Nesnáze s filosofií dějin vědy

Česká bibliografie novějších prací, které se týkají dějin vědy, není nijak zvlášť bohatá. Rozsáhlé dílo amerického historika Daniela Boorstina Člověk objevitel (Praha 1997), která z valné části pojednává o dějinách věd, je kvůli přehnaným ambicím dosti povrchní a tendenční. Knihy, popisující dějiny jednotlivých vědních oborů, nabízely populární edice Malá moderní encyklopedie a Co víte o ... . V jejich případě ovšem nastává dvojí potíž: Více či méně ochotná úlitba marxistickým výkladům dějin idejí a větší či menší míra schematismu projevující se zvlášť v opomíjení kulturně-historických souvislostí. O novější knihy českých autorů, které se vyvarují povrchnosti, marxistické optiky a optimistického zkreslování, je ale nouze – výjimkou jsou snad jen nyní souborně vydané rozpravy s geometrií Petra Vopěnky.

V této situaci bychom pak měli být vděční za každou původní českou práci, která mapuje nějaké období z dějin vědy. Posledním takovým dílem je kniha Tycho Brahe, Hvězdářova odyssea z Dánska do Čech, kterou napsal František Jáchim z Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity. Její autor přednáší dějiny fyziky a píše učebnice fyziky pro základní školy; přebal knihy tvrdí, že autor je považován „za předního odborníka“ na dějiny fyziky a astronomie.

Bohaté mudrosloví národa českého obsahuje i rčení „chudoba cti netratí“, které by mělo platit i ve filosofickém a vědeckém prostředí chudém na historickovědecké práce, tzn. že bychom si měli podržet jistá kritéria kvality a varovat se plesání nad neočekávanou nadílkou. Ona kritéria se bezpochyby mohou lišit; v případě knihy Tycho Brahe se ovšem v uznávaných standardech a kritériích Jáchim a recenzent zjevně zcela míjejí. Následující zamyšlení proto bude věnováno těmto rozdílnostem. Konečné rozsouzení je ponecháno přívětivosti čtenáře.

První část recenze bude tvořit problematika, která se váže k formální stránce, ve druhé se soustředíme na bohatý ideový obsah Jáchimovy knihy.

Knihu Františka Jáchima vydalo pražské nakladatelství Eminent, které se dopustilo úžasné nehoráznosti: Typografická úprava obálky i formát knihy věrně kopírují jednu prestižní edici Mladé fronty. Při prvním pohledu na Jáchimovu knihu má totiž čtenář jednoznačně dojem, že se jedná o další titul edice Kolumbus (experimentálně prověřeno!). Z právního hlediska spadá tento postup do oblasti práva proti nekalé soutěži a mohl by být označen jako „parazitování na pověsti“ (§ 48 Obchodního zákoníku), nebo „vyvolání nebezpečí záměny“ (§ 47 ObZ). Takový postup je žalovatelný.

Když Jáchim rozebírá nauku Marsilia Ficina (s. 22n.), cituje z jeho děl: V poznámkách jsou uvedeny odkazy na dvě Ficinovy knihy vydané ve Francii v 50. a 60. letech našeho století. Šťouravý šplhavec by však mohl zjistit, že oba citáty jsou opsány ze známé knížky A. Ch. Gorfunkela Renesanční filosofie (Praha 1987, s. 87 a 93), a to ještě - pokud jde o stránky - chybně. Tímto zdaleka Jáchimovy „výpůjčky“ nekončí - za mnoho je vděčen pracím Z. Horského. Jáchim vyjmenovává tři argumenty, jimiž Koperník podepíral svou soustavu (s. 26). V koperníkovské literatuře je argumentační báze Koperníkovy heliocentrické soustavy dalekosáhle zkoumána, a protože nepanuje obecná shoda, lze snadno rozeznat jednotlivá pojetí. Argumenty, které uvádí Jáchim, lze nalézt takřka doslova v brožuře Mikuláš Koperník, Profil významné osobnosti renesanční doby (Praha 1973, s. 24) Zdeňka Horského. Pravděpodobně z Horského Keplera v Praze (Praha 1980, s. 40) má Jáchim tvrzení (s. 32), že Tadeáš Hájek z Hájku patřil mezi deset evropských vědců, kteří podali správný výklad supernovy z roku 1572. Podezření z laxního opisování napadne čtenáře zejména kvůli tomu, že o pár stran dále vypočítává autor těchto pokrokových vědců dvanáct (s. 52). Jáchim však čtenářům uchystal i vpravdě šokující odhalení: Mikuláš Kusánský je podle našeho fyzika autorem knihy Docta ingnoranta (s. 16), jejíž název je kongeniálně přeložen jako Věda o nevědění. Jáchim dvakrát cituje (s. 17) z knihy Mikuláš Kusánský, Život a dílo (Praha 1977), přičemž tentokrát nezapomene na odkaz. Potíž je v tom, že nějaký otravný rýpal by v obou citacích mohl napočítat celkem sedm odlišností vůči originálu. Že Jáchim nerozlišuje mezi Flossovou parafrází a autentickým Kusánského textem, patrně pohorší jen staromilce, který trvá na klasických standardech psaní odborných textů.

Pokud jde o bibliografii, zvolil Jáchim poměrně originální přístup: Jeho literatura o Tychonovi Brahe se totiž v hojné míře rekrutuje z   19. století. Při odkazech na legendární Lumír či Živu je čtenář ovanut vůní starých dobrých časů otce Kondelíka nebo demokratickým slovanským duchem Zelenohorského rukopisu, když je uveden Lindův článek z roku 1821. Při pátrání po osudech Brahovy rodiny jsou Jáchimovi zase neocenitelnými pomocníky Zpravodaj Benátecka, Věstník okresního archívu v Mostě atp. Pravděpodobně lze jen ocenit, hledají-li se v takových letitých či neakademických publikacích údaje o Tychonově pobytu v Čechách; problém ale může nastat v oblasti jejich odborné hodnoty. Pro Jáchimovu bibliografii je totiž typické, že naprosto postrádá větší práce k dějinám astronomie - vedle Dreyerovy letité monografie Tycho Brahe (1894) a Horského Keplera v Praze (1980) je uvedeno jen několik odborných článků. Chybí odkazy na zásadní tychonovské monografie, jako je například The Life and Times of Tycho Brahe (1947) od J. A. Gadea, či namátkou na knihu E. Rosena Three Imperial Mathematicians: Kepler Trapped Between Tycho Brahe and Ursus (1986) ke speciálnější problematice. Literatura k dějinám astronomie je neobyčejně rozsáhlá a asi nelze opominout P. Duhema, T. S. Kuhna, A. Koyrého, O. Gingericha a mnoho dalších, stejně jako zahlcující množství speciální prací. Se vší úctou k akumulované moudrosti badatelů předchozího věku má čtenář vstupující do 21. století možná naivní tendenci domnívat se, že i historikové vědy a biografové 20. století objevili leccos zajímavého. Buďme však korektní: V Jáchimově knize lze nalézt formulaci „zachránit jevy“ - toto antické astronomické heslo proslavil ve známém eseji o vývoji astronomie P. Duhem a je docela možné, že Jáchim tuto práci zná. Člověku pak vrtá hlavou, proč odkazuje na knihy, které asi nečetl, a ne na ty, které četl.

Obraťme se však konečně k vlastnímu tématu knihy. Jáchimův Tycho Brahe je řádná biografie: Správně začíná narozením a končí popisem tkání v rozkladu. Osud potomstva je asi líčen jen kvůli uzavření kruhu života. Vedle životopisných údajů se Jáchim sympaticky snaží popsat atmosféru a kontext Tychonovy doby. A to ve třech oblastech: historickovědecké, historické a člověčí. První stručně popisuje vývoj astronomických názorů až po Tychonovu dobu. Historický popis se zaměřuje především na vylíčení rudolfínské Prahy. Třetí oblast se týká lidí, s nimiž se Tycho stýkal, nebo kteří se nějak k brahovské problematice váží (J. Jesenius, R. Ursus, J. Kepler aj.) K líčení osudů jednotlivých lidí je snad možné poznamenat, že působí poněkud školsky, příliš slovníkově, příliš odtažitě. Pokud jde o historický kontext, vnucuje se otázka, zda bylo nutné tak obšírně se zaobírat rudolfínskou Prahou. Tycho zde přece strávil pouze necelé tři roky života (1599-1601), a to - z jeho hlediska - asi nikoli ty (badatelsky) nejvýznamnější, vždyť v práci u nás pokročil jen málo. Literatury k Praze tohoto historického období je u nás pochopitelně habaděj, proto bych pokládal za daleko přínosnější (pro českého čtenáře) kupříkladu vylíčení Tychonových cest po evropských vědeckých pracovištích, které by mohlo poopravit naše mnohdy naivní představy o vědecké práci v novověku. Stejně tak by možná bylo vhodnější soustředit se na u nás méně známou historickovědní problematiku a trochu omezit poněkud nezajímavé pasáže o Tychonově hrobu a mrtvole, o pátrání po domu, v němž bydlel, či poněkud sebeuspokojující nástiny genealogie Tychonova rodu. Samozřejmě že vždy záleží na prioritách, které si autor klade a které musíme respektovat - a Jáchim si je v Úvodu sám stanovuje. Píše, že se pokusí „zachytit na pozadí doby osobní osudy“ (s. 9) Tychona Brahe. Samotné stanovení úkolu u exaktního vědce překvapuje: Proč si jako hlavní klade cíl historický a biografický, je-li jeho školení přírodovědecké? Ne snad, že bychom zaváděli nějaké hranice a omezení (i když jiné rčení říká „ševče, drž se svého kopyta“), ale otázka se přes módní hesla o interdisciplinaritě a konsilienci zdá relevantní. Jáchimova ambice totiž prozrazuje, že autor si věří a troufá si na sestavení interdisciplinární mozaiky, kombinující historii, filosofii, psychologii a vědu, tj. zde astronomii, což je vždy krajně obtížné. Je jeho sebedůvěra oprávněná?

Dobrovolně připouštíme naši inkompetenci v historické problematice. Snad jen několik noticek: Popisování „doby“ se ze záhadného důvodu omezuje jen na rudolfínskou Prahu, která byla pravděpodobně velmi svébytným a specifickým střediskem kulturního života, proto lze z jejího popisu jen s velkou opatrností vyvozovat charakteristiky o celkovém „duchu doby“. V Jáchimově knize chybí širší politické a sociální poukazy, ale i podrobnější vystižení kulturního kontextu, které se v knize omezuje takřka jen na údajný svár vědy a církve: Co třeba širší kulturní jevy jako renesance, reformace, humanismus, baroko atp.?

Na úrovni biografické se objevuje problém, který lze očekávat a který vždy patří v tomto typu knih k nejobtížnějším. Mezi popisy přístrojů, astronomickými fakty i jinými lidmi se totiž poněkud vytrácí osobnost samotného Tychona Brahe, při jejímž uchopení nakonec Jáchim zcela selhává; omezuje se totiž jen na povrchní a plytké rádobypsychologické postřehy, které se nadto stále opakují. Ve srovnání, které se nabízí - totiž s Horského Keplerem v Praze - Jáchimův Brahe neobstojí, protože působí neuvěřitelně ploše, cize a neživotně. A to zvláště na rozdíl od hlubokého zájmu, účasti, obdivu a sympatií, které cítí Horský ke Keplerovi a které dovede vyjádřit tak vhodnou formou, že před námi Keplerova osobnost vystupuje velmi plasticky, a to přitom jen s lehkým sentimentálním patosem, který nakonec působí příjemně. Na Jáchimově biografickém selhání mají hlavní podíl autorovy dětinské snahy využívat Tychonovu práci i jeho život k scientistickým proklamacím o čistotě, pokrokovosti, objektivnosti a spásonosnosti exaktní vědy, jimiž vkládá na lidský život, historické události i dobové problémy měřítka, která jim jsou bytostně cizí: Takové metodologické pochybení mívá vždy stejný následek - text nakonec působí ideologicky. Podobným úskalím se nevyhýbají ani renomovaní historikové vědy a lze je prominout, pokud dílo přednostně a kvalitně zpracovává historickovědní problematiku - ani to se však Jáchimovi nezdařilo.

Zdá se totiž, že z literatury 19. století, již s takovou oblibou využívá, přejal dodnes špatně léčitelné onemocnění: Skálopevné přesvědčení o pokroku, jenž je ztělesněn ve vítězstvích vědy nad tmářstvím, dogmaty, předsudky a náboženstvím. Věda jakožto jediné pravdivé vědění smetává vše, co se nemůže ospravedlnit před jejími kritérii a nastoluje novou víru ve vědeckou racionalitu, která je jediným možným ztělesněním naší civilizace. Jáchimova kniha se tak stává výsměchem zpátečnickým autorům, tmářům a hlupákům, kteří se hloupě staví do cesty pokroku. Takový postoj je cílevědomě z dějin vědy (zjevně neúspěšně) vytlačován přinejmenším od 60. let našeho století vysledovatelnou snahou vzdát se nafoukaného postoje vševědoucího chytráka z konce dějin, snahou odpustit si laciné výsměšné upozorňování na omyly a nevědeckost a spíše se snažit vsadit vědecké ideje do kontextu doby, určit, jaké vlivy působily při jejich utváření, a tázat se, co přispělo k jejich prosazení, nebo naopak potlačení. Ve srovnání s takovými - pokrokovými! - přístupy působí Jáchimova práce jako již poněkud vetchý pozitivismus a pravděpodobně přijde poněkud dýchavičná i přesvědčenému scientistovi.

Soustřeďme se nyní na z hlediska dějin vědy ústřední pasáže, v nichž Jáchim líčí vývoj astronomických myšlenek. Zavádí lineární model, v němž s citelným despektem líčí ptolemaiovskou astronomii; středověk opomíjí jako „nevýrazné intelektuální dění“ (s. 14) a s jásotem vstupuje od šestnáctého století, v němž se rodí „nesmírně pokroková konstrukce Mikuláše Koperníka“ (s. 7), od něhož vede přímá cestička - až na drobné překážky nastražené zrádnými kněžoury - k Tychonovi Brahemu, Keplerovi, Galileovi, Newtonovi až po dnešní dobu, kdy věda nabízí čistý popis skutečnosti. Toto pojetí je chybné přinejmenším ve dvou ohledech: Obecně se dnes připouští (nejen kvůli pracím P. Duhema), že myšlenky oxfordských a zejména pařížských nominalistů (J. Buridan, M. Oresme) nepochybně ovlivňovaly počátky novověké vědy – Galilea zvláště. Vedle toho Jáchimův přístup nedokáže zohlednit, že Koperník, Brahe a Kepler nebyli géniové tvořící v ústraní pokrokové myšlenky na zlost všem tmářům a že existuje něco jako „metafyzika novověké vědy“, čím se označují silné vlivy novoplatonismu, nauk označovaných souborně jako hermetismus, pythagoreismu, antických a renesančních estetických představ o harmonii, symetrii, řádu atp.

Otázkou také je, zda Koperníkovy Oběhy nebeských sfér byly tak pokrokové, jak sugeruje Jáchim, zda Koperník poznal Ptolemaiovu knihu Almagest „tak hluboce, že ji mohl zcela popřít“ (s. 14). Koperník Almagest nepopírá: Útočí na něj hlavně z toho důvodu, že Ptolemaios zavedením ekvantů porušil výchozí astronomický (metafyzický, pythagorejsko-platónský) předpoklad o rovnoměrném kruhovém pohybu, který jakožto dokonalý přísluší dokonalým nebeským tělesům. Druhým hlavním důvodem bylo Ptolemaiem akceptované oddělení (matematické) astronomie a fyziky, což znamenalo, že astronomické koncepce neměly žádnou fyzikální relevanci a sloužily jako vhodně utvořený soubor technik k výrobě předpovědí („zachraňovaly jevy“). Koperník však pokládá svoje Oběhy za vylíčení skutečného fungování naší planetární soustavy a koncipuje je přitom jako nový, a přitom fyzikálně pravdivý Almagest.

Jáchim píše, že Koperník se vedle eukleidovské trigonometrie opíral o vlastní pozorování a křesťanskou teologii (s. 21). Dnes se obvykle tvrdí, že Koperník nebyl nijak zdatný pozorovatel; ostatně již Kepler si všiml, že toruňský astronom často prostě interpretuje Ptolemaiovy údaje. O křesťanskou teologii se Koperník prostě neopíral, jak by také mohl, když tvořil tak pokrokovou koncepci rozbíjející středověké tmářství silou vědeckého rozumu. Koperník řešil problémy, které se objevily v antice a řešil je povýtce antickými prostředky; Koperník byl duchem cele antický astronom! Spíš než o pokrokovosti je na místě řeč o konzervativismu, protože v pozadí jeho myšlenek stojí nejen předhelenistická, ale i předaristotelská metafyzika; metaforicky řečeno: S Koperníkem se astronomie musela vrátit z Alexandrie do Athén.

Náš autor též tvrdí, že se Koperníkovo dílo příčilo „klasické věrouce“ a zpočátku se nesetkalo s odporem církve, nejspíš jen proto, že je hloupí teologové nečetli, jelikož Oběhy nejsou čtivo pro humanitně, filosoficky vzdělaného člověka (s. 27). Koperníkovy myšlenky vyvolaly okamžitě odpor Lutherův a Melanchtonův, což Jáchim sám uvádí (s. 28). Katolická církev až do roku 1616 pokládala Oběhy nebeských sfér společně s dobovými astronomy za jednu z mnoha neškodných zvláštních teorií, jichž se během renesance zrodily desítky (navíc zčásti podle ní zreformovala roku 1582 kalendář). Církev tedy přes padesát let chápala De Revolutionibus jako hypotézu a bránit se začala ve chvíli, kdy tato hypotéza díky Galileovým astronomickým objevům počala být pojímána jako pravdivé vylíčení skutečnosti, čili odlišný výklad světa s vlastním nárokem na pravdu. Jáchimovy sugesce, že Oběhy jsou krajně těžkým dílem, humanitně vzdělanému hlupákovi nepřístupné (což je zčásti oprávněné) a že byly odsouzeny jen díky zaslepenosti užvaněných teologů, kteří se neodhodlali vstoupit do proudu pokroku, nakonec působí značně komicky: „Koperníka věcně vyvrátit možné nebylo, proto se později útočilo právě na to, co v knize nebylo, totiž na teologické teze“ (s. 27). Recenzent doznává, že jeho humanitně trénovaný pseudomozek si příliš nedokáže představit, jak se útočí na něco, co nebylo, ale to jistě jenom proto, že „argumenty exaktních věd bývají jednoznačné a silnější než sdělení z humanitní oblasti“ (s. 27). Jakkoliv nejsme mocni argumentu, máme pro Jáchima sdělení: Koperník vyvratitelný byl - jeho fyzikální teze odpovídající na tradiční antické námitky proti heliocentrismu byly dobově vnímány nejen jako nedostatečné a nepřiměřené, ale také jako spekulativní, přesahující rámec na matematiku orientované astronomie a působící silně nedůvěryhodně. Proto byla celá teorie vnímána jako možná náhrada Almagestu umožňující jen formulovat předpovědi - a to nijak přesněji, ani jednodušeji (jak si myslí Jáchim, s. 63), než činila Ptolemaiova koncepce. Astronomové oprávněně odmítali stát se stoupenci teorie, jejíž předpovědi byly horší a která byla navíc komplikovanější. Ostatně Koperníkova představa planetárního systému dlouho nevydržela, nakonec byla vědecky zčásti vyvrácena Brahovým odmítnutím pevných sfér a nahrazena Keplerovou Novou astronomií z roku 1609.

Vraťme se však k Tychonovi Brahe. Jáchim je autor objektivní, a proto se sebetrýznivou upřímností doznává, že Tycho věřil na pověru jménem astrologie; chvatně (a mylně), ale ujišťuje, že v Brahově práci se nikdy neodrazila, aby nás tak ujistil, že to pokrokové v Tychonově díle není zasaženo tmářským jedem pověry. Aby celou, poněkud trapnou záležitost zdůvodnil, pouští se na výlet do psychologie a náboženství: „Asi pro něj [ astrologie - D. Š] byla formou víry, naplněním duševního života, když už stál současně na pokraji náboženství a ateismu.“ (s. 47). Autor chce asi vyjádřit, že Brahe si na jedné straně podržoval víru v astrologii, ale na straně druhé byl správně pokrokový, anžto stál „na pokraji náboženství a ateismu“: Tycho byl tedy tak chabé víry, že, zaplaťpánbůh, není ani vysledovatelná. Pro takové tvrzení není Jáchim s to poskytnout nejen sdělení, ale ani argumenty - není divu, protože taková teze je s největší pravděpodobností mylná a má spíš povahu nezkontrolovaného výronu, který právě svou bezprostředností vypovídá mnohé o autorových předpokladech. Zdá se, že v pozadí Jáchimova rozboru ducha doby a Tychonových osudů vězí přesvědčení, že novověká věda se dostávala na stranu pokrokového ateismu, protože pouze z ateistického dogmat a předsudků zbaveného přesvědčení mohly vyrůst geniálně pokrokové ideje Keplerovy, Galileovy a Newtonovy. Takové přesvědčení, jehož ideologické kořeny jsou až trapně vyzývavé, je naprosto mylné. Pro novověké myslitele byla vědecká práce jednoznačně zbožnou službou. Vývoj vědeckých idejí byl oddělen od praktických výsledků či aplikací až do 19. století. Pro vědce znamenalo nalezení zákonů, které vládnou přírodě, oslavovat Boha, protože zákony přírody byly (novověkému) člověku nejpřístupnějším vyjádřením Boží vůle a moudrosti; skrze tyto zákony také Boha poznával – jejich teoretickým opanováním ovšem dostával do svízele  vlastní divinace.

Abychom nebyli nařčeni z čistého negativismu, musíme přiznat, že Jáchim působí přesvědčivě v těch pasážích, které odpovídají jeho odbornému školení, tedy tam, kde líčí Brahovy přístroje a při výkladech odborných problémů (paralaxa) - jsou to však také jediné pasáže, kde přesvědčivě působí: V okamžiku, kdy se dostane mimo rámec svého vlastního, výsostně exaktního oboru do oblastí sdělení humanitních věd, dopouští se závažných omylů, nebo upadá do naivních banalit: Když mluví o, jak se mu zdá, malicherných sporech Tychona s Ursem o autorství geoheliocentrického systému, nejenže vykazuje vysvědčení o zásadním nepochopení ducha doby, ale dospívá také k závažným psychologickým postřehům - přiznává, že „astronomové byli lidé s vadami na kráse i na charakteru“, že být vynikající v jedné oblasti znamená deformaci osobnosti, že vynikající lidé byli vynikající, protože byli nevyrovnaní, což vrcholí takřka osobním krédem: „Autor knihy je přesvědčen, že tzv. harmonická osobnost nemůže být nositelem pokroku, neboť vyniknout lze jen při vysoké specializaci a samozřejmě při zanedbání věcí jiných.“ (s. 69) Úsměv nás přejde, když se zamyslíme nad tím, co nám zde Jáchim sděluje: Zpočátku přiznává, že i exaktní supermozky vědci mohou mít lidské slabosti, což vzápětí vysvětluje. Jejich jistá nedokonalost je totiž způsobena usilovným soustředěním se na pokrokové ideje, které jim nedovolují ohlížet se po běžném světě ostatních lidí, a proto nelze jejich podivínské chování nejen komentovat s výsměchem, ale ani kritizovat. Domyšleno: Náš vědec, nositel pokroku, je oprávněn právě díky své světlonesoucí povolanosti (vpravdě luciferovské) nerespektovat pravidla a hodnoty své společnosti. Má povolení stát se bestií.

Jen krátce k některým drobným omylům, které se vloudily do knihy: Oběhy byly vydány nikoli u Peteira, ale Petreia (s. 27); od vydání Koperníkových Oběhů neuplynulo v roce 1600 asi 150 (s. 61), ale 57 let; první konstrukce dalekohledu se neobjevily v roce 1609 (s. 55), ale pravděpodobně dvacet až třicet let předtím atd. Takové chyby svědčí buď o špatně odvedené práci odpovědného redaktora, nebo o Jáchimových omylech – ať už je vina na straně nehorázného nakladatele či autora, výsledný dojem z knihy zůstává značně rozpačitý.

Souhrnně řečeno Jáchimova kniha nesplňuje recenzentem zastávaná kritéria kladená na odbornou, a to i popularizační, publikaci: Autor parazituje na pověsti; opisuje, a to ještě špatně; opomíjí odbornou literaturu, aniž by přinesl vlastní originální interpretaci (a tím se nabízí otázka po důvodu celé práce); je neschopen dostát sebou si zadanému úkolu biografickému, historickému i historickovědnímu; proklamace o objektivnosti se zvracejí v ideologii a laciné útoky na filosofické pablby. Pro autora recenze z toho plyne jediný závěr: Vytýkají-li často přírodovědci filosofům inkompetenci, nebo přímo pomýlenost při jejich exkursech do oblastí, jež si přírodní vědy vyhradily pro sebe, dopouští se tito vědci stejných chyb při pokusech vymanit se ze šraňků vlastního oboru, přičemž jim vědomí povolanosti znemožňuje i solidní sebereflexi vlastních postojů. Řešením poněkud prekérní situace může být jedině konsilience, ovšem o ní může na stránkách Profilu pojednat zase nějaký jiný humanitní lžibadatel.




Published by the Department of Philosophy, Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, Czech Republic.
ISSN: 1212-9097