Odpověď profesoru Maternovi

Nejprve bych chtěl profesoru Maternovi poděkovat za připomínky k mé práci, neboť mě vyprovokovaly k hlubším úvahám nad rozdíly mezi ontologií TIL a směsicí pozic, které bych rád zastával, pokud se ukáží bezrozporné.

Nevím, zda všechny námitky, které profesor Materna uvádí ve své stati, jsou míněny jako kritika mých názorů (tvrdí, že jde o "několik poznámek, které by měly alespoň doplnit Bělohradův text"), ale místy se nemohu zbavit pocitu, že dostávám výprask za něco, co jsem neprovedl.

Tak například v poznámce 2 se říká, že jsem přišel na správnou verzi Leibnizova principu příliš pozdě, neboť stačilo tento extenzionálně formulovaný princip jednoduše převést do intenzionálního jazyka a vše by bylo vyřešeno. Ovšem mým záměrem zdaleka nebylo pouze přijít na formulaci Leibnizova principu, která by nevedla k Chisholmovu paradoxu. Upravenou verzi tohoto principu formuluji již v úvodních částech eseje, což naznačuje, že mým cílem bylo spíše řešit otázky, které z přijetí takového principu vyplývají. Proto všechny ty úvahy o persistenci a metafyzických koncepcích času, respektive trans-modální identitě a metafyzických koncepcích modality. Šlo mi o zviditelnění ontologických důsledků přijetí takové formulace Leibnizova principu a také o představení alternativních ontologií, které se snaží s Chisholmovým paradoxem poprat.

V poznámce 3 uvádí pan profesor několik důvodů, proč je marné pokoušet se definovat individua mereologicky. Zde nemohu než souhlasit. Já mereologické pojetí individuí nezastávám a v práci jsem tuto koncepci vykreslil jen proto, abych ji odmítl. Nicméně bylo-li mým cílem dát prostor všem koncepcím persistence, nemohl jsem mereologickou koncepci vynechat. Myslím, že jde o koncepci legitimní, která problém persistence jistým způsobem řeší, ale tento způsob neuspokojuje mé filozofické intuice.

Tolik tedy k otázkám, ve kterých se cítím nevinen. Nyní přejdu k podstatnějším částem kritiky mé práce. Postupně se vyjádřím k otázkám Lewisova pojetí možných světů, prezentismu a aktualismu, predikace de dicto a de re a otázce existence. Začnu tam, kde se ve svých argumentech cítím nejpevnější.

        1. Lewisovo pojetí možných světů

Na konci poznámky 5 uvádí profesor Materna názor, podle kterého jsem ve své práci nedostatečně určil pojem konkrétní objekt a na základě této vágnosti patrně dezinterpretoval Lewisovu koncepci možných světů. Autor se nedomnívá, "že by možné světy byly pro Lewise "konkrétní objekty" v tom běžném smyslu, tj. jakési fyzické předměty". V jednom má pravdu: totiž že pojem konkrétní objekt jsem v souvislosti s Lewisovou koncepcí poprvé použil až v inkriminované větě, kterou napadá. Nejprve tedy napravím chybu a pokusím se vyjasnit, co tímto pojmem míním.

Lze postupovat dvěma způsoby. Za prvé (neúplným) výčtem jeho instancí. Tak například: já, židle, stromy, galaxie, atomy, voda, obrazovka, na kterou se teď dívám, obrazovka, na kterou se teď díváte vy, atd. Toto všechno jsou konkrétní objekty. Za druhé definicí: objekt je konkrétní tehdy a jen tehdy, když je časoprostorově lokalizován (pro absolutně definovaný časoprostor) nebo pokud (spolu)konstituuje časoprostor (pro relačně definovaný časoprstor). Pokud někdo tuto definici shledá problematickou, pak mi nezbývá než doufat, že pochopí pojem konkrétního předmětu z uvedených příkladů. A ty zřejmě naznačují, že můj pojem konkrétního objektu alespoň intuitivně odpovídá pojmu fyzického předmětu.

Zbývá jen ukázat, že do extenze tohoto pojmu spadají také Lewisovy možné světy. A v tomto ohledu se domnívám, že jsem ve své práci nic nezanedbal. Jen několik řádků nad problematickou větou totiž uvádím všechny potřebné informace pro vyvození závěru, že Lewisovy světy jsou konkrétní entity ve smyslu fyzických předmětů. Při pozorném čtení lze vystopovat následující argument:

    1) možné světy jsou objekty stejného ontologického typu jako je

    2) aktuální svět aktuální svět je maximální suma časoprostorově provázaných objektů - "já a vše kolem"

    tudíž:

    3) možné světy jsou maximální sumy časoprostorově provázaných objektů.

Premisy 1) a 2) jsou Lewisovy teze. Úspěch tohoto argumentu samozřejmě závisí na charakterizaci objektů, o kterých hovoří premisa 2) jako konkrétních objektů podle mého vymezení. A tady myslím není žádný problém. Ztěží si lze představit, že by maximální suma časoprostorově provázaných objektů nebyla zároveň typem objektu, který konstituuje časoprostor. Stejně obtížně si lze představit, že já a vše kolem nemá status běžných fyzických předmětů. Proto o konkrétní, fyzické povaze Lewisových možných světů nemůže být pochyb.

Ale protože argumentace není nikdy dost, dovolím si předvést také jeden argument opírající se o autoritu. Tedy: celá řada renomovaných filozofů a logiků sdílí mou interpretaci lewisovských možných světů jako konkrétních, fyzických entit. Níže uvádím několik citací. V některých se přímo výrazy konkrétní a fyzický objevují, a nepřítomnost stipulací, podle kterých by tito teoretikové zamýšleli tyto výrazy užít v jiných smyslech, mě přesvědčuje o tom, že je chápou stejně jako já, tedy v běžném, přirozeně-jazykovém smyslu. Předesílám, že ne ve všech citacích se objeví jméno Lewis, nicméně všechny citace se týkají Lewisovy koncepce. Patrně největší autoritu nad svými názory má sám Lewis; proto uvádím také jeho citaci, ze které lze mnohé vyčíst. Pokud profesor Materna nesdílí názor, že lewisovské možné světy jsou fyzické entity, pak je bohužel reprezentantem názorové menšiny a je na něm, aby ukázal, že jeho interpretace je ta správná.

Citace:

"I emphatically do not identify possible worlds in any way with respectable linguistic entities; I take them to be respectable entities in their own right. When I profess realism about possible worlds, I mean to be taken literally. Possible worlds are what they are, and not some other thing. If asked what sort of thing they are, I cannot give the kind of reply my questioner probably expects, that is, a proposal to reduce possible worlds to something else; I can only ask him to admit that he knows what sort of thing our actual world is, and then explain that other worlds are more things of that sort, differing not in kind but only in what goes on at them." David Lewis "Possible Worlds" v The Possible and the Actual, ed. Loux, Michael J., Ithaca, N.Y.: Cornell University Press 1979, str. 183-4.

"The world we live in is a very inclusive thing. Every stick and every stone you have ever seen is part of it. And so are you and I. And so are the planet Earth, the solar system, the entire Milky Way….Maybe, as I myself think, the world is a big physical object…I advocate a thesis of plurality of worlds, or modal realism, which holds that our world is but one world among many. There are countless other very inclusive things. Our world consists of us and all our surroundings, however remote in time and space; just as it is one big thing having lesser things as parts, so likewise do other worlds have lesser other-worldly things as parts. The worlds are something like remote planets; except most of them are much bigger than mere planets, and they are not remote… They are not any spatial distance from here…The other worlds are of a kind with this world of ours…The difference between this and the other worlds is not a categorial difference…Nor does this world differ from the others in its manner of existing." David Lewis. On the Plurality of Wordls. Basil Blackwell 1986, str. 1-2.

(Komentář k předchozí citaci): "So worlds are concrete particulars…Each world, furthermore is maximal in the sense that each of its parts is spatiotemporally related to each of its parts and only to its parts… Maximal objects, of course, are not individuals that do not exist but could have; each of them exists, all right, although they are not spatiotemprally related to you and me…[Possible worlds] and their parts are possibilia. On Lewis' view a possibile is a concrete individual that is part (or the whole) of a world and spatiotemporally unrelated to us." Alvin Plantinga. "Two Concepts of Modality" Philosophical Perspectives, 1, Metaphysics, 1987, str. 204-205.

"Nonactual possibles and worlds exist, in exactly the same sense as that in which our world and its denizens exist…Nonactual objects and worlds are of just the same respective kinds as are actual objects and the actual world. Nonactual tables are physical objects with physical uses; nonactual humans are made of flesh and blood, just as you and I are." William Lycan. "The Trouble with Possible Worlds" " v The Possible and the Actual, ed. Loux, Michael J., Ithaca, N.Y.: Cornell University Press 1979, str. 287.

"It is the second thesis which gives realism about possible worlds its metaphysical bite, since it implies that possible worlds are not shadowy ways things could be, but concrete particulars, or at least entities which are made up of concrete particulars and events. The actual world is "I and all my surroundings". Other possible worlds are more things like that." Robert Stalnaker. "Possible Worlds" " v The Possible and the Actual, ed. Loux, Michael J., Ithaca, N.Y.: Cornell University Press 1979, str. 228.

"Other possible worlds, then, are things like our own world - concrete objects or spatiotemporal spreads of concrete objects; and each is equally real, equally existent." Michael J. Loux. "Introduction" v " v The Possible and the Actual, ed. Loux, Michael J., Ithaca, N.Y.: Cornell University Press 1979, str. 47.

"Other possible worlds, according to the possibilist, are concrete universes, spatially and temporally disconnected from our own, but just as real." Stalnaker, Robert. "Counterparts and Identity" v Midwest Studies in Philosophy, ed. French, Peter A., Theodore E. Uehling, Jr., Howard K. Wettstein 11 (1986), str. 121.

"Modal Realism, as I use the term, is the doctrine that, besides the actual world we live in, there exist other possible worlds. Modal Realism, in the full-blown sense of the term, maintains that these other possible worlds are not mere abstractions or descriptions - they contain things that are just as real and concrete as things like tables, chairs, people, and trees in the actual world. According to the Modal Realist (in the full-blown sense), our world - the world we live in - is just one of many that exist; there are other worlds that contain things like tables and chairs that are no less real than the tables and chairs in our world." Charles Chihara. The Worlds of Possibility. Oxford: Clarendon Press 1998, str. 76.

"This view, in turn, is connected with Lewis's idiosyncratic view that possible worlds are physical systems. Nowadays, philosophers more commonly regard possible worlds as abstract entities of a certain sort…Lewis adopts a concrete or physicalistic conception of possible worlds as maximal, spatiotemporally self-contained, causally isolated physical systems…" Nathan Salmon. "Existence" v Philosophical Perspectives, 1, Metaphysics, 1987, str. 75 a 104.

Nezbývá než dodat, že argument, který ve své práci obhajuji, je platný: Lewisův argument z Counterfactuals, který v práci uvádím na s. 19, nejvýše dokazuje existenci jistých abstraktních objektů: způsobů, jak se věci mohly mít. Ale jeho možné světy těmito objekty nejsou.

V této souvislosti bych ještě rád uvedl následující: V poznámce 5 mě profesor Materna kritizuje za nedbalé zacházení s pojmem reálnosti a za přijímání inference, která je bez patřičné analýzy reálnosti absurdní. Touto inferencí je věta: "Pokud to, co je, nazýváme reálným, skutečným, nebo jakkoli jinak, pak to, co může být, musí také být reálné, skutečné, apod." Ale tato věta v mé práci padla v kontextu diskuse o Lewisově koncepci možných světů a v rámci jeho pojmového schématu. Viděli jsme, že podle Lewise jsou všechny možné světy stejné ontologické kategorie jako aktuální svět. Nabízená věta neříká nic víc, než že z Lewisovy koncepce vyplývá, že jakkoli nazveme aktuální svět, musíme také nazvat všechny ostatní světy. Pokud si tedy myslíme, že aktuální svět je reálný, pak jsou reálné i ostatní možné světy. Pokud si myslíme, že aktuální svět je fyzický objekt, pak jsou fyzické objekty i ostatní možné světy. Je zřejmé, že toto tvrzení nevyžaduje žádnou analýzu pojmu reálnosti, neboť především netvrdím, že skutečně nazýváme tento svět reálný. Mé tvrzení je kondicionál. Profesor Materna tvrdí, že inference z ◇p na p (tedy ◇p ⊃ p) je nepravdivá. Já s ním bezvýhradně souhlasím. Nicméně domnívám se, že Lewisova metafyzická koncepce, brána sama o sobě, je vázána k pravdivosti tohoto tvrzení. Lewis skutečně tvrdí, že všechny možné světy jsou stejně reálné jako aktuální svět (promiňte mi opět výraz "reálné": já skutečně nevím, jak vysvětlit tento pojem. Vím pouze, že já a vše kolem reálné je, a pokud Lewis tvrdí, že vše možné je stejného ontologického typu jako to aktuální, nelze než vyvodit, že je to také reálné). To je holá metafyzická pravda o Lewisově koncepci. Ovšem víme, že součástí Lewisovy koncepce je velmi radikální sémantická reforma, která má tento metafyzický dopad odstranit.

 

        2. Prezentismus a aktualismus

V této části vyjdu z kritiky prezentismu, kterou profesor Materna uvádí v poznámce 4, ale rozšířím argumentaci také na pojem aktualismu, neboť mezi těmito pojmy existují silné analogie. Profesor Materna se domnívá, že pojem "přítomný okamžik" je ve skutečnosti "pojem funkce, totiž identické funkce v oboru časových okamžiků, konstruované λ t t". Z takového pojetí vyplývá, že každý časový okamžik je přítomný - tedy přítomný sám v sobě. Pokud znám dobře jeho názory, pak myslím, že profesor Materna považuje také pojem aktuální svět za funkci, tentokrát identickou funkci v oboru možných světů. Podle této koncepce je každý možný svět aktuální - tedy aktuální sám v sobě. Tato koncepce aktuality je blízká, i když ne totožná, s koncepcí, kterou zastává Lewis. Podle Lewise je výraz "aktuální svět" indexický výraz, který nabývá denotace v závislosti na kontextu promluvy. Pro nás je aktuální tento svět, pro obyvatele jiného světa je aktuální ten jejich. Tak je také každý svět aktuální, tedy aktuální sám v sobě. Z obou koncepcí vyplývá, že všechny možné světy mají stejný ontologický status, což v podstatě znamená, že status aktuality žádným způsobem ani jeden z těchto světů neprivileguje. Profesor Materna ovšem považuje "otázky typu "jsou jiné než přítomné okamžiky reálné?"" za násilně vytvořené. Domnívám se, že do stejného soudku by takto zařadil i otázku, zda jsou jiné možné světy stejně reálné, tj. zda mají stejný ontologický status jako aktuální svět. Myslím, že jeho koncepce aktuality ovšem podává poměrně informativní odpověď na otázku ontologického statutu možných světů, a tím také tuto otázku legitimizuje.

Tyto relativistické koncepce aktuality nesdílím. Domnívám se, že z logického hlediska je možné se takto na aktualitu dívat. Z pozice každého možného světa je právě tento svět aktuální. Z pozice w1 je aktuální právě w1, z pozice w2 je aktuální právě w2, atd. Ale z metafyzického hlediska dávám přednost jiné koncepci. Nedostatkem předchozí koncepce je, že se staví do role absolutního pozorovatele mimo kterýkoli možný svět a z této role jsou všechny možné světy na stejné úrovni. Ovšem je nezbytné si uvědomit, že ono absolutní hledisko není hledisko mimo všechny možné světy, ale je to hledisko našeho světa. Z této pozice je aktualita jiných možných světů pouze potenciální. Nelze tvrdit, že některý pouze potenciální svět je aktuální. On je aktuální sám v sobě, ale z absolutního hlediska je pouze potenciální. Takový svět by byl aktuální, kdyby platil. Ale protože neplatí, není aktuální. Na druhou stranu aktualita našeho světa není pouze potenciální. Je to aktuální aktualita. O tomto světě lze tvrdit, že je aktuální. O ostatních pouze že mohly být aktuální. Abych situaci ještě vyhrotil: z metafyzického hlediska žádné jiné světy než tento neexistují. Tím ale netvrdím, že existovat nemohly. Jistě, mohly, ale neexistují. Kdyby existovaly, byly by aktuální. Toto pojetí aktuality - tedy aktualistické pojetí, podle kterého přísluší status aktuality absolutně jedinému světu, a to tomuto - není v rozporu s výše uvedeným indexikalistickým chápáním. Jde o jakousi nadstavbu nad indexikalistickým chápáním. Indexická teorie aktuality totiž charakterizuje nikoli absolutní pojem aktuality, ale relativní pojem aktuality ve světě. Nejde o pojem být aktuální, ale o pojem být aktuální ve w, tedy pojem aktuality vztažený k danému světu. Mohu klidně přijmout, že každý svět je aktuální v sobě samém, ale přitom odmítnout, že by aktualita byla relativní charakteristikou. Jedině tento svět je totiž aktuální absolutně.

V této souvislosti bych se také rád vyjádřil k Tichého tezi, že nevíme, který svět je aktuální. Z logického hlediska, kdy jsou všechny možné světy na stejné úrovni a my na ně nahlížíme z pozice mimo kterýkoli svět, dává tato teze smysl. My neznáme úplný popis našeho kosmu, tedy nevíme, kterému z možných kombinací individuí a vlastností odpovídá. Z metafyzického hlediska je situace úplně jiná. Pokud je správná aktualistická koncepce aktuality, a já se domnívám, že ano, potom tento svět má velmi privilegovaný status - totiž je to jediný svět, který existuje. Ostatní světy jsou pouze něčím, co by existovalo, kdyby… Pokud ovšem existuje pouze jediný svět, potom otázka, který svět je aktuální má podobný charakter jako otázka, která Eiffelova věž je v Paříži. A v této otázce příliš smyslu nalézt nelze. Také tvrdit v takovém kontextu, že nevíme, který svět je aktuální, znamená pochybovat o své vlastní aktualitě. A pokud do filozofie přicházíme s jistou předteoretickou výbavou, kterou nehodláme revidovat, pak nezpochybnitelnost vlastní aktuality je její součástí.

Pokud je správná aktualistická koncepce aktuality, není důvod pochybovat o prezentistické koncepci času. Je dost dobře možné se domnívat, že každý časový okamžik je přítomný sám sobě. Z toho ale nijak nevyplývá, že všechny jsou přítomné. Z hlediska tohoto časového okamžiku jsou všechny ostatní časové okamžiky ne-přítomné. A opět si stačí uvědomit, že není jiného absolutního hlediska než hlediska přítomného okamžiku, abychom dospěli k závěru, že přítomný okamžik má ontologicky výsadní postavení. Jako jediný existuje. Ostatní budou existovat nebo existovaly, ale neexistují. (pozn.: Hovořím-li o časových okamžicích, mám striktně řečeno na mysli jejich obsahy - tedy skutečnost, která je konstituuje).

 

        3. De dicto a de re.

Nejprve bych rád uvedl, že charakteristika pojmů de dicto a de re v mé práci je skutečně hrubá. Důvodem je zejména vytržení této práce z širšího kontextu mé diplomové práce, ve které tyto pojmy dostatečně vymezuji a také poměrně krátký limit na úpravu mého konferenčního příspěvku do publikovatelné podoby. Pokusím se tyto nedostatky napravit.

Ve své práci pracuji s takto vymezenými pojmy de dicto a de re:

Formule obsahující modální operátor je de re tehdy a jen tehdy, když obsahuje modální operátor R, který má ve svém dosahu buď 1) individuální konstantu, nebo 2) volnou proměnnou, nebo 3) proměnnou vázanou kvantifikátorem mimo dosah tohoto modálního operátoru. Všechny ostatní formule s modálními operátory jsou de dicto.

Z toho vyplývá, že například formule ◻(x)Fx, ◇(∃ x)(Fx&Gx), ◇(x)Fx ⊃ ◻(x)Gx jsou de dicto, zatímco formule ◻Fa, ◇Fx, (x) ◻Fx, ◇(∃ x)(Fx&◇Gx) jsou de re.

Tuto syntaktickou formulaci lze alternativně nahradit formulací sémantickou - formule de dicto a de re se totiž liší v pravdivostních podmínkách. Zkoumáme-li odlišné syntaktické struktury formulí de dicto a de re, zjistíme, že formule de dicto se skládají z modálního operátoru, který má v dosahu celou větu, která neobsahuje žádný jiný modální operátor nebo individuální konstantu, popřípadě jsou to komplexnější celky složené z podformulí takové struktury pomocí klasických logických spojek. Důležité ovšem je, že při určování pravdivostních podmínek de dicto vět vždy nakonec dospějeme k formulím takové formy. Například formule ◻(x)Fx již tuto formu má. Formule ◇(x)Fx ⊃ ◻(x)Gx tuto formu nemá, ale pokud budeme chtít zjistit pravdivostní hodnotu této implikace, pak budeme muset zjistit pravdivostní hodnoty jednoho nebo obou členů a tyto tuto formu mají. A zjistit pravdivostní hodnotu kvantifikované formule v dosahu modálního operátoru není nic jiného, než zjistit pravdivostní hodnotu této formule v různých možných světech. To dále znamená zjistit v daném možném světě zda objekty, o kterých věta mluví, splňují podmínku, kterou jim věta přisuzuje. Tedy konkrétně určit pravdivostní hodnotu věty ◻(x)Fx znamená zjistit, zda v každém možném světě mají všechny objekty, které v tom světě existují, vlastnost F. Toho lze dosáhnout, aniž bychom byli jakkoli nuceni zkoumat zda individua v některém možném světě jsou identická s individui v jiném světě. Formule de re se ovšem tomuto nepříjemnému omezení nevyhnou. Chceme-li zkoumat pravdivostní hodnotu formule de re, jako například (∃ x)◇Fx, nestačí nám zjistit, zda některý objekt v některém možném světě má vlastnost F. Tak bychom zjistili pravdivostní hodnotu formule de dicto ◇(∃ x)Fx. Ale v případě věty de re je nutné zjistit, zda nějaký aktuální objekt, třeba Gore, má vlastnost F alespoň v jednom možném světě. Ovšem to vyžaduje, aby bylo smysluplné hovořit o jednom a témž individuu existujícím v různých možných světech, což věty de dicto nevyžadují. Z toho vyplývá, že ze sémantického hlediska jsou věty de re , na rozdíl od vět de dicto, citlivé na identitu individuí mezi světy.

Aplikujme nyní tuto distinkci na úvodní větu mé práce:

    (1) Gore mohl zvítězit v prvním kole prezidentských voleb.

Uvedl jsem, že tato věta může dostát dvou odlišných interpretací. V první interpretaci budeme chápat jméno "Gore" jako výraz, který přímo označuje Ala Gora. Ve druhé interpretaci bude totéž jméno označovat nikoli individuum, ale individuální koncept Gore. Abych předešel nejasnostem, budu tento individuální koncept chápat jako zkratku za individuální koncept nejmocnější ekolog. Na základě tohoto rozlišení dostáváme dvě propozice. První je totožná s (1), druhá je "Nejmocnější ekolog mohl zvítězit v prvním kole prezidentských voleb", nebo lépe:

    (2) Je možné, že nejmocnější ekolog zvítězil v prvním kole prezidentských voleb.

Analýza věty (1) je

    (1*) ◇Za

a analýza věty (2) je

    (2*) ◇((∃x)(Nx&Zx))

Na základě naší syntaktické definice je věta (1*) de re, neboť obsahuje individuální konstantu v dosahu modálního operátoru, a věta (2*) je de dicto, neboť neobsahuje v dosahu modálního operátoru ani individuální konstantu, ani volnou proměnnou, ani proměnnou vázanou kvantifikátorem mimo dosah modálního operátoru. Sémantická analýza tento výsledek potvrdí. V případě věty (2*) je k zjištění pravdivostní hodnoty nutno zjistit, zda v některém možném světě nějaké libovolné individuum má jak vlastnost N, tak vlastnost Z - tedy je nejmocnější ekolog a zároveň zvítězí. Že identita tohoto individua v různých možných světech je irelevantní je zřejmé, neboť a) žádné konkrétní individuum není v pravdivostních podmínkách této věty - kdokoli by mohl být nejvlivnějším ekologem, b) žádný další svět do pravdivostních podmínek nevstupuje. Ve větě (1*) je ovšem nutno nejprve identifikovat aktuálního Gora, a pak zjistit, zda totéž individuum, nikoli libovolné individuum, má vlastnost Z v některém možném světě. Z této analýzy je patrné, že pro rozdíl mezi větami de dicto a de re je fundamentální, zda se v pravdivostních podmínkách těchto vět vyskytuje konkrétní individuum, či ne.

Tato definice de dicto a de re není produktem mé vlastní fantazie, ale je sdílena mnohými soudobými logiky a filozofy. Detaily viz například Graeme Forbes. The Metaphysics of Modality. Clarendon Press: Oxford 1985, kap. 3; Charles Chihara. The Worlds of Possibility. Clarendon Press: Oxford 1998, str. 24, nebo Alvin Plantinga. The Nature of Necessity. Clarendon Press: Oxford 1974, kap. 1.

Na základě analýzy TIL je sice věta (2) de dicto, ale věta (1) je také de dicto, ačkoli podle mé analýzy je de re. Nejprve k větě (2). Podle TIL je konstrukce K, která je podkonstrukcí konstrukce L v supozici de dicto, jestliže výsledek L závisí nejen na aktuální hodnotě konstrukce K, ale na její hodnotě ve všech světech a časech. Ve větě (2) je konstrukce L celá věta, tedy "Je možné, že nejmocnější ekolog zvítězil v prvním kole prezidentských voleb" a konstrukce K je věta "nejmocnější ekolog zvítězil v prvním kole prezidentských voleb". Je zřejmé, že K je takto v supozici de dicto, neboť pravdivostní hodnota L nezávisí pouze na aktuální pravdivostní hodnotě K, ale na její pravdivostní hodnotě v ostatních možných světech: To, zda je možné, že nejmocnější ekolog zvítězil v prvním kole prezidentských voleb se nedozvíme pouze zjištěním, že není aktuálně pravda, že nejmocnější ekolog zvítězil v prvním kole. Je třeba zkoumat, zda aspoň v jednom možném světě je tato podkonstrukce pravdivá.

S výsledkem této analýzy souhlasím. Podle analýzy, kterou navrhuji, je věta (2) pravdivá, když je podkonstrukce K pravdivá aspoň v jednom možném světě. A to je splněno, pokud v některém možném světě je někdo nejmocnějším ekologem a zároveň zvítězí v prvním kole. Vidíme, že žádné konkrétní individuum do pravdivostních podmínek nevstupuje, neboť kterékoli individuum by mohlo být nejmocnějším ekologem. Proto jde o modalitu de dicto: tedy modální operátor se vztahuje k větě.

K rozdílným výsledkům ovšem docházíme u analýz věty (1). V této větě je konstrukcí K opět celá věta (1), ale konstrukcí L je pouze její část "Gore". Profesor Materna píše, že ve větě (1) je L v supozici de dicto. Aby tato věta mohla být de re, musel by výraz "Gore" označovat intenzi - individuální úřad - a predikát by musel být aplikován na kterýkoli objekt, který aktuálně zastává tento úřad. Jinak řečeno by musela konstrukce L být aplikována na světy a časy - intenzionální sestup. Protože však L nekonstruuje žádný individuální úřad, ale individuum, možnost intenzionálního sestupu zde nevyvstává a predikát je aplikován přímo na individuum označované jménem "Gore". Pravdivostní hodnota K tedy nezávisí na tom, co konstruuje L v různých světech a časech, neboť L konstruuje ve všech světech a časech totéž individuum.

S tímto vymezením, pokud mu dobře rozumím, mohu souhlasit. V podstatě jde o to, že výraz "Gore" je jméno, které rigidně označuje totéž individuum ve všech možných světech, nevzniká dichotomie mezi individuálním úřadem a individuem, které jej zastává, a predikát je aplikován přímo na individuum. Až na to, že osobně bych tuto predikaci nazval de re. Důvodem je právě skutečnost, že do pravdivostních podmínek vstupuje konkrétní individuum, jehož identita je relevantní pro určení pravdivostní hodnoty K - musíme vědět, kdo je Gore. Naopak v pravdivostních podmínkách této věty se nevyskytuje žádný dictus, čili není důvod nazývat tuto predikaci de dicto. Samotná skutečnost, že predikát je aplikován přímo na objekt, který označuje subjekt věty, není podle mého názoru dostačující pro tvrzení, že jde o predikaci de dicto. Naopak relevantním aspektem je, zda označovaný objekt je extenze, či intenze. V případě věty (1) jde nepochybně o extenzi - individuum. Proto chápu tuto větu jako de re.

Pojetí predikace de dicto a de re, které zastávám, předpokládá, že univerzum individuí je flexibilní - tj. že se může svět od světa lišit. Kdyby tomu tak nebylo, pak by rozdíl mezi de dicto a de re zkolaboval. Předpokládejme, že individua jsou stejná ve všech možných světech, a vezměme si jednoduchou větu de re

    (3) (x)◻Fx.

Tato věta říká, že všechna aktuální individua jsou F ve všech možných světech. Pokud je univerzum individuí konstantní, potom ale platí

    (4) ◻(x)Fx,

tedy věta, že všechna individua ve všech možných světech (tedy všechna možná individua) jsou F. Důvodem platnosti této implikace

    (5) (x)◻Fx⊃◻(x)Fx

je jednoduchá skutečnost, že aktuální individua vyčerpávají množinu možných individuí. Podle předpokladu konstantního univerza je totiž logicky nemožné, aby existovala jiná individua, než jaká aktuálně existují. Když převrátíme implikaci v (5), dostaneme

    (6) ◻(x)Fx⊃(x)◻Fx.

Podle této věty platí, že pokud všechna individua ve všech možných světech jsou F, potom všechna aktuální individua jsou F ve všech možných světech. Předpokládáme-li konstantní univerzum, pak tato věta nepochybně platí. Ale platí-li jak (5), tak (6), potom platí

    (7) (x)◻Fx≡◻(x)Fx.

A tato věta neříká nic jiného, než že věty de dicto a de re jsou vzájemně redukovatelné a mají shodné pravdivostní podmínky. Tímto distinkce mezi de dicto a de re, podle definice, kterou zastávám, mizí.

Pokud ovšem připustíme, že univerzum individuí je flexibilní, potom neplatí ani (5), ani (6). (5) neplatí proto, že aktuální individua nevyčerpávají všechna možná individua. Takže jestliže má každé aktuální individuum v každém možném světě F, nevyplývá z toho, že všechna individua ve všech možných světech mají F, neboť v jiných možných světech mohou existovat individua, která neexistují aktuálně a která nemají v těchto příslušných světech F. (6) neplatí proto, že i když je pravdivý antecedent, tedy všechna možná individua jsou F, nevyplývá z toho, že všechna aktuální individua jsou F ve všech možných světech: univerzum je proměnlivé, takže není nikde dáno, že individua vůbec ve všech možných světech existují. A ve světech, ve kterých neexistují, patrně nemají F. Takže antecedent (6) platí, ale konsekvent nijak nevyplývá. Z výše uvedeného vyplývá, že jedině pokud připustíme, že univerzum je flexibilní, není modalita de re redukovatelná na modalitu de dicto a je třeba uznat její svébytný metafyzický status. Tím přecházíme k problematice existence

 

        4. Existence

Zdá se přirozené tvrdit, že existence veškerých objektů, vyjma abstraktních matematických objektů (jejichž nutná existence bývá často bez argumentu tvrzena), by měla být nahodilou záležitostí. Koncepce, podle které je univerzum individuí konstantní ve všech možných světech, je vůči této intuici v ostrém protikladu. Podle této koncepce totiž není logicky možné, aby kterékoli individuum neexistovalo, nebo aby existovala jiná individua, než která aktuálně existují. Taková koncepce má ale prostředky, jak se těmto neintuitivním důsledkům vyhnout. Řekne nám totiž, že individua nejsou objekty, o kterých by bylo smysluplné predikovat existenci. Ve skutečnosti jsou totiž veškerá existenční tvrzení tvrzeními o vlastnostech a individuálních úřadech a skutečný význam predikátu existuje se blíží spíše významu predikátu je exemplifikován. A to, že daný empirický individuální úřad je exemplifikován, je jistě nahodilý fakt.

Tento významový posun má dalekosáhlé důsledky pro ontologii, neboť jednosložkovou ontologii individuí nahradí dvousložková ontologie individuálních úřadů a entit, které mohou tyto individuální úřady exemplifikovat. A protože existence je definována pomocí těchto dvou typů objektů, o existenci těchto objektů samotných nelze vznášet smysluplné otázky. Taková koncepce má své vnady. Máme zde konstantní množství individuálních úřadů, konstantní množství individuí, která je mohou exemplifikovat, a hranice logické možnosti je dána možnými kombinacemi těchto objektů.

Že tato koncepce nijak nezachrání naši úvodní intuici zjistíme, jakmile si uvědomíme, že objekty, které exemplifikují individuální úřady jsou (tedy alespoň v TIL, o kterou zde jde především) jednoduché materiální objekty. Ovšem naše původní intuice byla, že existence veškerých vyjma abstraktních objektů je nahodilá. Proto je legitimní namítnout, že je logicky možné, že by kterýkoli takový jednoduchý materiální objekt nemusel existovat. A jsme opět na samém počátku. Osobně se domnívám, že bychom tuto intuici o nahodilosti existence individuí měli respektovat a pokusit se nalézt takovou koncepci existence, která ji vysvětlí. Mým cílem je tedy hájit flexibilní univerzum. Bohužel prozatím nejsem s to pro tuto pozici řádně a hluboce argumentovat, ale v následujících odstavcích se alespoň pokusím prozkoumat argumenty pro závěr, že existence nemůže být vlastnost individuí, a poté zhodnotím, zda z takového závěru vyplývá, že individua jsou ve všech světech stejná.

Argument proti existenci jako vlastnosti individuí, který je na mnoha místech v TIL prezentován, je přibližně tento: Pokud je existence vlastností, kterou lze individuím přisuzovat a odepírat, mělo by být možné provést empirický test, zda dané individuum existenci má, či nikoli. Ovšem pokud bychom se rozhodli takový test provést a jali se zkoumat některé individuum, tak jeho existence by byla triviálně splněna již faktem, že je jedním z individuí. Proto je připsání existence kterémukoli individuu tautologicky pravdivé a triviální. Z pojmu individua pojem existence totiž vyplývá. V kostce shrnuto: predikovat existenci o individuích je triviální, existenci často netriviálně predikujeme, tedy existence nemůže být vlastnost individuí. Nazvěme si tento argument argument z triviality.

Druhým argumentem proti existenci jako vlastnosti prvního řádu je skutečnost, že upírat objektu existenci vede ke sporu. Řekněme, že bychom chtěli tvrdit o Sokratovi, že neexistuje. Abychom toto o něm mohli tvrdit, musel by být subjektem takové predikace a jedině existující objekty mohou být subjekty predikace. Pak ale tvrdíme, že některý existující objekt má vlastnost neexistence, což je spor. Tento argument nazvěme argument ze sporu.

Jak z těchto tezí vyplývá, že univerzum individuí je konstantní? Aby se mohlo univerzum svět od světa lišit, muselo by být možné tvrdit, že některá individua mohou nabýt nebo pozbýt existenci. Viděli jsme ale, že toto možné není. Z toho vyplývá, že individua, která jsou, jsou všechna, která by mohla být (žádné nemůže přibýt), a zároveň všechna individua, která jsou, jsou přítomna ve všech ostatních možných světech (žádné nemůže ubýt).

Pokusme se nyní zhodnotit tyto myšlenky. Pokud je argument z triviality důvodem k odmítnutí existence jako vlastnosti individuí, pak je to poněkud slabý argument. Říká totiž pouze tolik, že, protože běžně přisuzujeme existenci informativním způsobem, jako například ve větě "Lochnesská příšera existuje", běžný koncept existence se nemůže týkat individuí, neboť v takovém případě by se informativnost vytratila. V těchto případech hovoříme spíše o tom, že nějaká vlastnost či úřad je obsazen.

Z toho ale nevyplývá, že všechny existenční propozice jsou o vlastnostech či úřadech. Víme, že v rámci filozofie mnohdy tvrdíme věty, které bychom v přirozeném jazyce nikdy nepoužili. Takovou větou je například věta "Já existuji" Naší otázkou je, zda v této větě přisuzuji existenci individuu, či nikoli. Bohužel nevidím, jak ze skutečnosti, že tato věta je triviální, vyplývá, že tato věta nevyjadřuje singulární propozici (používám-li "singulární", mám na mysli věty přímo o individuích a nikoli o individuálních pojmech), ve které je o jistém individuu vypovídána jistá vlastnost. Nevidím, proč by trivialita některé propozice měla okamžitě znamenat její ilegitimitu. Tedy můj názor je, že lze odlišit dva pojmy existence. Prvním je existence jako vlastnost tříd, ztělesněná existenčním kvantifikátorem. Tento pojem se vyskytuje ve výše uvedené větě "Lochnesská příšera existuje", kde tvrdíme, že jistá třída je neprázdná, popřípadě, že jistá role je obsazena. Vedle těchto vět ale máme také věty přisuzující existenci přímo individuím. V takových větách je existence predikátem prvního řádu, který je definován jako (λx)(∃y)(x=y). Podle této analýzy znamená predikát "existovat" totéž jako predikát "být identický s něčím" nebo "být něco" a tento predikát je paradigmatickým příkladem predikátu prvního řádu. Skutečnost, že jeho přisouzení je pravdivé na základě sémantiky samotné, neohrožuje jeho status jako predikátu individuí. Tento predikát navíc vyjadřuje legitimní pojem existence pro individua či individuální vlastnost existence. Příčinou této skutečnosti je, že všechny tři prostředky, kterými jsme tento predikát definovali - tedy existenční kvantifikátor, identita a abstrakce, vyjadřují velmi přesně definované pojmy, a proto výraz vzniklý jejich kombinací také vyjadřuje pojem. Jestli je tedy něco patologického na singulárních existenčních větách, není to důsledkem vlastnosti existence. Přejděme proto k argumentu ze sporu.

Tento argument, na rozdíl od argumentu z triviality, skutečně prezentuje problém pro existenční tvrzení. Zopakujme si, oč jde.

    (8) Neexistence je vlastnost individuí

    (9) Individuum nemůže mít žádnou vlastnost v žádném světě, aniž by v něm existovalo

    (10) Individua, která neexistují, existují (spor)

Protože argument má dvě premisy, je jen rozumné pokusit se vyvrátit tento argument popřením každé z nich. Nejprve k premise (8). Jak jsme shledali v kritice argumentu z triviality, skutečnost, že existence je vlastnost prvního řádu, nevede k žádným skutečným problémům. K problémům vede až skutečnost, že neexistence je vlastnost individuí. Ale máme nějaký důvod se domnívat, že neexistence je vůbec nějaká vlastnost? Jaký by mohl být pro tuto skutečnost argument? Snad tento: "Predikáty vyjadřují vlastnosti. A jestliže podle vás predikát existence vyjadřuje vlastnost individuí, potom musí také predikát neexistence vyjadřovat vlastnost individuí."

Tento argument spočívá na předpokladu, že například ve větě

    (11) Sokrates neexistuje

je "neexistuje" logickým predikátem. To ale není pravda, neboť logickou formu věty (11) lze vyjádřit jako

    (12) Není pravda, že Sokrates existuje.

V této větě je predikátem pouze "existuje" a celá věta přisuzuje nepravdivost propozici, že Sokrates existuje. Gramatický predikát "neexistuje" z věty (11) byl tedy logicky odanalyzován. A protože (12) neobsahuje žádný predikát neexistence, není důvod se domnívat, že tato věta přisuzuje Sokratovi vlastnost neexistence. Touto analýzou je tedy možné zachránit status existence jako vlastnosti individuí a zároveň odmítnout neexistenci jako vlastnost téhož typu.

Ale i kdyby byl "neexistuje" logickým predikátem, stále ještě by nevyplývalo, že jestliže Sokrates neexemplifikuje vlastnost existence, pak exemplifikuje vlastnost neexistence. Tento závěr by byl pravdivý pouze pokud by bylo možné ukázat bezpodmínečnou platnost tvrzení, že nemá-li objekt vlastnost P, má komplement této vlastnosti non-P. A proti tomuto tvrzení lze snadno nalézt protipříklad. Pokud není některý objekt morální, nevyplývá z toho automaticky, že je nemorální: takový objekt totiž může být amorální - tedy neřídit se vůbec žádnými pravidly chování, ani dobrými, ani špatnými. Z této úvahy vyplývá, že aby platilo, že nepřítomnost P v objektu implikuje přítomnost non-P, musí existovat obecnější pojem, jehož diferencemi pojmy P a non-P jsou. Tedy z nepřítomnosti existence lze na přítomnost neexistence uvažovat pouze v případě, že je zde obecnější pojem bytí, který je na existenci či neexistenci nezávislý. Takový pojem je z dějin filozofie znám a nám patrně nejznámější koncepcí je Meinongova koncepce objektu nezávislého na existenci. Ovšem není mým cílem takovou koncepci hájit.

Protože se nepodařilo ukázat, že neexistence je vlastnost individuí, lze nechat premisu (9) být. Závěr totiž není pravdivý. Ale lze postupovat také jiným způsobem. Můžeme ponechat neexistenci její status vlastnosti prvního řádu a popřít premisu (9). Premisa (9) říká, že exemplifikace implikuje existenci. Pokud nějaký objekt exemplifikuje vlastnost v některém možném světě, potom v tomto světě musí existovat. Ale není vůbec zřejmé, proč by takový předpoklad měl být žádoucí. Existuje totiž celá řada protipříkladů. Třeba jestliže Sokrates v některém světě neexistuje, potom není moudrý, nemá za manželku Xantipu, ani neučí Platóna. V tomto případě není moudrý, nemá za manželku Xantipu a neučí Platóna jsou všechno predikáty vyjadřující vlastnosti prvního řádu. Ale jejich exemplifikace není podmíněna existencí. Tyto příklady mají svůj korelát v čase: dinosauři již neexistují, ale pořád o nich platí, že jsou fosilizováni. Můj pradědeček již neexistuje, ale pořad o něm platí, že je můj pradědeček . Tedy tvrzení, že objekt musí existovat, aby mohl mít vlastnosti, nenalézá v těchto příkladech žádné opodstatnění.

Jestliže jsou vlastnosti, jejichž exemplifikace nevyžaduje existenci objektu, není důvod, proč neexistenci nepovažovat za jednu z nich. Skutečně: ve světech, ve kterých Sokrates neexistuje, exemplifikuje neexistenci. Z toho ale nevyplývá, že v takových světech existuje. Tedy Sokratova neexistence v některém světě může být reprezentována možným stavem věcí, ve kterém figuruje Sokrates (tedy aktuální, existující objekt) a individuální vlastnost neexistence. Tento stav věcí je částí mnoha možných světů - těch, ve kterých Sokrates neexistuje - a tím reprezentuje Sokratovu neexistenci v těchto světech. Není důvod se domnívat, že by tento stav věcí existoval, kdyby některý takový svět byl aktuální, stejně jako není důvod se domnívat, že ve stavu věcí, který reprezentuje Dalího obraz Hořící žirafa, existuje také tento obraz.

Popřením pravdivosti premisy (9) opět dospíváme k závěru, že negativní existenční tvrzení nevedou ke sporu. Ve skutečnosti dvě řešení tohoto argumentu, které zde obhajuji, jsou vzájemně neslučitelné. Zatím nevím, které z těchto řešení je přijatelnější a konzistentní s mými dalšími názory. Mým cílem bylo pouze ukázat, že není a) ani intuitivní a b) ani nezbytné chápat existenci pouze jako vlastnost druhého řádu.

Ale vraťme se na závěr k argumentu z triviality uvedenému v úvodu. V TIL tento argument úzce souvisí s koncepcí konstantního univerza a to tak blízce, že by se dal považovat za důvod přijetí této koncepce. Podle mého názoru je však tento krok neopodstatněný. Ve stručnosti uvedu proč. Argument z triviality říká, že přisoudit existenci individuu je zcela zbytečné, neboť každé individuum ex definitione existuje. Jinými slovy je nutné, že není žádné individuum, které neexistuje. Ještě jinak: je nutné, že vše existuje:

    (13) ◻(x)Ex

Věta (13) je vyjádření metafyzické pozice zvané aktualismus , pozice v ostré opozici k posibilismu meinongovského či lewisovského ražení, pozice, kterou profesor Materna i já společně zastáváme (pozn. zde nejde o analýzu aktuality - v té se lišíme). Že je nutné, že vše existuje, je tak zřejmé, že to budou mnozí považovat za triviálně pravdivé. Ale je to také maximum, co argument z triviality dokazuje. K tvrzení, že univerzum individuí je konstantní, je potřeba dokázat mnohem silnější tvrzení, a to, že je nutné, že vše nutně existuje:

    (14) ◻(x)◻Ex

Jen větou (14) totiž tvrdíme, že každé aktuální individuum se vyskytuje v každém možném světě a že všechna možná individua jsou zároveň aktuální - tedy že univerzum je konstantní. Ale argument z triviality větu (14) nepodporuje. Je triviální přisoudit individuu existenci, ale je netriviální mu přisoudit nutnou existenci.

 




Published by the Department of Philosophy, Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, Czech Republic.
ISSN: 1212-9097