Letní škola fenomenologie a filozofie mysli

Letní škola fenomenologie a filozofie mysli

Zahraniční studijní programy typu Erasmus jistě není třeba představovat. Jde o dobře známou možnost okusit studium na zahraniční univerzitě. Ovšem již méně známé jsou další možnosti, které nabízejí univerzity po celém světě. Jednou z těchto možností jsou letní školy. A právě na jednu z letních škol se v článku podrobněji zaměřím.

Předtím, než se zevrubněji rozepíši o letní škole, jíž jsem se zúčastnil, nastíním nejprve obecnou ideu stojící za těmito studijními možnostmi. Zatímco programy typu Erasmus jsou primárně zaměřeny na studium v zahraničí po dobu jednoho semestru (či více), letní školy mají menší ambice. Obvykle se jedná o podnik v délce trvání jeden až tři týdny, kdy se intenzivně věnuje nějakému specifickému tématu. Letní školy nesou názvy, které značí jejich zaměření. V katalozích lze nalézt například letní školy bioetiky, letní školy filozofie vědy a mnohé další. V porovnání s Erasmem jde o jakýsi komplement, který nabízí možnost rozvíjet své znalosti a schopnosti i v době, kdy se značná část studentské obce oddává spíše odpočinku mezi dvěma semestry.

S touto obecnou představou o letních školách se můžeme podrobněji podívat již konkrétně na Letní školu fenomenologie a filozofie mysli, kterou jsem v průběhu léta absolvoval. Ve dnech 12. až 16. srpna pořádala Kodaňská univerzita již poněkolikáté letní školu, která se zaměřovala na mně blízkou filozofii mysli. Jak se později ukázalo, primární roli hrála ale první část názvu, totiž fenomenologie, která mi ale až tak blízká není, takže se nakonec jednalo z velké části o rozšíření povědomí o tom, co se děje za hranicemi analytické tradice.

Ačkoli jde o program, který se koná během léta, samotné zařizování účasti započalo se značným předstihem již v průběhu zimních měsíců. Zhruba koncem předešlého roku byla otevřena přihláška, kterou bylo potřeba odeslat nejpozději do konce února, přičemž kromě standardních osobních údajů bylo třeba zadat i informace týkající se oblasti akademického zájmu, tedy čemu se člověk v rámci svého studia věnuje a jakým způsobem to je v souladu s obsahem letní školy, stejně tak i vcelku podrobně vyplnit důvody, proč by právě on měl být přijat a jak by mohl případně přispět k celému programu. Tato přihláška byla následně podstoupena výběrovému řízení, aby se na přelomu března a dubna uchazeč dozvěděl o svém přijetí, či nepřijetí. Protože jsem přijat byl, následovalo období zařizování věcí spíše logistického charakteru, jako je zajištění dopravy do místa konání, obstarání si ubytování a načerpání informací, které by se mohly v průběhu dané akce hodit. Necelé dva měsíce před zahájením byly účastníkům rozeslány abstrakty přednášek hlavních přednášejících a texty k nastudování, které tvořily páteř přednášek.

Samotná struktura letní školy měla následující podobu. S výjimkou prvního dne, kdy před zahájením programu probíhala registrace, takže byl celý program mírně posunut, se začínalo o půl desáté přednáškou některého z hlavních přednášejících. Po hodině a čtvrt dlouhé přednášce byl prostor pro otázky. Následoval blok studentských přednášek, který se skládal z dvojice dvacetiminutových příspěvků s dalšími dvaceti minutami prostoru pro otázky, mezi nimiž byl hodinový prostor na oběd. Po skončení druhé ze studentských přednášek a s ní spojené debaty byli studenti rozděleni do zhruba desetičlenných diskusních skupin, kde diskutovali přednesené příspěvky, nejasné pojmy, koncepce a další problematiku spojenou s tématy daného dne. Po hodině velmi intenzivních diskusí nastal čas na kávu, který, jak se ukázalo, byl vlastně jen přímým pokračováním diskusních skupin, kdy se s šálkem kávy a nějakým lehkým občerstvením diskutovalo ještě urputněji. Den uzavírala hodinová panelová diskuse se všemi přednášejícími daného dne, kdy se vesměs pokládaly otázky, které vzešly z debat v průběhu diskusních skupin. První a třetí den školy byl obohacen doprovodným programem. První den byla na programu projížďka lodí po Kodani, třetí den společná večeře v jedné z kodaňských restaurací.

Za zmínku bezesporu stojí i skladba studentů, kteří se letní školy zúčastnili. Celkem přicestovalo devadesát studentů takřka z celého světa. Kromě studentů většiny zemí Evropy se objevili studenti z obou Amerik, tedy studenti ze Spojených států amerických a Kanady, respektive studenti z Peru, dále studenti z Japonska, Číny a Jižní Koreje. Kulturně pestrý prostor nabízel bezbřehé možnosti dozvědět se nejen zajímavosti ze světa filozofie v dané části světa, ale také umožňoval diskutovat i věcech filozofii vzdálenějších, ale přinejmenším stejně zajímavých, které se týkaly osobních zájmů konkrétních lidí. Ne všichni účastníci byli studenti filozofie, našlo se mnoho těch, kteří studovali například psychologii, psychiatrii, neurovědu, antropologii či dokonce architekturu, takže o to více se rozrůstaly možnosti vzájemného obohacení. Osobně jsem této možnosti využíval měrou vrchovatou, takže jsem měl možnost si z úst studentky neurovědy poslechnout velmi barvité vyprávění o pitvání opičích mozků v Chicagu, dozvěděl jsem se něco o stavu výuky filozofie v Koreji (té Jižní), s izraelským studentem jsem probíral protiraketové systémy Iron Dome použité při obraně Tel Avivu, či jsem zjistil, že studenty v Peru učil logiku český profesor.

Podívejme se ale nyní na přednesené příspěvky, neboť ty tvořily základ celé letní školy. Celkem bylo ke zhlédnutí pět přednášek hlavních přednášejících a deset přednášek studentů.

První příspěvek s názvem „Vnímání světa“ přednesli Søren Overgaard, profesor filozofie na Kodaňské univerzitě, a Rasmus Thybo Jensen, odborný asistent Kodaňské univerzity. Společně se pokusili postihnout, jak by měla vypadat přesvědčivá teorie vnímání, což znamená, že vymezili celkem tři podmínky, které by daná teorie měla splňovat. Následně s těmito podmínkami konfrontovali trojici teorií vnímání, jak jsou k dispozici v rámci filozofie, zejména v prostoru fenomenologie. Na řadě příkladů dospěli k názoru, že žádná z předložených teorií není s to plně zohlednit všechny tři podmínky, z čehož vyvozovali, že v současné době nedisponujeme vyčerpávající teorií vnímání.

Druhý příspěvek přednesl Jeff Malpas, profesor na Tasmánské univerzitě. Jeho přednáška nesla název „Mezi Heideggerem a Davidsonem: Triangulace, topologie, hermeneutika“. V zásadě se jednalo o přehledovou přednášku a prezentaci výsledků bádání tohoto australského filozofa, který svoji badatelskou činnost zasvětil hledání spojnic mezi kontinentální tradicí, zejména hermeneutikou Martina Heideggera, a analytickou tradicí, v tomto případě prací Donalda Davidsona. Zalíbení nalezl v geografických a geometrických pojmech triangulace a topologie, pomocí kterých interpretoval téměř všechny filozofické problémy.

Třetí příspěvek, který nesl název „Normalita a embodiment“ a přednesla jej Sara Heinämaa, docentka filozofie Helsinské univerzity, se dotýkal Husserlova zkoumání konstituce světa. Identifikovala podmínky a výchozí body Husserlova rozlišení normálních subjektů od těch abnormálních a rovněž se zamýšlela nad dvěma konkrétními případy ve vztahu právě k Husserlově koncepci, totiž k příkladům dítěte a zvířete, přičemž hledala důvody, ze kterých Husserl vyňal dětské a zvířecí subjekty z komunity, která se podílí na konstituci intersubjektivity.

Čtvrtý příspěvek přednesl, anebo spíše přečetl, což bylo poněkud rušivé, Steven Crowell, profesor Rice univerzity v Houstonu. Přednáška nesla název „Fenomenologie druhé osoby“ a pojednávala o vztahu mezi jednou a druhou osobou. Vycházel z teze, že zakoušení druhého je podmínkou pro zkušenost s něčím jakožto něčím, a zároveň na tomto podkladě zkoumal relevantní přístupy s tímto spojené, konkrétně koncepce Lyotarda, Darwalla a Derridy.

Konečně pátou přednášku pronesl Dan Zahavi, profesor Kodaňské univerzity a ředitel Centra pro výzkum subjektivity, které letní školu pořádalo. Jeho příspěvek nesl název „Já, druhý a my“. V něm se zabýval perspektivou my, tedy pohledu, který je jakýmsi agregátem pohledů několika lidí, přičemž ti se sami identifikují a vystupují coby nějaký skupinový subjekt. Diskutoval jak koncepci Johna Searla, který odmítá kolektivní mysl, tak i přístup Davida Carra, který rozlišuje různé formy společenské existence, na jejichž základě se pokusil vypracovat možné chápání kolektivního já.

V pondělí zahájila blok studentských přednášek Carli Coenen z nizozemské univerzity Radboud v Nijmegenu, která v příspěvku s názvem „Za rámec konceptuálního a non-konceptuálního: Merleau- Ponty, Dreyfus a McDowell“ posluchače uvedla do debaty o tom, zda je vnímání konceptuální, nebo non-konceptuální, přičemž důraz kladla na osobu Maurice Merleau-Pontyho, jehož přístup tábor konceptualistů označuje za non-konceptuální a tábor non-konceptualistů za konceptuální. Autorka na tomto pozadí hájila tezi, že Merleau-Ponty obě tyto kategorie svým myšlením přesahuje, takže se vymyká tomuto škatulkování.

Druhý studentský příspěvek s názvem „Husserl a disjunktivismus“ pronesl Jun Kuzuya z Tokijské univerzity. Ten hájil tezi, že je možné Husserla interpretovat jako disjunktivistu, přičemž vycházel z argumentu A. D. Smithe, který ovšem kritizoval pro jeho nedostatečnost, což následně využíval jako podklad pro svůj vlastní argument. Japonský student ale publikum patrně nejvíce zaujal svou prezentací, která se dost vymykala zažitým (grafickým) standardům.

V úterý první studentskou přednášku přednesl Tobias Keiling z univerzity ve Freiburgu. Jeho příspěvek nesl název „O fenomenologii věcí a míst“. Zabýval se tím, jakým způsobem je zakoušení věcí formováno zakoušením míst. Vycházel přitom z prací Husserla i Heideggera, přičemž cílem jeho prezentace bylo poukázat, že je třeba vyvinout takovou fenomenologii, která by oba dva mody zakoušení dokázala náležitě reflektovat.

Na něj navazoval Zach Joachim z Kodaňské univerzity s příspěvkem „O bytí ve světě a dynamickém charakteru světa v Bytí a čas“. Předmětem přednášky bylo nějakým systematickým způsobem interpretovat pojem bytí ve světě, stejně tak se snažil hájit tezi, že tento pojem je systematicky prezentován již samotným Heideggerem.

Ve středu byla možnost si poslechnout, dle mého názoru, nejzajímavější přednášku celého programu, kterou pronesla Jola Feix z univerzity v Oslu. Její příspěvek nesl název „Může ztělesněné poznávání vyřešit problém druhých myslí?“. Posluchače nejprve obecně seznámila s koncepcí ztělesněné mysli a poznávání, stejně tak představila problém druhých myslí, aby následně na sérii příkladů ukázala, kde v přístupu k mysli na rozdíl od koncepce ztělesněného poznávání konkurenční přístupy selhávají. Na tomto základě hájila tezi, že právě tento výzkumný program může daný problém úspěšně řešit.

Následně pokračoval Henning Nörenberg z univerzity v Rostocku, který pronesl přednášku s názvem „Kolektivní stud“. Jednalo se o příspěvek k diskusím o kolektivní intencionalitě, takže autor postupně načrtával oblasti týkající se sdílení emocí, na které by se mělo zaměřit jak teoretické, tak empirické bádání, ve snaze vyřešit úskalí spojená s kolektivní intencionalitou.

Čtvrtek přinesl přednášku s názvem „Co prozrazuje nálada, když komunikace selhává: Interpretace intencionality v Heideggerově Bytí a čas“, kterou pronesl Maximilian Tegtmeyer z londýnské King's College. V celkem sedmi krocích představil svůj přístup ke čtení Heideggerovy knížky. Toto čtení bylo ovšem natolik specifické, že mu patrně nikdo kromě autora neporozuměl, protože příspěvek jednak předpokládal takřka kompletní doslovnou znalost výše zmíněné knížky, zároveň přednášející nebyl s to značnou část věcí srozumitelně vysvětlit. Šlo tak o pěknou ukázku toho, jak by přednáška vypadat neměla.

Po něm následoval Kurt Mertel z Nortwestern university s příspěvkem „Za sebepozorování a sebeutváření: Vstříc vhodnému přístupu k sobě samému“. V jeho rámci kritizoval přístup k sobě sama v kognitivních pojmech, aby upřednostňoval přístup Heideggerův, který dle jeho názoru nabízí podstatně bohatší možnosti v pohledu na sebe sama. Zajímavostí této přednášky bylo, že v jejím průběhu Jihokorejec usnul.

Poslední den pak přednášel Oren Bader z univerzity v Tel Avivu, kdy pronesl příspěvek s názvem „Proč hovořit o sociální pozornosti?“. Ze tří pohledů, totiž fenomenologického, vývojového a evolučního, se pokoušel ukázat, že bychom měli zavést distinkci mezi pozorností, která se vztahuje k neživým objektům, a pozorností, která se vztahuje k druhým osobám, tu nazval sociální pozorností.

Závěrečnou přednáškou byl příspěvek s názvem „K otázce, jak známe mysli druhých. Jde o otázku pro perspektivu druhé, nebo třetí osoby?“, kterou pronesla Alla Choifer z univerzity v Göteborgu. Postupně představila rozdíly v perspektivách druhé a třetí osoby, tedy to, že zatímco z hlediska perspektivy třetí osoby nám jde o sledování či zkoumání chování další osoby, z perspektivy osoby druhé má jít o vcítění do její pozice a přijetí jejího úhlu pohledu. Pomocí tohoto rozlišení pak zastávala tezi, že pochopit mysl jiné osoby jde sice jen z perspektivy třetí osoby, ale nutnou podmínkou toho je schopnost se do ní vcítit, tedy přijmout i perspektivu druhé osoby.

Ať už si chcete prohloubit znalosti nějaké problematiky či snad jen chcete přičichnout k tomu, jaké to je na jiných univerzitách ve světě, přičemž snad nechcete hned po hlavě skákat do programů typu Erasmus, mohu účast na letní škole rozhodně doporučit. Tematických zaměření nabízejí letní školy dostatek, takže si tu svou najde téměř každý. A co víc, nerozšíříte si obzory jen filozofické, ale i ty méně akademické, které se taktéž počítají. Vyzkoušejte si letní školu, stojí to za.

Marek Vanžura




Published by the Department of Philosophy, Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, Czech Republic.
ISSN: 1212-9097