Letní škola fenomenologie a filozofie mysli

Bory šumí po skalinách

Na sklonku roku 2013 vydal filozof Břetislav Horyna další knihu esejů, tentokrát s názvem Bory šumí po skalinách (Olomouc: Periplum 2013). Při této příležitosti jsem položil autorovi několik otázek.

RB: K tématu Evropy jsi v roce 2001 vydal v nakladatelství Argo knihu s názvem Idea Evropy s podtitulem Pohledy do filozofie dějin. Po 12 letech se vracíš k tématu Evropy, přesněji střední Evropy. Existuje volná návaznost esejů s hymnickým názvem Bory šumí po skalinách na dřívější systematické mapování Evropy z pohledu filozofie dějin nebo spíše s odstupem přidáváš dodatky a témata, která do Ideje Evropy nezapadala nebo se vyloupla z dalšího studia, z reflexí událostí a tendencí ve střední Evropě?

BH: Nemyslím, že by mezi oběma tituly byla nějaká návaznost, ať už zřejmá nebo skrytá. Idea Evropy v té podobě, v jaké je, vlastně ani neměla vzniknout. Prvotně to byl námět na jeden z esejů, které obsahuje knížečka Mýty jednoho slova z roku 2000. Jenže se ukázalo, že to není na esejistický formát, začalo to kynout a bobtnat a hrnout se jako kaše v pohádce Hrnečku, vař. Na mně zase zbylo to jediné: musel jsem tu bublaninu zapisovat. Jistě že jsem nestihl zapsat všechno, ale zda tam mělo být něco navíc, to už si nepamatuji, a i kdyby bylo, rozhodně bych to dnes už neoživoval. Podněty k Evropě jsem měl dva hlavní: snad nejhloupější zahraničněpolitická teze, jakou znám a která tehdy trčela odevšad – „zpět do Evropy“. A druhým byla rostoucí nevolnost z „vize Evropy“ a dalších vizí, které měly mít jakýsi snad až léčitelský účinek. Tímto rozšafným vizionářstvím trpěl tehdejší prezident Václav Havel a držet s ním krok bylo poměrně nesnadné.

Naproti tomu Bory… vznikly z celkem nekompromisního požadavku řešitele grantu o středoevropských literaturách a emigraci Jiřího Hrabala z katedry bohemistiky v Olomouci. Oba ho známe ještě jako studenta z Olomouce, pak z Aluze, ale to by nehrálo takovou roli, kdyby k požadavku na úvodní obecný text k ostatním grantovým výstupům nepřipojil také informaci o honoráři. Takže jsem mu vyhověl, on následně přitvrdil a donutil mě začlenit mezi ostatní texty kapitolu o havlovsko–kunderovské demokraticky vedené diskusi, kterou by mě nikdy nenapadlo zmiňovat, a bylo to.

RB: Jsi znám jako překladatel německých filozofů (z těch současných připomínám alespoň O. Marquarda, U. Becka a P. Sloterdijka), kteří se ve svých textech věnují analýzám problému filozofie dějin, politické filozofie či sociologie a do určité míry i neobvyklým interpretacím tématu Evropy. Mám na mysli především P. Sloterdijka. Ve druhé polovině 90. let jsi přeložil v rychlém sledu dva eseje, které vzbudily v Německu po svém vydání určitou diskusi. Prvním byl esej Procitne Evropa? Myšlenky o programu jedné světové velmoci na sklonku věku její politické absence (originál vyšel v roce 1994, český překlad 1996) a druhým Na jedné lodi. Pokus o hyperpolitiku (originál vyšel 1995, český překlad 1997). S ohledem na překrývání některých témat, zmíněných ve Sloterdijkových esejích, bych ještě zmínil překlad Sloterdijkova (v příslušném období zřejmě nejdiskutovanějšího) textu Pravidla pro lidskou ZOO, který vyšel v roce 2000 v časopisu Aluze. Zdá se mi, že Sloterdijkovy podnětné kombinace myšlenek a částečně intelektuálně a filozoficky obeznámených provokací mohly být jedním z podnětů, proč ses pokusil systematicky mapovat z pohledu filozofie dějin téma Evropy. Je to možné? Popřípadě, můžeš přiblížit další podněty, které Tě vedly ke zpracování tématu Evropy?

BH: To byla ohledně textů zahraničních autorů ještě objevitelská doba, kdy své fascinosum měla skoro každá kniha a nejvíc mě trápilo, že se nedá přeložit všechno naráz. O nějakém systematickém překládání literatury věnované určitému tématu nemohlo být ani řeči, pomoci v tom nedokázala ani nakladatelství, takže bych o vědomé koncentraci na Sloterdijka a jeho zpodobňování Evropy raději nemluvil. Nezapomeň, že jsem tehdy překládal možná ještě víc titulů z moderní teologie a z religionistiky. Sloterdijk ještě nepsal svým dnes už typickým rozohněným, někdy podrážděným a někdy vyzývavým stylem o filosofii dějin Evropy, ale pod mimikry své ironie schovaným patrně dost silným zklamáním z vývoje po roce 1990. Když někdo zastavuje dějiny, protože Amerika vyhrála studenou válku, nutně to pohne osrdím každého jen trochu inteligentního člověka, natož pak myslitele Sloterdijkova typu. Falls Europa erwacht… byla možná zapomenuta příliš rychle, protože je to svým způsobem proklamativní až programový text, jehož skutečný obsah je dnes vidět mnohem víc, než se otevíral tehdy. Nejde o to, že dnes už by jen ti nejpravověrnější zachránci konzervativních liberální hodnot zastavovali dějiny proto, že si v Americe někdo říhl, ani o to, že když si někdo říhne v Evropě, americká špionáž to zaznamená, a nakonec ani o to, že z našeho nejvěrnějšího transatlantického spojence a ochránce se vybarvuje lhostejná nadřazená mocnost, která říká své „fuck the EU“, jak se od srdce vyjádřila americká diplomatka paní Victorie Nulandová. Naopak, Sloterdijk myslel mnohem dál než by se zdálo a prozkoumával možné cesty evropského sjednocení jako záchrany Evropy. Například myšlenka, že vývoj sjednocování EU může vést jedině ke vzniku federativní Evropy, kterou bych dnes podepsal, se dá vyčíst už z tohoto Sloterdijkova eseje. Pro mě je ale rozdíl mezi promýšlením Sloterdijka a konsekvencí jeho zřetelů, které znáš líp než já, a následováním Sloterdijka. Skoro bych řekl, že takové ani není možné.

RB: Ještě se ale k vydání překladů Sloterdijkových esejů vrátím. Zaznamenals v kruzích, které se u nás tématem Evropy zabývaly , nějakou reflexi Sloterdijkova pohledu? Mám na mysli reflexi mezi představiteli filozofie dějin nebo politické filozofie. Zdá se mi, že reflexi jeho esejů a mnoha pozdějších příspěvků na toto téma se u nás mnoho pozornosti ve filozofických kruzích nevěnovalo a diskuse často pokračovaly v zajetých kolejích.

BH: Sloterdijk je šifrant a dešifrovat jeho myšlení tak, aby se člověk nezmýlil v rozhodujících věcech, není žádná slast. Lepší a intelektuálně sžíravější je udělat z něj „skandálního“ filosofa. To se mu stalo v Německu, kde poněkud překonal obzory dosavadních opor filosofického tradicionalismu. Šokoval je tím, že mu nedokázali rozumět, a cítili se tím uraženi, protože německý profesor z podstaty věci rozumí všemu. Jiní němečtí autoři mu zase nevěnují pozornost proto, že sami pracují na věcech, které taky nelze odsunout jen tak stranou. Nelze říci, že Wolfgang Streeck nezná a nerecipuje Sloterdijka, když právě tak Sloterdijk nezná Streecka. A teď přijdu já a z pozice božího oka rozhodnu shůry, odkud ani není vidět na detaily, že by se měli znát navzájem. Sice si to skutečně myslím, ale zaujímat taková stanoviska by byla troufalost a asi i projev omezenosti. To se týká rovněž českého prostředí. Nemůžu tvrdit, že by čeští zájemci o filosofii dějin nebo politickou filosofii měli znát Sloterdijka a zároveň Streecka. Myslím si to, ale nemůžu to brát jako axiom, podle kterého bych zaujímal postoj k druhým. Filosofie není kazatelství a já nejsem kazatel, který by okřikoval ostatní, že nemohou mít morálku, pokud neznají desatero. Filosofie, která se pěstuje na institucích lokalizovaných v Česku, pomíjí velmi mnoho problémů, a jak se mi zdá, učí se opět zdaleka obcházet pálivá místa. Je tu ale minimálně jedna výjimka, které si hodně cením, a to je systematické rozvíjení kritické teorie společnosti, které probíhá v Centru globálních studií při Filosofickém ústavu v Praze. Tam se sešla skupina lidí z několika oborů, kteří spojují různé perspektivy, tematizují různé problémy, a stojí přitom na společném metodickém stanovisku kritické teorie společnosti. Vzniká tam odlišná sociálně-politická filosofie, která má natolik vlastních charakteristik, že začala být označována jako pražská škola kritické teorie společnosti. Myslím si, že spolupráce s takto orientovanými badateli a jejich podpora je významnější než diskuse o změně titulů v domácí knihovničce. Na jedné z konferencí CGS jsem shodou okolností zmiňoval Sloterdijkovy základní teze z knížky Du mußt dein Leben ändern, kromě jiných jeho metaforu o lidech jako plastikových tvárných figurínách, které jsou odlévány do stejných forem, jejichž parametry jsou jim určovány zvnějšku, politickou a hospodářskou silou nadnárodního kapitálu. Sice tu knížku také nikdo neznal, ale okamžitě rozpoznali, co se zde říká. Sloterdijk je oslovil, byť zprostředkovaně, a já jsem si ověřil dvě osobně důležité věci: na jednu stranu své přesvědčení, že má-li být filosofie vůbec možná, pak jako sociálněpolitická filosofie, a na stranu druhou, že umění inspirovat je pro filosofii vyšší kritérium než schopnost vystavět filosofický systém.

RB: Pozastavíme-li se u esejů, které obsahuje kniha Bory šumí po skalinách, bude možná zřetelné, proč jsem v předchozích otázkách zmiňoval Sloterdijka. Na základě četby Tvých nových esejů se mi zdá, že proti Ideji Evropy jsi v celkové dikci, s níž téma střední Evropy interpretuješ, o poznání ironičtější a skeptičtější. Mohlo by to znamenat, že se toto téma do určité míry vyčerpalo v tom smyslu, že se přemítání o Evropě dostalo do manýristické fáze, kterou by bylo možná nejlépe již důstojně ukončit? Omlouvám se za laickou otázku, ale usilovné vyvolávání duchů Evropy jsem jako venkovan, který si v období dospívání četl díla francouzských i ruských autorů, včetně Leskova nebo Zoščenka, nikdy zřejmě příliš nepochopil. Beru na vědomí, že v úvodním eseji Středoevropský čas zmiňuješ z mnoha variant, zač byla střední Evropa považována i možnost, že možná vůbec neexistuje, byť se o ní po staletí mnozí zarputile vyjadřovali.

BH: Téma se nevyčerpalo, stále se k němu dá napsat v podstatě cokoli, vyčerpal jsem se já. V určité fázi života se asi každý člověk, který se pořád dokola pokoušel něco vytvářet a měl sílu začínat znovu a znovu, když se mu to nedařilo, dostane do situace, kdy sám vidí, jak bezcenné to bylo. To je doba, kdy malíři rozřezávají své obrazy, spisovatelé pálí své rukopisy, hudební skladatelé ohluchnou. Filosofie nemá v sobě vývoj, pokrok, ale člověk jí věnuje mnoho ze svého života, aby se přibližoval nebo vzdaloval stále stejným otázkám, jaké se v ní kladly vždycky. Filosofie je živa z variací. Pokud si někdo začne myslet, že „má pravdu“, měl by být, řečeno parafrází na Montaigna, izolován kvůli přenašečství morové nákazy. Otázka „a proč vlastně tohle všechno“ má pak jedinou odpověď: „no přece proto“. Z doby, kdy jsem psal Ideu Evropy, ve mně zůstal jediný pocit: naštvanost. Ta už zřejmě vyprchala a zdrojem, z kterého píšu teď, je jen setrvačnost. Myšlení Evropy (ne myšlení o Evropě, ale Evropy) není pouze manýristické, i když ruku do ohně bych za to nedal. Je to také nutnost, právě proto, aby byly zřejmější nikoli možnosti, ale hranice evropskosti. To je aktivní prvek v sociálněpolitické filosofii, která má i svá lokální hlediska. Ta se opírají mimo jiné o evropanství. Jako ještě o stupeň nižší lokální perspektiva se může vázat na středoevropanství, jihoevropanství, severoevropanství, ale nikdy to nebude znamenat víc. Že jsme Středoevropané a tudíž by pro nás měla mít střední Evropa nějakou přidanou hodnotu? Kdokoli, kdo potvrzuje takovou tezi, musí zároveň umět vyložit, co činí Středoevropana Středoevropanem. Patrně to, že se narodil ve střední Evropě. A jsme znovu u toho „proč – prostě proto“. Můžeme jistě uznat, že někdy má třeba naše, české středoevropanství, své specifické kulturní hodnoty; zmínil bych kulturu vlakových toalet, které se jak vidno nepustíme, i kdyby se politické převraty konaly dvakrát do týdne. A také musím rozhodně odmítnout, aby se o mně říkalo, že jsem skeptický ironik nebo ironický skeptik. Jsem humanista. Důsledky toho, co jsi četl v mládí, si nes sám. Proč jsi četl Leskova, když ses mohl zajímat o hodnotnou samizdatovou literaturu?

RB: Při zvažování důvodů, proč by někdo chtěl být součástí Evropy nebo střední Evropy se mi vybavil další Sloterdijkův titul s názvem Du mußt dein Leben ändern (2009). V knize se kromě jiného zamýšlí nad důvody, proč by člověk měl vůbec měnit svůj život a jaká je legitimita nároku, s nímž má někdo tu ambici (pokud nechci říci drzost) tvrdit, že by člověk svůj život změnit měl. Lze shrnout hlavní důvody, proč měnit vlastní život podle tzv. středoevropského střihu a proč, když si to někdo myslí, je schopen to formulovat do podoby chimérické vize nebo spíše ideologie?

BH: Tuto knížku považuji za snad nejdůležitější z dosavadního Sloterdijkova díla, možná vedle Blasen… Popisuje v ní nesmírně tvrdý nátlak kapitálu na člověka postindustriální kapitalistické společnosti. Máš své svobody a práva, člověče, tak jich z plna hrdla využívej, žiješ přece ve vrcholném stadiu demokracie – ale pamatuj, že když budeš moc přemoudřelý, může se zjistit, že jsi pro svého zaměstnavatele nadbytečný. Chceš se odvolávat na zákoník práce? Tak se odvolávej, my ti pomůžeme, abys jako nezaměstnaný na to měl víc času; nechceš mít problémy, přizpůsob se; chceš kariéru, peníze, chceš poroučet ostatním, přizpůsob se. Že je ti tohle všechno proti srsti? Proč nám to říkáš, však tě nikdo nenutí. Máš svou svobodu. Ale jestli chceš mezi nás, natrénuj si to. Nauč se to sám, vytrénuj se, staň se atletem v přizpůsobivosti. Chceš-li uspět, musíš se změnit – sám sebe, protože ti nikdo pomáhat nebude. Změň svůj život, jinak svůj podíl nikdy nezískáš. Odtud Sloterdijkova metafora, kterou jsem už zmiňoval. Demokracie se stala lisovnou, z které vypadávají lidé jako plastikové figurky, obroušené, ohlazené, nic na nich nepřečnívá, není zapotřebí na nich ještě něco otesávat. Dokonalý stav. Už jde jen o to, abychom ho začali chápat jako vymoženost a našli se v něm jako v uskutečnění své svobody. Pak nastane éra velkého smíření. Tento nátlak, který považuji za rozhodující námět Sloterdijkovy knížky, se soustavně zvyšuje a bude mít nepochybně úspěch. Přináší nesmírný zisk těm, kteří ho mohou vyvíjet, a vynášejí jim postavení, které Jan Keller označil jako nesouměřitelnost. Jsou jinde, netvoří náš protějšek, nemůžeme se jim postavit, a pokud si chceme taky trochu ďobnout z jejich koláče, musíme změnit svůj život. Pravidla jsou daná a jsou přesným obrazem naší svobody.

Tady asi nejde o nějakou ideologii, ale o zcela reálné projevy kapitálu. Ideologii si můžu vytvořit celkem snadno a pokud nebude v rozporu se zákonem, nikdo mně bránit nebude. Proč by mně měl někdo bránit v sebezesměšnění, které by na mě v době tvítování a lajkování a dalších projevů moderní intelektuální slasti jistě čekalo. Naopak mně ale rychle zabrání, pokud budu chtít překonat hranice mezi nesouměřitelnými sociálními světy jinak než svou přizpůsobivostí. Tam úplně nahoru ale nikdy nedohlédnu. Jak říká Keller, příslušníka globální elity poznáte podle toho, že ho nikdy nepotkáte. Stačilo takhle diverzifikovat svět, aby se pokyn „musíš sám zapracovat na své soukromé transsubstanciaci“ stal základním příkazem demokracie. V této perspektivě je zcela lhostejné, zda středoevropanství ano či ne.

RB: Když jsem kdysi četl Žižekovu knihu Liebe deinen Nächsten? Nein Danke! (Berlin: Verlag Volk und Welt, 1999), pobavilo mě, jak popisoval, kde a pro koho začíná v Evropě „východ“. Začal u Angličanů, pro něž „východ“ začíná za kanálem La Manche, pro Francouze směrem na východ a na jih od jejich hranic, pro Čechy na Slovensku a tak dále. Připomínalo mi to v jisté modifikaci renesanční proměny názvu pro morbus insuetus, překřtěnou Girolamem Fracastorem na morbus gallicus neboli syfilidu. Nejprve se jí pravděpodobně říkalo „neapolská nemoc“, později „francouzský syfl“, a dále se objevovala pod pojmenováním, které přiřadilo názvem původ určitému, zpravidla východním směrem ležícímu státu nebo národu: „španělská nemoc“ v Nizozemí, „polská nemoc“ v Rusku, „ruská nemoc“ na Sibiři, „křesťanská nemoc“ v Turecku, „portugalská nemoc“ v Indii a Japonsku. Portugalci ji pojmenovali „kastilská nemoc“ a kapitán Cook si posteskl při prozkoumávání Pacifiku, že Tahiťané ji překřtili na Apa no Britannia čili „britskou nemoc“. Pokud bychom se podívali zvrácenou analogickou optikou na „nemoc“ střední Evropa, nemůže být její šíření a pojmenovávání výsledkem podobného procesu? Byť v tomto případě o tuto infekci alespoň nominálně někteří stojí (pokud si nejsou jisti nebo nezjistili, že jsou již infikováni jejími příznaky bez ohledu na to, kde se právě teritoriálně nacházejí).

BH: Ano. Nezklamal jsi a zůstal jsi svůj. Konečně máme nějaké pořádné téma. Než začneme, jenom bych upozornil, jak zasáhla globalizace i do pátrání po původu a důvodu nemocí. Její přínos vidím ve stálém zobecňování odpovědi na otázku „odkud a proč“ – dřív se lidé předháněli v tom, aby pachatele našli v sousedním státě či národě. Tuto partikularitu překonala AIDS, která se stala globálně „božím trestem“.

K věci. Myslím si, že Žižekův postoj „děkuji, nechci milovat bližního svého“ se odvíjí od mnoha okolností, které byly už vícenásobně roztříděny cedníkem dějin. Zdánlivě tou první by mělo být, že nevím, kdo je můj bližní. Mohl by mezi nimi být někdo, koho za bližního nechci. Jenže nechci mít za bližního ani takové, které znám, často právě proto, že je znám. Rovněž můžu přenášet tyto vztahy do metafor a říkat například, že můj bližní je každý chudobný a trpící člověk na celém světě. Hezká malá licoměrnost, protože sám nejsem chudobný, mám co jíst a netrpím, vyjma střetů s lidskou nenávistí. Můžu se podívat do historie na to, jaké potíže měla svého času římskokatolická církev s tím, aby vysvětlila, jak je možné, že proti sobě válčí křesťané čili bližní ve víře. Ještě hůř bylo po vzniku bojových řádů, jakým byli kromě jiných proslavení templáři. Těžko se stvrzuje, že jeden a týž člověk může být v témže okamžiku řádový bratr a vyškolený zabiják. Také bych se potom ptal, kdo je můj bližní: ten první nebo ten druhý, když jsou jeden?

Domnívám se, že problém sahá hlouběji. Evropa byla a stále je rasistická a nacionalistická. Synonymem člověka pro ni byl muž, běloch, křesťan a heterosexuál. Pro Kanta nebyli „divoši“ lidmi, protože nebyli rozumovými bytostmi, et vice versa. „Pohané“ nebyli lidmi, dokud se neobrátili na víru – jinak bylo lépe vyhubit je. Katolický teolog Johann Baptist Metz napsal, že Evropa je hrobem Židů. Jak se cítí „bližní“, když navštíví Osvětim, Treblinku nebo Majdanek? Když se člověk trošku profesionálněji zabývá náboženstvími, jako se to přihodilo mně, zvykne si na ledacos. Lidé nemají nadbytek fantazie, takže se většinou setkává s velmi podobnými, jenom odlišně převyprávěnými příběhy. Jen jedenkrát v životě se mně stalo, že už jsem se neovládl a musel jsem odejít z výstavy, která se týkala také toho, kdo je náš bližní. Byla to výstava, která se jmenovala „Evropa v nás“ a pořádalo ji Národní muzeum v hlavním městě Mexika. Obsahovala exponáty mučicích nástrojů, způsobů jejich používání, popravování. Měly jedno společné – užívala je španělská inkvizice. Všechna láska k bližnímu byla znázorněna na figurínách tak realistických, že se na větší vzdálenost nedalo rozpoznat, zda to není postava nahého člověka. Bylo to nepopsatelné. „Evropu v nás“ jsem nevydržel, asi v půlce se mně začalo dělat zle od žaludku a nakonec jsem musel vyběhnout ven. Tohle je evropanství, které zůstalo v původních obyvatelích střední a jižní Ameriky, a my jsme přes všechny řeči jeho součástí - a to dodnes, kdy má mučení formu děsivého vykořisťování, bídy a hladomorů. Za velmi krátkou dobu jsme stihli roztrousit „Evropu v nás“ po celém světě: za dvě stě let dobývání Divokého Západu vybili kolonizátoři, z kterých se posléze stali Američané, odhadem sto miliónů původních obyvatel. Mýlí se každý, kdo si myslí, že to bylo za časů Old Shatterhanda. Největší genocida začala kolem roku 1900 a vyvrcholila roku 1907, kdy Spojenými státy brouzdala pravidelná armáda vyzbrojená kulomety a děly a postarala se o to, aby za ní už mnoho živých nezůstalo. Tou dobou už asi každý „bližní“ věděl, co jsou to lidská práva, stejně tak, jako to museli vědět v Austrálii, kde Aborigince pro jistotu lidských práv zbavili.

Rasismus, nacionalismus a náboženská nesnášenlivost jsou tím kořenem, který živí Evropu a určuje, kdo je nebo není bližní. Hranicemi střední Evropy se dá pohybovat a pokud to někoho baví, ať to dělá. Rasismus v naší Evropě ale nelze svádět na jiné a není to ani nemoc. Je to součást evropanství a západní kultury obecně. Ku-Klux-klan nechává pozdravovat své rodiče na starém kontinentu.

A abych nezapomněl. Hranicí evropského Západu je Rýn a římská linie. Od pravého břehu počínaje leží střední Evropa s těžištěm v podunajském prostoru. A Východ najdeme v Rusku, ve stepích, kde Rusové generaci za generací bránili svůj život proti islámským invazím. Díky tomu existuje dnes evropský Západ i střední Evropa tak, jak je známe. A patrně jen díky tomu existuje taky bezmezná fikce „bližního“.

RB: Je možné, že některé pasáže esejů lze číst jako kritický popis situace lidí, kteří se ocitli v situaci, kdy čelí a mnohdy odolávají obratné fabulaci, která slibuje, že by se v kůži někoho jiného cítili lépe? Přesto, že nejlépe se pravděpodobně cítíme v kůži člověka, který je zvyklý žít v tlupě od 50 do 150 jedinců?

BH: Možné to jistě je, až na to, že asi nepůjde jen o fabulaci. Už jsem říkal, že podle mého podléháme útlaku globálního kapitálu, který má nad námi takovou moc, že nic fabulovat nemusí. Jsme to my, kteří žijí v mýtech o svobodě, seberealizaci a o schopnosti „stát se sám sebou“. Evropan je dost excentrický na to, aby byl nekonečně mýtotvorný. Někdo dokáže pochopit, jak povrchně přebírá tyto duchaplné floskule, když dostane otázku „a čím vlastně jsem, když jsem sám sebou“? Jiní nepochopí nic a trápit je to nebude. Útěcha z filosofie žila dlouho v pospolitosti s útěchou z mýtu. Nikdo nemohl tušit, že nadejde čas, kdy bude útěcha z mýtu masová. Je to přece jen rajský pocit, když se stávám sám sebou. O převtělení do kůže jiného asi sní hodně lidí. Znám takové, kteří by snadno unesli, kdyby se dostali do kůže sládka. Jiní by rádi byli traktoristy, bagristy a řidiči velkých strojů, kteří jsou velcí a tvrdí chlapi. Traktorista by zase chtěl být univerzitním učitelem, protože ten nic nedělá, je v teple a neprší na něj. Traktorista neví, že každý správný vysokoškolský učitel má poslání. Máš taky poslání? Kdyby se to traktorista dozvěděl, spěchal by zpátky ke svému Zetoru.

Viděl jsem už ale, jak se dá využít touha být na chvíli v jiné kůži. Bylo to v Německu, kde někdo koupil jakousi starou pískovnu, stavební stroje a začal podnikat v oboru outdoorových aktivit (všimni si, jaká znám slova – co s nějakou kritikou čistého rozumu). Každý víkend se tam sjíždí manažeři všech kategorií, zaplatí si na hodinu bagr a s neskrývaným nadšením šmejdí po tom velkém pískovišti a přesypávají hromady písku ze strany na stranu. Samozřejmě mezi sebou také soutěží, kdo dál a víc písku odhrne. Počet zájemců roste a pravidelní zákazníci si mohou pořídit permanentku. Takhle vypadá touha po vklouznutí do kůže jiného v praxi. Přišlo mně to jako dobrý nápad, který by mohl přispět i do rozpočtu univerzit. Kdyby si zájemci, třeba traktoristé, zaplatili hodinovou přednášku, dalo by se na tom vydělat. Jen se obávám, že je to návrh příliš inovativní a spojený s jistými riziky, například s hrozící nerozlišitelností.

RB: Po přečtení eseje Cizinec – vyhnanec – přistěhovalec: A kdo je tu doma? se mi připomenulo téma, na nějž kdysi upozornil rovněž J. Habermas. Poukázal na možný střet a konflikt vznikající v situaci, kdy o sebe křísnou lidská práva a práva občana. Naznačil, že existuje rozdíl mezi predikátem člověk a predikátem občan. Oba se chtějí těšit všeobecným lidským právům, ale také právům občana národního státu. Habermas tehdy naznačil, že národní stát může být trvalou překážkou pro vznášení univerzálních nároků všeobecných práv člověka a že národní stát bude (a musí) v určitém ohledu favorizovat práva občana bez ohledu na to, že se podepsal pod příslušnou Deklaraci. Nemůže otázka střední Evropy představovat modifikaci tohoto neduhu?

BH: K tomu můžu jen zopakovat to, co říkám už dlouho: národní státy existují jako čáry ve školních atlasech. Není česká obloha a nepadá český sníh. Není český národní kapitál, je jen nadnárodní kapitál. Je česká řeč, která se skládá z latinismů, germanismů, slovakismů, amerikanismů a dalších přejímek. Jsme český národ, v kterém česky umí málokdo. Víš sám, pro kolik vysokoškoláků je čeština první cizí jazyk. O novinářích raději pomlčet. Habermasovo tvrzení zapadá do jeho teorie komunikace, která nejprve zazářila jako supernova, by se později ukázalo, že její základy nejsou nejpevnější. Není to pouze formálně vymezitelný národní stát, který by favorizoval své občany, ale jsou to nacionalisté v politice, v médiích, ve společenských institucích, kterým dává fikce suverénního národního státu příležitost, aby vůbec mohli nahlas promluvit. Trvalou překážkou pro vznášení univerzálních nároků všeobecných práv člověka je vznášení univerzálních nároků všeobecných práv člověka. Jakmile je něco všeobecného, vždy to zavání lží. Nejsem stoupenec kosmopolitismu, a to ani kosmopolitismu lidských práv, ať už se vztahují k prostému lidství nebo k občanskosti. Kdybych jím byl, musel bych prosazovat eurocentrické pochopení lidských práv, a právě k tomu nemám žádné právo (mimochodem, když říkám „žádné právo“, používám germanismus – to jen k té češtině). Toto je stará známá diskuse, která se vedla tak dlouho, dokud ji v 21. století neukončily vojenské invaze a okupace, které šířily demokracii a lidská práva. Dnešní lamentace správně smýšlejících novinářů nad porušováním lidských práv v Rusku a v Číně jsou jedna jediná velká ubohost, i když si oba státy nepochybně přivlastňují právo na špionáž a odposlouchávání svobodných a z ničeho soudně neobviněných lidí v rámci boje proti terorismu. Kdyby nebylo terorismu, děla by se tatáž ochrana lidských práv v rámci boje za svobodné pěstování ananasů. V těchto kontextech přechází řeč o suverenitě a svéprávnosti národních států, stejně jako o všeobecných právech člověka a občana, do sladkého somnambulismu politiků, kteří dospěli do stadia rozvinuté demence. Ale abychom stále jen nemluvili a taky něco udělali: půjdeme teď bojovat za lidská práva Pussy Riot na znesvěcování místa, které je pro pravoslavné věřící jedním z nejposvátnějších. Splníme si sen a staneme se aktivisty.

RB: Děkuji za odpovědi.

(Tázal se Radim Brázda)




Published by the Department of Philosophy, Faculty of Arts, Masaryk University, Brno, Czech Republic.
ISSN: 1212-9097