Anticipace moderních estetických teorií v díle Bernarda Bolzana

O pojmu krásna je jedním z prvních pokusů Bernarda Bolzana přesvědčit širší odbornou veřejnost o široké uplatnitelnosti, platnosti, užitečnosti a efiktivitě své metodologie, vyčerpávajícím způsobem podané zejména v prvních dvou dílech Vědosloví, zpracováním speciální problematiky, která neleží ve středu jeho osobního odborného zájmu. Avšak ani stát se dodnes nepřekonatelným metodologem a jedním ze zakladatelů moderní logiky nebylo primárním cílem Bolzanova vědeckého snažení; práci na Vědosloví začal, když zjistil, že všeobecný etický systém, jenž byl jeho pravou ctižádostí nelze vypracovat, a to pro katastrofální změtení pojmů v soudobém nejen etickém ale i obecně filosofickém diskursu. Podívejme se nyní, jak Bolzano ve zmíněném textu těží ze své předchozí mravenčí metodologické práce.

Je třeba předeslat, že Bolzano se obrací na čtenáře, který Vědosloví nečetl a nezná ho, přesto elegantně a bez fatálních ztrát svůj minuciózní systém načrtne a užívá jej tak, že jej i nezasvěcený čtenář může sledovat. V předmluvě vysvětluje, jak je možné, že se na tolika stranách1 zabývá jediným pojmem; důvodem, jak se dá očekávat, je snaha vyhnout se podobné zevrubnosti u speciálních pojednání. Teprve v §1 vysvitne konsekventnost předeslaného počínání naplno; ozřejmí se, proč vlastně, máme-li správný pojem2 předmětu vědy3, jíž se hodláme zabývat, budeme moci při řešení speciálních problémů postupovat o tolik snadněji a elegantněji. Bude tomu tak proto, že mít správný pojem, znamená moci podat jeho pravé vysvětlení (die wahre Erklärung, opak eine bloße Erläuterung, jediná možnost, jak zavést jednoduché pojmy)4, které je jeho privilegovaným rozkladem (Zerlegung). Vlastností pravého vysvětlení je, že udává všechny a jen ty5 vlastnosti daného předmětu, z nichž můžeme vyvodit všechny ostatní; je zřejmé, že právě teď byla podána definice definice.

Zamysleme se podrobněji nad důsledky takovéhoto zavedení definice: 1) Vyvrací mylný názor, že správný pojem předmětu musí obsahovat všechny jeho znaky, je zřejmé, že tomu tak nemůže být, protože jinak by každý pojem měl nekonečně mnoho částí; mimochodem tak explikuje a vlastně zachraňuje Kantovu teorii syntetického a priori 2) Jako vedlejší produkt (i když ne vyčerpávajícím způsobem) boří koncepci obráceného vztahu obsahu a rozsahu 3) Vede k efektivnímu algoritmu, jak stanovit definici předmětu6, což se dále uplatňuje v průběhu celého pojednání 4) Vede k vytvoření teorie rovnomocných pojmů, čili, k první explicitní teorii synonymie, kterou dále (v této stati) rozpracovává do teorie epistemické ekvivalence7 atd.

Poté co předeslal své teoretické předpoklady upozorňuje poctivě, že další četba je zbytečná pro ty, kteří se s ním neshodnou v základních postulátech jeho propozicionalismu, § 1,1 je tedy brilantní polemikou s dobovou hegeliánskou dialektikou, včetně načrtnutí důvodů jejího teoretického ztroskotání; je jím kategoriální směšování disjunktních entit referenčního trojúhelníka.8 9 Z polemiky však vyvstává další důležitá metodologická zásada:

Chceme-li se při svém vlastním přemýšlení pokud možno vyvarovat bloudění a nezavinit sami při sdílení svých myšlenek jiným, že nás pochopí nesprávně a budou námi spíše zmateni než poučeni, musíme si učinit zásadou, že nepoužijeme nikdy téhož slova jednou v tomto, podruhé v nějakém jiném významu, tzn. že jím nebudeme označovat hned ten, hned onen pojem. A právě proto budeme muset podat ke každému svému slovu, nebo spíše pojmu, jejž toto slovo označuje, jen jedno jediné vysvětlení neboli definici.

O pojmu krásna § 1,2 (překlad Jaromír Loužil, kurzíva Bolzano)

Na matematickém příkladu paralelogramu ukazuje, že je vhodné držet odděleně i pojmy s totožným rozsahem, ozřejmuje také svou koncepci správného pojmu tvrzením, že ze dvou rovnomocných pojmů, a sice pojmu čtyřúhelníku se stejně dlouhými [protilehlými] stranami, a pojmu čtyřúhelníka s rovnoběžnými protilehlými stranami byl jen druhý vybrán jako definice paralelogramu. Vlastnost daná prvním pojmem plyne z vlastnosti dané druhým, není s ní však zřejmě totožná.10

Vracíme se tedy opět k tomu, že podání definice pojmu spočívá v udání jeho rozkladu na bližší části, těch na vzdálenější atd. až po jednoduché pojmy; kupodivu zcela v duchu moderní teorie množin (k níž Bolzano v drtivé většině případů představuje zajímavou paralelu) z toho plyne, že definicí jednoduchého pojmu je udání jeho nesloženosti. Originálním příkladem Bolzano demonstruje, že pojem neobsahuje všechny znaky (vlastnosti), které nesou jeho předměty, zároveň zde musíme obdivovat obratnost a přesnost zacházení s kategoriálními distinkcemi, o jakých se současníkům ani nesnilo:

Tak je např. pojem „lidského těla“ pouze ten, že je to tělo, jaké mají lidé, tj. smyslově-rozumoví obyvatelé Země. Že má toto tělo takové a takové údy a orgány, to všechno jsou pojmy vlastností, které ovšem nálež[ej]í předmětům tohoto pojmu, avšak v jeho obsahu o nich není zmínky. Máme-li tedy vysvětlit nějaký pojem, máme ovšem určit, je-li jednoduchý nebo složený, a v posledním případě udat veškeré jeho součásti, nikoliv ale vypočítávat veškeré vlastnosti, jež jsou společné jeho předmětům; nýbrž máme uvést pouze ty z nich, které se skutečně vyskytují v pojmu, jejž máme vysvětlit.

Vše řečené se nám bude hodit při hledání pojmu krásna, neboť:

Tak budeme postupovat také v případě pojmu krásna; musíme dokázat jedno z dvojího, buď že je jednoduchý, nebo že je složený z několika jiných představ; v žádném případě není naším úkolem podat vysvětlení, v němž by byly jmenovitě uvedeny všechny vlastnosti krásna, nýbrž postačí, když se vlastnosti, které v tomto vysvětlení nejsou uvedeny, z něho dají odvodit.

tamtéž, § 1,3 (kurzíva Bolzano)

Po několika dalších poznámkách, které již bezprostředně vedou k algoritmu hledání vysvětlení nějakého pojmu o sobě, přistupuje Bolzano v § 2 k negativnímu vymezování pole úvah, aby tak krásno odlišil od dobrého, příjemného a dráždivého (čili budícího žádost)11. Jeho resumé je nasnadě pojem krásna není disjunktní ani s jedním z uvedených pojmů, avšak ani s jedním z nich nemá ani jen stejný rozsah; tedy: 1) Ničemu, co není mravně dobré nelze přiznat nejvyšší stupeň krásy a vše opravdu dobré je svým způsobem krásné; jistě jsou však věci, kterým musíme přiznat určitý stupeň krásy a mravně jsou irrelevantní. 2) Vše co je krásné přinejmenším může být příjemné, avšak, co je (smyslově) příjemné a nevyvolává potřebu zapojit vyšší rozumové schopnosti, rozhodně nemůže být považováno za krásné.12 Bolzano považuje pojem toho, co může být příjemné za pojem nadřazený pojmu krásného. 3) Vše krásné vzbuzuje určitou formu žádostivosti, mnoho věcí, které jsou bezpochyby dráždivé však nejsou krásné ze stejného důvodu jako v předchozím bodu.

V § 3 se shledáváme s prvním pozitivním vymezením, a sice, že krásné předměty musí vzbuzovat libost při pouhém pozorování. Je zřejmé že Bolzano nemá na mysli pouze zrak, nýbrž i sluch (tj. logické smysly umožňující vnímání proporce). Jak je zřejmo dále, rozumí se zde pozorováním předmětu získání jeho představy, kterou se dále můžeme zabývat. Před přidáním každého nového pozitivního znaku provede Bolzano kontrolu, zda dosud uvedené znaky už neudávají oblast předmětů shodnou s oblastí krásna, v případě, že by tomu tak bylo, provedl by ještě kontrolu, jestli se už jedná o definici daného pojmu, nebo zda jsou některé znaky ve vysvětlení udány navíc, protože je lze vyvodit z jiných ve vysvětlení také obsažených.

Pojem předmětu, který je s to potěšit pouhým pozorováním, je příliš široký. Bolzano tedy v § 5 přidává další vlastnost, jíž se musí zmíněné pozorování vyznačovat, abychom mohli hovořit o tom, že jsme pozorovali krásnou věc. Zvláštností tohoto pozorování je podle Bolzana to, že pozorování předmětu vedoucí k jeho pojmu je řadou myšlenek proběhnuvší naší myslí tak rychle a lehce, „že jsme obvykle ani nedospěli k jejich zřetelnému vědomí“.13 Pomocí příkladu s (Campovým) Robinsonem, s nímž přišel už v § 4 Bolzano konečně na počátku § 6 objevuje, že již nelze postoupit blíže pojmu krásna specifikací druhu pozorování, jakým si je možno opatřit představu krásného předmětu, a rozhoduje se přistoupit od kritérií tzv. formálních k tzv. obsahovým. Zde se Bolzanův algoritmus zřetelně pohybuje v těsné blízkosti definice kruhem, tuto Charybdis všeho filosofování však míjí bez mrknutí oka a zakolísání hlasu:

Co je to tedy, na co jsou zaměřeny naše myšlenky při pozorování krásného předmětu, je-li to právě jen tato krása, kterou pozorujeme? To první, co si na to troufám odpovědět je následující, ovšem pouze negativní určení: Naše mysl není zaměřena pouze na vztah, v němž se předmět nachází výlučně jen k mé individualitě, když vychutnává jeho krásu. To z toho tedy plyne zcela zřejmě, protože kdykoli prohlásíme nějaký předmět za krásný, nikdy mu nepřikládáme tuto vlastnost jako takovou , již by měla ve vztahu k nám, nýbrž vždycky se považujeme za oprávněna očekávat, že ještě i jiní lidé nacházející se k němu ve zcela jiných vztazích, mu mohou a musí přiznávat tuto vlastnost právě tak jako my.

tamtéž § 6 (kurzíva Bolzano)

Predikace krásy si tedy musí podle Bolzana činit určitý nárok na všeobecnou platnost. Odpověď na otázku po druhu této všeobecné platnosti považuje za stěžejní při hledání pojmu krásna a zodpovídá si ji v duchu Platónova Symposia.14 Zcela nevzdělané bytosti jako blázni, zvířata a děti nejsou schopny krásu vnímat, rozpoznají jen příjemnost, či dráždivost, vyšší duchové krásu rozeznají avšak nejsou s to se z ní těšit; explicitní odhalení důvodu proč tomu tak je si necháme na později.15 Člověk je tedy schopen vnímat krásu až tehdy, kdy své poznávací síly náležitě rozvinul, mnohem větší vybavenost těmito silami by mu však zabránila mít z krásy radost, ačkoli by ji dokázal dobře analyzovat. První z uvedených faktů podle Bolzana vypovídá o obsahu našich pozorování při prožitku krásna, druhý pak na otázku, z jakého zdroje pochází naše potěšení.

    Co tedy vlastně děláme, když pozorujeme krásný předmět? Bolzano odpovídá v § 7 ve shodě se svým metodologickým úvodem i ve shodě s faktem, že člověk může krásu vnímat až po určitém cvičení svých poznávacích sil takto:

V takovém případě lze bezpochyby říci, že si klademe za úkol zjistit u daného předmětu, co je vlastně za věc. Avšak tázat se u daného předmětu, co je to za věc, neznamená přece nic jiného než pátrat po nějakém pojmu, z něhož – nebo, což je totéž - po nějaké představě nebo pravidle, z nichž lze odvodit uspořádání a vlastnosti té věci. Nemělo by být totéž naší úlohou při pozorování krásného předmětu?“

tamtéž § 6 (kurzíva Bolzano)

Bolzano se tu (jak jsem byl předeslal v pozn. č. 4) dostává do určitých formulačních potíží, protože v úvodu nevyložil v plné šíři svou klasifikaci představ. Je nám jasné, že si máme utvořit představu o pozorovaném předmětu, ta však v Bolzanově terminologii nikdy nemůže být pojmem, neboť základem představy jakéhokoli pozorovaného předmětu musí být vždy názor (Anschauung). Přesto to není náhodou ani omylem, že Bolzano přesto chce, abychom si vytvářeli pojem, který nám udá uspořádání daného předmětu, neboť, jak píše dále, rozhodně nemůžeme mít na mysli pouhý názor předmětu, protože ten si jsou schopny vytvořit i děti a zvířata. Představa předmětu, o jakou nám jde, je tedy přeplněný smíšený názor, protože žádné pojmové určení nikdy nemůže zadat sdostatek znaků na to, aby z universa vyčlenilo právě jeden smyslový předmět. Jazyková podoba takovéto představy obsahuje ostenzivní anaforu nebo vlastní jméno a, pokud možno nejbližší vyšší, pojmové určení. Z uvedeného je tedy zřejmé, že, ačkoli estetické předměty jsou triviálně smyslové a jednotlivé, my se jimi při estetickém vnímání nezabýváme v jejich jednotlivosti, ale jakožto instancemi, pokud možno sofistikovaně specifikované, univerzálie. Další text § 7 potvrzuje, to co máme již mlhavě na mysli a sice, že cílem estetického pozorování je získat definici předmětu jakožto příslušejícího nějaké univerzálii, byť si toho nejsme a nemáme být zcela zřetelně vědomi. Bolzano také píše, že je lhostejno zda tato univerzální složka definice předmětu je zadána pojmově čistě nebo smíšeně, jasné však je, že substrátem této složky je vždy druhový čistý pojem.16 Zjistili jsme tedy, že obsahem estetického pozorování musí být smíšený přeplněný názor smyslového předmětu, avšak zároveň jsme byli nuceni naznat, že nás na něm zajímá právě a jen jeho univerzální (a vlastně v logickém smyslu nadbytečná) složka.17

Když Bolzano několika dalšími úvahami oddělí z dosud vymezené oblasti potěšení z pozorování užitečných předmětů.18 V § 10 znovu zdůrazní důležitost letmosti a nezřetelnosti až nejasnosti pochodů probíhajících při pozorování krásna a vytkne nový rys, a sice požadavek přiměřenosti komplexnosti uspořádání krásného předmětu vzhledem k poznávacím mohutnostem pozorujícího subjektu, který by se dal resumovat asi tak, že předmět by měl být tak komplexní, aby jeho vnímání vedlo k růstu našich duševních sil, tzn. ani příliš ani málo; Právě tento duševní růst (i když si ho ve skutečnosti nejsme jasně vědomi), tj. jeho nejasné vědomí označuje Bolzano jako pravý zdroj potěšení z pozorování krásného předmětu.19 Smyslem estetického vnímání je tedy cvičit schopnost nejasného a nezřetelného usuzování a hodnocení, které jak Bolzano správně poznamenává, jsou v běžném životě ve většině případů mnohem cennější než schopnosti uvažování jasného a zřetelného.

    V § 11 Bolzano konečně resumuje výsledky dosavadního abstraktního výzkumu:

Krásný předmět musí být totiž předmět, jehož pozorování může poskytovat všem lidem s náležitě rozvinutými poznávacími silami zalíbení, a to z toho důvodu, že pro ně není ani příliš snadné , ani na nich nevyžaduje námahu zřetelného myšlení, mají-li po postižení několika jeho vlastností vytvořit takový jeho pojem, který jim umožní uhádnout jeho zbývající vlastnosti, postižitelné až na základě dalšího pozorování, čímž jim ale poskytuje aspoň temný názor o zběhlosti jejich poznávacích sil.

(kurzíva Bolzano)

Dále na poněkud naivních příkladech (logistické spirály, taková, jež s každou otočkou zdvojnásobí vzdálenost od středu; bajky o ovečce a vlkovi) ukazuje, jak máme z těchto objektů potěšení právě proto, že předem, než si zákonitost jejich sestrojení ověříme analyticky uvědomíme si ji jaksi nevolky, aniž bychom byli schopni udat, jakého myšlenkového postupu jsme použili. Z těchto a jiných příkladů je zřejmé, že Bolzano při myšlenkovém zkoumání universa krásných věcí má jako vzor vždy především na mysli „estetiku“ matematických objektů,20 z kteréžto oblasti čerpá povětšině i terminologii, což je pak důvodem toho, že v literární, hudební či výtvarné oblasti, jejichž objekty jsou vesměs mnohem složitější a komplexnější, může transparentně analyzovat jen opravdu elementární objekty (jako např. akord nebo bajka). Poslední příklad tohoto paragrafu nás konečně nenechá na pochybách, že paradigmatem bolzanovského estetického předmětu je hádanka; na příkladu hádanky navíc opět krásně vysvitne, že si je Bolzano přesně vědom nesporné esenciální různosti mezi estetickým nazíráním a vědeckým rozvažujícím zabýváním se objekty; obojí (např. na rozdíl od postupu historických věd) se sice zabývá objektem (ať už jednotlivinou nebo abstraktním předmětem, nehledě na to zda v estetice nebo v nějaké „přísné“ vědě) jako příslušejícím rozsahu jistých univerzálií; avšak, a to je onen zásadní rozdíl:

Při estetické analýze, je přípustná jakákoli (nejasná) cesta ke správné představě objektu, a to i cesta, která se při bližším zkoumání ukáže jako logicky vadná.

To je jasné, když si uvědomíme, že mezi základní prostředky patří na estetickém poli metafora, analogie, hyperbola atd. atp.21

V § 12 pléduje Bolzano pro svůj nevídaně komplexní intencionální konstrukt pragmaticky. Poté, co v § 13 podporuje znaky krásna, které nalezl, tvrzením, že - za jinak stejných okolností (zaklínadlo ekonomických analytiků od Mengera dodnes)22 – roste náš požitek spolu se stupňováním komplexity nazíraného předmětu.

§ 14 začíná závěrečný předem vytčený metodologický krok. Je nasnadě, že znaky udané v §§ 5,6,7,10 a 11 udávají, ne-li pojem krásna sám, tedy určitě pojem s ním rovnomocný. Abychom však dospěli ke skutečné definici musíme podrobit takto konjunktivně získaný pojem zkoušce přeplněnosti23, která zcela podle očekávání ukáže, že znak uvedený v § 11 v sobě zahrnuje všechny předchozí; jak by tomu tak také nebylo, když jsme přece sledovali, že Bolzano postupuje induktivně a vždy zachovává předem zjištěná určení, když přistupuje k formulaci dalšího znaku. Konečně i ze znaku daného v § 11 je třeba vypustit udání, že pouhé pozorování krásného předmětu podporuje růst duševních mohutností pozorujícího subjektu, neboť to se podle Bolzana dá vyvodit z předpokladu taktéž obsaženého v závěrečné specifikaci, vždyť:

Je-li totiž určitý předmět již takového druhu, že všem lidem s náležitě rozvinutými silami není ani příliš snadné ani na nich nevyžaduje námahu zřetelného myšlení, mají-li si utvořit po postižení několika jeho vlastností takový jeho pojem, který by jim dal uhádnout okamžitě jeho zbývající vlastnosti nabízející se dalšímu pozorování – neplyne již z toho samo sebou, že tento předmět jim právě tím musí přivádět alespoň k temnému názoru obratnost jejich poznávacích sil?

tamtéž, § 14

Určitým překvapením však pro čtenáře určitě musí být tvrzení § 15, z něhož plyne, že se Bolzano domnívá, že předchozím postupem z výměru krásy nevyloučil nesmyslové (či nadsmyslové) předměty24; pro krásu nesmyslových předmětů však jistě lze vytvořit analogický predikát jiného typu cestou naznačenou v poznámce č. 20 týkající se krásy matematických předmětů.25

Poslední důvody pro Bolzanův pojem krásna uvedené v § 16 jsou opět pragmatické povahy a zabíhají do speciální problematiky. V bodu dva pomocí své explikace zdůvodňuje preferenci logických smyslů. Zde je ovšem zajímavé, že Bolzano jakoby připouští existenci třetího logického smyslu a sice hmatu; tím, že si pomocí hmatu lze vytvořit představu proporce plastického26 předmětu, důvodem proč hmat vylučuje z vnímání krásy je mu však, že si pomocí hmatu nelze představu proporce vytvořit dostatečně letmo.27 Nejzajímavější, nejmodernější, velmi praktické a originální je však vyvození důsledku č. 3:

Naše vysvětlení umožňuje dokonale pochopit, proč nám musí být předmět, který nám má poskytnout plný požitek své krásy, ještě neznámý, proč ho musíme právě teď pozorovat poprvé, anebo nám aspoň musí nabízet stránky, které jsme na něm dříve neviděli. Neboť jenom v tomto případě nám jeho pozorování poskytuje onen cvik našich poznávacích sil, který je podmínkou skutečného požitku z krásna. Protože však předměty, které vykazují velké množství navzájem nezávislých částí a vlastností, jako například rozsáhlejší malby a básně, mohou být vyčerpávajícím způsobem pochopeny jen při nejvšestrannějším pozorování, je jen pochopitelné, že potěšení, které nám poskytují, s každým opakovaným pozorováním po delší dobu ještě poroste, zatím co jiné věci, jejichž krása je jednodušší, nás po několika okamžicích pozorování již nasytily.

tamtéž, § 16,3

Vyčerpávající výklad Bolzanovy stati O pojmu krásna budiž pro mne i pro jiné aparátem k modernímu pochopení Bolzanovy estetiky. Osobně ho zamýšlím použít k poukázání na bolzanovské prvky v moderních vlivných estetických a uměnovědných teoriích (např. Gombrich, McLuhan aj.), potažmo k ukázání aktuálnosti, univerzálnosti a efektivity popsaného přístupu.

 

Bibliografie

Primární literatura

Bolzano, Bernard: Wissenschaftslehre, Dr. Bernard Bolzanos Wissenschaftslehre. Versuch einer ausführlichen und gröstentheils neuen Darstellung der Logik mit steter Rücksicht auf deren bisherigen Bearbeiter. Herausgegeben von mehren seiner freunde mit einer Vorrede des Dr. J. Ch. A. Heinroth., I-IV Sulzbach 1837, WL I-IV

Vědosloví (Výbor), vabral, předmluvu a poznámky napsal Karel Berka, přeložili Marie Bayerová a Jaromír Loužil, Academia Praha 1981, V

Wissenschaftslehre, Bernard Bolzano-Gesamtausgabe, herausgegeben von Eduard Winter , Jan Berg, Friedrich Kambartel, Jaromír Loužil, Bob Van Rootselaar; Friedrich Frommann Verlag (Günther Holzboog) Stuttgart-Bad Cannstatt, Reihe I; 11/1 (§§ 1-45) 1985, 11/2 (§§ 46-90) 1987, 11/3 (§§ 91-120).1987, 12/1 (§§ 121-163) 1987, 12/2 (§§ 164-222) 1988, 12/3 (§§ 223-268) 1988, 13/1 (§§ 269-306) 1989, 13/2 (§§ 307-348) 1990, 13/3 (§§ 349-391) 1992, 14/1 (§§ 392-481) 1994, WL (GA I 11/1-14/1)

O pojmu krásna, přeložil a úryvek vybral Jaromír Loužil

 

Sekundární literatura

Berg, Jan: Bolzano´s Logic, Stockholm Studies in Philosphy 2, 1962

Buhl, Günter: Der Wissenschsftsbegriff bei Bolzano, in: Beiträge zur Entwicklung der Wissenschaftstheorie im 19. Jahrhundert, herausgegeben von A. Diemer, Verlag Anton Hain, Meisenheim am Glan 1968

Krickel, Frank: Teil und Inbegriff, Bernard Bolzanos Mereologie, Beiträge zur Bolzano-Forschung Heft 5, Academia Verlag Sankt Augustin 1995

Morscher, Edgar: Das logische An-sich bei Bernard Bolzano, Salzburger Studien zur Philosophie Band 11, Verlag Anton Pustet Salzburg - München 1973

Scholz, H.: Die Wissenschaftslehre Bolzanos, Eine Jahrhundertbetrachtung, in: Mathesis universalis, Abhandlungen zur Philosophie als strenger Wissenschaft, hrsg. von H. Hermes, F. Kambartel, J. Ritter, Basel/Stuttgart 1961

 

Poznámky

1        Asi na pětadvaceti, nepočítáme-li historiografickou kritiku §§ 17-57, která je dokladem Bolzanovi sčetlosti, jeho poctivého přístupu ke kritizovaným koncepcím, materiálem dokládajícím efektivitu zvolené metodologie, avšak ve shodě s Bolzanovými postuláty neobsahuje nic nového oproti §§ 1-16.

2       Něco takového jako správný pojem moderní logika nezná, a to ani systémy, které jsou schopny rozlišovat mezi ekvivalentními pojmy. Zavedení pojmu správného pojmu je u Bolzana umožněno přesvědčením, že pravdy jsou objektivně uspořádány relací Abfolge, jež je vlastně (v moderní terminologii) irreflexivní a asymetrickou podmnožinou relace „Ableitbarkeit“. Pokud existují pravé důvody pravd o sobě, je nasnadě, že musejí být i privilegované rozklady pojmů. Pozdní odezvu tohoto metodologického předpokladu můžeme spatřovat v logickém atomismu Vídeňského kroužku.

3     Že se v případě estetiky skutečně jedná o vědu, Bolzano čtenářům sice nevysvětluje, ale znalci Bolzanova systému musí být zřejmé, že Bolzano tuto úvaha musel provést ještě před sepsáním zkoumaného pojednání; a to s kladným výsledkem, neboť na začátku § 1 píše, že hledá takový pojem krásna, který bychom měli mít na mysli zejména v učebnicích estetiky. Z tohoto požadavku je bez dalšího zřejmé, že estetika je pro Bolzana věda a že je tudíž třeba v přísném smyslu definovat její předmět(y), neboť základním kritériem vědy je podle Bolzana tzv. Lehrbuchwürdigkeit. K Bolzanovu pojmu vědy srov. Scholz [1961], Berg [1962], Buhl [1968] a Morscher [1973]; celou problematiku resumuji v článku Bolzanova definice vědy?, který vyjde letos (2000) ve sborníku bratislavské konference Bernard Bolzano V 150 Gottlob Frege* 150 konané roku 1998.

4      K Bolzanově nauce o definice zejm. Einleitung, in: Morscher [1973]. K tomu jak Bolzano podává svou definiční teorii právě ve zkoumaném pojednání je třeba poznamenat, že při svém výkladu nechává stranou zvláštnosti, které nastávají definujeme-li představu, která není čistým pojmem. V rozkladu takovéto představy se pak samozřejmě objeví kromě pojmů i názory (Anschaungen) nebo dokonce pouze názory. Ve speciálním estetickém pojednání by nemělo chybět rozpracování i těchto možností, jež mohou při definování nastat, Bolzano si je však zde může dovolit vypustit, neboť definuje právě jen hlavní předmět estetiky, který je bezesporu čistým pojmem; při rozboru některých konkrétních příkladů je však přesto zřejmé, že Bolzanovi chybí nevyložené aspekty jeho teorie a musí si počínat poněkud neobratně (jak ukážeme níže při rozboru § 7). Pravděpodobně se obával, že kdyby podal na začátek pojednání vyčerpávající výklad své teorie definice, stihl by O pojmu krásna stejný osud, jaký stihl jeho Vědosloví, tzn. absolutní nezájem odborné veřejnosti.

5       Tento požadavek vede k vyloučení tzv. přeplněných pojmů; což je hlavním důvodem důsledku 2) viz dále.

6      Bolzano tak více než sto let před Carnapem [1958] vypracoval teorii explikace, viz § 1: „Nic mi tedy není na těchto stránkách vzdálenější než vytyčování či zavádění nějakého nového, čtenářům dosud neznámého pojmu; jde mi naopak pouze o udání částí, z nichž sami složili určitý pojem, který se již dlouho nachází v jejich vědomí, jenomže si snad zcela zřetelně neuvědomili způsob, jakým přitom postupovali, anebo se teď na něj již nejsou s to upamatovat.“ ad.

7       Moderní epistemologická koncepce (Cresswell) identity propozice je vlastně totožná s Bolzanovou teorií synonymie, tj. nejen rovnomocná jako kritérium identity pojmu propozice v rámci transparentní intenzionální logiky Pavla Tichého (TIL). Společnou myšlenkou všech tří teorií však je, že je účelné zachovávat rozlišení mezi různými pojmy, i když pod ně spadají tytéž objekty, a to proto, abychom neohrozili vyvozování. Nevýhodou Cresswella i Bolzana však je, že nepracují s teorií možných světů, proto se na vyvozovací kritérium musí spolehnout i v případech, které jsou na bázi teorie možných světů, řešitelné stále ještě extenzionálně.

8     Bolzanův referenční trojúhelník by obsahoval 1) objekty a jejich soubory 2) objektivní věty a představy (pojmy a názory) 3) jakékoli časoprostorové ekvivalenty odpovídající entitám z bodu 2), např. znaky na papíře, zvukové znaky, ale i myšlenky bytostí. Bolzano si na znakové rovině nebyl vědom distinkce type, token, to však v žádném případě neznamená, že by se jeho objektivní významové entity dali nahradit objekty typu type, jak to navrhuje např. Morscher [1986]. Je jasné, že Bolzanův „referenční trojúhelník“ není klasickým sémiotickým trojúhelníkem, který pojednává o vlastnostech znaku, který prostřednictvím nějaké entity vede k předmětu; Pro Bolzana je bezpochyby východiskem nesémiotická objektivní entita, jejíž vnitřní vlastností je vztah k objektu, a to jestli jí odpovídá nebo neodpovídá nějaký znak, nebo něčí myšlenka, je vzhledem k ní naprosto nahodilé a nezajímavé.

9       Bolzano si zřejmě bohužel neuvědomoval, že kategoriální směšování má u Hegela „racionální“ důvod; žádná monistická teorie (tedy ani Hegelova) nemá nazbyt kategorií, aby mohla vybudovat korespondenční teorii pravdy, zároveň je zřejmé, že jakýkoli podobný systém je zcela imunní vůči výtkám, které nemíří přímo na jejich monistický základ. Přesto je vysoce pravděpodobné, že i kdyby Bolzano napadl přímo ontologické založení Hegelovi teorie a nespokojil se s argumenty odkazující na „common sens“ (např., že systém není použitelný k vyvozování, na což Hegela mimochodem upozornil už Goethe), stejně by se jeho teorií nikdo ze současníků nezabýval.

10        To opět potvrzuje jednu ze základních tezí mé diplomové práce, a sice, že vlastnosti je třeba v Bolzanově teorii ztotožnit s tzv. abstraktními představami. Z uvedeného matematického příkladu je zřejmé, že Bolzano nikterak nezamýšlí definovat vlastnosti extenzionálně, protože jinak by mu příslušné dva pojmy zadávaly pomocí jedné a téže vlastnosti jeden a tentýž pojem. V této souvislosti je třeba upozornit na omyl Edgara Morschera [1973], který se domnívá, že vlastnosti mají u Bolzana vždy stejný ontologický status jako předměty, na nichž jsou. To zřejmě není možné, protože abstraktní představy jsou vždy objektivní a mimo čas a prostor, a to i tehdy, když vyjadřují vlastnosti nesené časoprostorovými objekty. Dlužno podotknout, že problematika je podána dosti nejasně už u Bolzana, a její neuspokojivé řešení u Morschera [1973] ale např. ještě i u Krickela [1995] je dáno neuspokojivým vymezením pojmu vlastnosti u Bolzana a jeho smíšením s naprosto odlišným pojmem adherence. Bolzano však sám (WL I, § 80, S. 380) upozorňuje, že si není jist, jak problém vztahu pojmu spony a pojmu vlastnosti řešit, je si jist jediným, a sice, že jeden z obou pojmů je rozložitelný pomocí druhého pojímaného jako základní, což ovšem Krickel porušuje.

11       Tyto pasáže pojednání jsou zřetelně poznamenány Bolzanovým polemickým vztahem ke Kantovým přemrštěně, až pokrytecky asketickým etickým a estetickým názorům, což Bolzano také na počátku bodů 2) a 3) výslovně uvádí.

12      Na tomto místě se poprvé a zatím jen implicitně objevuje preference tzv. logických nebo vyšších smyslů, kterou Bolzano plně tematizuje až v posledním teoretickém paragrafu (§ 16).

13     Při posuzování adekvátnosti či přeplněnosti takto získaného pojmu uvádí Bolzano jednu zajímavou metodologickou vsuvku, která nemá přímý vztah k danému zkoumání, a sice, že jazyk je vždy, a to gramaticky, redundantní. Tento fakt, který moderní sémiotika považuje za jeden ze svých velkých objevů, odhalil Bolzano již ve Vědosloví při analýze kanonické (jazykové) formy vět o sobě.

14     Zde se Sokrates stylizuje do trixtera Eróta syna Pora (Důmyslu) a Penie (Chudoby) počatého na Afrodítině svatbě, jenž hledá moudrost, protože ji nemá na rozdíl od bohů, ale ví že ji má chtít na rozdíl od zvířat a hlupáků. U Bolzana vyšší duchové nemají libost z krásy, protože krása vyžaduje právě takové rozumové schopnosti, které může svým působením zušlechťovat. Vyšší bytosti tedy jaksi kantovsky nezúčastněně nahlédnou určité předměty jako krásné, protože prospěšné lidské výchově, avšak samy z nich nemají žádné potěšení.

15      Tento svůj názor dokládá Bolzano snad opět v protikantovské narážce citátem z Schillera: „Svou vědu arci sdílíš s duchy vznešenými, však umění máš jen ty sám!“ Užití tohoto citátu nám vnuká velmi zajímavou otázku, na niž si však naprosto netroufám odpovědět, totiž, domnívá-li se Bolzano spolu s Schillerem, že člověk sdílí s bytostmi nadanými (alespoň potenciálně) nekonečným rozumem svou vědu. Scholastická tradice, jíž si Bolzano velmi váží má v rozporu s tímto názorem za to, že matematika (natožpak jiná věda) je pro nekonečný rozum zhola nezajímavá, protože triviální. Budeme-li pokračovat v podobenství ze Symposia, musí být sdílení vědy s člověkem pro nekonečný rozum naprosto nezajímavé jak ve smyslu potěšení z ní nebo ve smyslu objevování jejích fakt (v širokém neempirickém smyslu).

16     Cílem definice estetického předmětu je tedy odhalit všechny zákonitosti jeho uspořádání, tj. zákonitosti, podle kterých předmět spadá pod jednotlivé pojmy. Ačkoli Bolzano výslovně uvádí, že nezáleží na tom, jestli jsou zákonitosti uspořádání předmětu udány čistě pojmově nebo smíšeně (tj. pomocí dalších názorů kromě onoho obligátního základního), není možné ponechat bez povšimnutí, že se zde pro případné speciální estetické úvahy na základě Bolzanova pojmu krásna nabízí skvělá možnost, jak pojmově čistě a elegantně rozlišit mezi vnímáním a posuzováním předmětů artificiálních a přirozených: Tedy zatímco přirozené předměty jsou nám dány nahodile s nekonečnem určení a jejich pojmové do-určení musí být nutně smíšené povahy, artificiální objekty, ačkoli jsou přísně vzato smyslovými objekty stejného druhu jako přirozené či přírodní objekty, jsou nám ve skutečnosti dány v rámci určitého formálního jazyka a jejich do-určení se odtud může udát čistě pojmově.

17    Tento teoretický důsledek (pravděpodobně nahodile) konvenuje s Hegelovým postřehem, že materiální provedení je nejnevlastnější složkou uměleckého díla. Avšak i v jiných ohledech se může (možná ne neprávem) zdát, že na Bolzana měly určitý vliv některé myšlenky Hegelovy estetiky. Například Bolzano považuje za naprosto samozřejmé (tak samozřejmé, že to ani náznakem nehodlá dokazovat), že přírodní krásno, je nižší než umělé a jaksi blahovolně předpokládá, že znalci krásy umělé snad přiznají jistý nižší stupeň krásy i přírodním věcem; to jistě do jisté míry koresponduje s Hegelovým názorem, že o přírodní kráse nemůže být ani řeč.

18    §§ 9 a 10 (luční květina je krásnější než obilný klas, dobří vyšší duchové by měli libost z pozorování něčeho, co alespoň nám přináší užitek).

19      Nechť si čtenář dobře uvědomí revolučnost a neobvyklost tohoto intencionálního schématu. Krásný předmět, nejen že nevystupuje jako samostojná jednotlivina, nýbrž jako reprezentant jisté zákonitosti, ale dokonce ani tato zákonitost není sama příčinou libosti; tou je nejasné vědomí duševního růstu způsobeného téměř nepozorovaně takřka polovědomým vytvořením pojmu nejbližší univerzálie předmětu, jenž je sotva nejasně pozvednut k vědomí.

20       Matematické objekty jako takové však v žádném smyslu do rozsahu pojmu krásy nepatří, a to právě proto, že to nejsou objekty smyslové. To však vůbec nevadí, protože podle Bolzanova výměru mezi krásné věci samozřejmě patří obrazy přinejmenším elementárních matematických předmětů. Zajímavé v tomto ohledu je, zda se mohou stát estetickými objekty „obrazy“ velmi komplexních matematických předmětů, jako např. čtyř- a vícerozměrné geometrické objekty či řešení rovnice o čtyřech a více neznámých, které nelze v užším slova smyslu znázornit; zde je třeba rozhodnout otázku, zda za obraz takovéhoto objektu lze považovat např. jeho symbolický zápis, či slovní popis jeho zadání. Nabízelo by se stanovit zde hranici pomocí udání maximálního počtu kategoriálních skoků, které je nucena provést mysl zkoumajícího při cestě od nejjednoduššího zápisu k držení pojmu vlastního matematického objektu.

21      Mým osobním názorem je, že při pěstování vědy hraje metafora stejně nezastupitelnou úlohu jako v estetické oblasti; a to už z toho prostého důvodu, že je jedním ze základních kreativních prostředků přirozeného (samozřejmě míním ordinary, nikoli natural) jazyka. Bez metaforického, analogického a intuitivního myšlení by věda nikdy nebyla schopna paradigmatických proměn, avšak metafora a analogie se stávají zhoubou vědy i filosofie, pokud je přestaneme brát jako takové a začneme je používat jako vyvozovací principy. Analogii lze totiž použít jako triviální vyvozovací prostředek tehdy a jen tehdy, když jsme předtím přísně matematicky dokázali, že právě tato analogie je v daných ohledech relací izomorfie mezi oběma (všemi) příslušnými oblastmi, které jsou členy kartézského součinu udávajícího příslušnou relaci analogie. Takovýto důkaz však vyžaduje přinejmenším stejnou námahu jako vyčerpávající prozkoumání oblasti o níž se v daném ohledu analogicky vyjadřujeme. Z toho je tedy zřejmé, že kromě první (většinou zásadní) invence, mají metaforické prostředky ve vědě nadále jen didaktickou úlohu (nikoli nedůležitou, neboť pojem učebnice, potažmo didaktiky je, jak již bylo řečeno jedním ze stěžejních Bolzanovy metodologie), a to ještě jen při zachování veškeré obezřetnosti.

22      I Bolzano toto „zaklínadlo“ používá velmi vágně, protože na tomto místě se musí, aby příklad fungoval vyložit poměrně neortodoxně: pokud by se (smyslový) předmět po zvýšení své komplexity nedostal mimo rámec možností duševní mohutností svých pozorovatelů.

23     Teprve to, co ze získaného rozboru zbude po provedení této zkoušky bude oním jednoznačně daným privilegovaným rozkladem, tedy skutečnou definicí hledaného pojmu.

24     Domnívám se že je zcela ve shodě s Bolzanovou deskriptivní psychologií, považovat za přímo pozorovatelné pouze smyslové objekty a vlastní psychické procesy, které však jsou také smyslovými objekty v širokém slova smyslu, myslím, že když Bolzano mluví o posuzování krásy nadsmyslových předmětů, má ve skutečnosti na mysli posuzování jejich psychických obrazů, jazykových ekvivalentů či jiných umělých záznamů; tomu nasvědčuje, celý způsob budování definice predikátu v průběhu celého spisu.

25      Při vší kategoriální dovednosti je Bolzano přece jen průkopníkem moderní teorie typů a ne jejím spokojeným bezproblémovým uživatelem a v intencionalisticky nesmírně náročné struktuře své studie o pojmu krásna si neuvědomil, jak velmi odlišně je i podle jeho výměru třeba konstruovat predikát krásy pro nesmyslové předměty. Uvažujeme-li výše uvedené, jsem nakloněn interpretaci, že Bolzano vlastně načrtává dvě typově odlišné kategorie krásy. Ostatně sám neuzavírá teoretickou část své stati tvrzením, že by byl skutečně našel definici krásna, ale mnohem skromnějším konstatováním, a sice, že našel znaky, které vlastnímu pojmu krásna nejsou jistě zcela cizí (viz začátek § 16).

26       Ostatně i zvuk umožňuje přísně vzato abstrahovat proporce pouze akustických předmětů, zatímco zrak zas jen optických.

27    Vyloučení tzv. nižších smyslů z vnímání krásy je třeba připsat na vrub nejen tradici, ale i Bolzanovu asketismu, který dosvědčí zjevná nepřesvědčivost jeho výhrad proti těmto smyslům.    




Published by the Department of Philosophy, Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, Czech Republic.
ISSN: 1212-9097