na pospas přírodě, s. 93; Darwinova evoluční myšlenka je interpretována jako boj o život, s.97; prasata, krávy, kuřata a vůbec všechna zvířata, jsou podle autora nešťastná a my je nemilosrdně vykořisťujeme) a jemné křesťanské misionářství (jakmile přijde řeč na „smysl“ života, hned je nadohled Bůh, s. 98 -99) . Středověcí filosofové jsou opět pasováni do tvorů neschopných samostatně přemýšlet („Po středověku se filosofie dokázala osvobodit z pout křesťanského náboženství a opět přemýšlet samostatně“, s. 106; „... lidé, jestliže nemohou věřit v nějakého boha, se musejí na tomto světě nutně cítit opuštění. Vědí, že jsou zrozeni, žijí a umírají.“, s. 118). Kierkegaardovy studie vyšly v češtině pod názvem Bázeň a chvění - Nemoc k smrti a nikoli jako Strach a chvění a Nemoc smrti (s.120) a objeví se i jiné překladatelské nesrovnatelnosti. Jednu věc bych však na této knize ocenil: její nejdelší oddíl je věnován epistemologickým problémům a naznačení těsné vazby filosofie na přírodní vědy. Závěrečné hodnocení: v podtitulu se píše, že jde o přístupný a zajímavý úvod do vědění o našem světě nejen pro mladé lidi. Co se týče přístupnosti, kniha slib dodržuje; zajímavost by mohla snad spočívat v afinitě k poznatkům přírodních věd. Knihu bych směřoval přece jen spíše k úplným začátečníkům, protože pokročilí by již s mnoha věcmi nesouhlasili. Když už je však směřována k případným novým abonentům filosofie, měla by být přesná, poněkud více problémová a ne černobílá. Na první schůzce s dospívající Berenikou byste ji možná touto úrovní znalostí oslnili, jakmile by se však iniciativní dívka na vámi představované problémy podívala doma sama a připravila se tak na další randez-vouz, mohli byste jí být občas pro smích. Kdyby však Berenika nahlédla do Filosofie pro každého, začala by věci brát vážněji a k filosofickým otázkám by přistupovala od počátku s kritickým náskokem. Autoři Filosofie pro každého, američtí filosofové, a zřejmě zkušení univerzitní učitelé, Richard H. Popkin a Avrum Stroll vás mohou přesvědčit, že lze napsat solidní a současně čtivý úvod do filosofie, který je určen jako učební text pro čtenáře bez jakéhokoli filosofického vzdělání. Jejich kniha má za sebou již tři vydání, což se na jejím konečném uspořádání a výstavbě kladně podepsalo, a lze říci, že zájemci o filosofii dostanou do rukou kvalitní klíč od prvních pokojů příbytku filosofů.

Kniha obsahuje kromě nezbytného úvodu sedm základních oddílů, které přibližují základní témata, o něž se filosofové zpravidla zajímají (Etika, Politická filosofie, Metafyzika, Filosofie náboženství, Teorie poznání, Logika, Současná filosofie). Abych hned na počátku nepřechválil: k základnímu rozvržení textu mám jednu, avšak fundamentální poznámku - vypadla z něj jako samostatná kapitola ontologie. Ontologická problematika je sice přítomna implicitně ve všech uvedených, ale přece jen mi vrtá hlavou, proč politická filosofie ano a ontologie ne.

Samotný úvod vzbudí sympatie dílčími tvrzeními vztahujícími se k vymezení filosofických aktivit: „Je mnohem lepší nemít žádné odpovědi, než mít odpovědi neprozkoumané, neprověřené, ba co hůř, odpovědi, které mohou být nesprávné.“ (s.13) K první kapitole je čtenář doprovozen slovy: „nejlepším způsobem, jak pochopit, co je filosofie, je studovat ji a filosoficky přemýšlet.“ (s.15)

Mnohé popularizační práce etikou končí, Popkin se Strollem jí začínají. Domnívám se, že za tím může být didaktický záměr - etika by mohla být z filosofie čtenáři žánrově nejblíže a může tedy vzbudit největší apetit na další text. Nebudu nyní rozebírat podrobně každý velký oddíl, učiním poznámky, které se týkají prakticky každého oddílu (nejdelší jsou kapitoly věnované etice, metafyzice a teorii poznání). Soudím, že se autorům podařilo v každé systematické části upozornit poutavým způsobem na klíčové problémy a možnosti jejich řešení. V Etice zaměřili pozornost na platonismus, Aristotela, hédonismus, kynismus, stoicismus, křesťanskou etiku, Spinozu, utilitarismus, I. Kanta a klíčové metaetické teorie. Součástí všech představených názorových pozic je vždy dílčí kapitola s názvem Kritika (Aristotela, Kanta, ...) - platí to pro všechny základní kapitoly. Tento způsob předkládání filosofických názorů je podle mého názoru velmi atraktivní, pomáhá čtenáři při formulaci kritických námitek vůči právě vstřebaným názorům a autoři jej využívají i ke korekci vlastního nadšení pro jisté autory (například Spinoza nebo D. Hume by mezi ně bezpochyby patřili). Každá kapitola je rovněž opatřena přiměřeným seznamem literatury, který neslouží především k ohromení čtenáře, ale odkazuje na pečlivě vybraná klíčová díla (české vydání uvádí, pokud možno i příslušné překlady) - odstavec Klasičtí autoři - a odkazuje na současné badatele vyvíjející aktivitu v příslušné filosofické doméně. Pouze v oddíle Logika je rozlišení na Základní literaturu a Náročnější literaturu - jestliže na překladu pracoval i K. Berka, mohly být odkazy na překlady i původní českou logickou produkci poněkud bohatší.

Výklad problémů je v jednotlivých kapitolách zpestřován organicky vpletenými ukázkami z primární literatury (např. Teorie poznání), které často obsahují ukázky z textů, které dosud do češtiny přeloženy nebyly. Čtenář - nefilosof si tak může učinit alespoň nějakou představu o způsobu vyjadřování těch filosofů, jejichž texty nemá dosud k dispozici v českém překladu.

Poslední kapitola (Současná filosofie) se přece jenom nevyhnula starému problému, který zřejmě není snadno řešitelný. Co vybrat jako reprezentativní pro současnou filosofii. Kapitola se sice jmenuje Současná filosofie, ale hned o řádek níž se hovoří o tom, že se autoři budou zabývat moderní filosofií. Tato kapitola by si možná při posledním vydání zasloužila přece jenom rozsáhlejší rekonstrukci. Jako současné trendy ve filosofii jsou představeny pragmatismus, existencialismus a analytická filosofie (autoři se zmiňují o tom, že tyto proudy vybrali s ohledem na jejich vliv na americkou tradici). Po Wittgensteinovská analytická filosofie je reprezentována pouze prostřednictvím Quina, Putnama a Davidsona, existencialismus Kierkegaardem a Heideggerem a pragmatismus je vyložen na W. Jamesovi. Soudobá filosofie je tedy opět prezentována (s vyjímkou analytiků) díly mužů, jejichž těla se již dávno rozpadla v prach. Vzhledem k tomu, že třetí vydání originálu vyšlo v roce 1993, mohla být přepracování této kapitoly věnována větší pozornost - takhle to působí značně zastarale - Derrida s Rortym, kterými kniha končí, jistě nepředstavují poslední, jediné a nejslibnější výhonky bujné filosofické vegetace. Opět se ukazuje, že není problém představit počátky filosofování, ale spíše jeho současný stav. Uvědomuji si však, že se jedná o přehledovou práci, jejímž cílem je uvést do filosofie. Domnívám se, že tuto úlohu může splnit na výbornou. Pokud by ji používali studenti navštěvující na filosofických fakultách přednášky vypsané pod poněkud matoucím názvem „filosofie pro posluchače nefilosofických oborů“, bylo by zkoušení jistě veselejší.

Radim Brázda




Published by the Department of Philosophy, Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, Czech Republic.
ISSN: 1212-9097