Jiří Cetl: Ale vždyť to byli filozofové. Filozofické apokryfy

Úsměvné i vážnější, zaručeně vymyšlené historky ze života filosofů, zpracované se znalostí věci a smyslem pro humor.Některé z nich vyšly v Universitas, jiné v bibliofilském tisku k autorovým 60. narozeninám. K jeho 75. narozeninám vyšla v nakladatelství Doplněk a ve spolupráci s PROFILem kniha, kterou zde představujeme jedním apokryfem již dříve publikovaným v revue Universitas.

Zde si jej můžete přečíst:

 

V bočním traktu zámku ve V., kde ve skromném přepychu žily a dožívaly osamělé dámy ze šlechtické společnosti, vládl toho předjarního podvečera roku 1650 větší ruch než obvykle. Mezi dámami se proslechlo a rychle rozšířilo, že přijel z Paříže abbé Duffré a že s nimi povečeří. A tak se dámy vystrojily pečlivěji než jindy, naladily úsměvy a narovnaly záda, třebaže věděly, že abbé je vetchý stařík s pisklavým hlasem a vestou pokapanou omáčkami. Přinášel prostě vzduch Paříže.

- Ta nejdůležitější novinka, vážené dámy, vykládal sedě v čele dlouhého stolu a ochutnávaje víno (nebylo valné a abbému se trochu křivily rty), ta nejdůležitější novinka je velice smutná. Odmlčel se, a teprve po náležitém pauze řekl: Pan Descartes nám umřel.

Všechny dámy vykřikly; věděly, kdo je pan Descartes, musely to přece vědět. Pohlédly k místu, kde seděla paní du Rosay, náhle zcela bezradná, cítíc se zaskočena spíše všeobecnou pozorností dam než samotnou zprávou. Rděla se, přikryla si kapesníčkem tvář nevědouc, co má dělat.

- A jak, jak se to stalo? řekla nakonec přiškrceným hlasem.

- No to víte, spustil abbé, v zemi ledních medvědů, ve Švédsku. Královna Kristina, ta učená dáma, řekl s úklonou trochu ironickou, zatoužila po filozofii. A tak nedala, až se jí podařilo, aby tam jel.

Abbé teď začal vysvětlovat, co se všechno seběhlo, jak to pan Chanut, francouzský vyslanec, musel navléknout, aby tam pana Descarta dostal, a co psala královna a co Descartes. Ale to dámy příliš nezajímalo:

- Ale jak vlastně umřel? vmísilo se do řeči abbého hned několik hlasů.

- Už jsem u toho, dámy. Prostě nachlazení, horečka a zápal plic z toho mrazu tam. To se ví, královna se chtěla nechat poučovat, ale pro pana Descarta měla čas v šest hodin ráno. Třikrát týdně ho tak citýrovala k sobě. Bylo to do zámku dost daleko, pan Chanut mu půjčoval kočár, ale to víte, dámy, v té skandinávské zimě... Umíral devět dní. Abbé se na chvilku odmlčel, v tichu bylo slyšet slabé vzlyky dam. I paní du Rosay poplakávala.

- Ale copak se nemohl vyléčit? Takový věhlasný lékař, kolik lidí zázračně zachránil, řekla jedna z dam. Abbé jakoby jen na tuto otázku čekal:

- Právě, právě. Kolem toho je mnoho řečí. Můj přítel abbé Picot, byl to i přítel pana Descarta, tomu nemůže věřit a vymýšlí všelijaká podezření. Ale jen co je jisté: pan Descartes se léčil sám. Odmítl holandského lékaře, něco spolu měli už dřív, při té aféře v Utrechtu, nedovolil, aby mu pustili žilou. Pánové, řekl prý, ušetřete francouzskou krev!

Dámy se teď rozeštkaly velmi hlučně. Jak krásné a smutné: Ušetřete francouzskou krev!"

- A jak se léčil?

- Nijak. Snad chtěl sám sebe pozorovat a věřil síle svých životních duchů. Ale možná, že horečka zasáhla nejdřív mozek a znemožnila, aby poslechl rady lékaře a přátel a nechala mu jen sílu odporovat celému světu.

Síní se stále neslo vzlykání.

- Ale pan Descartes zemřel jako zbožný křesťan a katolík, třeba v cizině a mezi hugenoty. A to mu nebylo ještě čtyřiapadesát.

I když abbé ještě vykládal o pohřebu, zcela katolickém a prostém přes návrhy královniny, paní Rosay se zvedla. Bylo by ji to zajímalo, ale zdálo se jí přiměřenější a vznešenější odejít. Když šla kolem stolu, všechno ztichlo, i abbé přestal hovořit, přemítaje, neměl-li této skorovdově projevit soustrast. Paní du Rosay to tušila a byla ráda, že tak neučinil.

Když už byla nahoře, ve své ložnici, kterou sdílela s paní de Lambert, posadila se a přebírala růženec beze slov modlitby. Cítila smutek, ale hlavně se styděla. Nevěděla vlastně proč, vždyť teď její malou lež už nikdo nemůže odhalit. Ale je to lež malá?

Všem dámám vyprávěla - a ne jednou - svůj nešťastný román s panem Descartem: o jeho okouzlení její krásou ("před Vaší krásou bledne kouzlo pravdy, kterou jsem až dosud pokládal za nejkrásnější"), o jeho duchaplném dvoření a verších, které jí recitoval s planoucím zrakem, a ovšem i o tragickém konci románu - poslední schůzce tete a tete, když jí sdělil, že musí urychleně utéci do Holandska a že ji, protože ji hluboce miluje a hluboce si váží, nesmí vystavit nebezpečí sdílet s ním neblahý osud emigranta a štvance. Kolikrát to dámám vyprávěla, poslouchaly to rády stále znova s nyvými pohledy a se slzami v očích, ať už proto, že samy něco takového prožily, anebo naopak proto, že nic takového neprožily ve skutečnosti a hledaly v tom látku pro osamělé chvíle snění.

Už ani nevěděla, jak celý příběh zfabulovala kolem jádra, které bylo skutečné, ale jiné, krutě jiné.

Znali se spolu, bylo to o pár let dříve, než ujel do Holandska. Už je to bezmála čtvrt století. Vídali se a zdravili ve společnosti, několikrát spolu tančili a on se jí líbil, třebaže byl trochu mladší. Pak se s ním ocitla v menší veselé společnosti, která se rozhodla, že uprostřed noci vyrazí na jeden zámeček za Paříží. Seděla v kočáře vedle něho, koneckonců to tak zařídila, cítila, jak se k ní tiskne a jak jeho ruka obratně proniká pod toiletu, nebránila mu v tom, snažila se o tom nevědět. A když se společnost rozprchla po zámečku, byl stále s ní, nabídl jí dvorně rámě a odvedl ji do jakéhosi budoáru, ještě volného. Zasunul závoru, objal ji v pase, zabořil obličej do jejích ňader a líbaje je, počal uvolňovat šaty na jejích zádech. Uskočila, zkříženýma rukama si chráníc hruď, vykřikla:

- Pane Des Cartes, proboha! Jakou mám jistotu o vašich citech a úmyslech? Řezavě se zasmál a přejel si prsty knír:

- I vy hledáte jistotu? A jakou, prosím vás?

- Co zamýšlíte, kdy promluvíte s mým otcem... ? Opět se smál, oči mu zářily, z jeho tváře sršelo cosi, co ji podmaňovalo a lekalo.

- Protože nejste právě ohavná, mám v úmyslu, vlastně měl jsem v úmyslu, vysvléci vás i sebe a pak naše těla umístit tam na té posteli. Tyhle dva stroje patří k sobě, ten můj má něco, co váš postrádá a může se dobře umístit ve vašem k obapolné spokojenosti, a to zcela podle mechanismu sil a životních duchů obou našich strojů a na základě napětí jejich šťáv, které se ve mně, o tom vás ujišťuji, již bouří.

Vykřikla, ač nepodnikl nic, co by ji ohrožovalo.

- Vyložil jsem vám své úmysly, jak jste si přála, slečno, řekl dvorně. Jsou to úmysly na tento večer, na tuto noc, o jiných dál nic nevím. Avšak jsou přirozené a rozumné, tak jako jsou přirozené a rozumné hrdličky nebo jeleni - páří se bez svolení otce a duchovních, protože to přináší potěšení, ujišťuji vás.

Mimoděk ji strhla argumentovaná věc, takže zapomínajíc na svoji situaci zašeptala:

- Ale copak jsme jen zvířata? A co duše? Zakýval hlavou a usmál se, vyzvedávaje ironicky horní ret s knírkem:

- Ovšem, ovšem. Jsme stroje jako zvířata. A máme duši, toť se ví, ale ta se do toho neplete. A tak vy do toho také nepleťte lásku, vdavky a podobné nesmysly. A pak dodal vážně:

- Moje láska platí a bude platit jen a jen pravdě.

Chvíli stáli a mlčeli:

- Musíme to už rozhodnout, řekl tiše. Mám vás vysvléci, nebo odejít?

- Odejděte, zašeptala.

Descartes se obřadně uklonil, odtáhl závoru a ve dveřích ještě řekl:

- Nezapomeňte se zavřít, někdo jiný by mohl mít méně duše!

Tak takhle to bylo doopravdy, říkala si paní du Rosay, její krása nezbledla před krásou pravdy, jejich rozchod vůbec nebyl ušlechtilý a tklivý, protože se vlastně vůbec nekonal. On prostě odešel, když nedosáhl toho, co chtěl. Ale nebylo to vlastně ušlechtilé? Co kdyby mě nepustil z objetí, když jsem vykřikla, ale naopak dál líbal mé prsy a uvolnil celý živůtek a pak strhávaje sukni se spodnicemi a honzíky by mě povalil na postel, copak bych se mu mohla ubránit, copak bych se mu chtěla ubránit, copak bych se mu neotevřela a netiskla ho k sobě, nepouštějíc ho a žádajíc další a další něžnosti!

Se zavřenýma očima a těžce dýchajíc prožívala paní du Rosay to, co neprožila před čtvrt stoletím; pokoušely se o ni mdloby, těžké a přece podmanivé. Ale musela se rychle vzpamatovat. Slyšela kroky, poznala pajdavou chůzi paní de Lambert.

- Už se to nedá vydržet, říkala hned ve dveřích paní de Lambert, vaří čím dál hůř a žvaní se čím dál víc.

Došla se svícnem v ruce až k paní du Rosay a uviděla její ztrhanou tvář.

- Ach, vy chudinko, já jsem úplně zapomněla, co jste se dneska dověděla! No co naděláte, všichni tam musíme, jako ten můj před patnácti lety, a to byl ještě docela... - Ale paní hraběnko, přerušila ji paní du Rosay. Já bych vám chtěla svěřit, že... - Ale vždyť je to už dneska jedno, řekla hraběnka věcně. Buďte jen ráda, že to takhle dopadlo. Víte, co byste teď měla starostí jako vdova, tam mezi těmi medvědy?! A kdo ví, jestli by vám nenechal na krku dluhy! A co hlavně: vždyť to byl filozof!


File translated from TEX by TTH, version 2.00.
On 15 Mar 2001, 21:09.

 




Published by the Department of Philosophy, Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, Czech Republic.
ISSN: 1212-9097