Deminutiva z hlediska současných českých prací o stylistice

Diminutives from the viewpoint of contemporary Czech stylistics

Klíčová slova: deminutiva, moderní česká stylistika, stylové normy

Anotace: Příspěvek se věnuje deminutivům jako specifické skupině výrazových prostředků a jejich stylové charakteristice v moderních pracích o české stylistice (včetně oblastí komunikace, v nichž se vyskytují). Pozornost je věnována třem základním aspektům, které se u pasáží věnovaných deminutivům v jednotlivých stylistických pracích objevují: způsobům tvoření deminutiv, jejich stylovým charakteristikám a jejich užívání v jednotlivých stylových oblastech – tedy především tomu, jak se k deminutivům stavějí příslušné stylové normy.

Annotation: The article tries to compare the ways diminutives are described in modern Czech works focusing on stylistics. Three main points are dealt with: 1) diminutives as a specific group of vocabulary, 2) formation of diminutives, 3) diminutives and stylistic norms of the particular functional styles. The comparison indicates that sections focusing on diminutives in works of the above-mentioned kind gradually started to focus not only on stylistic values of isolated words and the ways these words are formed, but also on rules concerning stylistic norms, ie norms regulating usage in the particular spheres of communication, which is in accordance with general tendencies in modern linguistics.

Deminutiva z hlediska současných českých prací o stylistice

Cílem tohoto příspěvku je ukázat, jak se v novějších českých pracích o stylistice prezentuje jedna specifická skupina výrazových prostředků, konkrétně deminutiva. Novější odborné práce z oblasti morfologie a slovotvorby, které se věnují deminutivům, se totiž zaměřují také na pragmatické aspekty spjaté s fungováním deminutiv v komunikaci, a tím se dostávají do oblasti, která může být rovněž předmětem zájmu stylistiky - právě pragmatika je jednou z disciplín, které mají styčné body s moderní lingvisticky orientovanou stylistikou. Jak uvádí J. Hoffmannová (1997, s. 102), „výběr stylisticky relevantních prostředků je vázán na pragmatické hodnoty – na situaci a typ řečového jednání, na záměry a účinky“.

Série studií, o něž se opíráme, si z pragmatického hlediska všímá tvorby a užívání deminutiv (Rusínová, 1995, 1996, 1998a, 1998b). V těchto příspěvcích se mj. vyčleňuje inventář faktorů, které je nutno brát v úvahu, zkoumáme-li, jak se deminutiva v komunikaci uplatňují: 1) odvozovací základ (např. konkrétum x abstraktum), 2) širší i užší kontext (atribut pojící se s příslušným deminutivem, predikát), 3) komunikační záměr (žádost, výtka, pochvala; Rusínová, 1995, s. 188). K dalším sledovaným rysům deminutiv patří zesílení významu – intenzifikace (Rusínová, 1996) a postavení deminutiv ve frazeologii obecně (Rusínová, 1998a) i v přirovnáních jako ve specifickém typu frazeologických vyjádření (Rusínová, 1998b); základní fakta týkající se deminutiv jsou také shrnuta popularizační formou (Rusínová, 1997) a tvoří rovněž součást encyklopedického slovníku (Rusínová, 2002).

Všímáme-li si deminutiv blíže z hlediska stylistiky, resp. všímáme-li si toho, co vlastně různé práce věnované stylistice o deminutivech říkají, je zapotřebí nejprve vymezit období, v němž se budeme pohybovat. Vyjdeme z knižně publikovaných prací (výjimečně také skript), vydaných cca od 2. poloviny 20. století do současnosti – tedy počínaje dobou, kdy se v návaznosti na průkopnické práce 20. a 30. let 20. stol., především na práce členů Pražského lingvistického kroužku, česká stylistika formovala jako samostatná teoretická disciplína (blíže viz např. Minářová in: Čechová, M. – Chloupek, J. – Krčmová, M. – Minářová, E., 2003, s. 37 n.).

Práce věnované stylistice, které v tomto období vyšly, se obvykle zmiňují o deminutivech v jednom z následujících kontextů: 1) deminutiva jako specifická podskupina lexikálních výrazových prostředků a jejich stylová charakteristika, 2) deminutiva po stránce slovotvorné a stylová charakteristika tohoto způsobu tvoření slov, 3) deminutiva z hlediska stylových norem jednotlivých funkčních stylů, tzn. obvyklost/neobvyklost, eventuálně přijatelnost/nepřijatelnost užití deminutiv v jistém typu komunikace; jak ukážeme níže, ve zkoumaných pracích se může současně vyskytovat i několik těchto hledisek. Tato tři hlediska, z nichž jsou deminutiva hodnocena, pokud jde o jejich stylovou charakteristiku, souvisejí také s vývojem teoretické soustavy oboru (v tomto případě tedy především stylistiky), resp. s jejím stavem v příslušném období.

V pracích o stylistice se objevují zmínky o deminutivech jako o specifické vrstvě slovní zásoby, obvykle jako o podskupině expresiv (to je v souladu i se současným pojetím, viz např. Křístek, 2002); expresivita v lexiku – tedy nejen u deminutiv – byla charakterizována jako jev relevantní z hlediska stylistiky už v dřívějších pracích (např. Zima, 1961, s. 11). K těmto charakteristikám se však může vázat také stylová charakteristika způsobu tvoření deminutiv.

J. V. Bečka v Úvodu do české stylistiky (Bečka, 1948, s. 43-44) v oddílu věnovaném pojmenování se mj. zmiňuje o expresivitě deminutiv (kladné i záporné), a to nejen pokud jde o samotné lexémy, ale i o způsob jejich tvoření; připomíná také možnost zvýšit intenzitu konstatování slovotvorným prostředkem (malý domeček; s.131; v přepracované verzi vydané pod názvem Česká stylistika r. 1992 je kladen důraz především na lexémy samotné, např. str. 120).

F. Trávníček (1953, s. 42) připomíná deminutiva jen okrajově, v rámci navrhované klasifikace stylů (slohů); zmiňuje se o deminutivech a o tzv. dětských slovech. Q. Hodura (1953, s. 60) uvádí deminutiva v rámci stručné zmínky o „slovech emocionálních“, zmiňuje se o jejich tvoření různými sufixy. Stylovou oblast, v nichž se tento druh lexikálních výrazových prostředků používá, charakterizuje obecně jako „řeč domáckou“. Soustava základních funkčních stylů včetně základních informací o příslušných stylových normách byla včleněna až později do upraveného vydání téhož textu (Hodura, Q. – Formánková, V. – Rejmánková, M., 1962); u žádného ze čtyř funkčních stylů (hovorový, umělecký, odborný, publicistický) deminutiva explicitně připomínána nejsou, hovoří se pouze o vhodnosti/nevhodnosti používání expresivních lexémů v příslušných oblastech komunikace.

Základy české stylistiky (Jedlička, A. – Formánková, V. – Rejmánková, M., 1970) se zmiňují jak o expresivitě deminutiv (s. 74), tak o možné expresivitě tohoto způsobu tvoření slov (s. 77-78). V rámci popisu výrazových prostředků obvyklých pro jednotllivé stylové oblasti deminutiva explicitně uváděna nebývají. J. Říhová (1977, s. 21) se o deminutivech zmiňuje velice stručně v rámci stylové charakteristiky výrazových prostředků, konkrétně v rámci „citové expresivnosti pojmenování“; deminutiva jsou zde charakterizována jen zjednodušeně, jako slova vyjadřující kladný citový vztah. J. Hubáček (1987, s. 101-102) se zmiňuje o deminutivech jako o specifické podskupině citově zabarvených slov, uvádí že mohou mít jak kladné, tak záporné zabarvení, připomíná také formální deminutiva.

Práce M. Jelínka Stylistické aspekty gramatického systému (Jelínek, 1974) se soustřeďuje především na oblast stylisticky relevantních jevů z oblasti fonologie, morfologie a syntaxe; oblast lexika, „lexikologický systém“, odlišuje od gramatického systému a slovotvorbu řadí na pomezí gramatického a lexikologického systému (Jelínek, 1974, s. 27); pokud jde o deminutiva, ponechává vzhledem k odlišnému zaměření práce stranou všechny tři aspekty deminutiv, které v tomto příspěvku sledujeme. V novější práci Stylistika, která tvoří součást Příruční mluvnice češtiny (Jelínek, 1995), autor na svou starší koncepci navazuje, ale zároveň ji doplňuje a rozšiřuje; deminutiva jsou stručně připomenuta jako jedna z podskupin expresivního lexika (Jelínek, 1995, 778).

Do tohoto přehledu zařazujeme také Štylistiku J. Mistríka (Mistrík, 1985), protože se jedná o práci, která měla v českém kontextu v době svého vzniku neopomenutelný vliv; kromě toho byla – podobně jako české práce o stylu a stylistice – výrazně ovlivněna mj. meziválečným funkčně orientovaným strukturalismem Pražského lingvistického kroužku. Podává jak stylovou charakteristiku deminutiv, tak deminuce, kromě expresivního charakteru deminutiv připomíná také existenci formálních deminutiv, která fungují např. jako odborné termíny (Mistrík, 1985, s. 82-83) a explicitně uvádí deminutiva jako výrazové prostředky používané v hovorovém stylu (Mistrík, 1985, s. 507).

Všechna tři hlediska uvedená výše, tedy stylová charakteristika deminutiv, deminuce i deminutiva z hlediska stylových norem jednotlivých funkčních stylů, jsou zachycena rovněž v trojici prací o stylistice, které po metodologické stránce navazují na koncepci první z nich a průběžně jsou doplňovány o nové poznatky z oboru. Je to Stylistika češtiny (Chloupek, J. a kol., 1991), Stylistika současné češtiny (Čechová, M. – Chloupek, J. – Krčmová, M. – Minářová, E., 1997) a Současná česká stylistika (Čechová, M. a kol., 2003); vzhledem k tomu, že všechny tři práce jsou dílem autorského kolektivu, nejsou níže uvedené pasáže propojeny vnitrotextovými odkazy důsledně, potřebné informace však vyhledat lze. M. Čechová v pasážích věnovaných stylové charakteristice slovotvorných výrazových prostředků (in: Chloupek, J. a kol., 1991, s. 130, in: Čechová, M. – Chloupek, J. – Krčmová, M. – Minářová, E., 1997, s. 110, in: Čechová, M. a kol., 2003, s. 126) připomíná emocionální zabarvení těch zdrobnělin, které se užívají pro vyjádření citového vztahu, kromě toho uvádí také formální deminutiva, např. v odborných termínech (drůbky, kohoutek). Pokud jde o stylové oblasti v nichž se deminutiva uplatňují, uvádí oblast prostě sdělovacího, uměleckého a publicistického funkčního (zvláště ty publicistické žánry, v nichž se výrazněji uplatňuje persvazivní funkce); v odborném a administrativním funkčním stylu (s výjimkou terminologizovaných formálních deminutiv) se deminutiva neuplatňují; tato charakteristika je v souladu s pasážemi zabývajícími se stylovými normami příslušných funkčních stylů. (Podobně i Rusínová, 1995, s. 188, zaznamenává, pokud jde o užívání deminutiv, příklady především z oblasti uměleckého a prostě sdělovacího funkčního stylu, ojediněle také z publicistiky, připomíná však také deminutiva v odborné terminologii.)

Srovnáním způsobů, jimiž byla charakterizována deminutiva v pracích o stylistice vzniklých zhruba během uplynulého půlstoletí, se tedy ukazuje, že pozornost věnovaná tomuto typu výrazových prostředků se postupně rozšiřuje od stylové charakteristiky jedné specifické skupiny lexémů přes způsoby jejich tvorby až k fungování těchto výrazových prostředků v širším kontextu, resp. k mapování pravidel, která se týkají jejich užívání v různých stylových oblastech. V souladu s obecnou tendencí zmíněnou úvodem (vyšší míra pozornosti věnovaná pragmatickým aspektům jazyka) i při charakterizování deminutiv z hlediska stylistiky dochází postupně k zobecňování směřujícímu od charakteristiky konkrétních výrazových prostředků k charakteristice jejich fungování v komunikaci.

Literatura

Bečka, J. V.: Úvod do české stylistiky. R. Mikuta, Praha 1948.

Bečka, J. V.: Česká stylistika. Academia, Praha 1992.

Čechová, M. a kol.: Současná česká stylistika. ISV, Praha 2003.

Čechová, M. – Chloupek, J. – Krčmová, M. – Minářová, E.: Stylistika současné češtiny. ISV, Praha 1997.

Hodura, Q.: O slohu. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1953.

Hodura, Q. – Formánková, V. – Rejmánková, M.: O slohu. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1962.

Hoffmannová, J.: Stylistika a... Trizonia, Praha 1997.

Hubáček, J.: Učebnice stylistiky. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1987.

Chloupek, J. a kol.: Stylistika češtiny. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1991.

Jedlička, A. – Formánková, V. – Rejmánková, M.: Základy české stylistiky. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1970.

Jelínek, M.: Stylistické aspekty gramatického systému (gramatické dublety a konkurenty). Stylistické studie II. Ústav pro jazyk český ČSAV, Praha 1974.

Jelínek, M.: Stylistika. In: Karlík, P. – Nekula, M. – Rusínová, Z., eds. Příruční mluvnice češtiny. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, s. 701-782.

Křístek, M.: Expresivum. In: Karlík, P. – Nekula, M. – Pleskalová, J., eds. Encyklopedický slovník češtiny. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2002, s.131-132.

Mistrík, J.: Štylistika. Slovenské pedagogické nakladateľstvo, Bratislava 1985.

Rusínová, Z.: Deminutivní modifikace z hlediska pragmalingvistického. In: Karlík, P. – Pleskalová, J.- Rusínová, Z., eds. Pocta Dušanu Šlosarovi : sborník k 65. narozeninám. Albert, Boskovice 1995, s. 187-193.

Rusínová, Z.: Deminutivní modifikace z hlediska pragmalingvistického : intenzifikace. SPFFBU, A 44, 1996, s. 91-95.

Rusínová, Z.: Významy deminutiv v komunikaci. In: Rusinová, E., red. Přednášky a besedy z XXX. běhu LŠSS. Masarykova univerzita, Brno 1997, s. 112-120.

Rusínová, Z.: Deminutiva a frazeologie. In: Karlík, P. – Krčmová, M., eds. Jazyk a kultura vyjadřování : Milanu Jelínkovi k pětasedmdesátinám. Masarykova univerzita, Brno 1998a, s. 113-118.

Rusínová, Z.: Deminutiva ve frazeologických přirovnáních. SPFFBU, A 46, 1998b, s. 101-106.

Rusínová, Z.: Názvy zdrobnělé. In: Karlík, P. – Nekula, M. – Pleskalová, J., eds. Encyklopedický slovník češtiny. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2002, s. 283.

Říhová, J.: Teorie stylistiky. Pedagogická fakulta, Ostrava 1977.

Trávníček, F.: O jazykovém slohu. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1953.

Zima, J. Expresivita slova v současné češtině : studie lexikologická a stylistická. Nakladatelství ČSAV, Praha 1961.

Tento příspěvek vznikl v rámci projektu „Kontrastivní studium věcných textů“ (GA ČR 405/02/0349).

Bibliografický údaj: KŘÍSTEK, M. Deminutiva z hlediska současných českých prací o stylistice. In Karlík, P. a Pleskalová, J. (ed.) Život s morfémy : sborník studií na počest Zdenky Rusínové. Brno: Masarykova univerzita, 2004, s. 123-128.