Další konec, tentokrát existencialismu

Na kolokviu v Lausanne (Pensée et science, 21.111- 25.11. 2000) jsem mluvil o podobné věci a doprovázel jsem slovo obrázky na slidech. Tímto je tu nabízím jako ilustraci. Je to trochu alegorické, takže to můžete brát i jako malou hádanku. :-) A k tomu jedna perlička - představte si, že při prezentaci strany č. 1 jsem dostal dotaz, který že to je ten Heidegger? Myslíte, že je opravdu k nepoznání?

Existencialismem v následujícím textu nebudu rozumět pouze filosofii J. P. Sartra či M. Heideggera, ale jakékoli pokusy o filosofování vycházející z lidského prožitku časovosti, vlastní konečnosti, jak je tento problém tematizován u zmíněných nejznámějších představitelů tohoto směru. Současně chci ujistit, že v nadpisu není chyba a otazník tam nechybí – ano, opravdu se zde konstatuje fakt konce existencialismu. Samozřejmě nejde o konec existencialismu, jak jej představují zmínění filosofové, ten již dávno patří pouze do historie, mám na mysli konec jakéhokoli podobného způsobu uvažování nebo – abych přece jenom zmírnil tón – konec předpokladů a raison d‘etre pro tento typ filosofování.

Ať už by byl náš postoj vůči antropologicky orientovaným filosofiím (jak je představuje Heideggerova fundamentální ontologie či Sartrova fenomenologická varianta či jakýkoli jiný typ existenciální analýzy) vstřícný nebo odmítavý, pravděpodobně by nebyl problém se shodnout na tom, že existují důvody ospravedlňující existenci takových filosofických směrů, a že to většinou nejsou pouhé rozmary filosofů, kteří nemají nic vážnějšího na práci. Hlavní roli mezi těmito důvody hraje postoj moderní vědy k problému času. Přitom je příznačné, že situaci si mnohem lépe uvědomují samotní vědci – fyzici, chemici, kosmologové – a výstižně problém pojmenovávají. I. Prigogine ve své přednášce Znovuobjevení času v této souvislosti připomíná Eddingtonova slova: “Při jakémkoliv pokusu přemostit duchovní a fyzickou zkušenost hraje klíčovou roli čas.“ Ano čas – a jeho různá pojetí – se zdá být také tím klíčovým momentem, který tvoří předěl mezi filosofy orientovanými směrem k přírodním vědám a těmi, kteří filosofují pouze z pozic lidského prožitku, lidského osudového vědomí časovosti a tematizují čas, přesněji řečeno jeho nevratné plynutí, jako ústřední problém lidské existence.

Všimneme-li si, jak se k problému času staví moderní věda (17. st. – 1. pol. 20. st.), musíme přiznat oprávněnost tohoto přístupu. Pro klasickou vědu opravdu čas není problém. Fyzikální zákony jsou formulovány tak, že čas je podle nich pouhou matematickou veličinou, u které je možno měnit znaménko a počítat tak průběh modelovaných procesů do minulosti či do budoucnosti do libovolné vzdálenosti. Minulost a budoucnost v takovéto vědě nedělá žádný rozdíl, celý vesmír je dobře spočitatelný oběma směry. Jisté pochybnosti do tohoto průzračného obrazu světa vnesly moderní fyzikální teorie, zejména kvantová mechanika, ale stále nestačily na to, aby zcela eliminovaly vliv, který v tomto směru měla klasická dynamika a termodynamika. Systémy makrosvěta se stále zdály být deterministické, tj. jejich trajektorie byly spočitatelné, budoucnost nebyla žádným tajemstvím.

Je proto dobře pochopitelné, když se objevují pokusy – v podobě existenciálně orientovaných filosofických směrů – beroucí si za své vypořádat se s problémem toku času, který je nevratný a do budoucnosti neodhadnutelný nebo jen velmi přibližně. Vždyť přece každý máme elementární osobní zkušenost s nemožností návratu v čase, s nejistou budoucností, s tíživým vědomím vlastní konečnosti. A klasická dynamika, ani žádná jiná věda vycházející z dosavadního paradigmatu času, nenabízí uspokojivé odpovědi. V našem životě bohužel nemůžeme libovolně měnit znaménko před údajem o čase, který je naším osudem, nespočitatelným a bez jasné trajektorie.

Zdá se však, že prožíváme dobu paradigmatických změn. Od 60. let 20. století se ve vědě stále častěji hovoří o teorii chaosu, nelineárních dynamických systémech, disipativních strukturách, což jsou oblasti, které spojuje důležitý rys – směr nevratného času. V těchto systémech již není možné uvažovat o přiblížení se k vědomostem Boha tím, že poznáme kompletní dějiny i budoucnost, jak si to představovali protagonisté novověké vědy. V těchto systémech se neobjevuje předem spočitatelná trajektorie, jejich budoucnost je pouze pravděpodobná. Revoluce je umocněna i tím, že s těmito změnami přichází právě klasická dynamika, doposud neotřesitelná tvrz determinismu. Necháme-li stranou technickou stránku věci a uvěříme-li odborníkům (J. Gleick: Chaos, Ando Publishing, 1996; P. Coveney, R. Highfield: Šíp času, Oldag 1996; I. Prigogine: La fin des certitudes, Odile Jacob 1998; I. Prigogine: Čas k stávání, KLP 1997), ukáže se nám, že věda opouští model času, který vyhovoval omezenému popisu světa těles a svou podstatou stále tkvěl v 17. století (bez ohledu na to, co k věci přinesly teorie relativity). Tento čas již není a je nutné místo něj zabudovat do našich úvah – řečeno klasických jazykem – nevratnost času a jeho směr. Je možné to vyslovit ještě důrazněji – nemluvit vůbec o čase, ale nahradit jej promluvou o událostech. Nikoli abstraktní plynutí času (ať už vratné či nikoli), ale jedinečné události, jejichž řetězec je ztělesněním času a nemožnost jejich opakování zosobněním jeho nevratného plynutí.

Nevratnost, jednosměrnost a pravděpodobnost tak již nadále nemusí znamenat předěl mezi chápáním času v antropologických úvahách na jedné straně a v přírodních vědách na straně druhé. Marné hledání fyzikálního procesu, který by „ztělesnil“ čas, jež ovládalo mnohé fyziky po desítky let, a mýtizace času ve fenomenologických a existenciálních filosofiích zejména během posledního století, může zůstat minulostí i se svým vzájemným nepochopením a protikladností. V nově pojaté ontologii je možné mluvit pouze o nevratných procesech, jedinečných událostech, pravděpodobném vývoji, jasné minulosti a nejasné budoucnosti a v podstatě může být lhostejno, zda se jedná o jednoduchý dynamický systém nebo část životní dráhy člověka.

Jestliže tedy popis  nebude dělat rozdíl mezi vývojem jednoduchého dynamického systému a životní dráhou člověka, existencialismus   ztratí důvod a oprávnění své existence, neboť nebude nutné se zvlášť vymezovat osobitým prožitkem neopakovatelnosti a frustrací z nejisté z budoucnosti. Pro mnohé to sice může znamenat šok srovnatelný s tím, který způsobilo sdělení, že člověk má společné předky s „nižšími živočichy“, pro mnohé bude jistě dál nepřijatelné mluvit o lidském bytí jazykem, který rodí nové fyzikální disciplíny, ale pro filosofii samu se zde objevuje naděje, že překoná dlouhodobé schizma antropologismu a scientismu.

 

 




Published by the Department of Philosophy, Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, Czech Republic.
ISSN: 1212-9097