Veliké lesy děsí mě jak katedrály;
hřmí jako varhany a z věčné mrákavy
prokletých srdcí — tam, kde chroptí staré žaly —
ozvěnou duní: De profundis clamavi.
Bud proklet oceán; smrště a uragány
jsou i v mé duši; slyším hořký smích
člověka zdeptaného, urážky a hany,
é širé moře, skučet z vlnobití tvých.
Jak milá byla bys, Ó noci, bez své záře,
hovoru hvězd, jež mluví řečí známou všem!
Vždyť toužím po prázdném a černém, po nahém!
Ale i temnoty jsou zahaleny v šláře,
kde miriády jasů v oči tryskají,
to mrtví jsou a známě se tak dívají.
<<< zpět Charles Pierre Baudelaire