Tomáš Pospíšil

Průvodce cestovatele Amerikou

Co všechno potřebuješ znát o americkém životním stylu

Votobia, Olomouc, 2001, 200 s.
(ukázka z knihy)

_______________________________________________________

Několik slov úvodem

Na svých cestách do zahraničí mám vždy nejraději prvních pár dnů pobytu. Během nich jsem totiž nejvnímavější k jinakosti, do které se vnořuji. Oblečení lidí, výraz jejich tváře, řeč těla, vzhled ulic, vůně vzduchu, to vše ke mně mluví, i když ne zcela jasně. Po několika dnech však začíná moje fascinace jinakostí slábnout, po několika týdnech se do značné míry vytratí. Hostitelská kultura se stává skutečnou, více jí rozumím a méně se divím. Po několika měsících se s druhou kulturou natolik sžívám, že k jejímu svérázu začínám být slepý.

     Celá situace se pak opakuje v okamžiku návratu domů. Tehdy naše vlastní kultura ke mně hovoří podivně exotickou řečí a věci, které jsem dříve nevnímal, najednou ke mně promlouvají: oblečení lidí, výrazy tváří, řeč těla, vzhled ulic, vůně vzduchu. To vše, byť tak důvěrně známé, jako bych viděl poprvé. Následující slovník je pokusem o uchování onoho prvotního pocitu údivu nad odlišností severoamerické kultury. A budu-li popisovat americkou skutečnost, bude se tak dít na pozadí srovnání se skutečností naší. Zkoumáním jiných opravdu poznáváme sebe.

_______________________________________________________

AAA

American Automobile Association, neboli americký automotoklub, je nesmírně užitečná organizace. Svým členům poskytuje zdarma veškeré automapy, slevy vybraných publikací a služeb, a v neposlední řadě i asistenční služby včetně odtažení do nejbližšího servisu.

      Členství je tedy zvláště výhodné pro české návštěvníky s omezeným rozpočtem, jejichž vozy nebývají z nejspolehlivějších. Přestože počet odtažení není zcela neomezený, je jistě výhodné tuto jistotu mít než vyrazíme za dobrodružstvím a poznáním. Když se na vás během návštěvy v pokoji pro hosty vysype ze skříně dvě stě padesát automap, bude vám jasné, že výhod místních automotoklubů nevyužívají jen vychytralí Češi na cestách, nýbrž i sami Američané.

Abeceda

Sotva začnou Američané cupitat, již se učí abecedu. Činí tak pomocí jedné velice pěkné písničky jménem Alphabet song, čili Abecední písnička. (Tato píseň mimochodem existuje i u nás pod názvem Tři slípky.) Stejně jako jsou známé naše evergreeny dětského věku Skákal pes nebo Pec nám spadla, tak i onu milou píseň jistě dovede zanotovat každý. Znalost melodie Abecední písničky však ještě nutně neznamená, že každý bude znát stejně dobře i abecedu, případně její praktickou aplikaci.

      Je řada profesí, kde to příliš nevadí a skutečnost, že osoba abecedu nezná, nikdy nevyjde najevo. Třeba takový výběrčí parkovného se bez tohoto intelektuálního vybavení celkem úspěšně obejde. Stačí, když zvládne sčítání do šesti (tolik stojí někde parkovné) a odčítání od dvaceti nebo deseti (neboť těmito bankovkami platíme). Obdobně jsou na tom i prodavač hot dogů, zahradník nebo automechanik a mnoho dalších. Ti všichni mohou prožít plný a hodnotný život i bez abecedy.

      Na druhé straně ale existují povolání z tohoto hlediska dosti riziková. U učitele například hrozí, že dříve či později potřebovat abecedu bude, nejpozději pak v okamžiku, kdy se bude abeceda opět probírat. Anebo pracovník pošty u přepážky s balíky. Ten může spočívat v relativní spokojenosti dlouhá léta, ale jednoho dne okamžik pravdy nastane. Do prostor jeho pošty vstoupí tajemný cizinec a začne se domáhat odeslání zásilky knih do České republiky. V tomto osudovém momentu je narušena trvalá stabilita jeho existence, řád jeho bytí se mění v beznadějný chaos. Jeho služební život, po léta ukotvený existenciálními jistotami kláves F1 pro Mexiko a F2 pro Kanadu, je během několika vteřin podryt a rozvrácen. Úzkost vzrůstá, schopnost soustředění rapidně klesá. Cizincova nápověda, že Česká republika začíná písmeny „C-z“, tak nic neřeší, jen jej dále dostává pod nesnesitelný tlak. Chvějícími se prsty tlačí na šipky klávesnice a honí kurzor nahoru a dolů po nabídce nejrůznějších světových zemí. Marně. Je jich příliš mnoho. A tak nezbývá než kapitulovat a zavolat šéfa. Teprve ten zdá se býti schopen vyznat se v abecední změti zemí a Českou republiku nachází. Netrpělivě se tvářící cizinec může nafasovat pytel, vhodit do něj balík s knihami, na štítek doplnit adresu a vyjít z pošty ven vstříc kalifornskému slunci.

      Po několika měsících při návratu domů zjistí, že z pěti takto odeslaných poštovních pytlů obdržel jen čtyři. Ač se úředníkův šéf zdál tak schopný, možná nakonec odeslal ten balík do Čečenska.

Aktivní dospělí (Active Adults )

Slovní spojení „active adults“ je roztomilým eufemismem pro staré lidi. V zemi mládí a budoucnosti je samozřejmě zapotřebí nezdůrazňovat příliš minulost a stáří. Obrat „aktivní dospělí“ pak zahalí méně atraktivní stadium lidského života milosrdným rétorickým pláštíkem.

      Řada aktivních dospělých na vyspělá kolena opouští svá dosavadní bydliště ve velkých městech a uchyluje se do zvláštních kolonií v klimaticky milosrdných částech Spojených států. Mnoho osad pro dospělé tak najdeme například v poušti jižní Kalifornie, v oblasti Palm Springs, na Floridě atd. Zde se pak věnují činnostem jako jsou nakupování, sledování televize, psychoanalýza, plastická chirurgie, telefonování, golf a podobně.

„American“

Říká-li o sobě Američan, že je Američan, říká to podstatně jinak, než když na sebe Čech prozrazuje, že je Čech. Při vyslovení slova „American“ totiž dochází v amerických hlasivkách k procesu podivuhodně výrazného tetelení. Ona tajemně slastná vibrace k nám pak promlouvá mnoha významy: u mluvčího vnímáme směsici pocitů něhy, lásky, radosti a vděku. „American!“

    Naproti tomu lakonická až spartánská jednoslabičnost našeho češství nám podobný intonační rozlet neumožňuje. Výslovnost slova „Čech“ z úst našich spoluobčanů, ze všeho nejvíce připomínající plácnutí nasáklého hadru o kamennou podlahu chodby, tak obvykle naznačuje jakési zvláštní rozpaky nad ironií osudu, kterou nám bylo dáno narodit se v České kotlině či v jejím moravském apendixu.

     Nejsem s to kvalifikovaně posoudit, zda podobné míry hlasového tetelení dosahují i příslušníci některých dalších (zvláště velkých?) národů. Přesto se mi zdá, že jeho hodnoty budou podstatně menší. Britům možná správné hlasové zabarvení kazí lítost nad kolapsem někdejšího impéria, Rusům zase hořký pocit z prohrané studené války. U většiny Němců k tetelení při artikulaci slova „Deutsch“ nedochází ze známých důvodů vůbec. (Jistou substituční roli zde přebraly pouze zkratky „DM“, „PS“ a donedávna ještě i „Fußball-WM“.) Snad jen známí stavitelé vzdušných zámků a vznosných intelektuálních konstrukcí Francouzi se v této disciplíně Američanům mohou rovnat. To však jen proto, že s hlavou kdesi v rétoricko-filozofických výšinách si ještě nestačili povšimnout své propastné globální nevýznamnosti.

     Americká intonace slova „American“ tak poukazuje na existenci jednoho ústředního mýtu, že co americké jest, automaticky i dobré jest, a že býti příslušníkem tohoto velkého a mocného národa je něčím zvláštním a výlučným. Prostě privilegiem.

Babbit

Jméno Babbit, odvozené od hlavní postavy stejnojmenného románu Sinclaira Lewise, se používá pro typického středostavovského maloměšťáka. Lewisův Babbit je konzervativním konformistou, obdivujícím vše americké: stroje, města i způsob života. Náhle se však dostane do krize středního věku, zamiluje se, odcizí se své rodině, přátelům a kolegům, a jako každý zamilovaný člověk začne tropit nejrůznější hlouposti. Všechny jeho dosavadní postoje a hodnoty se zdají býti zpochybněny. Ironické vyústění románu spočívá v tom, že nakonec v Babbitovi opět zvítězí konformista, jeho pseudorevolta je neúspěšná a tento antihrdina se vrací zpět do umrtvující náruče kontextu, ze kterého vzešel.

     Také současný Babbit obdivuje pokročilost všech amerických technologií. Imponuje mu jak americký vesmírný program, tak inteligence amerických samonaváděcích střel. Je u vytržení nad pozoruhodným triumfem Američana Lance Armstronga, jenž nejprve zvítězil nad vlastní zhoubnou chorobou a posléze to ještě nandal i světové cyklistické elitě na Tour de France. Srdce dnešního Babbita plesá nad silou americké ekonomiky a nad razancí, s jakou rostou kursy jeho akcií. Srovnává-li podnikání v různých částech světa, neopomene se ušklíbnout nad byrokratickou sešněrovaností evropských firem, jízlivě mluví o nepružnosti na telekomunikačním trhu v EU a vrtí hlavou nad tím, jak nesmyslně těžké je propouštění přebytečných pracovníků v evropské sociálně-tržní bavlnce. „Takhle se prostě podnikat nedá, a proto jste tam, kde jste,“ uzavírá svou lekci z globální ekonomiky.

     Po hodné chvíli se mne nakonec zeptal, čím se živím. „Učím americkou historii,“ odvětil jsem. „Tak mi povězte, co je nejúžasnější událostí americké historie?“ vyzval mne obratem. Chtěl jsem mu udělat radost, ale v tom okamžiku mne napadaly jen samé divné věci, jedna nevhodnější než druhá: otroctví a segregace, tragický osud Indiánů, ekologická krize. Tak jsem jen cosi zablekotal o tom, že rozhodnout, co je na americké historii nejúžasnější, je nemožné, neboť celá tato historie je prostě úžasná. No zkrátka slabota.

     Nyní už samozřejmě vím, že jsem měl mluvit o otcích poutnících, o otcích zakladatelích, Washingtonově překročení řeky Delaware, o kvalitách a významu Jeffersonova Vyhlášení nezávislosti, o rozhodnosti a zásadovosti Abrahama Lincolna, nebo o tom druhém Armstrongovi, co za nás za všechny vyvezl americkou vlajku na Měsíc. Jsem však zoufale málo pohotový. Ty nejlepší repliky mne obvykle napadají, až když je pozdě.

Baby-boomer

V jedné své povídce připomíná spisovatel John Updike atmosféru padesátých let. Text se jmenuje příznačně: „Když byli všichni těhotní.“ Vyprávěč v něm znovu evokuje atmosféru strachu prvních let studené války, kdy se lidé jen s obtížemi vyrovnávali s myšlenkou na nukleární hrozbu, ale zároveň si i přitom vybavuje pocit vděčnosti za míru materiálního blahobytu, v němž se v padesátých letech převážná část americké společnosti ocitla. A právě do takového světa se narodili „babyboomeři“, děti poválečné populační exploze.

      Generační zkušenost těchto dětí se dosti odlišovala od toho, co zamlada zažívali jejich rodiče. Zatímco ti vyrůstali za nouze velké hospodářské krize a dospěli právě včas, aby se mohli aktivně zúčastnit druhé světové války, děti se narodily do předměstského komfortu a bezpečí. Jejich maminky, v oné době převážně ještě v tradiční roli žen v domácnosti, vyzbrojeny nezbytnou příručkou o výchově z pera Dr. Benjamina Spocka, se dětem staraly o citové zázemí i o bohatý program. Vozily je z nákupního střediska na návštěvu, z návštěvy do kina a z kina zase domů. Na dovolenou se jezdilo na Havaj nebo na Floridu. Američané byli odpradávna velice nakloněni dětem, tato generace však byla ze všech nejrozmazlenější.

     V šedesátých letech jim bylo kolem dvaceti a začali se – jako ostatně každá generace – kriticky vyrovnávat s odkazem svých rodičů. Vděčnost za velkorysé hmotné zabezpečení jim již nic moc neříkala, vždyť takový byl jejich svět odjakživa. Naopak opovrhovali materiální orientací svých otců a matek a snažili se vzpírat konformitě života na předměstí. Jejich postoj ke klimatizovanému domu se dvěma vozy před vraty garáže či k otcově usilovné snaze o profesní vzestup ve firmě se dal shrnout jednou větou: „A to má být všechno?“ Poválečné děti nechápaly, jak jejich rodiče mohli šťastně žít a přitom tolerovat rozpor mezi americkými ideály na papíře a skutečným stavem věcí: sociální problémy a hlavně rasovou diskriminaci. Nevěřily teorii o dominovém efektu v globálním boji proti komunismu, a tak protestovaly proti válce ve Vietnamu.

     Tato generace společně sdílí zkušenost experimentu s alternativními životními styly v nejrůznějších komunitách, věnujících se orientální filozofii, volné lásce, drogám, rock and rollu – případně všemu dohromady. Sdílí také vzpomínku na onen okouzlující pocit výlučnosti, na sladkou iluzi, že právě jim bylo dáno vybudovat lepší svět.

     Babyboomeři změnili částečně Ameriku, ale Amerika více změnila je. Se středním věkem vpluli do struktur a v současné době zemi řídí. A neřídí ji ani zdaleka tak alternativně, jako kdysi organizovali svůj život v komunitních farmách v jižní Kalifornii. Jsou skeptičtější a pragmatičtější, umí dělat kompromisy a opět se těší z vlastní klimatizace. V něčem se však tolik nezměnili: když přijde řeč na boj za dobrou věc, znovu se dovedou nadchnout, byť mnohdy pouze verbálně. A pořád si myslí, že jsou něco extra. Formativní zkušenost mazlíčků z předměstí jim už nikdo neodpáře.

    Jak se tato generace pohybuje vzhůru demografickým stromem společnosti, za několik let začne dosahovat důchodového věku. Je velikou otázkou, jak se s touto zátěží vyrovná americký sociální systém. A tak je jisté, že o nich ještě hodně uslyšíme.

Baseball

„Baseball představuje jedinou situaci, kdy může černý muž máchat klackem na bílého muže a vyváznout přitom se zdravou kůží,“ praví Gene Hackman ve slavném filmu o americkém rasismu Hořící Mississippi. Vždy tomu ovšem tak nebylo. Na začátku dvacátého století, kdy se tento sport (podobně jako ostatní divácké sporty) masově rozšířil a zprofesionalizoval, nemohlo být o rasové integraci ani řeči. Bílí sportovci soutěžili ve dvou hlavních baseballových ligách, černí hráči měli svou vlastní soutěž. Segregační bariéra v tomto sportu, stejně jako mnoho jiných bariér, padla teprve po druhé světové válce a je spojena se jménem Jackie Robinsona, prvního Afroameričana v přední baseballové soutěži. Dnes je naopak rasové a etnické složení průměrného baseballového týmu výrazným dokladem pestrosti americké společnosti: na soupisce losangeleského týmu Dodgers sezóny 1999 najdeme bílé sportovce (Todd Hundley, Kevin Brown), hráče latinskoamerického původu (Raul Mondesi, Ismael Valdez), i řadu Afroameričanů (Garry Sheffield, Devon White). Nechybí ani asijský nadhazovač Chan Ho Park z Koreje. Je-li některá skupina nedostatečně proporčně zastoupena, jsou to právě Kavkazané, jak se tu úředně říká bělochům.

      Baseball je letitou americkou institucí. Rituál, kdy tatínci berou své chlapečky na „hru s míčkem“, se předává z generace na generaci již přes sto let. Vedle ostatních typicky amerických sportů (americký fotbal, košíková), populární hudby a filmu, byla (a stále je) tato oblíbená míčová hra důležitým prvkem v amerikanizaci nových přistěhovalců. Ocenění dobře napáleného home-runu či chytře ukradené mety je lakmusovým papírkem pro zjištění, do jaké míry se již čerstvý Američan sžil se svou adoptivní kulturou. (Čerství přistěhovalci z Mexika o víkendech čutající fotbal v parku mají do této kýžené mety ještě daleko.)

      Návštěva baseballového utkání je i společenskou událostí. Hra plyne poměrně pomalu; než se obě mužstva devětkrát vystřídají v máchání pálkou a chytání, uplynou dobré tři hodiny. Na rozdíl od košíkové a amerického fotbalu jde o hru méně dynamickou, patří k ní hodně popocházení, postávání a příprav, což umožňuje divákům v klidu si pokonverzovat s přáteli a potěšit se se svými potomky. A pochopitelně si též zakonzumovat: pravidelní návštěvníci baseballu si vypěstovali podmíněný reflex na buráky (jejichž slupky metají vesele kolem) a nezbytný slazený popcorn, mnohdy i povečeří hot dog (v Los Angeles se jmenuje Dodger-Dog) nebo pizzu.

     Další podmíněné reflexy publika vytvářejí rozličné znělky, kterými je děj na hřišti doprovázen. Když mají domácí možnost skórovat, ozve se například zatroubení k útoku. Po tomto stimulu následuje reakce publika v podobě zvolání: „Charge,“ neboli „Na zteč!“ či „Do útoku!“ Případnou nudu zahání i komické sestřihy baseballových situací a la „Neváhej a toč“ na světelné projekční tabuli. K nejoblíbenějším se ovšem řadí záběry jednotlivců v publiku. Vždyť mezi největší radosti moderního člověka patří požitek vidět se v elektronické podobě někde na obrazovce!

     Když už nezabírá ani tohle, lidé se začnou bavit vytvářením vlny. Čím výše sedí, tím více se do vlny zapojují. Oblíbenou taškařicí je i chytání míčků. Mnozí diváci si dokonce za účelem lapání cenného suvenýru nosí svou vlastní baseballovou rukavici. Takto vyzbrojeni čekají, až jejich směrem poletí nějaký nešikovně (či naopak velice šikovně) odpálený míč.

      A jakým způsobem se odráží etnická a rasová pestrost mezi hráči na situaci v publiku? Baseball je ze všech dominantních diváckých sportů cenově nejpřístupnější, nicméně i zde jsou rozdíly. Platí, že čím blíže ke hřišti, tím samozřejmě dráže. A tak k největší etnické a rasové pluralitě dochází ve vyšších etážích stadionu, naopak český skin by jistě dal přednost takřka dokonalé homogenitě v sektoru nejbližším. (Poněvadž ale jde o výrazně americkou hru, jež je podstatě pravověrného Čecha cizí, jde o představu vysloveně teoretickou: nebezpečí, že by náš skin svou přítomností kontaminoval baseballový stadion, je naštěstí mizivé.)

     Požitky i základní pravidla hry jsou shrnuty do baseballové hymny, kterou si během utkání povinně zazpívá celá baseballová rodina:

Vezmi mě s sebou na baseball
vezmi mě, kde hučí dav
kup mně buráky a slazený popcorn
je mně jedno, jestli tu zůstanu až do smrti
budu fandit, fandit svýmu týmu
když to projedou, bude to ostuda
máš jen jeden, dva, tři strajky a letíš
na tom starým dobrým baseballu

Běh pro zdraví

Na mezinárodních amerikanistických konferencích a seminářích dochází pravidelně k zajímavému jevu. Většina amerických účastníků v určitém okamžiku (například o polední přestávce) zmizí. Marně bychom je hledali na pokoji, nejsou ani ve společenských prostorách kongresového centra. Kam se asi naši kolegové ztrácejí? Dopisují na poslední chvíli své příspěvky? Diskutují vášnivě o problému, který jim nedává spát? Meditují snad někde společně ve sklepních prostorách? Nikoli. Utvořili skupinu a ostrým poklusem zmizeli za obzorem. A proč tam běželi? Aby dlouho zůstali zdraví, silní, svěží a krásní.

     Běhá-li pro zdraví nejméně 75 až 85 procent amerických akademiků, neznamená to automaticky, že je jogging ve Spojených státech oblíben všude stejně. Stačí jen letmá projížďka po různých čtvrtích Los Angeles. Počet běžců v ulicích Santa Moniky a Mariny Del Rey, oblíbených to rezidenčních oblastí úspěšné střední a vyšší střední vrstvy, je mnohonásobně vyšší než počet běžců v Hollywoodu, kde v současnosti již dávno nebydlí ten nejúspěšnější segment místní populace. A to už vůbec nemluvím o problémových čtvrtích, jako jsou Boyle Heights na východě nebo Watts na jihu losangelského souměstí. Zde by mohl být zrychlený pohyb místních obyvatel nesprávně interpretován jako pokus o útěk po krádeži či vloupání, pročež by mohli být běžci usilující o zdraví a dlouhý život preventivně sbaleni, možná zbiti (a v případě největší smůly snad i zastřeleni) bdělou policií.

     Ale obava o vlastní bezpečnost (nebezpečí hrozí samozřejmě i ze strany pochybných existencí, kterých je v horších čtvrtích pochopitelně více než dost) není jediným důvodem, proč chudší a méně úspěšní tolik neběhají. Možná jim chybí ona cílevědomost, s níž si jejich úspěšnější spoluobčan utváří svou kariéru, své štěstí i své tělo. A patrně jim chybí i naděje, že vlastním úsilím je možné na svém osudu něco změnit, aneb jak praví americký idiom: vytáhnout se sám z břečky za vlastní štruple.

     Určitou roli nejspíše hraje i styl, se kterým se příslušná skupina ztotožňuje. Pro afroamerické muže je například hlavní být „cool“, neboli být nad věcí a z poněkud „mačistické“ věže z ebenové kosti s ledovým klidem sledovat svět a jeho nesmyslné pachtění. Tento image samozřejmě není zcela sladitelný s pravidelnou drezurou vlastního srdce, plic a nohou v bláhové naději, že se nám podaří zastavit čas. A pokud se chudí Afroameričané věnují nějakému sportu, pak sportu hravému, kolektivnímu, u kterého se dá v klidu poklábosit s kamarády, a přitom se také individuálně blýsknout nějakou technickou finesou a efektní střelou. Ano, na rozdíl od sveřepého joggingu je taková košíková velice dobře kompatibilní s tím, když je člověk „cool“.

    Naopak jogging je do značné míry vyjádřením individualismu amerického středního proudu. Přestože třeba naši američtí kolegové vybíhají v jedné skupině, každý z nich běží sám za sebe. Nejde tu o souhru, jde o výdrž jednotlivce. Nutný doplněk výbavy běžců v Santa Monice, walkman nebo discman na uších, je toho slušným dokladem.

      Do běhu pro zdraví se též promítá americký kult zdraví a posedlost mládím. Všichni se domnívají, že je lepší být mladý, krásný a bohatý, a tak na získání (nebo udržení) těchto hodnot tvrdě pracují, zatímco život pomalu plyne. Mezi joggery najdeme převážně ty, kteří věří v možnost změny pokud ne přímo celého světa, tak alespoň svého města, své firmy, školy a samozřejmě vlastního života. Jen je třeba osvojit si ty správné návyky a disciplínu. Benjamin Franklin to před více než dvěma sty lety vyjádřil jednoduchým příslovím: „No pain, no gain“, neboli „Bez bolesti není zisku“. Americký jogger musí trpět. Teprve tehdy se začne cítit fajn.

      Poznámka: Pro zajímavost porovnejme přísloví „No pain, no gain“ s jeho českou verzí. Zatímco Američan musí trpět, aby se dočkal zisku, Čech musí pracovat, aby si zasloužil koláče. Jak výmluvně nás naše metafory informují o tom, jací jsme a o co nám na světě jde!