Untitled Document

Ve dnech 26. – 28. 10. 2012 jsem se zúčastnil mezinárodní konference aplikované etiky v japonském městě Sapporo. Rád bych se prostřednictvím této zprávy podělil o své hluboké zážitky z této cesty. Nejprve bych však rád poděkoval vedoucí katedry Mgr. Ing. Zdeňce Jastrzembské, Ph. D. za finanční podporu cesty z katedrového rozpočtu, bez níž by pro mě byla tato cesta za hranicí možností.

Cesta byla hlubokým zážitkem hned z několika důvodů. Za prvé šlo o Japonsko, zemi s úplně jinou historií, kulturou, tradicí, ale také zemi, kde jsem se poprvé cítil jako opravdový cizinec, protože v Sapporu téměř nikdo nehovoří anglicky a písmo je pro neznalé smysluplné asi jako odpad po řádění křovinořezu. Za druhé se mně podařilo do Japonska letět největším a jedním z nejmodernějších dopravních letadel současnosti – dvoupatrovým Airbusem A380, což byl zážitek sám o sobě. A za třetí, a to je pro mě zkušenost skutečně nejcennější, jsem mohl strávit několik dnů ve společnosti velikánů současné etiky Simona Blackburna, Waltera Sinnott-Armstronga a Ruth Chadwickové. 

Cesta do Japonska je dlouhá. Z Prahy do Frankfurtu je to něco málo přes hodinu, ale dálkový let Frankfurt - Tokio trvá 10,5 hodin po větru a přes 11 proti. Pak ještě následuje přelet na nejsevernější ostrov Hokkaido, kde se nachází olympijské město Sapporo, a ten trvá další zhruba dvě hodiny. S cestou na a z letiště zabere celá cesta kolem 24 hodin. S časovým posunem nejprve sedmi a po přechodu zpět na zimní čas osmi hodin to člověku v hlavě udělá opravdu pěkný guláš. Takže v Sapporu jsem pravidelně usínal ve 3 ráno místního času, abych pak v 9 zcela čerstvý a plný sil šel na první blok přednášek.

Na skutečnost, že Japonci neumí anglicky, jsem tvrdě narazil hned po příjezdu do centra Sappora, když jsem se chtěl ubytovat na hotelu. Bohužel dvě mladé recepční, které právě měly službu, neuměly ani obligátní „check-in“. Pochopit, že se chci ubytovat, však nebylo tak těžké. Pochopit ale, že za platbu za hotel, kterou jsem musel provést předem, bych rád nějaký doklad, už bylo horší. Japonci asi nejsou zvyklí na takovou míru nedůvěry, kterou viděli v mých očích. Další okamžik, kdy jsem byl nucen učinit epistemicky nezdůvodněný krok víry, byl za několik minut v bance, kam jsem šel vyměnit peníze. Opět nikdo nemluvil anglicky, opět tak nějak pochopili, o co mi jde. Milá úřednice si vzala všechny mé dolary, usmála se, uklonila se a zmizela. Deset minut jsem se nervózně rozhlížel a přemýšlel, jestli se ještě někdy vrátím domů. Pak však úřednice se stejným úsměvem přišla, uklonila se a podala mně oběma rukama peníze. Vše bylo samozřejmě naprosto v pořádku a já jsem pochopil, že nemá cenu nikoho zbytečně podezřívat. Když jsem pak viděl, že si japonští studenti před fakultou ani nezamykají kola, pochopil jsem, že mé původní obavy byly opravdu bezdůvodné.

Konference probíhala v budově humanitních a sociálních věd, která se nachází uprostřed kampusu univerzity. Kampus byl velmi podobný těm, které jsem měl možnost vidět na soukromých univerzitách v USA. Je to komplex, který na první pohled připomíná park, ne-li botanickou zahradu, ve které jsou rozmístěny jednotlivé fakulty. Najdete tam potůčky a jezírka, vodopády, kamenné a bronzové sochy, březové a ginkgo aleje, lavičky, fontánky a vodotrysky. Další věc, která je velmi nápadná i mimo kampus, je ticho. Nevím, jestli jsou všechna japonská autu již na elektrický pohon, ale i na jinak velmi rušné čtyřproudové ulici uprostřed města bylo nesrovnatelně méně hluku než na Veveří. Sami Japonci jsou také velmi tiší, není například zvykem hovořit ani v dopravních prostředcích, abyste nerušili spolucestující. 

Na konferenci se představilo asi 60 účastníků z nejrůznějších zemí. Převládala asijská jména, přijela však i řada Australanů, Američanů, Britů, Rusů a Francouzů. Jednotlivé přednáškové sekce zahrnovaly témata jako metaetika, politická filozofie, environmentální etika, teorie spravedlnosti, etika a společenské vědy, etika a umění, business a profesní etika, etika a neurovědy a otázka rizika a odpovědnosti. Než přejdu k jednotlivým plenárním přednáškám, rád bych uvedl ještě několik zajímavostí.

První se týká techniky. Našinec jede do Japonska s přesvědčením, že jde o zemi co do technické vyspělosti daleko před námi. A možná to tak i je. Ovšem na konferenci to vidět nebylo. Během celé konference se vyskytovaly neustálé problémy s audiovizuální technikou. Několikrát trvalo značnou dobu, než se pořadatelům podařilo propojit notebooky s dataprojektorem. Prakticky při každé plenární přednášce selhal mikrofon – buď vydával různé šumy a zpětné vazby, nebo vůbec nefungoval, nebo začal řinčet jak motorová pila. Samozřejmě problémy s technikou mohou nastat, ale tady se opakovaly až příliš často. Další bizarností byl fakt, že v celé budově nebyl bezdrátový internet a pro všechny účastníky konference byly vyzrazeny jen dva počítače, na kterých si mohli vyřídit nezbytnou poštu, avšak jen po dobu 10 minut. Na tak technologicky vyspělou zemi to zní opravdu zvláštně, ale dost možná že Japonci už pochopili, že nelepší způsob jak zajistit, aby studenti netrávili přednášky brouzdáním po internetu, je internet do učeben vůbec nezavádět.

Druhá poznámka se týká jídla a stolování. V Sapporu nikde nedostanete příbor, takže naučit se operovat s hůlkami je nezbytnost. A je třeba se to naučit rychle, jinak se nenajíte. Já jsem to první den naštěstí zvládl do té podoby, že jsem dokázal sníst i kukuřičný salát (a to neslepený jako jejich rýže!). Možná to nebyla zrovna pastva pro oči, ale v tu chvíli to bylo jedno. Druhý den už jsem hůlkami šermoval jako kung-fu panda. Jedna věc je se efektivně najíst, úplně jiná věc je, co vůbec jíst. V obchodech člověk téměř nepozná, zda jde o jídlo, nebo o elektroniku. A když už narazí na něco, co vypadá jako jídlo a dokonce je podobné našemu pokrmu, je téměř jisté, že to bude chutnat úplně jinak. Byl jsem však předem varován, a tedy připraven. Naštěstí mohu říci, že každé japonské jídlo, které jsem ochutnal, bylo výborné. Ehm, tedy každé…jedna houbová polévka silně evokovala představu, jak by chutnal vývar z fotbalových ponožek. Ale i tak se dala sníst. Většina pokrmů – a nebudu je jmenovat, protože o jejich názvech nemám tušení – byla skutečně výborná.

Nyní k samotným přednáškám. Na konferenci bylo pět plenárních přednášek:

Simon Blackburn (Cambridge; Chapel Hill, North Carolina) – One Cheer for Realism; One Cheer for Rationalism;

Ruth Chadwick (Cardiff) – Risk and Responsibility: from Genome to Epigenome;

Seumas Miller (Melbourne) – Ferret flu, Synthetic Biology and the Creation of Dangerous New Pathogens: The Dual Use Problem in the Biological Sciences;

Kristin Shrader-Frechette (Notre Dame) – Three Groups of Environmental-Justice Victims of Fukushima;

Walter Sinnott-Armstrong  (Duke - North Carolina) – Using Neuroscience to Predict Risk of Crime.

Kromě těchto přednášek se konaly ještě dva workshopy. Jeden, který vedla den před zahájením konference Ruth Chadwick, se zabýval výukou metodologie, a druhý, který se konal po konferenci, měl na starosti Walter Sinnott-Armstrong a zabýval se otázkou, zda je morálka jednotná.

Blackburnova přednáška byla obhajobou expresivismu před konkurenčními metaetickými koncepcemi, snažícími se vysvětlit povahu morálních soudů. Na jedné straně Blackburn rozebíral tzv. Cornellský realismus, což je naturalistická koncepce, která považuje dobro za svazek vlastností, které vedou k uspokojení lidských potřeb a které mají tendenci se vyskytovat spolu a vzájemně se podporovat (Boyd) – tedy za svazek přirozených vlastností. Blackburn schvaluje realistům jejich naturalismus, domnívá se však, že není možné ani nutné postulovat hodnoty jako přirozené vlastnosti. Na zajímavém příkladu ukázal, že hodnoty nejsou přirozenými vlastnostmi úplně determinovány. Máme si představit nějakou obézní osobu, například Pavarottiho, a skupinku mladíků, kteří se vyjadřují k jeho postavě. Na dotaz jaký Pavarotti je, reagují: „Tlustý—“, kde šipka dolů znamená pohrdlivý tón v hlase. Lze si ale také představit osobu, která na stejnou otázku odpoví neutrálním: „Tlustý“. V obou příkladech jsou přirozené vlastnosti Pavarottiho stejné, ale hodnocení se liší. Tento příklad má podle Blackburna ilustrovat, že hodnoty jsou vyjádřením postojů, nikoli přirozené objektivní vlastnosti.

Mnohem více emocí vzbudila Blackburnova kritika morálního racionalismu, kterou reprezentuje linie Moore, Nagel, Scanlon, Parfit. Tato část Blackburnovy přednášky byla silně poznamenána nedávným konfliktem mezi ním a Parfitem, který vyvolala Parfitova kniha On What Matters. Podle Blackburna Parfit v této knize nevěnoval expresivismu prostor, který si zaslouží, a arogantně přehlížel argumenty, které může nabídnout. Svou ostrou reakci zveřejnil v recenzi knihy, dostupné na této adrese: http://www.phil.cam.ac.uk/~swb24/reviews/Parfitfinal.htm. Parfit podle něj přijímá formu Moorova argumentu otevřené otázky a dospívá k názoru, že existuji neredukovatelně normativní vlastnosti. Zcela přitom přehlíží odpovědi na Moorův argument, které nabízí Cornellský realismus nebo expresivismus. Přitom jeho neredukovatelně normativní vlastnosti mají poněkud bizarní povahu: nemusí existovat v ontologickém smyslu (ať už to znamená cokoli) a nemusí kauzálně působit na náš poznávací aparát. Shrnuto Blackburnovými slovy – jsou zcela irelevantní. Parfit tedy podle něj postuluje bizarní vlastnosti proto, aby údajně vysvětlil něco, co Blackburnův expresivismus dokáže vysvětlit mnohem elegantněji. Zajímavá byla spojitost obou konkurenčních teorií s odlišnými filozofiemi jazyka. Podle Blackburna je postulování neredukovatelně normativních vlastností důsledkem nesprávného, pravdivostně funkčního pojetí jazyka. Pokud dáme přednost austinovské koncepci jazyka jako činnosti, pochopíme, že žádné pochybné entity není třeba postulovat a morálku lze vysvětlit jen pomocí lidských postojů. Určitě myšlenka, která stojí za hlubší promyšlení.

Přednáška Ruth Chadwickové řešila morální relevanci lidského epigenomu. Je známo, že například radioaktivní záření může u organismů způsobit genetické mutace, které jsou pak zodpovědné za různé změny v pozorovatelných charakteristikách organismu (fenotypu). Ukazuje se však, že životní prostředí má také značný vliv na epigenom – tedy expresi genů bez samotných změn v genové sekvenci. Epigenetické změny mohou být také děděny z buňky na buňku a generace na generaci. Chadwicková zmiňovala tendenci k obezitě jako příklad nikoli geneticky determinované dispozice, ale pouze projevů genomu. V současné době probíhá bouřlivý rozvoj studia epigenetických procesů a ukazuje se, že některé epigenetické změny mohou mít souvislost s množstvím onemocnění včetně rakoviny. Chadwicková si v přednášce položila otázku, zda tyto objevy přinesou morální otázky nad rámec otázek motivovaných výzkumem genomu a také pokud je epigenom spojen s řadou rizik a onemocnění, kde by měla ležet odpovědnost v případě jeho narušení – na postiženém jedinci, jeho rodičích či institucích a společnosti jako celku?

Přednáška Kristin Shrader-Frechette byla velmi technická a plná statistik, ale přinesla impresivní množství argumentů proti jaderné energii. Shrader-Frechette ukázala data, která spojují produkci jaderné energie s výskytem rakoviny, genetických mutací a jiných onemocnění. Poukázala na skutečnost, že postižené osoby jsou ve většině případů chudí lidé, malé děti a dočasní pracovníci (bez zdravotního pojištění) v jaderných elektrárnách. Ostře kritizovala politiku japonské vlády, která uvolnila limity povoleného ozáření v oblasti Fukušimy, a ukázala, k jak velkému nárůstu rakoviny v dané oblasti to povede. Poukázala na to, jak vlády v USA (po incidentu v Three-Mile Island), Sovětského svazu (po Černobylu) a samotného Japonska zkreslovaly a bagatelizovaly škody způsobené těmito jadernými nehodami. A mimo jiné také vyvrátila populární představu, že jaderná energie je levná. Tento dojem podle ní vyvolává skutečnost, že do ceny energie často nebývají zahrnuty náklady na těžbu paliva a odstranění škod po ní a na uskladnění vyhořelého paliva. Pokud by se do ceny měly promítnout všechny tyto náklady, pak se bude rovnat ceně energie z uhelných elektráren.

Seumass Miller hovořil o fenoménu „dvojího užití“ výsledků vědeckého výzkumu a s tím spojených morální otázek. Jako příklad uvedl virus H5N1 zvaný „ptačí chřipka“. Běžná ptačí chřipka usmrtí 60 procent všech infikovaných lidí, ale není mezi lidmi přenosná. Vědci v Nizozemí však nedávno vytvořili kmen tohoto viru, který je přenosný mezi fretkami a stejně smrtelný. Fretky jsou přitom nejlepším modelem chování chřipkových virů u člověka. Je tedy pravděpodobné, že tento virus by byl také přenosný z člověka na člověka. Kdyby se tohoto viru zhostili teroristé, mohla by zemřít až jedna miliarda lidí. Na druhou stranu výzkum tohoto kmene může přinést významný prospěch pro společnost. Může urychlit vývoj nových vakcín či léků na podobné chřipkové kmeny a umožnit vědcům mapovat nebezpečné mutace daného viru v přírodě, a tím predikovat možné biologické katastrofy. Cílem Millerova výzkumu je navrhnout etickou a evidenci respektující politiku manipulace s takto nebezpečnými objekty.

Walter Sinnot-Armstrong hovořil o současných a budoucích přínosech neurovědy pro kalkulaci rizika recidivy kriminální činnosti. Jmenoval řadu skutečných případů, kdy psychopat opakovaně znásilnil a zabil svou oběť a po několika letech byl opět propuštěn z vězení, aby několik měsíců na to spáchal další hrůzný čin. V takových případech je schopnost předpovědět riziko recidivy nezbytná. Současné metody predikce, alespoň v USa, zahrnují intuici soudce (!), pohovory s psychology a aktuariální analýzy. Poslední metoda stojí za několik vět. Jde o matematickou metodu, která byla vyvinuta pro potřeby pojišťovnictví, kdy například u životních pojistek je třeba vykalkulovat riziko úmrtí pojištěného jedince. Tyto analýzy probíhají na základě zařazení hodnoceného jedince do různých sociálních skupin (podle pohlaví, věku, zaměstnání a podobně), stanovení daných rizik pro danou skupinu a výpočet rizika pro jedince, který je průnikem těchto skupin. Přestože byla tato metoda často označována za diskriminační, protože pohlíží na jedince nikoli jako individuum, ale jako reprezentanta skupiny, jde překvapivě o nejspolehlivější metodu předpovědi pravděpodobnosti recidivy kriminální činnosti. První dvě zmíněné metody jsou podle Sinnott-Armstronga až tragicky nespolehlivé a dokonce kombinace psychologických pohovorů s aktuariální analýzou je méně spolehlivá, než samotná aktuariální analýza, protože psychologové mají tendenci vnášet do výsledků analýzy chyby. Při tomto současném stavu se zdá, že neurověda by mohla být další přínosnou evidencí v predikci recidivy. Jde o individualizovanou metodu, tedy odpadají námitky z diskriminace a paušalizace, a lze ji použít v kombinaci se aktuariální metodou. Sinnott-Armstrong však varoval před přílišným optimismem. Přestože různé zobrazovací metody mozku jsou velmi úspěšné při predikci některých poruch (téměř stoprocentní úspěšnost predikce schizofrenie a devadesátiprocentní úspěch u bipolární poruchy), interpretace dat je příliš složitá na to, aby predikce recidivy byla nad jakékoli pochyby. Přestože vývoj v neurovědě jde dramaticky kupředu, v současné době je nezbytné kombinovat výsledky s aktuariální metodou.

Velmi zajímavý byl také pokonferenční workshop na téma „Je morálka jednotná?“ Jednotou Sinnott-Armstrong míní to, zda všechny morální soudy mají nějakou společnou vlastnost. Jako příklad fenoménu, který nemá jednotnou povahu, lze uvést paměť. Existuje mnoho typů paměti – epizodická, sémantická, pracovní, dlouhodobá – avšak tyto jednotlivé typy nic nesjednocuje – obnáší jiné schopnosti, jinou lokalizaci a funkci v mozku, jiné logické vlastnosti a podobně. Neexistuje žádná věda o paměti, pouze vědy o partikulárních typech paměti. Jiný příklad by byl anglický termín „jade“. Jde o termín, který lze aplikovat na dva nerosty – jadeit a nefrit. Tyto nerosty však mají zcela odlišné chemické složení, i když jsou na první pohled velmi podobné. Sinnott-Armstrong tvrdí, že stejně nejednotná je i morálka. Existuje celá škála morálních soudů – o újmě, nečestnosti, nespravedlnosti, nečistotě a tak dále. Ovšem tyto jednotlivé soudy nic nesjednocuje do kategorie „morální soud“. Sinnott-Armstrong rozebírá a postupně odmítá možné kandidáty na sjednocení – obsah soudu, fenomenologie soudu, autoritu soudu, inherentní motivaci, logickou formu, funkci i neurální mechanismus, který je za daný soud zodpovědný. Výsledkem je zjištění, že existují možná jisté podkategorie morálních soudů, které mohou být sjednoceny (například ty, které motivuje emoce odporu), ale žádná zastřešující kategorie. Sinnott-Armstrong míní, že toto poznání může etikům nakonec ulehčit práci, protože přestanou hledat něco, co neexistuje, a soustředí se na to podstatné.

Ještě je třeba zmínit, že Walter Sinnott-Armstrong je velmi charismatický člověk, zároveň však velice přátelský a nápomocný. Měl jsem tu čest, že byl přítomen na mé vlastní přednášce a po přednášce i později na konferenční recepci byl velmi ochoten diskutovat a dávat mně podnětné rady, jak můj argument vylepšit.

Na závěr už jen zajímavost. Řada účastníků konference přiletěla z oblasti východního pobřeží spojených států. V době, kdy konference skončila, tam právě řádil hurikán Sandy, který znemožnil těmto osobám návrat do svých domovů. Sám Sinnott-Armstrong musel zůstat v Chicagu, protože jeho let do Severní Karolíny byl zrušen.

Mezinárodní konference aplikované etiky v Sapporu byla po všech stránkách nezapomenutelným zážitkem a mně nezbývá, než abych zopakoval své díky katedře za to, že mi umožnila se aktivně zúčastnit.

Radim Bělohrad

3. 11. 2012




Published by the Department of Philosophy, Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, Czech Republic.
ISSN: 1212-9097