Deskriptivní teorie vlastních jmen a realismus

i V přirozeném jazyce lze rozlišit několik kategorií vlastních jmen. Jedním typem jsou jména fiktivních objektů, jako Merlin, Pegas, Hamlet a další. O těchto je známo, že jejich denotáty ve skutečnosti neexistovaly a neexistují. Charakter těchto objektů je určen pouze souhrnem všech popisů, kterými autor, ať už to byla jedna osoba nebo kolektiv, danou fikci vymezil. Proto takováto jména lze bez potíží chápat jako zkratky za jakési „příběhy“. Pro tyto příběhy je charakteristická jistá neúplnost. V principu není možno o všech vlastnostech rozhodnout, zda daným objektům přísluší či nikoli. Například nelze rozhodnout, zda Merlin byl v některém období svého fiktivního života těžší než sto kilogramů. V podstatě bychom mohli říci, že tyto objekty jsou pouhým výtvorem lidské představivosti tvarovaným konsensem uživatelů jazyka.

    Druhým typem vlastních jmen jsou jména jako Libor Vojkůvka nebo Andy Warhol, tedy jména skutečných osob.     Denotáty těchto jmen existují, popřípadě existovaly v minulosti. Tyto objekty, jako každé jiné skutečné objekty, jsou charakterizovány jistými konstitutivními vlastnostmi. Tyto vlastnosti jsou objektivní. To znamená, že takové vlastnosti přísluší daným objektům nezávisle na tom, co si o těchto objektech uživatelé jazyka myslí. U takových objektů je principiálně možné o každé vlastnosti rozhodnout, zda jim přísluší či nikoli.

    V přirozeném jazyce máme tedy co do činění se jmény, která označují neúplné příběhy, a jmény, která označují co se týče vlastností zcela určené objekty.

    Pravdivostní hodnota výroků o objektech spadajících do první kategorie závisí na tom, zda tyto výroky náleží do množiny popisů, kterými autor dané objekty vymezil. Pokud určitý výrok do této množiny patří, pak lze tvrdit, že o daném objektu vypovídá pravdivě. Pokud je určitý výrok neslučitelný s některým z popisů v této množině, pak tento výrok vypovídá o daném objektu nepravdivě. Pokud určitý výrok nenáleží do dané množiny ani není neslučitelný s některým popisem v dané množině, pak je to výrok nerozhodnutelný. Jako příklady výše uvedeného rozlišení bych uvedl výroky: Merlin byl Artušův ochránce, Merlin byl žena a Merlin trpěl alergií na kožešiny.

    Pravdivostní hodnota výroků obsahujících vlastní jména druhého typu je určena jejich korespondencí se skutečností. Pravdivostní hodnota výroku Libor Vojkůvka je malíř je určena tím, zda Vojkůvka skutečně malíř je nebo není. Empirická verifikace takového výroku je možná a poměrně snadná. Není třeba, a myslím, že by bylo nesprávné, se v tomto a podobných případech uchylovat ke konsensuálnímu pojetí pravdy.

    Dalším rozlišením dvou výše zmíněných kategorií jmen tedy je, že objekty, které označují, jsou v prvním případě konstrukty, zatímco v druhém jsou to skutečné, na konsensu uživatelů jazyka nezávisle existující, objekty.

    Mým cílem je ukázat, že deskriptivní teorie vlastních jmen zastírá rozdíl mezi běžnými vlastními jmény a fiktivními jmény. Pokud je tento rozdíl alespoň v některých případech opodstatněný, pak jednotná aplikace deskriptivní teorie na všechny typy vlastních jmen by měla být odmítnuta ve prospěch heterogenního přístupu k vlastním jménům.

    Deskriptivní teorie vlastních jmen, jejíž reprezentativní pojetí zastává John Searle, přisuzuje vlastnímu jménu vedle denotátu také smysl. Smyslem vlastního jména je jeho intencionální obsah – potenciálně jednoprvková množina deskripcí, které si konkrétní mluvčí při konkrétním užití vlastního jména spojuje s tímto jménem. Po provedení jemné abstrakce lze tvrdit, že smysl daného vlastního jména je množina deskripcí, které si všichni uživatelé jazyka s daným jménem spojují. Důsledkem této abstrakce je, že tato množina bude mít proměnlivý počet prvků ve vztahu disjunkce. Smysl vlastního jména pak určuje jeho denotát. Jméno označuje právě takový objekt, který splňuje dostatečné, ačkoli neurčené, množství deskripcí tvořících intencionální obsah jména. Pro ilustraci předpokládejme, že uživatelé jazyka si spojují se jménem Libor Vojkůvka pouze některou z následujících tří deskripcí: a) soudobý český malíř naivního umění, b) malíř, který pro malbu používá výhradně luxusní štětce japonské výroby, c)excentrický cestovatel, který bydlí na hradě. Tyto deskripce pak přímo určují denotát jména Libor Vojkůvka. Tímto denotátem je kterákoli osoba, jež splňuje dostatečné, ale blíže neurčené, množství uvedených deskripcí. Pokud dostatečné množství těchto deskripcí nesplňuje žádný konkrétní objekt, popřípadě pokud je určité množství deskripcí splňováno jedním objektem a nezanedbatelné množství nějakým jiným objektem, pak máme právo tvrdit, že Libor Vojkůvka neexistuje. Primární složkou každého vlastního jména se takto stává jeho smysl a denotace vlastního jména je pouze druhořadou záležitostí.

    Nyní přejděme k argumentu proti jednotné aplikaci deskriptivní teorie na všechny typy vlastních jmen:

  • Předpoklad 1. Deskriptivní teorie vlastních jmen vede k antirealismu ve vztahu k denotátu běžného vlastního jména.
    • Předpoklad 2. Tento antirealismus vede k popření rozdílu mezi běžným vlastním jménem a fiktivním jménem.
  • Předpoklad 3. Rozdíl mezi běžnými vlastními jmény a fiktivními jmény je opodstatněný.
    • Závěr. Jednotná aplikace deskriptivní teorie na běžná vlastní jména je neadekvátní.

     

                Předpoklad 1

        Nejprve k tomu, co rozumím antirealismem. Kontroverzi mezi vědeckým realismem a antirealismem nepovažuji za spor o existenci reality nezávisle na mysli a jazyce, ale o tom, zda je realita sama o sobě diskrétní, než k ní přistoupí poznávací subjekt. Realista tvrdí, že skutečnost má objektivní strukturu, kterou poznávací subjekt objevuje a popisuje větami svého jazyka. Antirealista naopak tvrdí, že skutečnost je amorfní a poznávací subjekt pomocí jazyka konstruuje jednu z možných struktur reality.

        V deskriptivní teorii vlastních jmen vidím teorii antirealistickou, a to z následujících důvodů. Searle zdůrazňuje, že vlastní jména mají nutně smysl a pouze nahodile denotaciii. Navíc smysl jména je dán konsensuálně, tedy sumou deskripcí, které mluvčí jazyka se jménem spojují v komunikaci. Pro aplikaci jména není určující skutečná identita pojmenovaného objektu, ale pouze fakt, že objekt splňuje podmínky kladené mluvčími jazyka na nositele daného jména. Například Albert Einstein není podle této teorie žádná konkrétní, objektivně (=před jazykem) existující osoba s objektivními konstitutivními vlastnostmi, ale je to kterákoli osoba, která je ve skutečnosti původcem teorie relativity (samozřejmě za předpokladu, že to je deskripce, kterou si běžný člověk s Einsteinem spojuje). Tedy povaha tohoto objektu je z velké části určena omezeními danými jménem, které tento objekt označuje. Jak ukázal Kripkeiii na mnoha příkladech, důsledkem deskriptivní teorie je, že kdyby se ukázalo, že původcem teorie relativity není ve skutečnosti onen rozcuchaný muž s knírkem, ale je jím někdo jiný, pak by jméno Albert Einstein označovalo tohoto jiného člověka. Z toho všeho vyplývá, že běžná vlastní jména jsou pouhými zkratkami za „příběhy“, ke kterým my hledáme odpovídající „hrdiny“. Vyjádřeno jinak, denotáty našich jmen a jejich vlastnosti neobjevujeme, ale předepisujeme. Antirealismus deskriptivní teorie vlastních jmen tedy spočívá v tom, že primárně zde existují předpisy toho, jak mají vypadat denotáty našich jmen, a až sekundárně určujeme, které „části reality“ těmto předpisům odpovídají.

                Předpoklad 2

        Deskriptivní teorie chápe mechanismus denotace běžných vlastních jmen a mechanismus denotace fiktivních jmen jako velmi podobné procedury. Z toho, co bylo řečeno v úvodu, vyplývá že je vhodné interpretovat fiktivní jména antirealisticky. Fiktivní jména jsou zkratky za určité konstrukty, které ovšem nemají korelát v realitě. Pokud je stejná interpretace aplikována i na běžná vlastní jména, tak jako je tomu v případě deskriptivní teorie, důsledkem je, že denotáty těchto jmen jsou primárně také konstrukty, ke kterým hledáme odpovídající koreláty v realitě. U fiktivních jmen existuje množina popisů, které určují charakter denotátu. U běžných vlastních jmen také existuje množina popisů, které určují charakter denotátu. Pokud bychom zjistili, že některý objekt přece jenom odpovídá podmínkám některého fiktivního jména (řekněme jménu Sherlock Holmes), pak by bylo legitimní aplikovat toto jméno na daný objekt. Zcela analogicky, pokud bychom zjistili, že nějaký jiný objekt, než jsme si dosud mysleli, odpovídá smyslu jména Libor Vojkůvka, pak by toto jméno označovalo tento jiný objekt.

        Dále je zřejmé, že u deskriptivní teorie se znatelně stírá rozdíl mezi fiktivními jmény a běžnými vlastními jmény i ve způsobu určování pravdivostní hodnoty výroků o denotátech jmen. Viděli jsme, že u fiktivních jmen je pravdivost výroku dána inkluzí tohoto výroku v množině popisů (v příběhu), kterou jméno zkracuje, nikoli korespondencí s objektem. Výrok o fiktivním objektu nemůže být v rozporu s popisy tohoto objektu a zároveň být pravdivý o tomto objektu. Obdobně u běžných vlastních jmen hraje korespondence až sekundární roli. Primární je zde také konsistence výroku s výroky, které konstituují smysl jména. Výroky o daném objektu nemohou být v rozporu s přijatým smyslem daného jména a zároveň být pravdivé o tomto objektu. Situace je komplikovanější tím, že smysl běžných vlastních jmen je dán disjunkcí popisů. Pokud jde o jednotlivé výroky o daném objektu, tak u těchto skutečně zkoumáme, zda korespondují se realitou. Tedy zkoumáme, zda ten objekt, který dosud splňoval dostatečný počet deskripcí daných smyslem svého jména, splňuje daný výrok nebo ne. Pokud některé deskripce pojmenovaného objektu protiřečí přijatému obrazu daného objektu, pak lze přijatý obraz změnit. Pokud ovšem dostatečně velké množství pravdivých popisů objektu je v rozporu s přijatým smyslem vlastního jména označujícího tento objekt, pak podle deskriptivní teorie tyto deskripce nemohou být o tomto objektu. Poslední slovo při určování pravdivostní hodnoty výroků o denotátech běžných vlastních jmen má tedy konsensus. Řečeno Searleovými slovy, je nutné, že nositel vlastního jména má inkluzivní disjunkci vlastností, které si uživatelé jazyka s tímto jménem spojujíiv. Tedy podobně jako u fiktivních jmen, nositel běžného vlastního jména je svým jménem definován a nemůže nemít vlastnosti, které mu toto jméno přisuzuje.

                Předpoklad 3

        Viděli jsme, že rozdíl mezí fiktivními jmény a běžnými vlastními jmény je dán existencí nebo neexistencí denotátu. Z tohoto faktu vyplývají určité nezanedbatelné důsledky. Fiktivní jména jsou zkratky za příběhy, kterým ve skutečnosti neodpovídá žádný reálný objekt. Při určité interpretaci fiktivních jmen bychom mohli tvrdit, že takovým jménům odpovídá nějaký reálný objekt, ovšem pouze v rámci určitého diskurzu. Například Hamlet je reálným denotátem jména Hamlet z perspektivy daného Shakespearova dramatu. Nicméně u fiktivních jmen neexistuje možnost, že by se jejich denotáty svými charakteristikami vymykaly představám uživatelů jazyka. Neexistuje možnost, že by Hamlet měl ve skutečnosti jiné charakteristiky, než jaké mu přidělil Shakespeare. (Toto tvrzení nelze zaměnit s tvrzením, že neexistuje možnost, že by Shakespeare „definoval“ Hamleta jinak.) Denotáty fiktivních jmen jsou produkty uživatelů jazyka. Na druhé straně denotáty běžných vlastních jmen se definují samy. Jsou to svobodně jednající osoby (pokud bereme v úvahu pouze jména osob) s na pozorovateli nezávislými vlastnostmi. Právě proto, že jsou to nezávisle existující objekty, existuje u těchto denotátů vždy možnost, že jejich vlastnosti a chování neodpovídají souhrnu našich představ o nich. Je docela dobře možné, že Libor Vojkůvka není ani malíř ani cestovatel a jeho image je pouze dobře zaplacená propaganda. Nicméně z této možnosti nevyplývá, že bychom pro jméno Libor Vojkůvka měli hledat jiný denotát, který by lépe odpovídal dosud přijímanému smyslu tohoto jména.

        Každá analýza musí někde začínat. Opěrným bodem mého argumentu jsou jisté epistemologicko-ontologické předpoklady, jejichž opodstatněnost pochopitelně nemohu dále dokazovat. Proto i tato analýza je v posledku formalizací jistých intuic: Domnívám se, že ani extrémní vědecký realismus ani extrémní antirealismus nemohou být aplikovány na skutečnost jako celek. Jisté podoby antirealismu mohou mít své opodstatnění v některých oblastech vědeckého zkoumání, jako jsou například oblasti mikroskopických struktur nebo institucionálních faktů, kde verifikace výroků na základě jejich korespondence se skutečností je obtížná nebo nemožná. Na druhou stranu se domnívám, že realita je diskrétní a v nám přístupné oblasti makroskopických struktur je správné hovořit o pojmenování objektivně existujících objektů výrazy našeho jazyka a korespondenci našich výroků se skutečností. Osoby považuji za jeden z typů takových objektů. Jsou to objekty, které jsou „hotové“ již předtím, než k nim přistoupí jazyk. Jsou to objekty, jež se samy konstituují a jejichž konstituci objevujeme, nikoli předepisujeme.

                Závěr

        Závěr mého argumentu je, že deskriptivní teorie vlastních jmen je neadekvátní pro analýzu některých užití běžných vlastních jmen. Domnívám se, že k dojmu adekvátnosti analýzy jmen pomocí deskriptivní teorie přispěl fakt, že Searle užívá jako příkladů většinou jmen historických postav, jako Aristoteles, Tulius, Cicero, Plotinus, apod. Je obtížné přesně vymezit kategorii běžných vlastních jmen, jak o ní bylo pojednáno, a oddělit ji zřetelně od historických jmen. Podle mého názoru jde o rozdíl v epistemické přístupnosti denotátů těchto jmen. Od denotátů Searleových příkladů nás dělí přibližně dva tisíce let dlouhá historie a komunikace. Je zřejmé, že míra „šumu“ bude v těchto případech mnohem větší, než pokud jde o jména současných osob, potažmo osob v našem okolí. A tak tyto osoby mají zákonitě větší tendenci se fikcionalizovat a stát se „příběhy“, jejichž „hrdiny“ se pokoušíme nalézt. Adekvátnost deskriptivní analýzy se ovšem snižuje v závislosti na tom, jak se po ose epistemické přístupnosti přibližujeme k mezní, ačkoli ne výjimečné, situaci, kdy jsme při užití vlastního jména s jeho nositelem v přímém kontaktu.

        Ačkoli by předchozí argument mohl naznačovat opak, domnívám se, že výběr způsobu analýzy vlastního jména není podmíněn typem daného jména. Nelze tvrdit, že běžná vlastní jména by měla být vždy analyzována pomocí teorie přímé reference a deskriptivní teorie by měla být aplikována pouze na fiktivní jména. Mnohem větší roli při výběru analýzy hraje, podle mého názoru, postoj mluvčího. Je třeba rozlišit mezi deskriptivním a referenčním užitím vlastního jména. Deskriptivním užitím rozumím takové užití, kdy mluvčí chápe jméno jako zkratku za jednu nebo více deskripcí a pomocí tohoto jména referuje ke komukoli, kdo dané deskripce splňuje. Identita tohoto objektu nemusí být mluvčímu známa a není ani pro danou situaci relevantní. Jako příklad by mohla sloužit věta Příští týden budeme psát test, který bude zahrnovat látku až po Aristotela vyřčená profesorem filozofie. Deskriptivní užití vysvětluje smysluplnost negativních existenčních tvrzení a tvrzení identity, jejichž konstituenty jsou vlastní jména. Referenčním užitím naopak rozumím takové, kde je identita individua podstatná, jeho vlastnosti nikoli. Takové užití vysvětluje smysluplnost výroků typu Aristoteles možná vůbec nebyl ten, za koho jej dnes máme, které se přímo odvolávají na výše diskutovaný realismus ve vztahu k osobám a které jsou deskriptivní teorií vyloučeny jako rozporné. Typičtějším příkladem by mohla být například věta Pepa Nos se stává vítězem kategorie zpěvák roku pronesená při předávání cen Akademie, kdy osoba, o které hovoříme, je fyzicky přítomna. Uživatelé jazyka mohou užívat téhož jména deskriptivně i referenčně v závislosti na svých komunikativních cílech. Vidíme, že vztah mezi smyslem vlastního jména a označovaným objektem se oproti tradičním teoriím mění. Není to smysl, který určuje označovaný objekt, ale je to označovaný objekt, respektive intence uživatele označit ten který objekt, která určuje, zda uživatel používá jméno v nějakém smyslu (deskriptivně) nebo pouze k referenci k objektu.

     

    i/ Za komentář děkuji Mgr. Petru Dvořákovi a Marku Pichovi.

    ii/ Searle, John. Proper Names, Mind 67 (1958)

    iii/ Kripke, Saul. Naming and Necessity, Harvard University Press (1980)

    iv/ Searle, John. Proper Names, Mind 67 (1958)




    Published by the Department of Philosophy, Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, Czech Republic.
    ISSN: 1212-9097