Zahrada pustá, chladem ztrnulá.
Dvojice zrovna ten kout minula.
Oči jsou mrtvé a rty zetlívají,
je sotva slyšet, co si povídají.
Zahrada pustá, chladem ztrnulá.
Dva přízraky zvou stíny z minula.
„Vzpomínáš na to dávné opojení?“
„Proč vzpomínat si na to, co už není?“
„Zdali tě ještě srdce zabolí,
slyšíš-li jen mé jméno?“ – „Nikoli.“
„Ach, tolik blaha nikdo nevysloví,
když jsme se líbávali!“ – „Možná, kdoví!“
„Nebe se skvělo, rostla naděje!“
„Je po naději, nebe temné je.“
Trávy se v chůzi sotva dotýkají
a jen noc slyší, co si povídají.
<<< zpět Paul Verlaine