Tentokrát se hodlám vyjádřit ještě méně rezervovaně a objektivně než obvykle. Kvalitu představení ať ohodnotí diváci (brzy bude k dispozici další anketní kolonka). Nelze říct, že by to bylo úplně bezchybné - chybou to dokonce začalo, protože jsem zapomněl pustit úvodní skladbu, která byla pro autora námětu jakýmsi symbolem celé hry. Ale odpustil mi. (Chcete-li ji slyšet, přijděte na reprízu, budu se na to speciálně soustředit.)
Přesto bylo toto představení mým nejlepším zážitkem za celou dobu kočovného filosofického divadla. Téměř všichni herci se vyjadřovali podobně. Ti zbylí hodlají předvést lepší výkon příště, aby také mohli být se sebou spokojeni - zkrátka jsou sami na sebe náročnější, než po nich chtějí autor námětu a režisér. (Chcete-li vidět výkon, který je uspokojí, přijděte na reprízu.) Převaha příjemných pocitů se pak odrazila i v rekordní délce "analýzy" a souvisejícího společenského života.
Tento zážitek dostatečně ospravedlnil dvousemestrální úsilí a psychické vyčerpání z organizace představení a zkoušení. Všem aktérům za to děkuji a těším se, až si s nimi užiju i reprízu. Chcete-li to vidět, přijděte!
(Klimatizaci necháme hučet a fučet i během představení...)

Nedá se říci, že by se v tomto kousku odehrálo něco tematicky překvapivého. Obdivuji ale všechny, kdo v muzikálu zazpívali. To byl prostě oproti kterémukoliv minulému divadlu upgrade (jak říká jeden filozof-informatik). Zpívat na veřejnosti chce totiž fakt hodně odvahy. Měli jste potom ztuhlá lýtka děsem?