„ Rooted in the primitive collecting instinct,

                                                museums spring from depths of human behavior  

                                                and accordingly they have strenght to go very far.

                                                       With this strength they do much that is good,

                                                          and under its security they do some things

                                                                                                they ougt not to do

                                                                                      and leave undone others

                                                                                   that were better to be done.

                                                               Their sins of omission and commission,

                                                                        as well as their many good works,

                                                                                    begin at the very bottom –

                                                                        in the business of collecting, itself

                                                                                      Laurence Vail Coleman                                                                                                                                    

                                                                                                                     1939

            V roce 1992 uskutečnilo Pokrajinsky  muzej Ptuj ve Slovinsku  výstavu nazvanou "Zbiram-toraj sem", což je parafráze známého výroku francouzského filosofa René Descartes „Cogito ego sum“.

            Výstavou chtěli autoři naznačit bytostnou souvislost sběratelství s lidskou existencí, aktuálnost tohoto osvojování skutečnosti, ale prezentovat i jeho rozsah a přepestrý obsah.

            Iniciátor a tvůrce výstavy Aleš Gačnik ve studii zveřejněné v katalogu mimo jiné napsal:

           „It is impossible to speak of a local, regional, national and international cultural heritage, of a history of museology and museums, of museums as institutions, of collections, of permanent and periodic exhibitions, of open and closed depots without at least mentioning also private collectors and their collections.They have played a most importan role in the history … and the world´s museology … private collections are becoming the basic foundations from which museums as professional institutions have emerged and are still coming into being“(GAČNIK,1992: 12).

            V současnosti vzrůstá stále větší počet titulů věnovaných různým druhům sběratelství, sběratelům a obecně věci sběratelství. Existují však i práce, které se týkají úlohy sběratelství v muzejní kultuře. Mám na mysli z posledních let autory jako je Krzystof POMIAN (1986), Donald A.NORMAN (1989), Jean BAUDRILLARD (1991), Susan M. PEARCE (1992,1995, ), Josef BENEŠ (1992), Peter van MENSCH (1994), John ELSNER a Roger CARDINAL (1994), Russell W. BELK (1995) nebo Manfred SOMMER (1999). Vycházejí i speciálně zaměřená periodika jako je Collections: A journal for Museum and Archives Professionals nebo.Journal of the History of Collections.

           Jak se v tomto kontextu pojímá muzeum, to vymezuje ve své „filozofii sbírání“ Monfred Sommer, který je toho názoru, že

            „das Sammeln von Kunstwerken das Sammeln par excellens ist, und angesichts der Bedeutung, die das Museum sowohl für die Kunstgeschichte insgesamt als auch für den Bedeutungsgehalt und Wirkintension vieler Werke der neueren Kunst hat, verwundet es nicht, dass eine Disziplin wie die Museumskunde hier ihren Anfang nimmt ……und natürlich profitieren von den museumskundlichen Untersuchungen…alle Museen, egal ob sie nun Uhren ausstellen oder Glocken, Puppen oder Bleistifte, Nudeln, oder Biergläser“(SOMMMER,1999: 230).

            Domnívám se, že je proto velmi nezbytné zabývat se – ne sice z museumskundlichen, ale z muzeologického hlediska - otázkou, zda formování muzejních sbírek jen vychází a je organickou součástí sběratelství nebo projevem osobitého osvojování si smyslově konkrétní skutečnosti.

Motivace

            Z čeho se rodí tendence vybírat z reality objekty a používat je ve významovém posunu: ozvláštňovat je?

            Primárně jistě pro obživu, ale někdo třeba vybírá suché větve na oheň, padlý strom na stavbu člunu, jílovitou hlínu na hnětení keramiky nebo kámen na sochu božstva. Přivlastňujeme si realitu nejen  tak, jak je nám dána, ale i podle toho, jak může uspokojovat náš vztah k ní. Vezmu-li si do sáčku trochu písku z mořského pobřeží, pak ho vyjímám z původního prostředí a ozvláštňuji ho, protože v tom okamžiku má pro mne jiný význam, než jen jako mořský písek. Platí to i v případě, že bychom ho potřebovali třeba jen do přesýpacích hodin. Možná, že je to ale připomenutí pobytu u moře nebo míst, kde jsme prožili něco krásného. Doma ho přesypeme do ozdobné sklenky a postavíme na viditelné místo. To je meta-skutečnost  písku. Ale je možné, že toto bude pouze jeden z mnoha sáčků s písky sebranými na pobřežích mnoha moří, kde jsme třeba ani osobně nebyli, ale vyměnili si je s podobnými sběrateli. I tento sáček a celá jejich kolekce bude mít jiný význam: bude reprezentovat fenomén mořského písku.

            Vyjímá-li člověk cokoli ze skutečnosti, pak to činí z hlediska subjektivní motivace, kterou se snaží tímto ozvláštňováním realizovat. A tyto motivace jsou takové, jaký byl a je člověk, jeho společenství a lidstvo samo.

            Živočichové také sbírají, a to především potravu. Existují však i některé druhy, které potravu také uchovávají, jako třeba křeček, sysel, myš nebo veverka. I psi mají někdy tendenci zahrabávat kosti, aby měli zásobu pro „horší časy.“ Není to však vždy pouze potrava. Na stavbu hnízd potřebují větvičky, listí, chmýří a mazlavou hlínu. To ovšem jsou potřeby, které vyvěrají z osobitých, především rozmnožovacích potřeb těchto druhů. Jsou však i živočichové, kteří jsou chtiví lesklých předmětů, jako opice, sovy, straky či havrani. V Austrálii a na Nové Guineji žijí ptáci, kteří si malují šťávou bobule nachové svá hnízda a zdobí je lesklými předměty, jako třeba zlomky lastur, kaménky, péry ap. (BENOIST 196O).

            Problematikou sběratelského instinktu u lidí se zabývala již řada psychologů, antropologů a sociologů (ACKERMAN 1990, BURK 1900, FREUD 1914, HUMPHREY 1979, JENSEN 1963, MUENSTERBERGER 1994, STORR 1983, GUCHT 1991, JAMES  19.07, KLINBERG 1957, PŘÍHODA 1977). Příhoda uvádí, že..."lze těžko rozhodnout, souvisí-li tento skutečný instinkt s pocitem moci, nebo je-li atavismem z dob,  kdy se naši předkové pudově zásobili asi tak jako hlodavci nebo jiné řády" (PŘÍHODA,1977: 296)

            Závažnou je skutečnost, že tento sběratelský instinkt je součástí ontogeneze lidské psychiky.

            Výskyt tohoto instinktu můžeme pozorovat již u malých dětí. Ukrývají pamlsky nebo i zbytky jídla, ale sbírají i drobné předměty, kamínky, šroubky ap. Psychologové vymezují prvou vědomou fázi této sběratelské tendence dobou mezi třetím a šestým rokem dítěte. Je to údobí, kdy si dítě  začíná uvědomovat  samo sebe, své ego, v konfrontaci s obklopujícím jej světem. V prepubescenci, tj. mezi šestým až dvanáctým rokem nabývá dětské sběratelství mnohem konkrétnější podobu: dítě nesbírá nekriticky, ale soustřeďuje se na určité skupiny věcí. Jsou to třeba známky, krabičky od zápalek, obaly od čokolád, uzávěry láhví, motýli nebo autíčka. V očích rodičů jsou to bezcenné věci, ale pro dítě je to "poklad." Je to projev tendence po stabilitě okolí a druhové orientaci, ale i snaha přímo se zmocnit skutečnosti, přivlastnit si ji. Nejde však pouze o skutečnost jako takovou, ale o to, co pro subjekt dítěte tyto ozvláštněné objekty symbolizují, tj také. o meta-skutečnost..

            V pubertě, tj. mezi dvanáctým až osmnáctým rokem se projevuje oslabení této tendence. Mládež však i nadále shromažďuje některé objekty, ale většinou pod vlivem pubertálních aspektů: sbírají vyobrazení herců, zpěváků, sportovců, pořizují si výstřižkové soubory z ilustrovaných časopisů milovaných vzorů, protože tyto vzory je přitahují a přímo vzrušují. V této fázi se projevuje také schopnost třídit utvářené  soubory z předem ujasněných hledisek.

            Po doznění puberty tento sběratelský zájem většinou ustává. Jistě to souvisí především s tím, že se vstupem do reality  života se mladý člověk dostává do zcela jiných existenčních struktur. Domnívám se, že je však důležité si uvědomit, že tento sběratelský instinkt je v této fázi formování nového člověka organickou součástí vývoje jeho psychiky. Je to jeden z prostředků vpájení formujícího se subjektu do totality reality a společnosti. Je nepopiratelné, že mnohé sběratelské projevy, se kterými se setkáváme v charakterizovaných fázích, se objevují později i u dospělých jedinců. Někteří psychologové hovoří o tom, že toto sběratelství se objevuje obyčejně až po čtvrté dekádě života. Nemyslím si však, že je správné spájet toto sběratelství pouze s některými etapami seberealizace člověka. Dospělý člověk ovšem žije v odlišných existenčních podmínkách a jeho psychika má také jiný rozměr. Proto i sběratelské tendence mají odlišnou motivaci.

Sledovaný fenomén nemůžeme proto explikovat pouze z psychologického hlediska, ale musí brát v úvahu i poznatky, které přináší antropologie a sociologie, resp. i kulturologie...

            Jsou to podle mého soudu právě tyto společenské faktory, které vyvolávají současný kvantitativní nárůst  privátního sběratelství. To se promítá nejen do aktivit jednotlivých sběratelů, ale i do existence sběratelských organizací v národních, ale i mezinárodních rozměrech. Nahlédnete-li v  internetu na adresy sběratelů a jejich organizací, pak se přesvědčíte o tom, že toto privátní sběratelství dnes postihující skoro celý svět. Ztrácí však současně svou tradiční, mnohdy více či méně starožitnickou jen uměnímilnou orientaci a objektem sbírání se stávají přerůzné soudobé objekty jako např.televizory, mobilní telefony, telefonní karty, karty hokejistů, ale i podpisy pilotů závodních vozů Formule l.

            Tradiční motivaci této sběratelské tendence velmi dobře vystihl Mark Twain ve Vyprávění obchodního cestujícího. Velkoobchodník s masem zahořel vášní sbírat zvláštnosti. Vzdal se vedení podniku a nešetřil ani obrovské jmění. Zkusil to s kravskými zvonci. Získal různými formami včetně odkupů velké množství zvonců, kterými zaplnil pět velkých sálů. Byly zde nejrůznější druhy. Chyběl však jeden: ten existoval pouze v jediném exempláři a vlastnil ho jiný sběratel. Obchodník nabízel obrovské částky peněz, ale majitel stále jen odmítal a nehodlal se vzdát této jedinečnosti. Neúplná sbírka nemá pro sběratele žádnou cenu. A tak zbyla obchodníkovi jediná možnost: prodal vše, co s takovým úsilím a vynaloženými prostředky shromáždil. A pak s nemenším úsilím se vrhl na sbírání jiných objektů, které se zdály že nejsou dosud objektem interesu některého ze sběratelů (Sběratelství, 1983).

            Sběratelem byl i zakladatel psychoanalýzy Sikmund Freud. Ve dvou samostatných místnostech - oddělených od obytných prostorů - nashromáždil přes 3.OOO objektů. Byl obklopen přerůznými antikvitami, které zaplňovaly stěny, ale stály i na jeho psacím stole. Původně měl zájem o kopie renesančních umělců, ale pak cílevědomě přešel na nezlomkové objekty z Říma, Řecka a Egypta. Sbírku měl ve Vídni na Berggasse 19. Po jeho útěku před Hitlerem se dostala s obtížemi do Anglie, kde je dnes organickou součástí muzea zakladatele psychoanalýzy v Londýně.

            Co vedlo Freuda ke sbírání? V dopise z roku 1931 adresovaném Stefanu Zweigovi naznačil, že motivace k sbírání vycházela z jeho zájmu o archeologii. Freud měl mimořádný vztah k Římu. Miloval toto město, byl s ním přímo bytostně spjat. Tuto jeho sběratelskou intenci však asi nevysvětlí jen jeho zájem o archeologii. Freud nesystematizoval svou sbírku, nešlo mu také o její komplexnost a universálnost. Sbírka však byla ve vztahu  k jeho  psychoanalytické práci, a to nejen tím, že zaujímala významné místo v jeho pracovním prostředí, ale souvisela s jeho vědeckým myšlením. (FORRESTER 1994: 224-251).

            Dokladem toho je jeho názor na povahu sběratelství.. Podle jeho soudu, když nějaká služebná chová psa nebo starý mládenec sbírá krabičky od tabáku, původcem je snaha nalézt náhradu za potřebu „dobývání“. Každý sběratel je – jak se Freud vyjádřil - „zástupce Don Juana“ jako také sportovci, horolezci a podobní jsou „erotičtí ekvivalenti.“ (FREUD 1895:110).

            Psychoanalytická explikace ovlivnila a i nadále silně ovlivňuje názory na sběratelství.

            Projevilo se to i u Pierre Cabanne, který se zabýval především uměleckým sběratelstvím, počínaje carevnou Kateřinou II., shromažďující vášnivě obrazy a umělecké předměty ve snaze ukázat Evropě kulturní velikost Ruska a konče Peggy Guggenheimovou, velekněžkou umělecké avantgardy. V jejich sběratelství viděl projev "nervové vášně". Z toho vyvodil, že "sběratel je vlastně chorý člověk". Tato nemoc se projevuje mnoha výstřednostmi. Je to mánie spjata s vlastnickým  pudem. Proto sběratel "necouvne před žádným odporem, před žádnou nástrahou  nebo manévrováním, a sotvaže je jeho tužba splněna, zapomene rázem na všechna protivenství a strasti  pro další, jež mu přináší s sebou nová kořist. Don Juan nebo Casanova nepočínali by si lépe" (CABANNE, 1961:10).

            Profil soudobých sběratelů předvedl Russell W. Belk. Charakterizuje např. šedesátiletého švédského dentistu, který se věnuje sběru pivních plechovek. Motivace byla jednoduchá: manželce překážely v bytě. Ale dentista byl toho názoru, že jsou překrásné a rozhodl se to demonstrovat sbíráním. Specializoval se především na skandinávskou produkci, ale i světovou. Belk uvádí, že má již asi 3.OOO plechovek. Stal se dokonce členem Beer Can Collectors of America club a zúčastňuje se i na výstavách.

            Ještě originálnější objekt sběratelského zájmu si vybrala vdova po makléři: louskáčky ořechů. Motivace k této sběratelské vášni vyvolalo vánoční prostředí a ukázka různých typů louskáčků. Sbírku člení podle velikosti, barev a typů louskáčků. Velmi ji pomáhají přátelé, kteří ji donášejí stále nové louskáčky z různých koutů světa. Pečlivě zaznamenává datum přijetí, místo nálezu a cenu. Zajímavé je, že její vizí je předání celé kolekce do muzea.

            Belk připomíná také výsledky průzkumu, který ukázal, že asi 4O% amerických sběratelů se domnívá, že jsou "donuceni sbírat", jsou "posedlí sbíráním", zatímco přes 70% se považuje za "oběť" tohoto zvláštního instinktu či koníčku (BELK 1995).

            Tuto psychickou zátěž podkládá sběratelství také postmoderní filosof Jean Baudrillard. Podle jeho soudu je to "hra" postavena na vášni mít, vlastnit. Určující pro to, aby se předmět dostal do této hry je subjekt. Věc se "zosobní", člověk "žije ve věci". Touto hrou je posedlý: je to fanatismus. Proto Baudrillard poukazuje na to, že je patrná souvislost sběratelství se sexuální konjunkturou. Zdá se mu, že během kritických fází pohlavního života  hraje sbírání vyrovnávací roli. Sbírání je ve vztahu k sexualitě regresí na análním stupni. Avšak toto obírání se sbírkami nemůžeme podle jeho soudu srovnávat se sexuálními vztahy, protože nesměřuje k pudovému uspokojení. Může však mít význam uspokojení. Protože objekt na sebe bere význam milovaného předmětu.

            Člověk se však neuspokojuje pouze jednotlivinou - "nad vším leží vůně harému" - ale usiluje o řady, o systém. V sérii se integruje předmět a sběratel. Co chybí, mobilizuje sběratelskou vášeň, udržuje ji živou, protože uzavření série je "delirium". Pro postižení celého rozměru tohoto jevu je závažný Baudrillardův poukaz, že dnes, kdy zklamala náboženství i ideologie, je toto prostředkem útěchy a utěšování, protože „napomáhá překonáva  z  hlediska času i smrti náš pocit strachu." Co člověk objevuje ve věcech není ovšem pokračování života, ale koloběh jeho existence. Ale i smrt je zapojena do sbírky. Když sběratel zemře, přežívá ve sbírce, která ho stále reprezentuje. Baudrillard poukazuje velmi správně také na transpersonální význam sběratelství a sbírek. Tím se zapojuje i vlastním způsobem do kultury a kulturního dění. Sbírky i jejich prvky na sebe vztahují i hodnotu směny, hodnotu prodeje. Veřejnou prezentací nejen oživují, ale i ovlivňují mezilidské vztahy i institucionální sféru.(BAUDRILLARD,1968:104,1991)

            Přesto, že je jistě neoddiskutovatelná určující role subjektu v celém procesu sběru, domnívám se, že u řady autorů  příliš strhává jejich pozornost psychologická stránka. To vede k tomu, že se zdůrazňují mezní psychické stavy, jedná se o něco jako "nemoc". Promítneme-li si však všechny tzv. patologické projevy sběratelské posedlosti do jiných oblastí lidského života, pak vidíme, že tyto projevy v mnoha případ výrazně předčí jak kvantitativně, tak i kvalitativně to, s čím se setkáváme v oblasti sběratelství. Proč stejným způsobem nezdůrazňujeme "podivínská jednání" - jak to ohleduplně obyčejně nazýváme - umělců, vědců, herců ap.? Většinou všechna tato vybočování dáváme do závorky a klademe důraz na dílo: a sběratelé nic nevytvářejí?

            Měli bychom brát proto mimo psychologickou explikaci v úvahu a hodnotit i kulturní rozměr sběratelství. Je to jistě projev subjektů, ale právě z tvořivosti subjektů se rodí kulturní skutečnost. Básník, skladatel, vědec je také "obětí", také má pocit, že je něčím donucován k této tvořivé činnosti. V takových případech hovoříme o "posvěcení". A nepromítá se umělec či vědec obdobným způsobem do svého díla, neztotožňuje se s ním, není výrazem jeho bytí? Ale v případě těchto tvůrců není něco v pořádku s jejich psychikou?

           Nemůžeme ovšem přehlížet, že sběratelství nese sebou mnohdy i velmi negativní projevy. Ty pak mohou mít pro společnost i přímo demoralizující dopad. Tendence mít, vlastnit, transformována zejména v oblasti umění do pekuniární roviny, vede mnohdy nejen k podvodům a krádežím, ale i zločinům.     Přesto bychom měli mít stále na zřeteli pozitivní působení sběratelství v kontextu rozporného vývoje společnosti. Sběratelé se mohou angažovat ve vývoji umění, na záchraně kulturních statků, svými odkazy obohacovat kulturní instituce a tak se spolupodílet na rozvoji umění i kultury, ale i na profilování kulturního vědomí společnosti.

            Toto můžeme podtrhnout výrokem německého spisovatele Wilhelm Bölsch, že  "sběratel je příslušníkem rezervní armády vědy, je kulturní zálohou národa" (CABANNE 1961:224 ).

            Vyplývá z naznačeného, že také muzejní kultura je projevem této sběratelské intence a sběratelství je vlastním základem, prostředkem i cílem muzejního osvojování skutečnosti?

Intence k muzeu

            Ale: není sbírání jako sbírání.

           Posluchač muzeologie na Masarykově universitě v Brně, J.Jilík, absolvoval studium prací postihující profily moravských lidových sběratelů. Jedním z nich byl Štěpán Potomák. Narodil se v roce 1898 a vyrůstal v moravské obci Popovice u Uherského Brodu. Největší vliv na jeho zájmy měla jeho matka, která byla vyhlášenou znalkyní krojů a vyšívačkou. Již jako školák sbírat různé druhy výšivek a šil kroje na hadrové panenky. Když se vyučil pekařem a Potomákovi zřídili ve svém statku pekárnu, věnoval se v každém volném čase studiu a sbírání slováckých krojů. Jeho rodiny se hluboce dotýkal úpadek krojové kultury, kterou spájeli s náboženským přesvědčením, že jejich kroj je reprezentací tradice Velké Moravy - Sv. Cyrila a Sv. Metoda.

            Potomák se snažil nasbírat co nejvíce krojů a krojových součástí. Základ tvořily kroje rodinných příslušníků, z nichž někteří je uchovávali již od 17.stol. Počátkem třicátých let začal pořádat objekty jednak vývojově, jednak podle funkčních celků. Výšivky třídil do skupin podle užití: svatební, k muzice, nedělní, smuteční, postní, nebo podle materiálů, způsobu vyšívání, vzorů ap. Snažil se podchytit všechny varianty, ale současně se dopracovat k celkům. Rádkyněmi mu byly většinou krojové švadleny. Formování sbírky věnoval mimořádnou péči. Doplňoval ji i různými zvykoslovnými předměty jako bylo např. hodové právo, dožínkové věnce, svatební koláče. Sbírkový soubor měl původně uložený ve skříních a v truhlách, ale i v kufrech na půdách. Stále u něho sílila však snaha zpřístupnit tuto krojovou kolekci. Nakoupil dokonce vitríny z krajové výstavy "Slovácko" konané v roce 1937 v Uherském Hradišti. Ale realizovat tento záměr se mu podařil až v padesátých letech. Získal povolení na stavbu skladiště blíže pekárny a za účasti celé rodiny vybudoval památník či lépe řečeno muzeum. To zpřístupnil v roce 1960 .

            Potomákovi proto nešlo pouze o sebeuspokojení. Ve své sběratelské činností viděl naplňování obecného, náboženského poslání. Proto také cílevědomě - i přes nemalé překážky tehdy vládnoucího komunistického režimu - usiloval o zveřejnění své kolekce, tj. k tomu, aby se sbírky staly svědectvím krojové kultury spjaté s cyrilometodějským kultem a tradicí. (SPÁČIL 1969 ;JILÍK, 1974).

            Vydavatelé sborníku The cultures of collecting, John Elsner a Roger Cardinal, zveřejnili rozhovor se sběratelem Robertem Opie. Ten zanechal své původní povolání průzkumníka trhu a věnoval se výlučně sběratelství. Zájem o sbírání se u něho projevil již v mládí. Vystřídal řadu sběratelských sfér, než se dostal k obalům a reklamě, se kterými se setkával ve své původní profesi. Uvědomil si, že tyto obaly nemají jen svou původní funkci, ale mohou působit i esteticky a vyvolávat i nostalgický pocit, protože připomínají něco z prožité minulosti. Mnohokrát si kladl otázku, zda se ubírá správnou cestou. Ale současně si uvědomoval, že nemůže přestat sbírat, protože je vlastně objevitelem světa, který zůstával dosud skrytý a neznámý, Sbírání se pro něho stalo něčím neoddělitelným od života, přímo náplní a smyslem. Ale byl to právě tento meta-význam obrovské kolekce obalů a reklam zboží, který vyústil ve snahu prezentovat toto poselství veřejnosti formou muzea. V roce 1984 otevřel vlastní Museum of Packaging and Advertising  v Gloucesteru, jehož kolekce dnes obsahuje přes 500.000 objektů (ELSNER-CARDINAL 1994).

            V roce 1936 absolvoval vídeňskou univerzitu Antun Bauer, kde studoval archeologii a dějiny umění. .Velmi záhy začal sbírat umělecké předměty vztahující se k jeho rodnému Vukovaru, ale stejný zájem měl o archeologické a historické materiály a chorvatské umění 19.  a 20. století. Nelitoval peněz ani  námahy. V tomto sběratelství však také neviděl  pouze naplňování osobního interesu, ale způsob jak uchovávat svědky vývoje umění. Vytvořil obsažnou kolekci sádrových kopií antických plastik, kterou již v roce 1937 daroval Jugoslávské akademie věd a umění v Záhřebu. Tu později proměnil v Glyptothecu, kterou sám řadu let vedl na profesionální úrovni. Tak zachránil mnohé sochy jejichž originály byly zničeny za druhé světové války, Ve čtyřicátých letech věnoval obrazové a historické  sbírky městu  Osijek a inicioval tam zřízení galerie i muzea. Také rodnému městu Vukovar věnoval základní kolekci, kterou i později doplňoval a rozšiřoval. Tak se zrodil Gradski muzej Vukovar, který obsahoval přes 15OO objektů darovaných Antunem Bauerem. Musíme říci obsahoval, protože mnohé bylo odcizeno a zničeno během nedávné občanské války.

            Profesor Bauer rozvíjel tuto svou sběratelskou činnost v relaci ke své vědecké profesi. Ale poměrně záhy – také po absolvování muzeologických přednášek v Paříži – si začal uvědomovat, že umocňování sběratelských aktivit v muzejních formách vyžaduje i vlastní teoretickou explikaci a užití osobitých metodik a technik. To jej přivedlo k založení a řízení metodické a dokumentační instituce Muzejski dokumentacioni centar v Zahřebu, který se stal a i nadále působí jako ústřední dokumentační a zejména metodické centrum chorvatského muzejnictví. Na Filozofické fakultě Univerzity v Záhřebu prosadil Bauer výuku muzeologie a stal se jejím prvým představitelem a průkopníkem. Ale ani po odchodu na odpočinek jej neopustila sběratelský zájem. Jako by se vracel ku svému mládí, věnoval se až do své smrti sbírání domácího insitního umění (STRÁNSKÝ, 1982).

            A tak stojíme před otázkou: zda můžeme začlenit i připomenuté sběratelství Štěpána Potomáka, Roberta Opie či Antuna Bauera z uplynulých desetiletí – které bychom mohli v širokém měřítku rozšířit o plejádu ještě starších odkazů - do onoho velkého a přepestrého sběratelského společenství, které jsme se pokusili charakterizovat v prvé části?

            Shodou okolností jsme našli modelový příklad, který je do určité míry klíčem k zodpovězení právě této otázky.

            Patrick Waldberg projížděl se svým přítelem Arizonou. Náhle uviděli dřevěnou směrovku MUZEUM. Odbočili a ve vzdálenosti asi dvou kilometrů narazili na dřevěnou kůlnu s obdobným nápisem. Vstoupili a byli přivítáni mužem neurčitého věku, který je okamžitě začal provázet svým „muzeem". To sestávalo z různých kamenů a rostlin z okolí, ale byli tam i vysušení Kapperschlangen, Springmäusen a milbenzerfressenen Krusteneidechse. Objekty byly rozloženy na lavicích a podepřených fošnách. Takovýto zážitek je nutil k odhodu. Ale muž - "ředitel muzea" - postřehl, že oba jsou cizinci. A tak je pozval dál, k rozlehlé betonové přístavbě, kterou zprvu neviděli. S tajuplnými pohyby otevřel rychle vstupní dveře. Co spatřili bylo stejně nečekané jako ohromující: na stěnách, ve vitrínách, na stolech, prostě všude kam kdo pohlédl byly knoflíky. Tisíce a tisíce knoflíků, všech velikostí, různých forem a materiálů a pro jakýkoli účel. Co oba velmi překvapilo bylo, že sbírka byla uspořádána a opatřena etiketami: Seskupeny byly knoflíky se dvěma nebo čtyřmi otvory, kulovité, rombické, oválné či krychlové, knoflíky s filigrány, ale také soubory pro spodky, pro vojenské či pošťácké uniformy, knoflíky pro dámské pláště nebo večerní toalety...(GLASER,1992:23-24).

            Není právě toto zařízení ukryté někde v arizonské pustině svědectvím toho, že muzejní sběratelství a sběratelství jako takové není jedno a totéž?

           To, co zmínění poutníci uviděli prvně v dřevěné kůlně soustřeďovalo svědectví o geologické skladbě, floře i fauně a nepřímo i o klimatických podmínkách tohoto kraje. Jak dalece byla toto kolekce na odborné úrovni a reprezentativní je jiná věc. Byl to však konkrétní příklad snahy zachytit a prezentovat profil tohoto kraje autentickými svědky. Nejednalo se o sbírku hornin a minerálů, soubor herbářových položek či preparovaných živočichů, ale o objekty, které více či méně jako celek „modelovaly“ okolní přírodu. Naproti tomu v přístavbě byla sbírka knoflíku, která byla – jak to tvůrce dával okázale najevo - výrazem jeho osobního sběratelského zaujetí. Obrážela se v ní snaha přivlastnit si „svět knoflíků“ v celé jeho šíři i rozmanitosti. Poutníci obdivovali tento „svět“, ale neuvědomovali si rozdíly přístupů ukrývajících se ve dvou prapodivných staveních.

           Toto je podle mého soudu velmi názorný doklad toho, že motivace privátního sběratelství a muzejního nejsou jedno a totéž. Rozdíl však nespočívá jen v tom, že jedno je výrazem osobního, a to druhé obecného zájmu, jak se mnozí domnívají.

           Tento rozdíl je podle mého soudu mnohem podstatnější a jeho vymezení a praktické uplatňování je stejně závažné pro sběratelství, jako pro muzejní kulturu

Odlišení

            Z obou charakterizovaných druhů osvojování skutečnosti vyplývá, že určujícím momentem pro vymezení jak sběratelského, tak muzejního přístupu  je jeho poznávací a hodnotová motivace.

           V případě sběratelského přístupu se jedná o osvojování vybraných složek věcné skutečnosti, které zaujaly sběratele svým charakterem či některými znaky. Sběrateli jde o samu věc jako takovou, v její funkci i druhové rozmanitosti. Je přímo fascinován některými přírodními či kulturními objekty. Snaží se přivlastnit si tento „svět“, protože se v něm seberealizuje. Osobně se angažuje a proto jakýkoli sběratelský nezdar se negativně promítá do jeho psychiky. Kulturní dosah tohoto individuálního či privátního sběratelství je závislý na tom, do jaké míry má jeho zaměření také obecný význam a tím i dosah.

             Naproti tomu muzejní přístup se zaměřuje jen na takové objekty, které mohou být svědky a nositeli autentického svědectví přírodních či kulturních fenoménů a jsou součástmi obecného poznávacího a hodnotového zájmu. Nejedná se o objekty jako takové, ale pouze o objekty, které reprezentují přírodní či kulturní skutečnost, tj. mají kognitivní, a tím významový přesah.    Rozdílná motivace těchto přístupů diferencuje také vlastní osvojování objektové skutečnosti. Zatímco v případě individuálního sběratelství se jedná o sbírání, sběr, v muzejním případě se jedná o selekci, výběr.

            Toto odlišení neznamená, že kolekce sběratelů nemohou motivovat jejich muzejní přehodnocování, avšak to je spojeno s jejich selekcí a i věcným separováním. S takovými transformacemi se setkáváme při přejímání pozůstalostí, které mají povahu sběratelských kolekcí. Ne vše, co takto muzeum či galerie získá, se pak začleňuje do sbírkových soustav. Vědomí tohoto rozdílu se někdy projevuje i v praxi profesionálních pracovníků. Ve vlastním muzeu či galerii budují sbírky podle určených obecných kriterii, ale doma mají vlastní sbírku v intencích osobního zájmu. V některých zemích existují zákazy této dvojstranné orientace, protože to může vést k degradaci veřejné sbírky.

            Žel mnohem častěji se setkáváme s  nepochopením této diferenciace. To má za následek, že pracovníci muzeí a zejména galerie uchovávají objekty získané od sběratelů v jejich komplexnosti. V případě, že se uchováváním této sbírky má dokládat sám profil sběratele je to možné. Ale většinou se tím postihuje jen sama sbírka ne osobnost sběratele, protože pro tu tam doklady chybí. V některých menších muzeích však vede toto neujasnění k tomu, že tam nalézáme doslova všehochuť: co kdo přines, co kde daroval či náhodně našel. Pak mnozí naříkají, že mají přeplněné depositáře a stěžující si na náklady s tím spojené. A není to opravdu nijak levné, jak dokázal průzkum, který provedla British Office of Arts and Libraries a publikovala v roce 1989 pod titulem The Cost of Collecting (MENSCH,1994).

Vynakládá-li společnost na tyto muzejní sbírky a jejich uchovávání takové prostředky ,pak je zde přirozeně otázka jaký to má obecně význam, Tuto otázku si také klad na generální konferenci ICOM již v roce 1968 významný představitel polského i mezinárodního muzejnictví Stanislaw Lorentz. Odkázal na průzkum sbírek muzeí a galerií, který ho vedl kilometry a kilometry kolem regálů napěchovaných sbírkami.

Mnohý pracovník muzea či galerie by jistě poukázal na to, že tyto instituce přece pečují o pramennou bázi mnoha vědních oborů. Vždyť to jsou právě tyto – převážně deskriptivní – obory, které jsou hlavním zdrojem rozšiřování muzejních sbírek. Jedině tyto obory se bezprostředně váží na poznávání přírodních i kulturních fenoménů. Z toho by vyplývalo, že význam těchto institucí je v tom, že uchovávají vědecké prameny.

            Z hlediska heuristiky těchto angažovaných oborů jistě chápeme tento jejich zájem. Ale z našeho hlediska je třeba si uvědomit, že míra reprezentace těchto pramenů vůči studovanému fenoménu je různá. Mnohdy – nemáme-li k tomu potřebné poznávací prostředky – se blíží  nule. Neméně závažná je i ta skutečnost, že výzkumy se většinou týkají jen některých fenoménů a nepostihují celky. Příkladem může být jedno velké muzeum, které sice realizovalo četné archeologické výzkumy aktuálních lokalit, ale pracovníci se vůbec nezajímali o postižení kultur, které procházely jejich sběrnou sférou a neusilovali o potřebnou kompletizaci sbírkových fondů. Když byli postaveni před úkol vytvořit expozici pravěkého a raně historického profilu kraje, pořizovali sádrové kopie z jiných institucí, protože neměli žádné vlastní autentické reprezentanty. Ještě rozporuplnější je tato pramenná báze v  případě historiografie. Historikové věnují jen okrajově pozornost věcným pramenům. Pramenné těžiště vidí v archivech. To vede k tomu, že historické sbírky muzeí mají jen doplňkovou povahu a historické expozice jen ilustrují  obsažné texty, které zatěžují stěny, ale které stejně nikdo nečte.

            Tyto zkušenosti však nevylučují úlohu vědy z muzeí a galerií. Naopak. Tvorba těchto sbírkových souborů musí vycházet z vědecké explikace sledovaných fenoménů. V současnosti se setkáváme – ku škodě věci samé – s oslabováním tohoto vědeckého přístupu, co se zejména projevuje v profilech výstavní činnosti, která pod heslem popularizace se uspokojuje mnohdy poznatkovou povrchností i nepodloženými informacemi.

Z nezbytnosti vědeckého přístupu však ještě nevyplývá, že musíme automaticky pojímat všechny prameny jako adekvátní reprezentanty explikovaných skutečností. Neznamená to také, že bychom chtěli likvidovat prameny. I v tomto případě však platí, je třeba uplatnit selekční kriteria. To je ku prospěchu věci samé, protože to muzea osvobodí mnohdy od zcela nadbytečně náročné registrační praxe.

Muzealizační proces 

           Co je posláním selekce a jaká jsou selekční kriteria?

            Především je charakteristickým znakem muzejního sbírkotvorného osvojování skutečnosti to, že směřuje k postižení celku skutečnosti nebo jejích částí, které jsou poznávací a hodnotící doménou příslušného muzea či galerie. Tento přístup nemůže vycházet pouze z individuálního či úzce oborového zaujetí určitými stránkami sledovaného fenoménu, ale musí brát v úvahu multidisciplinární explikaci. Mohli bychom uvést celou řadu případů nepochopení tohoto přístupu. Charakteristické jsou případy historiků umění, kteří vybírají objekty pouze z estetických kriterií a neberou v úvahu např. historické nebo etnografické momenty, pro které tato umělecké díla nesou také osobitá svědectví. Byli jsme svědky náhodného nálezu starého komplexně zachovaného obchodu. Přítomný historik neprojevil o nic zájem, dva umělečtí historici byli ochotni v krajním případě vzít zavěšenou mořskou panu s váhami a etnograf velké struhadlo na zelí. Náš návrh na uchování celku vzbudil u přítomných jen podiv. Akce skončila tak, jak si přáli „specialisté“.

            Druhým, neméně závažným momentem, je posuzování toho, v jaké míře a šíři je objekt reprezentantem sledovaného fenoménu.Např, dva tanky z téže doby, z nichž jeden se nezúčastnil bojů a druhý byl zasažen, mají rozdílný poznatkový význam. Jinak řečeno: informační míra a rozsah druhého je širší. než prvého. Záleží ovšem na tom, zda se nám jedná o svědka výroby nebo bojů. Tento požadavek reprezentace naráží u některých oborů na to, že vytrhávají prameny z kontextů a tyto kontexty druhotně nedokumentují. To je velmi specifická problematika týkající se galerií, kde předmětem selekce je dílo,ale většinou se zcela opomíjí jeho tvůrce. Ale to je téma, které by vyžadovalo samostatnou pozornost.

           Proč se však pídíme po reprezentantech a vynakládáme na to značné úsilí i prostředky? Angažovatelné obory přece publikují ve více či méně dostatečném počtu získané poznatky. Tím narážíme na další moment.

V souhlase s Norbertem Wienerem pojímáme informace jako myšlené poznatky. Ty se objektivizují a uchovávají pokud je fixujeme na nosičch,dokumentech. Naproti tomu muzejní reprezentant není nosičem informaci, ale jejich zdrojem. Význam reprezentanta je právě v tom, že se jedná o ontické autentikum, které bylo organickou součástí sledovaného fenoménu. Je informačně relativně nevyčerpatelným zdrojem, protože vyjímání informací je závislé nejen na zaměření, ale i našich poznávacích schopnostech. Neméně závažná je pak ta skutečnost, že toto autentikum má – jak to již postihl Walter Benjamin – auru, která je silně oslabena nebo zcela chybí informačním nosičům (BENJAMIN, 1963). To je moment velmi důležitý pro postižení „energetické šíře“ působení těchto objektů na lidskou psychiku, kterým tyto objekty přesahuji informační či úzce poznatkový rámec (STRÁNSKÁ, 1987)

           Je proto správné, že informatici nezařazují muzejní objekty do sféry dokumentů (STRÁNSKÝ,.1986).

Vše jistě nemůžeme postihnout jen těmito autentiky. Proto v muzejní sféře operujeme také s dokumentací, tj. s vytvářením druhotných nosičů selektovaných informací, ať již se jedná o znakové či obrazové soubory. Hovoříme pak o průvodní, primární či druhotné muzejní dokumentaci. I v tomto případě je však důležitá míra autenticity, co se týká např. doložení kinetických fenoménů formami primární dokumentace.

            Uvedená kriteria hrají určující roli, ale jen jejich užití by bylo nedostačující. Neméně důležitou a integrační součástí tohoto systému je kriterium kulturní hodnoty. Musíme se dopracovat k poznání toho, jaký význam má, resp. může mít selektovaný reprezentant ve struktuře kultuře, tj. pojímané v její šíři, jako „natura secunda“. Selekční proces je třeba konfrontovat s kulturními hodnotami uznávanými společnosti, resp. té skupiny v jejímž zájmu se tento proces realizuje. To je velmi náročný, ale také odpovědný úkol. Realizátoři selekce jsou často pod vlivem různých společenských tlaků, módních trendů a požadavků zájmových skupin. V zemích komunistických režimů vyžadovala selekce autentického svědectví antihumannich projevů velkou míru odvahy i značnou vynalézavost, jak při získávání těchto objektů, tak zejména jejich uchovávání.

Akceptování a preferování hodnotových kriterií a uznávání kulturních hodnot se velmi rychle mění, a to zejména dnes, pod vlivem globálních krizových faktorů společnosti. Vnímání kulturně hodnotové stránky reprezentantů vyžaduje proto nejen orientaci v soudobém dění, ale i chápání širších společenských a dějinných souvislostí. To předpokládá poměrně náročné a tematicky široké studium i sledování kulturně vývojové problematiky také z antropologických a kulturologických pozic. Vyžaduje to kulturotvornou angažovanost pracovníků muzeí a galerií. Myslím si, že tato angažovanost, která má za následek sebepromítání osoby tvůrce sbírky není negativem, protože toto platí dnes i v případě vědy samé.

            Je to právě tato kulturní hodnota, ze které vychází kriterium završující selekční proces, tj. paměťový význam. Tento moment svádí mnohých k názoru, že se vlastně nejedná o nic jiného, než o selekci památek, resp.v širším pojetí o kulturní dědictví. Vztah muzejních objektů k památkám a kulturnímu dědictví je však neméně problematický jako zde probíraný vztah k individuálnímu sběratelství. V našem kontextu snad dostačí, když poukáži pouze na některé rozdíly.

            Přírodní a kulturní dědictví i památková péče má stále ještě velmi vágní teoretickou bázi. Více či méně je jen v organizačních a propagačních zájmových sférách jak mezinárodních – UNESCO, ICOMOS, tak národních orgánů a organizací. V angažování se v této sféře, žel bez hlubších znalostí, vidí mnozí, většinou jen intuitivně, svou kulturní seberealizaci.

            Ve vztahu k muzejní kultuře se především nebere zřetel k rozdílu mezi dědictvím a odkazem. Muzea a galerie selektují ze svých aspektů dědictví, ale mnohem větší je jejich význam – jak tomu bylo i v dějinách – v participaci na vytváření odkazů. V tom je především jejich přínos, který je bezprostředně svázán s muzejní selekcí. V poměru k památkové péči je pak rozdíl v tom, že památkovým pracovníkům se jedná o uchování objektů jako takových „ in situ“, kdežto muzeím se jedná o autentickou reprezentaci „in fondo“. Také paměťový a uchovávací význam muzejních reprezentantů se netýká pouze minulosti, ale i přítomnosti (STRÁNSKY,1993.).

            A je to právě tato muzejní orientace „in fondo“, která je druhou neméně závažnou fází muzejního osvojování si skutečnosti.

           Selekce jednotlivých reprezentantů zachycuje pouze jednotlivé prvky osvojovaného fenoménu. Máme-li postihnout celek, musíme poznat vztahy těchto prvků a posuzovat je v relaci k identifikovatelným vztahům sledované skutečnosti.Tak zákonitě směřuje proces selekce v proces tezaurace, tj, ve vytváření sbírkového fondu, který má jako celek reprezentovat sledovaný fenomén. I v případě tezaurace není takto utvářená sbírka sbírkou všech objektů – jak je tomu v případě sběratelství – ale má také povahu meta-skutečností. Tezaurační proces směřuje k utváření tezauru, který je v modelovém vztahu k realitě. To není nadnesené hledisko nebo požadavek. Již idea divadla, kterou vyslovil Gulio Camillo a pak zejména Inscriptiones vel tituli Theatri amplissimi, které vydal již v roce 1564 Samuel von Quiccheberg, vymezují tento vztah sbírky ke skutečnosti a preferují její komplexní  postižení jako meta-skutečnosti.

            Systematika tezauru naráží v praxi na řadu problémů. Je to především otázka zda systém oboru a systém tezauru jsou či mají být shodné. Obory přirozeně preferují uplatnění svých systémů. Zejména v oblasti přírodních věd jsou tyto systémy nejpropracovanější. Ale je otázkou, zda tyto komplexní systémy jsou adekvátní v těch případech, kdy se jedna o tezaurus, který má postihovat jen určitý region, jak se s tím setkáváme u lokálních a regionálních muzeí. Obyčejně to končí tím, že se uchovává více či méně „prázdný obecný systém.“ Ještě komplikovanější je to, že tyto systémy neberou zřetel na ekologické souvislosti, co je  v současnosti z vědeckého i kulturního hlediska velmi potřebné. Ještě problematičtější je situace v řadě humanitních oborů. I zde se dostává do rozporu obecné se zvláštním, ale souvisí to i s nedostatečně usoustavněnými obory. To má za následek, že nenajdeme v muzeu či galerii sbírkový systém, ale pouhé věcné třídění soustředěných objektů, co přirozeně degraduje jak kvalitu, tak zejména význam a poslání tezauru.

            Tezaurus bychom neměli také pojímat staticky. Jeho stav by nás měl vést k programování nových selekčních aktivit a měl by také reagovat na další selekční procesy. 

            Je to právě tato dominující kulturno-paměťová hodnota tezauru, která motivuje  jeho uchovávání, ale tvoří i bázi pro vystavování. Prezentace je závěrečnou fází i vyvrcholením osvojovacího procesu, ale zároveň organickou součástí celého systému.

            Toto ukazování vychází z toho, že prostřednictvím výstavních forem zprostředkováváme poznávání i prožívání kulturních hodnot reprezentovaných prvky tezauru, co má dopad na kulturní vědomí společnosti. Je třeba si však uvědomit, že nejde o pouhé ukazování tezauru jako takového – jak se mnohdy v dějinách dálo a někdy stále ještě děje – ale o vytváření osobitého vizuálního komunikačního media.

 Systém tezauru je třeba proto transformovat do sdělovací prezentační formy, která vychází z tezauru a operuje s jeho prvky, ale i s dalšími prostředky umocňujícími sdělovací působení, jinak řečeno:pracuje v intencích vizuálního jazyka (STRÁNSKÁ-STRÁNSKÝ,2000).

            Tak jako existuje dynamický vztah mezi selekcí a tezaurací, existuje také mezi těmito složkami a prezentací. Jedná se o komplexní poznávací a hodnotící systém, který je výrazem lidské potřeby muzealizovat skutečnost (ZACHARIAS,1990, STURM,1991).

            V kontrapozici k uvedenému se v  současnosti setkáváme s představou, že vlastní doménou muzeí je pouze ukazování. V rámci soudobých komunikačních a mediálních teorií. se muzea pojímají jen jako media. To je svědectvím zásadního nepochopení jak historické, tak soudobé, ale i budoucí úlohy muzeí a jejich nezastupitelnosti. Virtuální skutečnost může suplovat realitu, ale nemůže ji z ontologického hlediska nikdy nahradít (DELOCHE,1989).

            Z tohoto hlediska je projevem nepochopení, a to žel právě v rámci filozofie sběratelství, co napsal Manfréd Sommer:

         „Glücklich das Museum, das alles,was es hat, ständig zeigen kann. Es hat kein Depot, und wenn, dann ist es leer. Die Exponate bleiben immer an ihrem Platz, und der Betrachter wandert von einem zum anderen.“ ( SOMMER,1999: 232)

Závěrem

            Pokusila jsem se naznačit jakým způsobem je možno podle našeho názoru řešit aktuální otázku vztahu dvou druhů sběratelství. Domnívám se, že právě jasné vymezení odlišnosti obou přístupů je velmi důležité pro samu praxi, ale i pro obhajování a prosazování pozice muzeí.

Jsou to právě nejasnosti v těchto přístupech, které vedou k nekritickému míšení obou sběratelských forem, co má za následek nejen snižování úrovně, ale i významu sbírkových celků a vede mnohdy k neadekvátnímu posuzování jak úlohy individuálního sběratelství, tak muzejně sbírkotvorných aktivit.

Z uváděných praktických odkazů vyplývá, že zatímco individuální sběratelství více či méně závisí – i když to nevylučuje odborný zájem – na subjektivní motivaci, je muzejní sbírkotvorná činnost určujícím způsobem podmíněna vědecko-poznávacím a kulturno-hodnotícím přístupem. Má-li však muzejní tezaury - které tvoří jádro tohoto osvojování - splňovat soudobé vědecké, kulturní i společenské požadavky a potřeby společnosti, musí vycházet z kontextů soudobého filozofického a vědeckého myšlení. To však vyžaduje, aby tento proces byl podložen multidisciplináritou, tj. užitím řady soudobých vědních oborů. Jejich poznatkový přínos je nezastupitelný z hlediska tezaurované skutečnosti. Současně si však musíme uvědomit, že v tomto případě se nejedná pouze o poznání určité skutečnosti, ale o to, abychom na této bázi mohli tuto skutečnost muzealizovat. Tato muzealizace však neleží v poznávací rovině angažovatelných oborů, ale v  poznávací doméně muzeologie.

            Je to právě tento muzeologický přístup, který má zcela zásadní a nesuplovatelný význam pro samu existenci muzejní kultury i pro řešení vztahu obou  sfér.

           Naznačila jsem zde obrysy tohoto muzealizačního přístupu. Podanou charakteristiku jeho profilu, pojmové báze, metodologické výbavy i samotného systému selekce, tezaurace a prezentace, chápu jako podnět k dalšímu promýšlení a rozpracovávání.