K otázce „Je filosofie vědou?“
Autor nadepsal svou úvahu otázkou, zda je filosofie vědou, ale ve skutečnosti si tuto otázku v tomto rozsahu neklade a neřeší ji, nýbrž omezuje se jen na aspekt, kterému by spíše odpovídala formulace otázky: Proč by filosofie, která je „procesem odehrávajícím se v momentu styku poznaného s nepoznaným“ jako každá věda, neměla být považována za vědu jen proto, že pod pojem filosofie spadají i filosofické teorie, které jsou nepravdivé, a tedy i nevědecké? Autor je přesvědčen, že filosofie je vědou, protože vzata vcelku je procesem poznání specifického předmětu; pouze vlivem specifičnosti tohoto předmětu (není jím svět sám o sobě, ale vztah člověka k světu) je způsobeno, že její vědeckost je méně zřejmá než u jiných věd, neboť mnohem obtížněji a pomaleji ze sebe eliminuje nevědecký obsah. V zásadě se však v tomto směru od jiných věd neliší, což mají potvrdit analogie s fyzikou.

Přistupme nejprve na toto stanovisko. Ocitneme se ovšem nutně před týmž problémem jako autor: Jak překlenout fakt souběžné a celé dějiny i současnost filosofie prolínající existence protikladných, navzájem se popírajících filosofických teorií, z nichž některé ani nevystupovaly ve formě vědy, ba ani si nekladly za cíl být vědou?

Domnívám se, že tuto obtíž nelze překlenout analogiemi s fyzikou či jinými disciplínami. Domnívám se totiž, že uvedené fyzikální teorie nejsou ve stejném vztahu k fyzice jako různé filosofické systémy k předpokládané „filosofii-vědě“ (alespoň od doby, kdy se fyzika stala vědou), a také, že mechanismus vztahu vědeckého a nevědeckého je ve speciálních vědách jiný. Zatímco každý nový významný filosofický směr má tendenci přebudovat na základě svého principu celý systém názorů, zatímco diferenciace ve filosofii se týká „základních“ otázek a zatímco jednotlivé „filosofie“ nevystupují jako hypotézy nebo dílčí teorie, ale přisvojují si status „pravdivé teorie“, ve speciálních vědách se po konstituování těchto věd vytváří určitá společná báze nesporných, obecně přijatých poznatků a metod a nové fyzikální teorie, které se vymykají obecně přijatým představám, se týkají dílčích fyzikálních jevů nebo nových fyzikálních „světů“, nevyžadují přepracování základů celé fyziky a vystupují zpravidla jako „teorie“ ve smyslu hypotéz, které jsou dříve nebo později z fyziky buď vyloučeny, nebo do ní přijaty. J. R. Oppenheimer v eseji „O vědě a kultuře“ (Svět. lit. 1986, 5, s. 131) napsal: „Důvodem této velké změny z poznenáhlého, skoro statického světa na svět, v němž žijeme, je kumulativní charakter, pevnost a danost toho, co se o přírodě zjistilo. Je pravda, že to může být přesáhnuto, transcendováno, když se dostaneme k jiným oblastem zkušenosti. Co je pravdivé v měřítku palce a centimetru, nemusí být pravdivé v měřítku miliard světelných let a nemusí to být pravdivé ani v měřítku jedné stamiliardtiny centimetru; ale zůstává to pravdivé tam, kde to bylo prokázáno. Je to zafixováno. A všechno, co se najde pak, přidává se k tomuto již známému, obohacuje to, ale nenutí k opakování; máme tu ten z podstaty kumulativní, nezvratný charakter poučení se o věcech, a to je punc vědy.“ – Domnívám se tedy, že mechanismy vývoje i vzájemného vztahu mezi „vědeckým“ a „nevědeckým“ jsou ve speciálních vědách podstatně odlišné od filosofie a že zatímco v prvním případě elementy nevědeckého nebrání tomu, aby určitá věda jako celek byla charakterizována jako věda, ve druhém případě rozpory mezi různými „filosofiemi“ jsou podstatnou překážkou toho, aby filosofie jako celek, tj. „Filosofie“, byla definována jako věda, a to i v tom případě, kdyby bylo obecně přijato – což není – že filosofie je týž druh myšlenkové činnosti a že její produkty jsou téhož druhu jako u věd.

Nejpropracovanější pojetí filosofie jako vědy spolu s řešením problému mnohosti a protikladnosti filosofických učení v dějinách filosofie podal Hegel, když pojal filosofii jako historický proces poznání, jako vyvíjející se, vnitřně rozporný celek. „Dějiny filosofie ukazují v rozličně se jevících filosofiích jednak jen jednu filosofii na různých vývojových stupních, jednak to, že zvláštní principy, z nichž jeden se stal základem určitého systému, jsou jen větvemi jediného celku“ (Logika, 1961, 17-18). Toto pojetí se zdá být shodné s navrhovaným rozlišením „Filosofie“ a „filosofií“, a to tím spíše, že pro Hegela je filosofie vědou.

Avšak, pokud se nemýlím, Hegel takto přistupuje k filosofii jen v retrospektivě, i když v některých výrocích (viz níže) říká, že rozmanitost „filosofií“ je spjata s podstatou filosofické vědy. Hegel vidí v dějinách filosofie dějiny formování filosofie jako vědy a tyto dějiny se mu stávají součástí samé této vědy, ovšem v překonané podobě. Domnívám se, že Hegel předpokládal, že vývoj „Filosofie“, uskutečňovaný skrze jednotlivé „filosofie“, dosáhl stupně, kdy bylo možné a nutné provést syntézu všech těchto „filosofií“ a vytvořit „Filosofii“ už nikoli jako soubor vnitřně spjatých, ale vedle sebe a proti sobě stojících „filosofií“, ale jako jednu vědu, rozčleněnou už nikoli do různých směrů, ale jen do různých zvláštních věd (logiky, fil. přírody, fil. ducha). Filosofie jako věda je pro Hegela systémem, který v sobě zahrnuje všechny zvláštní principy. Tento systém nemohl vzniknout najednou, ale předpoklady pro něj byly vytvářeny v čase, tj. postupně v různých „filosofiích“. Celý vývoj však směřoval k tomuto dialekticko-logicky spjatému systému, takže „časově poslední filosofie je výsledkem všech předcházejících filosofií, a musí proto obsahovat principy všech“ (tamtéž, 18). Zdá se mi, že tím je epocha rozvíjení jednotlivých zvláštních momentů systému filosofie jako vědy v rámci jednotlivých „filosofií“ ukončena.

Nepodařilo se mi najít u Hegela žádnou zmínku o dalším vývoji filosofie cestou rozvíjení mnoha filosofických soustav, i když v úvodu k Dějinám filosofie říká, že „rozličnost filosofických soustav nejen není v rozporu s možností filosofické vědy, nýbrž naopak taková rozličnost je a byla nezbytná pro existenci filosofické vědy, je spjata s její podstatou“ (DF I, 56). V závěru DF III však píše: „Ve světě nastala nová epocha. Zdá se, že se světovému duchu nyní podařilo konečně poznat sebe sama jako absolutního ducha, ze sebe vytvořit to, co se mu stává předmětem, a s klidem to podržet ve své moci (Podtrhl K. H.). .. zdá se, že (dějiny filosofie) jsou u svého cíle“. (DF III, 487) Některé výroky se zdají nasvědčovat, že po vytvoření syntézy předchozích dějin filosofie už nemohou být vědou „filosofie“ „postavené na omezeném, od jiných odlišném principu“: „Filosofování bez systému nemůže být ničím vědeckým. ... Systémem se mylně chápe filosofie, postavená na omezeném, od jiných odlišném principu. Naopak, principem skutečné (podtrhl K. H.) filosofie je obsahování všech zvláštních principů“ (Logika, 1961, 18-19).

Zdá se mi tedy, že jakmile je filosofie pojata jako věda, pak toto pojetí nutně vede k tomu, že od pojetí „Filosofie“ jako rozporného vyvíjejícího se celku „filosofií“ se přejde k pojetí jedné určité „filosofie“ jako vědy. Domyšleno do důsledků: Pojmout filosofii jako vědu ve smyslu vnitřně rozporného souboru rozmanitých „filosofií“ lze jen v rámci filosofie, která se sama považuje za syntézu těchto rozmanitých „filosofií“, a tím za jejich zrušení. Bez tohoto předpokladu se z různosti „filosofií“ stává nahodilost, nesystémovost, odporující pojmu vědy. Ale jakmile je tento předpoklad splněn, tj. jakmile je filosofie prohlášena za vědu a za tuto vědu je prohlášena určitá filosofie, jsou ostatní filosofie ještě vědou, neboli jsou ještě filosofií? Neznamená to odmítnout všem ostatním filosofiím nejen status vědy, ale i status filosofie? Už u Hegela k tomu najdeme určitou tendenci, když používá někdy výrazu „skutečná filosofie“. Domnívám se tedy, že budeme-li filosofii definovat jako vědu, pak to neposílí, ale naopak oslabí chápání filosofie jako souboru různých, vzájemně protikladných, v rámci této protikladnosti rozvíjejících různé přístupy a principy, vzájemně se střetávajících filosofií, jejichž střetávání vedou k novým syntézám a k pokroku filosofického myšlení. Zdá se mi, že v tomto směru jsou mnohem tolerantnější termíny „vědecká“ a „nevědecká“ filosofie, neboť i nevědecká filosofie zůstává filosofií, a může tedy být protivníkem, zasluhujícím pozornost nejen z hlediska ideologického, ale i teoretického.

Otázka, zda je filosofie vědou, nemůže však být řešena jen v rámci problému vztahu mezi „Filosofií“ a „filosofiemi“, tj. v rámci pojetí filosofie jako historického procesu poznání, uskutečňujícího se skrze pravdivé i mylné filosofické teorie. Vše záleží na tom, jak pojmeme vědu a filosofii, zejména pak na tom, zda filosofii pojmeme jen jako specifický typ teoretického poznání, anebo zda jí kromě úkolu poznávat připíšeme i další charakteristiky. Sám se domnívám, že filosofie nejen poznává (tj. převádí do teoretického systému skutečnost na tomto systému nezávislou), ale že současně i tvoří, tj. vytváří jak nové, ze zkušenosti vycházející, ale zkušenost a na ní založené teoretické poznání přesahující nástroje poznání, tak hodnotově normativní modely přístupu ke skutečnosti samé. Jejím předmětem není prostě jen „vztah člověka k tomuto světu“ takový, jaký tento vztah je, ale také jaký má být, a to nejen z hlediska kritérií vědeckého poznání. Filosofie nejen popisuje a vysvětluje vztahy člověka k vnější skutečnosti i k sobě samému, ale také koncipuje naprosto nové pohledy člověka na svět i na sebe sama, a to pohledy, které nevznikají (jako např. ve fyzice) prostě tím, že nové poznatky naprosto mění dosavadní obraz světa. Zdá se mi, že akcent na to, že filosofie je věda, potlačuje toto poslání filosofie. My, marxističtí filosofové, často hovoříme o své filosofii jako o vědě. Je otázka, zda to není jedna z vnitřních příčin její určité spoutanosti a akademičnosti.

Otázka, zda je filosofie vědou, může být otázkou axiologicky neutrální, tj. otázkou, zda u filosofie máme co činit s týmž druhem (i když s jistými specifickými zvláštnostmi) myšlenkové činnosti jako u věd, anebo zda filosofie v sobě nezahrnuje činnosti a produkty této činnosti, které nespadají do oboru vědy, a zda proto filosofie nemá jiný status než vědy, aniž by tím, že filosofie není chápána jako vědy, byla hodnocena níž nebo výš než věda. V  diskutované úvaze podaná pracovní definice vědy („proces odehrávající se v momentu styku poznaného s nepoznaným“) ani pracovní vymezení filosofie (předmětem je vztah člověka ke světu) nepostačují k řešení vytyčené otázky. Sám se domnívám, že i pokud je filosofie poznáním (není jen, ale je také poznáním), jsou nejen její předmět, ale i postupy, aparát a výsledky natolik odlišné od těchto složek ve vědách, že i po této stránce (ale také proto, že filosofie není jen poznáním) lze filosofii považovat za specifický duchovní útvar, který může být při popisu struktury společenského vědomí uváděn vedle vědy.

Čeho chceme dosáhnout, když označíme „Filosofii“ za vědu? Pokud jde o to, aby všechny „filosofie“ byly chápány jsou součást procesu filosofického poznání, pak toho dosáhneme i tehdy, když budeme „Filosofii“ považovat za specifický duchovní útvar, zahrnující i proces poznání, ale odlišující se od vědy.

Čeho chceme dosáhnout, když označíme „filosofii“ za vědu? Chceme tím říci, že zkoumá „předměty“, které existují, a to tak, jak existují, že postup zkoumání není nahodilý, ale řídí se určitou metodou, a to metodou, která je v souladu s povahou věcí a lidského poznání, že dospívá k systému poznatků, který není v rozporu s poznatky věd a podléhá kritériu pravdivosti, že ani tam, kde filosofie překračuje poznání a přistupuje k tvoření (ať vytváření nových poznávacích nástrojů či nových hodnotových postojů nebo regulativních principů), neprobíhá toto tvoření libovolně a nahodile, ale zahrnuje určitý řád metodologický a vazbu na pravdivé poznání. Toho všeho však podle mého mínění můžeme dosáhnout, použijeme-li termín „vědecká filosofie“. Zdá se mi ovšem, že pojetí filosofie jako vědy chce dosáhnout víc, že je za ním skryto nikoli hodnotově neutrální, ale hodnotící pozadí, tj. předpoklad, že přiřadit filosofii k vědě znamená pozvednout ji na úroveň vědy, připsat jí všechny atributy, náležející vědě, posílit její prestiž. Možná je také v pozadí snaha odlišit filosofii-vědu od mimovědeckého filosofování, nerespektujícího zavedený aparát a postupy. To má na jedné straně své oprávnění, ale i negativní důsledky, především ten, že formální stránka (vědeckost) zde vystupuje nad obsahovou (poznání, tvorba). Je pojednání, splňující formální požadavky vědy, ale nepřinášející nic nového, filosofičtější než esej např. teoretického fyzika, který nesplňuje všechny náležitosti filosoficko-vědeckých postupů, ale přináší nový pohled např. na proces poznání? – Mám na mysli to, že filosofie tím, že se prohlásila za vědu, vytvořila jakousi přehradu mezi sebou a tím, co lze nazvat „filosofování“. Před časem formuloval prof. Tošenovský otázku, co je filosofování. Nevím, jak ji řešil, ale otázka sama je oprávněná a směřuje k jádru věci. Odpověď na ni může přispět k řešení otázky, zda je filosofie vědou.

Celou věc však činí obtížnou to, že filosofie je dnes velmi diferencovaný útvar. Některé její disciplíny snad mají ten charakter, který opravňuje je nazvat vědou. To jsou však otázky, které si netroufám jednoznačně zodpovědět, protože se k tomu necítím povolán.




Published by the Department of Philosophy, Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, Czech Republic.
ISSN: 1212-9097