Úvodem
aneb
Vypravuj mi
pohádku
Každé dítě vyslovilo tahle tři slova. Každé dítě potřebuje ten klíček, který otvírá kouzelná vrátka k tajemství, k dobrodružství i k legraci. Slyšet pohádku nebo si ji číst je něco docela jiného, než vidět ji v televizi či v biografu. Pohádka, kterou posloucháte, je jenom pro vás, pro vaši představivost a dovymýšlení, ba vymýšlení.
"Nevypravuj mi pohádky!" říká matka dítěti, které za ní přijde s nějakou nepravděpodobnou historkou, s nějakou dětskou lží. Snad ve všech jazycích znamená spojení "to je pohádka" totéž co "to je lež". "To je výmysl." Ale pohádka je lež, která těší, baví, přináší radost i poučení.
Anglická spisovatelka a sběratelka Angela Carterová vybrala do své knihy pohádky z celého světa, napříč i křížem krážem, od horkých arabských pouští až po arktické ledy. Jedno však mají společné: hrdinou těch pohádek je -- hrdinka! Dívka, žena nebo stará babka, ženy chytré i hloupé, statečné, kruté, obětavé či vypočítavé, šťastné i nešťastné.
Každý národ má svůj poklad pohádek, a přitom jsou pohádky svou povahou jako stěhovaví ptáci. Neudrží se na jednom místě a trousí svá barevná peříčka po rozličných krajích. Mění se podle země i vypravěče, ale jadýrko pohádky je stále jedno, protože základní zkušenost a potřeba snění se u všech lidí na této planetě podobá. "Je to neviditelné zavazadlo, které si s sebou lidé nosí, kamkoli jdou," říká paní Carterová.
I já, když jsem Kytici dívčích pohádek překládal, nosil jsem s sebou tohle "neviditelné zavazadlo", a musím říct, že mne vůbec netížilo. A když jsem narazil na pohádku, kterou jsem do té doby neznal, dokonce jako bych dostal křidýlka. A to vám nepovídám žádné pohádky. Je to pravda pravdoucí a možná, že mi za pravdu dáte, až se sami do těch příběhů zaposloucháte. Nebo začtete ...
Pavel Šrut