Americký transcendentální idealismus a R. W. Emerson

Americký transcendentální idealismus se rozvíjí přibližně od třicátých do padesátých let 19. století. Původně vzniká jako odštěpné hnutí uvnitř unitářství, v němž se projevoval kompromis mezi racionalistickým deismem a kalvinismem. Unitáři se staví pozitivně ke svobodomyslnému vědeckému myšlení, jež se uplatňovalo zvláště v přírodních vědách a vcelku akceptují i politický liberalismus. Z hlediska náboženského odmítali extrémně vyhrocené názory o dědičném hříchu a počáteční zkaženosti člověka, proti běžné křestanské představě o Svaté trojici zdůrazňují jednotu Boha: (Bůh je jen jeden, Kristus je lidskou, nikoliv nadpřirozenou bytostí, Ducha svatého je třeba chápat jako božskou jiskru v každém člověku). Zvláštní roli sehrál intelektuální mysticismus mezi unitářskými mysliteli, který se zaměřoval jak proti stroze racionalistickým, tak i ortodoxně autoritářsky orientovaným náboženským proudům v americkém duchovním životě. Transcendentalistickému hnutí však přesto vadila poplatnost unitářů (byť i nejliberálnějšího proudu uvnitř protestantismu) vůči křesťanskému supranaturalismu, a proto se od unitářů oddělují.

K nejvýznamnějším představitelům transcendentálního idealismu patří R. W. Emerson (1803–1882) a H. D. Thoreau (1817–1862), ostatní spisovatelé spjatí s transcendentalismem - jako například Bronson Alcott (1799–1888) a zakladatelka amerického hnutí za emancipaci žen Margaret Fullerová (1810–1850) – mají pouze okrajový filosofický význam. Američtí transcendentalisté byli ovlivněni britskými romantickými spisovateli (W. Wordsworth, S. T. Coleridge, T. Carlyle), německým klasickým idealismem (I. Kant, J. G. Fichte, G. W. F. Hegel, F. W. J. Schelling), a inspiraci hledají i u některých proudů a představitelů antického filosofického myšlení (orfismus, Herakleitos, Empedokles, gnosticismus). Nejvíce na ně působí Platón, Plotinos a další směry novoplatonismu, jakož představitelé platonistických koncepcí v novověkém britském filosofickém myšlení: Henry More (1614–1687) a Ralph Cudworth (1617–1688). Velkou pozornost věnovali také křesťanské mystice od středověku až po E. Swedenborga. Klub transcendentalistů (Transcendental Club) se nejčastěji scházel v domě R. W. Emersona v Concordu a vydával v letech 1840 až 1844 za redakce Margaret Fullerové časopis The Dial (Sluneční hodiny). Uvnitř transcendentalismu existoval významný proud zaměřený na sociální a agrární reformy: Brook Farm (1841) a Fruitlands (1842). Významné umělecké hodnoty přináší především dílo H. D. Thoreaua, který mj. inspiroval koncepci tzv. občanské neposlušnosti.

Ralph Waldo Emerson (1803–1882)

Tento nejvýznamnější představitel amerického transcendentálního idealismu patří jak do dějin americké filosofie, tak i do dějin americké literatury a kultury. Svým důrazem na nadčasový charakter osobnosti, usilující o své sebezdokonalení a osvobozené od konformismu a konvencí, jakož i svým přesvědčením o podstatném sepětí filosofie se sebepoznáním člověka přispěl k emancipaci americké literatury a filosofického myšlení od intelektuální závislosti na britské duchovní a kulturní tradici. Také Emersonovy úvahy o časovosti a nadčasovosti, vztahu člověka a božského transcendentna řadí Emersona k nejvýznamnějším představitelům amerického transcendentálního idealismu.

Emerson se narodil v rodině kazatele unitářské církve v Bostonu, v níž byly rozvíjeny tradice puritánského a nonkonformního protestantského myšlení. Po studiu na klasických gymnáziích (Latin Schools) v Bostonu a Concordu získal vysokoškolské stipendium na Harvard College (1817–1821), od roku 1825 byl učitelem a kazatelem na bohoslovecké fakultě Harvardské univerzity (Harvard Divinity School). V roce 1832, navzdory svému velkému úspěchu v kazatelské činnosti, se Emerson definitivně vzdal povolání duchovního unitářské církve. Ke svému rozhodnutí došel na podkladě studia velkých představitelů nonkonformistických koncepcí v dějinách křesťanského myšlení (George Fox, Thomas Carlyle).

V Emersonově filosofii se kromě významných podnětů německého klasického idealismu a J. W. Goetha projevují synkretické vlivy živelné dialektiky Herakleita a Empedokla, platonismu, novoplatonismu a orfismu, které vedou k jeho pojetí života jakožto energetického, sebezdokonalujícího a individuačního procesu (tyto názory v mnohém předjímají filosofická východiska analytické psychologie C. G. Junga). Emerson přitom odmítá materialisticko-sensualistickou psychologii J. Locka a hlásí se k I. Kantovi. V Kantově gnoseologii klade důraz především na její tezi, že transcendentální poznání v mysli člověka je vrozené, apriorní. To však Emerson interpretuje v tom smyslu, že intuice jakožto skutečná a pravá cesta k pravdě je nadřazena rozumu. Na rozdíl od Kantova pojetí, který nazývá transcendentálním takové poznání, které se nezabývá předměty, nýbrž "našimi pojmy apriori o předmětech", znamená u Emersona transcendentalismus především úsilí o vymanění se z každodenní časovosti, důraz na mimozkušenostní poznání a jeho nadpřirozený charakter, na všechno, co patří do sféry intuitivního: "Transcendentalista věří v nadpřirozeno, věří ve stálou otevřenost lidské mysli novému přílivu světla a síly, věří ve vnuknutí a extázi."1

R. W. Emerson (1803–1882) ve svých pracech jako Nature (1836), The American Scholar (1837), Self-Reliance (1841), The Over-Soul (1841), Experience (1844) aj. zdůrazňoval, že skutečná podstata života tkví v energii a síle. V analogii s koncepcemi německého romantismu a hermeneutiky (J. G. Herder, W. von Humboldt), které zdůrazňovaly, že dějinný vývoj je především určován mravními silami (sittliche Kräfte, sittliche Mächte), zdůrazňuje Emerson potenciální, energetický charakter mravní osobnosti člověka: "V těchto lidech bylo cosi, co vyvolalo očekávání převyšující všechny jejich činy. Větší část jejich duchovní síly byla latentní. A to je to, co nazýváme charakterem - nahromadění duchovních sil, které působí přímo, vycházejí z přirozenosti člověka, a které si nevyžadují vynaložení jakýchkoliv prostředků." 2 V souladu s touto koncepcí duchovních sil je u Emersona sám život pojímán jako dynamický, pluralitní, spontánní, povznesený nad každodenní časovost.

Emerson usiluje překonat závislost na retrospektivě, na zprostředkujícím charakteru minulosti a historismu, na němž ulpívalo 19. století, a zaměřit vizionářský vhled do budoucnosti: "Naše doba je retrospektivní. Staví náhrobky našich otců. Píše biografie, historické a kritické práce. Dřívější generace však zřely Boha a přírodu tváří v tvář, my je však spatřujeme prostřednictvím zraku našich předchůdců. Proč bychom se také nemohli těšit z původního vztahu k univerzu?" 3

Emersonova snaha o původní zření, překonávající závislost na jakémkoliv časovém zprostředkování, prokazuje silné vlivy gnosticismu.4 Proti závislosti do čase, která člověka strhuje do každodennosti, zdůrazňuje Emerson moment věčnosti (charakteristický pro gnosticismus): "Idealismus spatřuje svět v Bohu. Zahrnuje celý okruh osobností a věcí, dějů a událostí... jako rozsáhlý obraz, který Bůh maluje na neustále se vracející věčnost kvůli kontemplaci duše".5

Tento vliv gnosticismu se ukazuje i v další pasáži Emersonovy eseje Nature: "Stávám se průhledným okem; jsem ničím; vidím všechno; ve mně obíhají proudy univerzálního bytí; jsem částí Boha". 6 V Emersonově prorocké stylizaci vyjadřuje termím "jsem ničím" moment diskontinuity, negace, jejímž prostřednictvím může poznávající znovu stanout v nicotě, jež existovala před stvořením, a zároveň ji překonat. "Vidím všechno" znamená, že se mohu stát přítomným v jakémkoliv časovém okamžiku. V této souvislosti je také zřejmé, že na rozdíl od gnosticismu Emerson neztotožňuje tento svět s něčím odcizeným, od čeho je třeba se odvrátit, naopak, ve svém optimistickém panteismu opěvuje přírodu a prostor jako otevřený pro tvůrčí činy člověka.

Z antropologického a onto-gnoseologického hlediska Emerson naznačuje, že pravdivé se rovná hlubinnému a otevírá cestu k vnímání všech věcí světa z hlediska duše: "Problém obnovení originality světa a věčné krásy může být řešen znovuzrozením duše.... Důvod, proč svět postrádá jednotu, a leží rozbit a v rozvalinách, spočívá v tom, že člověk není sjednocen se sebou samým. Nemůže být naturalistou, aniž by uspokojil požadavky ducha. ... V nejzazším významu slova myšlení znamená oddanost a vroucnost; a oddanost, zbožnost je myšlení. Hlubina volá na hlubinu." 7

Na rozdíl od partikularismu a atomizujícímu materialismu představuje ztělesňuje Emersonovi duše povědomí celku, moudré mlčení, univerzální krásu, věčnou jednotu, v níž je překonána oddělenost subjektu a objektu: "Vidíme svět část po části, jako slunce, měsíc, zvíře, strom, ale jeho celkem, v němž jsou tyto osvětlenými částmi, je duše. 8 V souladu se svým panpsychismem chápe Emerson pravé poznání jako splynutí duše se světem a absolutnem.

Emerson hlásá své přesvědčení o božském původu přírody a schopnosti člověka zmocňovat se pravdy přímo. V jeho svérázném panteismu jsou příroda i člověk reinkarnací Boha, jeho projektem. Příroda je vlastně v prostoru rozprostřenou myšlenkou, prostorovým symbolem myšlenky. Každá přírodní entita, pokud jsme schopni ji postihnout v souvislosti s jinými přírodními entitami, má v sobě symbolickou a mravní podstatu. Zde se projevují souvislosti amerického transcendentálního idealismu se s hermeneutikou symbolu: je třeba jít do hloubky, za svět pouhých jevů, a pochopit vyšší smysl skrytý za jevy, které jsou vlastně symboly něčeho podstatného.9

Po stránce ontogické svět přírody a člověka má dynamický a zároveň duchovní charakter: "Příroda není stabilní, ale plynulá a proměnlivá. Je to duch, který ji přeměňuje, přetavuje a vytváří." 10 Podle Emersona je proto nehybnost nebo strnulost ("bruteness") přírody" způsobena nepřítomností duchovních sil člověka, jež vycházejí z božího transcendentna.

Podstatný důraz na sepětí božského a lidského se u R. W. Emersona ústrojně spojuje se silnými vlivy orfismu,11 který tak tvoří další filosoficko-teologickou základnu jeho víry v potenciální božskost a nesmrtelnost lidské duše. Orfismus byl však Emersonovi znám prostřednictvím jeho křesťanské interpretace v období renesance a novověku (M. Ficino, R. Cudworth, T. Taylor). V Emersonově pojetí se orfismus - ve svém synkretickém sjednocení s panteismem a s koncepcemi německého romantismu (sittliche Mächte) - stává metamorfózním, stále se proměňujícím náboženstvím síly, jejímž primárním účelem je divinace, sepětí s božským, ale i s démonickým. Tento proces panteisticky orientované divinace vede člověka k radikálnímu rozchodu se všemi autoritami minulosti. Síla přítomná v duši člověka jej proto nemá zaměřovat k takovému pojetí sebeovládání, jaké bylo hlásáno stoiky, nýbrž - v jistém předjímání teorie individuace u C. G. Junga 12 - k dosažení celosti a jednoty se sebou samým. Emersonův svébytný panteismus, který více než německý transcendentalismus (I. Kant, A. Schopenhauer) připomíná teosofii, vytváří ontologické základy etického perfekcionismu : jestliže je ve mně božské, musím být dokonalým.

Proto také Emersonův Bůh není křesťanským Bohem, spíše připomíná mytického Orfea, který sestoupil do podsvětí. Orfeus je u Emersona původní, univerzální bohočlověk, který předchází stvoření, je v něm dialektika slabosti a síly, povědomí o nutnosti, ananké, která je hrůzná, ale zároveň i vznešená.13 V eseji Nature - v důsledku tragických událostí v jeho osobním životě - se vlastně Emerson stylizuje do postavy mytického Orfea, který zakusil smrt svých nejbližších, avšak tato ztráta jej paradoxním způsobem posiluje. Člověk se vlastně musí vrátit k duchovnímu principu, "jímž byl prostoupem". Svým učením o univerzálním člověku, jenž v sobě obsahuje a překonává dimenzi démonického, ovlivnil Emerson Nietzscheho pojetí nadčlověka.

V Emersonově filosofii má velký význam kategorie sebedůvěry, spoléhání na sebe sama ("self-reliance") a tuto kategorii zavádí jako první v americkém filosofickém myšlení, a to v eseji se stejným názvem: "Nejžádanější ctností je přizpůsobivost. Sebedůvěra, spoléhání na sebe sama ("self-reliance") jsou její protiklady. Společnost nemiluje skutečnost a tvůrce, ale jména a zvyky. Kdo chce tedy být člověkem, musí být nekonformní." 14 Emerson vidí podstatu self-reliance v osvobození se od konvencí,15 podobně jako Thomas Carlyle klade důraz na velké osobnosti a svobodnou individualitu. Zároveň však Emerson varuje před americkým mesianismem, který ve své snaze bojovat o spravedlnost na kterémkoliv místě na světě může paradoxně vést k destruktivním důsledkům.

V současné době se k Emersonovu duchovnímu odkazu vracejí mnohé směry americké postanalytické a neopragmatické filosofie (S. Cavell, H. Bloom, R. Rorty). Na Emersonově filosofii zakládá například svou koncepci etického perfekcionismu Stanley Cavell. Harold Bloom vychází z Emersonovy kritiky historismu a v této souvislosti zdůrazňuje, že pro tohoto nejvýznamnějšího představitele amerického transcendentálního idealismu znamená vlastně tradice znamená nezávislost na jakékoliv tradici, "občanskou neposlušnost" vůči daným jazykovým strukturám, způsobům myšlení a jednání. Emerson tak podle Blooma vytváří novou mytologii změny a rozmanitosti, která nezná žádná omezení, mytologii věčného mládí, opětného zrozování a obnovování. Harold Bloom přitom Emersona pojímá jako "zakladatele nového amerického literárního náboženství",16 a to náboženství filosofické a literární soběstačnosti ve smyslu nekonečného sebe-experimentování, neustálého návratu a sebeomlazování, v něčem ovšem blízkého i Hegelově koncepci omlazení ("Verjüngung") světového ducha.

Poznámky:

1 Emerson, R.W.: The Complete Works of R. W. Emerson. Díl I. Boston 1903, s. 335–336. K tomu srov. :"Transcendence ovšem nikoliv, přes všechny metafyzické názvuky – jako scholastická a řecko-platónská, nýbrž transcendence jako to ekstatické – časovost - temporalita ... ." Heidegger, M.: Bytí a čas. Praha 1996, s. 55.

2 Emerson, R. W. Charakter. In: Emerson, R. W.: Eseje. Přeložil Dušan Svobodník. Bratislava 1991, s. 165.

3 Emerson, R. W.: Nature. In: The American Tradition in Literature. Revised. Volume 1. Bradford to Lincoln. Edited by S. Bradley, R. C. Beatty, E. H. Long. W. W. Norton and Company. Inc. New York 1962, s. 10002. Esej Nature jako první větší Emersonova práce je zároveň prvním komplexním shrnutím idejí amerického transcendentálního idealismu. Poprvé byla tato esej vydána anonymně v roce 1836, její druhé vydání bylo součástí výboru Nature, Addresses, and Lectures, který vyšel až v roce 1849. V prvním vydání byla uvedena mottem obsahujícím citát z Plotina: "Příroda je však obrazem nebo napodobením moudrosti, poslední věcí duše, příroda je věcí, která pouze činí, avšak nepoznává."

4 Gnosticismus patří k myšlenkovým proudům 1.–3. stol., v němž se projevují různé "teosofické spekulace o původu světa a hříchu, o vykoupení a obnově původní dokonalosti, k čemuž nestačí pouhá víra (PISTIS), nýbrž je nezbytné vyšší kosmické poznání (GNÓSIS). Srov.Tretera, I.: Nástin dějin evropského myšlení. Praha–Litomyšl 1999, s. 125.

Podle Petra Pokorného znamená gnose úsilí o splynutí s božstvem, které je definováno především jako negace hodnot, na nichž člověk ulpívá, snahou po "umlčení smyslů, po mystickém poznání a vystoupení z času". [...] Gnostikova pouť "je pro něj současně únikem z dějin. Z dějin, které chápe jako kolotání, jako chaos, jako bezcílný pohyb toho, co se oddrolilo od božského základu". Pokorný, P.: Píseň o perle. Tajné knihy starověkých gnostiků. Praha 1986, s. 12, 26.

5 Emerson, R. W.: Nature. In: The American Tradition in Literature. Revised. Volume 1. Bradford to Lincoln. Edited by S. Bradley, R. C. Beatty, E. H. Long. W. W. Norton and Company. Inc. New York 1962, s. 1028.

6 Tamtéž, s. 1005.

7 Tamtéž, s. 1034.

8 Emerson, R. W.: The Over-Soul. In: The American Tradition in Literature. Revised. Volume 1. Bradford to Lincoln. Edited by S. Bradley, R. C. Beatty, E. H. Long. W. W. Norton and Company. Inc. New York 1962, s. 1089.

9 Vorovka, K.: Americká filosofie. Praha 1929, s. 57–58.

10 Emerson, R. W.: Nature. In: The American Tradition in Literature. Revised. Volume 1. Bradford to Lincoln. Edited by S. Bradley, R. C. Beatty, E. H. Long. W. W. Norton and Company. Inc. New York 1962, 1035. K tomu srov.: "Every spirit builds itself a house; and beyond this house a world; and beyond this world, a heaven. Know then, that the world exists for you." Tamtéž, s. 1035.

11 Orfismus je možno charakterizovat vírou v potenciální božskost a nesmrtelnost lidské duše a důrazem na nezbytnost mravní čistoty, které lze dosáhnout prostřednictvím extáze (Ekstasis).

12 Srov.: " Bez určitosti, celosti a zrání se žádná osobnost neprojeví." K tomu srov.: "Používám výrazu °individuace° ve smyslu onoho procesu, který vytváří psychologické °individuum°, to jest odlišenou, nedělitelnou jednotu, celost." Srov. též: "Individuace nevylučuje svět, nýbrž jej zahrnuje." Jung, C.G.: Duše moderního člověka. Brno 1994, s. 57, 313, 314.

13 Srov.: Bloom, H.: Agon. Towards the Theory of Revisionism. Oxford University Press 1982, s. 160–164.

14 Emerson, R.W.: Sebedůvěra. Brno 1995, s. 10. Srov. anglický originál: Emerson, R.W.: Self-Reliance. In: The American Tradition in Literature. Revised. Volume 1. Bradford to Lincoln. Edited by S. Bradley, R. C. Beatty, E. H. Long. W. W. Norton and Company. Inc. New York 1962, s. 1067–1087. Citované místo: s. 1069.

15 Obdobně uvažuje C. G. Jung: "Velikost historických osobností nikdy nespočívala v jejich absolutním podrobení konvenci, ale tkvěla naopak v jejich osvobození od konvence a ve spásné svobodě." Srov.: Jung, C.G.: Duše moderního člověka. Brno 1994, s. 60.

16 Srov.: Bloom, H.: Agon. Towards the Theory of Revisionism. Oxford University Press 1982, s. 145.




Published by the Department of Philosophy, Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, Czech Republic.
ISSN: 1212-9097