O zombících


 

 

                                 

 

 

 

 

 

 

 

Příspěvek byl přednesen na semináři Akcenty etiky 1 (FF MU Brno 27.-28.4.2000)

O zombících

Hodláme předvést dva signifikantní opozitní postoje k problému vědomí a ukázat možné aplikace na problém jiných myslí, jehož souvislost s etikou či metaetikou nám připadá zřejmá. V první části budeme definovat koncept zombíka v souladu s tradicí tohoto pojmu v analytické filozofii. Ve druhé části vytyčíme jeho souvislost s pojmem morálky. Ve třetí části představíme dvě oponující si koncepce mysli, abychom se v následujících částech pokusili formulovat důsledky obou pojetí pro problém jiných myslí. Závěr věnujeme explikaci etických konsekvencí.

1. DEFINICE ZOMBÍKA

David Chalmers píše, že zombík-dvojče je (volně parafrázováno) někdo nebo něco, co je se mnou (s vámi, s Karlem Gottem) fyzicky identické, avšak postrádá všechny vědomé prožitky. Bude vnímat stromy venku a ochutnávat čokoládu - to vše díky faktu, že je se mnou fyzicky identické, a díky funkcionální analýze psychologických termínů. Žádné takové fungování však nebude spojeno s reálným vědomým fenomenálním pocitem. Není žádné „být zombíkem“.1

Thomas Polger: Zombíci jsou stipulováni tak, že jsou to stvoření, která jsou jistým způsobem identická s lidskými bytostmi - a tedy, v určitém smyslu, nerozlišitelná od lidských bytostí - ale postrádající vědomí. Zombíci jsou přinejmenším behaviorálně identičtí s lidmi nebo s jinými vědomím obdařenými bytostmi, ale mohou být jako my i v jiném ohledu.

Thomas Nagel: [Zombíci] mají stejnou schopnost zpracovávat informace jako mají lidé...,ale nemají vědomí, jelikož nemají qualia. Zombík vám může říct, že ta růže před vámi je červená, ale nikdy nezažije „ryzí“ dojem z červeně.2

Rekapitulace definice: zombík je qualiový mutant, který neprožívá, nemá subjektivní zkušenost, nemá vědomí. Jedná se o formálně zadaný systém, který je s to absolvovat nejen jakýkoli Turingův test, ale je schopen zmást i všechny ostatní „mentální detektory“ a všechny neurofyziologické nebo psychofyzické testy personální identifikace.3

2. MORÁLKA A ZOMBÍCI

Chápejme morálku jako soubor regulativních pravidel chování. Regulativní jsou proto, neboť jsou aplikována na subjekty, které existují a vykazují chování nezávisle na těchto pravidlech.4 Jen takto chápaná pravidla umožňují smysluplnost pojmů nemorálního a amorálního chování. Je třeba tedy odlišit rovinu subjektů vykazujících chování a rovinu pravidel, která chování těchto subjektů upravují.

Aplikace těchto pravidel rozhodně není triviální záležitost. Morální normy, podobně jako zákony, implikují jistá práva a povinnosti subjektů, na které se vztahují. Proto je nežádoucí, aby jejich aplikabilita byla příliš široká nebo naopak příliš úzká. Příliš široká aplikabilita by znamenala zbytečné omezení práv subjektů spadajících pod taková pravidla. Příliš úzká aplikabilita by naopak znamenala neopodstatněné upření práv některým subjektům.

Problém aplikability morálních norem je možné posunout na rovinu definice pojmu osoby. Morálka je potom chápána jako systém regulativních pravidel, která se aplikují pouze na osoby. Pochopitelně se zde nejedná o řešení problému, neboť nejsou stanovena uspokojivá kriteria identity osob.

Pro naše potřeby budeme osobu chápat jako jakýkoli systém, který vykazuje mentální stavy, a tedy má mysl. Touto stipulací si nečiníme nároky na podání vyčerpávající a jednoznačné definice pojmu osoba. Vykazování mentálních stavů nemusí být jedinou dostačující a nutnou podmínkou pro aplikabilitu pojmu osoba, nicméně se domníváme, že je minimálně jednou z dostačujících a nutných podmínek.

Charakterizovali jsme zombíky jako systémy, které nevykazují mentální stavy, ačkoli jejich projevy jsou zcela ekvivalentní projevům systémů, které mentální stavy vykazují. Z této definice a z předchozí definice osoby vyplývá, že zombík nemůže být klasifikován jako osoba a nelze na něho aplikovat morální normy.

Náš myšlenkový experiment je následující: Představme si svět, který je ve všech aspektech nerozlišitelný od aktuálního světa, pouze s tím rozdílem, že část lidské populace byla korporací šílených fenomenologů zneužita k nehumánním experimentům, při kterých jim byl podán přípravek IK666.5 V následujících odstavcích představíme dvě koncepce mysli a budeme u nich hledat odpovědi na následující otázky: Jsou možní zombíci? A je možné zombíky identifikovat?

3.a) SEARLOVA TEORIE MYSLI

John Rogers Searle proslul jako kritik „strong AI“ a jako mysterián6 - tedy jako zastánce silně intuitivní teze, že komputační, mechanistické modely vědomí nevěnují pozornost něčemu skutečně důležitému: qualiím, pocitům, emocím, „jaké-je-to-být-costi“, nebo ontologické subjektivitě vědomí. Formuluje jednu z verzí teorie psychofyzické identity, kterou sám charakterizuje jako biologický naturalismus. V této teorii je třeba konceptuálně rozlišit dvě vrstvy, které však, jak uvidíme, nemohou být rozlišeny také onticky. První vrstvou je vrstva kauzálních stavů a procesů mozku. Mozek je funkční struktura tvořená neurony a jejich vzájemnými vazbami. Tato vrstva je z ontologického hlediska objektivní a je popsatelná (v neurofyziologických termínech) na mikroskopické úrovni. Druhá vrstva je vrstva samotné mysli. Mysl je charakterizována určitými konstitutivními vlastnostmi, mezi které patří subjektivita, intencionalita, vědomí, schopnost působit na tělo. Jednou z hlavních tezí Searleovy teorie je, že tato vrstva je ontologicky subjektivní a nemůže být objektivizována redukcí na komputační nebo lingvistické (syntaktické) funkce. Je to neredukovatelná fenomenologická složka. Tato vrstva je popsatelná pouze na makroskopické úrovni a je doménou zejména psychologie, ale i dalších teorií intencionality, jako je lingvistika nebo ekonomie.7

Řekli jsme, že tyto dvě vrstvy nejsou odlišitelné na ontické úrovni. To proto, že podle Searla je mysl identická s částí mozku. V jeho teorii tedy figuruje jediná ontická struktura a tou je mozek. Tento má dvě složky, objektivní složku mikroskopických kauzálních stavů a procesů a subjektivní složku intencionality. Rozdíl mezi těmito dvěma složkami je dán pouze rozdílnou úrovní popisu.

Ovšem mezi myslí a mozkem není pouze vztah identity. Mentální stavy nejsou mozkovými procesy pouze realizovány, jako je tomu u funkcionalismu, ale jsou jejich výsledky a jsou jimi jednoznačně určeny.

"...chování mikročástic je příčinou jisté vlastnosti vyššího řádu a příslušná vlastnost vyššího řádu se zároveň realizuje v systému, který se skládá z mikročástic."8

Tím je Searle vázán k tomu, že pouze a jedině aktuální mozkové stavy Karla Gotta, které jsou dány konkrétními aktuálními neurony a jejich vazbami, mohou determinovat mentální stavy Karla Gotta. Transplantace části neuronové sítě mozku Karla Gotta nebo její duplikace, by nevedly k vytvoření systému, který by vykazoval aktuální mentální stavy Karla Gotta. Mysl-mozek Karla Gotta je charakterizován určitou primitivní identitou (haecceitou), která nemůže být žádným způsobem duplikována. Na druhou stranu, ačkoli mozkové stavy determinují mentální stavy, bariéra mezi objektivním a esenciálně subjektivním znemožňuje redukci mentálních stavů na mozkové stavy. Proto výše zmíněný duplikát neuronové sítě Karla Gotta by nejen nevykazoval vědomí Karla Gotta, ale nebyl by ani dostačující pro vytvoření vědomí jiného.

Ergo: subjektivita mentálních stavů není popsatelná, převoditelná ani vysvětlitelná z pozice třetí osoby. Mentální stavy jsou principiálně privátní. Po příslušné revizi základů vědeckého diskurzu by však bylo lze vytvořit epistemologicky objektivní vědu o oblasti, která je ontologicky subjektivní.

"...váš nynější stav vědomí je vlastností vašeho mozku a aspekty tohoto stavu, kterými se z něho stává stav vědomí, jsou vám přístupné způsobem, jakým nejsou přístupny mně. Pročež je existence subjektivity objektivním biologickým faktem."9

"[Věda] odmítá akceptovat subjektivitu jako základní, neredukovatelný fenomén přírody, protože od 17.století, věříme, že věda musí být objektivní."10

"Děláme tedy chybu, pokoušíme-li se „vědu“ definovat výhradně prostřednictvím pojmenování vlastností charakteristických pro stávající vědecké teorie. Jakmile však prohlédneme, že tento provincialismus je předsudek, stává se předmětem našeho systematického zkoumání libovolný okruh faktů."11

Ze Searlových prací nás zajímá zejména Minds, Brains and Programs.12 - stať, ve které formuluje jak proslavený argument Čínského pokoje, tak některé kritické reakce na tento Gedankenexperiment. Nemá smysl rekapitulovat celou, mimochodem značně pestrou argumentaci, na okraj jen uveďme, že zombíka by v „Čínskej Izbe“ modelovala Místnost + Searlův démon + Manuál + Koše se symboly. Z šestice v článku uvedených typů námitek se blíže věnujme dvěma.

The Other Minds Reply

"Jak víte, že jiní lidé rozumí čínštině nebo čemukoli jinému? Pouze z jejich chování. Nyní počítač může složit behaviorální test stejně tak dobře, jak v principu mohou oni, takže, když připisujete kognici jiným lidem, musíte ji připsat také počítači."

Autorova reakce na tento typ výhrad proti architektuře Čínského pokoje je prostá. V jeho argumentu prý nejde o to, jak ví, že jiní lidé mají kognitivní stavy, nýbrž o to, co jim vlastně připisuje, když jim připisuje tyto kognitivní stavy.

Otočme proto námitku a pro naše kriminalistické potřeby si ji formulujme takto: to, že lze objektivně poznat a popsat vlastní mentální procesy přece žádným způsobem neopravňuje subjekt (jehož jedinou metodou je zde introspekce) k jakémukoli tvrzení o vysokoúrovňových jevech v mozku druhého. Pověstné Karteziánské divadlo prožitků je perspektivě 3.osoby nepřístupné..13

Brain Simulator Reply

Možnost řešení problému jiných myslí je ze Searlových pozic ztížena i tím, že dokonce ani vyčerpávající napodobení neurobiologických procesů mozku není dostatečnou podmínkou připsání mentálních stavů. Toho se týká třetí námitka proti Čínskému pokoji, která navrhuje vytvořit zařízení, jež by simulovalo formální strukturu synapsí v mozku originálního Číňana. Takovémuto systému by potom bylo třeba přisoudit kognitivní stavy; nebo by naopak bylo nutné popřít kognitivní stavy rodilého mluvčího.

Takové zařízení, tvrdí Searle, je zaměřeno na nevhodné věci v mozku. Dokud bude simulovat pouze formální strukturu sekvencí neuronálních aktivací na synapsích, nebude nikdy simulovat to, co je opravdu důležité - kauzální vlastnosti mozku, schopnost produkovat intencionální stavy. Z jeho odpovědi se však nedozvíme, proč (když nahradíme mozkový substrát funkčně ekvivalentní bází) není možné systému připsat kognitivní stavy. Zdá se, že mozek má kauzální sílu a od ní odvislou intencionalitu prostě jen díky tomu, že je „to pravé maso“.14

3.b) FUNKCIONALISTICKÁ TEORIE MYSLI

"...namísto rozpoznání toho, že vědomí je esenciálně subjektivní, kvalitativní jev, mnoho lidí mylně předpokládá, že jeho esencí je ovládací mechanismus nebo jistý typ množiny dispozic k jednání či počítačový program."15

Ve velmi zjednodušené formě jsou myšlenky funkcionalismu pohrobkem imitační hry Alana Turinga,16 který proklamuje behaviorální kritéria při přisuzování mentálních stavů libovolnému systému. Nelze-li z chování rozlišit mezi strojem a člověkem, pak stroj je inteligentní. Funkcionalismus reviduje značně redukcionistické postoje behaviorismu a tvrdí, že mentální stavy jsou funkcionální stavy komplexních systémů, šířeji: že pro každý mentální stav lze nalézt funkcionální stav takový, že mezi nimi platí type-type identita.

Myšlení je organizačně invariantní vlastnost komplexních systémů, která může být duplikována artificiálními systémy s ekvivalentní sekvencí funkcionálních stavů. Implementace (instanciace, ztělesnění) relevantního algoritmu je zárukou toho, že systém bude mít mysl.17

Funkcionální izomorfizmus (např. mezi vlastním mozkem a mozkem Karla Gotta) je relace přístupná perspektivě 3.osoby, je v užším smyslu epistemologicky objektivní, je detekovatelná z Frege-Schlickovy perspektivy, je odhalená „vědeckému pohledu odnikud“. Proto není nutné revidovat minimalistický program kognitivních věd a vystačíme si se zcela standardním redukcionistickým postojem, s dobře nabroušenou Occamovou břitvou.

4. ARGUMENTY PRO EXISTENCI JINÝCH MYSLÍ

Mohu u sebe pozorovat 3 kauzální stavy:

1) šlápnu na hřebík 

2) ucítím bolest

3) vykřiknu

U jiného člověka mohu pozorovat pouze stav 1) a stav 3), které jsou přístupné mým smyslům. Usoudím, že, podobně jako v mém případě, je i zde stav 1) a stav 3) zprostředkován stavem 2), a že dotyčný člověk také cítí bolest. Při dostatečné úspěšnosti při přiřazování správných reakcí na správně podněty v rozličných situacích usoudím, že dotyčný má s velkou pravděpodobností mysl.18

Takto formulovaný argument je pro zastánce obou teorií nepoužitelný pro důkaz existence jiných myslí. Pro funkcionalismus jednoduše z toho důvodu, že, na rozdíl od svého předchůdce behaviorismu, neredukuje mysl na empiricky pozorovatelné chování. Je sice pravda, že kauzální procesy v mozku jednoznačně určují behaviorální výstupy, ale opačná relace neplatí. Správné chování není dostačující pro připsání mysli.

Pro Searlovu pozici je tento argument nedostačující prostě z toho důvodu, že mu nepomůže dokázat, že daný systém má mysl. V argumentu Čínského pokoje jsme viděli, že ačkoli daný systém vykazoval správné chování, Searle mu odmítá pouze na základě této evidence připsat mysl.

Podívejme se tedy na upravenou verzi argumentu z analogie:

1) mám mysl (pro každého z nás zřejmá pravda)

2) jedinou objektivně dostupnou evidencí pro 1) je, že vlastním subsystém (mozek), který přiřazuje      určitým vstupním impulsům určité výstupní impulsy

3) pokud některý systém obsahuje subsystém, který je funkčně ekvivalentní s mým mozkem, tedy      na stejné vstupní impulsy reaguje stejnými výstupními impulsy, pak je tento systém také vybaven     myslí

Řekli jsme si, že (zjednodušeně řečeno) funkcionalismus redukuje mysl na algoritmus, který může nabývat realizace v rozličných systémech. Pokud zjistím, že jiné systémy obsahují subsystémy, které instanciují tento algoritmus, mohu těmto systémům připsat mysl. Funkcionalismus tedy principiálně může dokázat existenci myslí jiných než mé vlastní.

Pro Searla je mysl bytostně subjektivní složka mozku neredukovatelná na objektivní kauzální procesy v mozku probíhající. Proto zjištění že jiné systémy obsahují subsystémy s kauzálními procesy analogickými k těm, které probíhají v mém mozku, není dostačující pro připsání mysli takovým systémům. Searle tedy nemůže tímto způsobem dokázat existenci jiných myslí.

5. SEARLOVA ZOMBIEFILIE

Z předchozích úvah vyplývá, že Searlova odpověď na naše původní otázky by zněla ve prospěch možnosti zombíků. Koneckonců počítače, čínské místnosti a jiné systémy provádějící syntaktické operace nejsou nic jiného než zombíci. Naproti tomu myslíci mají mysl a mysl není jen tak nějaký algoritmus.

Zombíky identifikovat nelze. Jediný systém, o kterém mohu říci, že má mysl, jsem já sám. Není k dispozici žádný inferenční prostředek, který by dokázal existenci jiných myslí ze Searlových pozic.

6. ZABIJÁCI ZOMBÍKŮ

si uvědomují, že existence dvou funkcionálně nerozlišitelných bytostí s odlišnými mentálními stavy by vyvrátila tezi komputacionalistické dostatečnosti, neboť potom by se na formování mentálního stavu   muselo podílet ještě něco jiného, než jen kognitivní funkce (vzpomeňme na searlovské micro-je-ne-sais-quoi).

O (ne)možnosti zombíků se odbornějším slovníkem hovoří jako o otázce (ne)oprávněnosti inesencialismu vědomí. Inesencialisté jsou takoví badatelé z celého spektra názorových pozic kognitivních věd, kteří prohlašují, že jakoukoli inteligentní činnost, kterou lze vykonávat vědomě, lze vykonávat i bez přítomnosti vědomí. Takové tvrzení se omezuje pouze na behaviorální identitu, což pro naše účely nestačí. Přijměme tedy následující formulaci:

Je Y-možná existence dvou systémů, z nichž první bude mít vědomí a druhý ne, přičemž tyto dva systémy od sebe nebudou X-odlišitelné?

Y je proměnná za stupeň modality (logicky/metafyzicky/fyzikálně možné), X je proměnná za stupeň identity (behaviorálně/funkcionálně/fyzicky nerozlišitelné).

Jsou badatelé, kteří si myslí, že nějací zombíci jsou možní a podle toho vytváří svoji teorii mysli. Pak jsou badatelé, kteří mají svoji teorii mysli a v rámci ní dokazují, že nějací zombíci možní nejsou. Jak jsme se snažili ukázat, Searle by zastával pozici krajně zombíkofilního inesencialismu vědomí, když by připustil logickou, metafyzickou i fyzikální možnost fyzicky nerozlišitelného zombíka.

Opozitní tábor zabijáků zombíků není jednotný a jejich genocida začíná u poměrně benevolentního přijetí metafyzické možnosti funkcionálně identického zombíka-dvojčete (Chalmers) a končí u zatvrzelé zdi analytického behaviorismu (Dennetta), který odmítá naturální možnost behaviorálně neodlišitelného zombíka.

Zombiewood

Naše kriminalistické zadání znělo tak, že se 1) ptáme jestli je zombík možný a 2) jestli lze zombíka identifikovat. V roce 1994 rozvířil diskusi článek Todda Moodyho, ve kterém argumentoval proti behaviorálnímu inesencialismu, když se snažil odpovědět na naši druhou otázku a ukázat na nutný „znak zombíkovství“. Představme si Planetu zombíků (říkejme jí například Zombiewood), kde je všechno stejné jako na naší Zemi, jen s tím rozdílem, že místo lidí na ní žijí zombíci - tedy bytosti, které nemají vědomí. Kdyby nějaký zombík sestrojil raketu a přiletěl k nám na Zemi, spolehlivě bychom poznali, že pochází ze Zombiewoodu. Neměl by totiž žádné mentalistické pojmy, neznal by filozofování o mysli, neznal by problém jiných myslí.

Na Moodyho hlavu se snesla oprávněná kritika: Nutný znak zombíkovství - copak je to logicky nemožné, aby v Zombiewoodu vznikly mentalistické koncepty? Nebo je to snad metafyzicky nemožné? A analytičtí behavioristé ukázali, že je to možné i fyzikálně, byť je to velmi nepravděpodobné. Žádný spolehlivý znak zombíkovství neexistuje.

Lhář, lhář

Behaviorální zombík existovat může(B/L/N) a my nemáme možnost ho identifikovat. Nechme stranou otázku, jestli behaviorální identita předpokládá identitu funkcionální19 a ukažme si argumentaci proti metafyzické možnosti funkcionálního zombíka: Předpokládejme, že můj zombík-dvojče říká: „Mám vědomí!“ Může buď lhát, mýlit se nebo mluvit pravdu. Když mluví pravdu, je spor triviální. Když lže, tak: a)lže vědomě a b)pronesení záměrně lživého tvrzení je umožněno jinými kognitivními mechanismy než pronesení pravdivého tvrzení, tudíž můj zombík nemůže zároveň lhát o tom, že má vědomí a zároveň být ode mě kognitivně neodlišitelný. Zombík se však může prostě mýlit, mít falešné přesvědčení o svých vnitřních stavech. Avšak od faktu, že (já) mám vědomí k (pravdivému) přesvědčení, že mám vědomí, je jiná cesta, než od faktu, že (zombík) nemá vědomí, k (nepravdivému) přesvědčení, že zombík má vědomí. Kognitivní procesy v hlavě zombíka, u kterého se zároveň předpokládá fyzikální nerozlišitelnost i absence vědomí, musí být zcela jiné povahy a tato jejich odlišnost je detekovatelná - představa kognitivní nerozlišitelnosti a současné užití autoobservačních vět vede ke sporu. Funkcionální zombík není metafyzicky možný.

Struktura vnitřních kognitivních funkcí je přístupná perspektivě třetí osoby a pro ortodoxní funkcionalisty je spolehlivým kritériem rozlišení mezi vědomým (osobou) a nevědomým stvořením.

7. DŮSLEDKY PRO MORÁLKU

Biologický naturalismus vede k obvyklým potížím při pokusech o řešení problému jiných myslí a od něho odvislých pokusech o stipulaci (etické) osoby. Morální normy pak mohou být spolehlivě aplikovány pouze na jedinou osobu, což vede k pozici ne nepodobné etickému solipsismu. Naopak pro funkcionalismus bude osobou jakýkoli systém, který bude obsahovat složku funkčně ekvivalentní mému mozku, což může mít zásadní vliv na rozsah pojmu osoba.


1The Conscious Mind (1996)

2Zombie Killer, in: Hameroff, Kaszniak, Scott: Toward a Science of Consciousness II (1998)

3A Daniel Dennett dodává, že to byl Leibniz, kdo před čtvrt tisíciletím spustil onu „živou pumpu intuice“, čímž se stal monumentálním předchůdcem všech Čínských místností, Čínských národů i zombíků.

4Terminologická poznámka: Volíme výraz „subjekt“ raději než „člověk“, neboť tématem této práce je možnost aplikace morálních norem na objekty jiného druhu než jen homo sapiens. Volíme výraz „chování“ raději než „jednání“, protože „jednání“ až příliš konotuje intencionální a vědomý charakter.

5Raymond Smullyan, Unfortunate dualist in: Dennett, Hofstadter: Mind´s I (1981)

6Jedná se o termín Owena Flanagana.

7Jiří Nosek: Mysl a tělo v analytické filozofii (1997), str. 57

8Mysl, mozek a věda(1994), str. 22

9Ibid., str. 26

10John Searle: Problem of Consciousness

11Mysl, mozek a věda(1994), str. 26-27

12in: Dennett, Hofstadter: Mind´s I (1981)

13Thomas Nagel: What Is It Like To Be a Bat?, Philosophical Review (1974) ...úzká souvislost mind-body problému a other minds problému se často přehlíží. Kdyby někdo rozumněl tomu, jak může mít subjektivní zkušenost objektivní povahu, rozumněl by i existenci subjektů jinych než je on sám.

14Dennettova výstižná formulace: [Searle si myslí, že] máme vědomí, protože jsou naše mozky vyrobeny z těch správných věcí, věcí s nějakým „micro-je-ne-sais-quoi“, které je pro vědomí nezbytné.

15John Searle: Problem of Consciousness

16Computing Machinery and Intelligence, Mind (1950)

17Teze komputacionalistické dostatečnosti: jistý typ komputační struktury je dostačující podmínkou vlastění mysli.

18Klasickým proponentem tohoto argumentu je J.S. Mill. Viz. An Examination of Sir William Hamilton’s Philosophy (1865)

19O podporu tohoto tvrzení se snaží Daniel Dennett v Consciousness Explained (1991): zombie je podle něho jen nejnižší kasta filozofických bytostí, bez schopnosti podávat zprávy o vnitřních stavech. Zimbo je kreatura s kognitivními schopnostni vyšších řádů, jako je např. autoobservace, které jsou umožněny pouze relevantní funkcí. Až zimbo je tedy skutečně behaviorálně identický zombík. Dennett tedy ztotožňuje naši funkcionální zombii se svým zimbo a vlastní zombií míní značně omezený behaviorální systém, který není s to složit Turingův test. Komplexní chování zimboa (a tudíž opravdová behaviorální neodlišitelnost) presuponuje funkcionální identitu.

 




Published by the Department of Philosophy, Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, Czech Republic.
ISSN: 1212-9097