Zdá se mi, že má krev jde vlna za vlnou
v rytmickém úpění — vždy jedna za druhou.
Poslouchám její puls, to stálé ševelení,
hmatám však nadarmo, kde najít poranění.
Hrkotá po městě jak stružka zahradou,
z kamenů dláždění ostrůvky náhle jsou,
žíznivým bytostem nabízí utišení
a všude přírodu mi na červeno mění.
Často jsem od vín chtěl být chvíli obluzen,
uspat jen na čas děs, který mě podkopává —
vínem zrak jasnější, sluch jemnější se stává!
[ v lásce hledal jsem jen spánek, jenom sen;
však láska jehly má, aby mě poranily
a aby z krve mé ty kruté sestry pily.
<<< zpět Charles Pierre Baudelaire