Uvedení, přehled projektivních metod

Úvod

   Svoboda (1999, s. 149-151) uvádí: "První projekční zkoušku v historii vědecké psychologie použil Francis Galton v r. 1879,  jednalo se o slovní asociační experiment. Termín „projekce” zavedl do psychologie Freud r. 1894 a označoval jím mechanismus obrany proti úzkosti, který umožňoval připisovat vlastní (nežádoucí) snahy, přání a pocity jiným osobám a okolí. Dále nazýval Freud projekcí i ovlivňování vnímání aktuálních podnětů vzpomínkami na minulost. Avšak v projekci jde také o manifestní obsahy, nemusí mít vždy obrannou funkci a nezmenšuje vždy duševní napětí. Naopak, v některých prožitkových oblastech je může vyvolávat.
   V neanalytickém pojetí je projekce procesem, ve kterém vyšetřovaná osoba promítá obsahy svých duševních procesů navenek mimo sebe, připisuje je nebo spatřuje v jiných lidech, zvířatech, rostlinách, předmětech nebo dějích. Princip projekce předpokládá externalizaci chování, přičemž projekční techniky jsou vlastně katalyzátorem.
   Název projekční technika zavedl r. 1939 psycholog L. K. Frank, který ji definoval jako metodu výzkumu osobnosti, konfrontující zkoumaného jedince s nějakou určitou situací, ve které bude odpovídat podle smyslu, který tato situace pro něj má, a podle toho, co cítí během této odpovědi. Základ projekční techniky je v tom, že u zkoumané osoby vyvolává různé reakce, kterými tato osoba vyjadřuje dojmy ze svého osobního světa a vlastní osobnosti.
   Testy schopností se zaměřovaly na měření konkrétní, často velmi úzce vymezené složky osobnosti. Naproti tomu projektivní metody chtějí poznávat celou osobnost zkoumaného jedince. Projektivní metody konfrontují jedince s podnětovou situací, která je (na rozdíl od testu schopností) značně neurčitá, málo strukturovaná. Z této mnohoznačnosti podnětu vyplývá možnost velkého počtu nejrůznějších odpovědí. Tento velký počet akceptovaných odpovědí umožňuje větší individualizaci nálezu. Nelze pominout ani ten fakt, že snímání projekčního testu nevyvolává atmosféru zkouškové situace jako jiné metody.
   Při kritice projektivních metod jim bývá často vytýkána sporná validita. Tradiční psychometrické postupy jsou obtížně použitelné. Externí kritéria validity jsou vesměs málo pregnantní. Protože projektivní testy jsou zaměřeny převážně na dynamické charakteristiky osobnosti (potřeby, zájmy, postoje, názory, konflikty, problémy, interpersonální vztahy aj.), srovnávají se výsledky v testech často s životní historií. Přesnější postižení validity projekčních testů lze v budoucnu očekávat od aplikace moderních postupů, jako je faktorová analýza, matematicko-kybernetické modelování apod.
   Zkoumaná osoba má při aplikaci projekční techniky většinou minimální nebo dokonce žádnou možnost záměrně zkreslit výsledky, neboť  neví, co daný test sleduje a jak by měla odpovídat. To je neocenitelnou výhodou těchto metod. Na druhé straně mnohoznačnost odpovědí a z toho vyplývající nesnadnost jednotného skórování, případně kvantifikace, kladou obrovské nároky na psychologa, jeho vědomosti, zkušenosti, „intuici”. Obecně se konstatuje, že validita projektivních metod roste se zkušeností, kterou má psycholog s použitou metodou.
   Projektivních technik lze vzhledem k uvedeným přednostem i nevýhodám používat v diagnostickém procesu k získávání hypotéz, které jsou potom ověřovány jinými metodami, nebo naopak jimi potvrzovat hypotézy získané jinými cestami.
   Při dělení projektivních metod se uplatňovala různá kritéria.
   Frank dělil projekční testy podle funkce na:
   1) konstitutivní - struktura a organizace je aplikována na nestrukturovaný a plastický materiál (ROR),
   2) konstruktivní - subjekt třídí a sestavuje materiál ve větší celky (mozaikový test),
   3) interpretační - osoba má interpretovat nějakou zkušenost nebo sdělení mající citový význam (TAT),
   4) katartické - jedinec promítá emocionální reakce pod vlivem vnějších podnětů, test dává příležitost nejen k pozorování, ale i k odreagování napětí (scenotest Staabsové),
   5) refraktivní - jedinec je diagnostikován prostřednictvím zkomolení běžné komunikace, test hodnotí vyjadřovací a sdělovací prostředky osobnosti (verbální i grafické metody).
   Rosenzweig dělí projekční techniky na:
   1) motoricky-expresivní - rozbor písma, způsob a obsah slovního vyjadřování, motorické projevy v chování a v kresbách,
   2) percepčně-strukturované - Rorschach, TAT, interpretace zvuků aj.,
   3) apercepčně dynamické - doplňování vět, povídek a dějů, hra, frustrační pokusy aj.
   Dále by mohly být uvedeny klasifikace Lindzeye, Eysencka, Engelsmanna, Bella aj.
   Pro účely tohoto učebního textu dělíme projektivní diagnostické metody na:
   1) verbální metody,
   2) grafické metody,
   3) manipulační metody ( metody volby ).
   Nejsou uvedeny testy, u nichž je projektivní princip jedním z možných přístupů a které jsou primárně určeny pro diagnostiku z  jiných hledisek (např. Bender-Gestalt test). To se týká i technik, jako je psychodrama, které má vedle psychoterapeutického aspektu i aspekt diagnostický. Rovněž diagnostická interpretace volných kresebných výtvorů a písma by přesahovala vymezený rámec práce."

Přehled projektivních metod

Literatura:
Svoboda (1999). Psychologická diagnostika dospělých. Praha: Portál. ( www )

Jakékoli náměty, příspěvky, podněty, články, kazuistiky ... z řad odborné veřejnosti jsou velmi vítány.
 

Chcete-li zveřejnit svůj příspěvek (například článek či kazuistiku) v tomto internetovém časopise, obraťte se na PhDr. Pavla Humpolíčka, Ph.D. .
 

Veškeré na těchto stránkách zveřejněné příspěvky i kazuistiky jsou řádnou publikací (obdobně jako v odborném časopise vydávaném v papírové podobě - tedy včetně ISSN).  

 
Last update: 05/10/2006