Jana Benešová, 26 June 2001

V této eseji bych se chtěla zaměřit na knihu Jonathana Swifta Gulliverovy cesty a její dva překlady do češtiny – klasický překlad Aloyse Skoumala a neúplný překlad Arnošta Ondrůje, který je v knize samotné uveden jako úprava. Skoumalova verze je z roku 1958 a jedná se o druhé vydání, které pak v nezměněné podobě bylo Státním nakladatelstvím krásné literatury, hudby a umění vydáno ještě několikrát. Úprava Ondrůjova pochází z roku 1946 a byla vydána Státním nakladatelstvím v Praze.

Gulliverovy cesty jsou známý román vydaný poprvé v roce 1726 s podtitulem Cesty k rozličným dalekým národům světa ve čtyřech dílech, napsal Lemuel Gulliver, zprvu ranhojič, později kapitán na rozličných lodích. Hlavní postava Lemuel Gulliver se zde dostává do čtyř neobyčejných a dosud neobjevených končin světa – nejprve k Liliputům, človíčkům velkým patnáct centimetrů, pak k obrům, pro které je velký asi jako jejich prst, třetí cesta jej zavádí do země učenců, kteří si dokonce zkonstruovali létající ostrov a konečně se dostává do země ušlechtilých a rozumných koní, kteří vládnou divokým a hloupým lidem.

Kniha byla určena dospělému čtenáři – cestovatel se totiž v každé říši snaží vysvětlit principy, podle nichž je řízena jeho země, a popisuje běžný způsob života, stále více si však uvědomuje, jak je celá tehdejší společnost zkažená a zkorumpovaná a nápravu vidí v následování příkladů té které země. Zároveň jej však všude potkávají neuvěřitelné a zábavné příhody, takže se tento román postupem času stal četbou pro děti, došlo i k několika zfilmováním určeným především pro dětského diváka.

Aby posílil čtenářův dojem, že se jedná o skutečný a ne fiktivní cestopis, vložil Swift na úvod knihy dva dopisy. První z nich je údajně psán samotným panem Gulliverem a reaguje na první vydání jeho díla. Je adresován jeho příbuznému Sympsonovi, který byl za vydání tohoto díla zodpovědný. Sympson je zde kárán za vkládání či naopak vynechávání věcí, za nepřesnosti v textu a také je zde přímá kritika všeho člověčenstva, které se ani přes jasné návody v knize nikterak nezměnilo. Druhým dopisem je sdělení pana Sympsona čtenáři u příležitosti prvního vydání knihy, v němž pana Gullivera představuje a své zásahy do knihy ospravedlňuje. V poslední kapitole knihy pak sám Gulliver vyjadřuje pochybnosti o smyslu vydávání svých cestopisů.

Oba překladatelé k dílu zaujali rozdílné postoje. Skoumal je překládá bez výhrad celé - nevíme, zda je to tím, že kniha měla být určena dospělým či považuje děti za natolik vyspělé čtenáře, že tento místy obtížný text zvládnou. Naopak Ondrůj ve starším vydání předkládá tento text upravený přímo pro děti. Dříve než se tedy začnu zabývat odlišnostmi při vlastním překladu, chtěla bych se podívat blíže na to, co Ondrůj z textu vynechává a jaké pro to mohou být důvody.

Prvním, čeho si na tomto vydání všimneme, je že neobsahuje úvodní dopisy (ani zmíněnou závěrečnou kapitolu). Ondrůj se s malým čtenářem ani nesnaží hrát hru o to, zda je tento cestopis skutečný či ne. Je zde úvod, který mu osvětluje vznik tohoto díla i to, co se snaží kritizovat a proč. Takovéto malé úvody předchází každé části knihy, působí však někdy dosti komicky: “Spisovatel chtěl zesměšnit některé učence své doby a vědecké ústavy (školy, výzkumné ústavy, musea aj.) Odsoudil jednostranné školení lidského rozumu bez dovedností, kterých je třeba k uhájení živobytí. Jeho myšlenky platí podnes.” (úvod ke 3. části) Najdou se zde však i zajímavé postřehy, např. ten, že právě tato třetí část poněkud připomíná Komenského Labyrint světa a ráj srdce vydaný zhruba o sto let dříve.

Celé knize v tomto vydání předchází vydavatelská poznámka: “Úplné vydání Gulliverových cest obsahuje kromě děje mnoho politických, národohospodářských a mravoučných úvah. Je to četba pro dospělé čtenáře. Do našeho vydání pro mládež byly vybrány jen nejzajímavější popisy a nejpodivnější dobrodružství.” To vysvětluje, proč zde chybí popisy státních záležitostí (pokud jsou pro vyprávění nezbytné, jsou omezeny na minimum), kritika Gulliverovy vlasti či jeho filozofické úvahy. To ovšem není jediné, co v tomto překladu oproti originálu chybí.

Další velkou kategorii tvoří věci považované za nevhodné pro dětského čtenáře – věci spojeny s lidským tělem, nahotou, vyměšováním (které v knize hraje určitou úlohu na překvapivě mnoha místech) apod. Ondrůj dítěti např. zatajuje, že Gulliver se po krmení opicí musel vyzvracet, a příhodu s požárem paláce v Liliputu zcela vynechává kvůli způsobu, jakým jej Gulliver uhasil. Mizí všechny narážky na sex a příliš delikátní je i to, ze při jednom ze svých odjezdů Gulliver zanechal doma svou ženu těhotnou. Také veškeré úvahy o ženském pokolení (které nejsou pro ženy nijak příznivé) se zde neobjevují.

Všechny drsnější věci jsou pro čtenáře zjemňovány – nedozví se o plánech na Gulliverovu likvidaci či “milosrdné” vyloupnutí očí, tresty smrti, kterými neustále hrozí všichni císaři, se mění na přísné tresty apod. Nevhodné je i to, že si Gulliver jako suvenýr ze země obrů odváží zub sloužícího a kuří oko jedné dvorní dámy. Z tohoto hlediska je pak překvapivé, že v poslední části knihy je ponecháno to, ze Gulliverova kanoe byla potažena kůží Jahuů a to pokud možno co nejmladších – zde by bylo snadné vložit jakékoliv jiné zvíře.

Jinou skupinu vynechávek tvoří odkazy na reálie – ty by malému čtenáři nebyly srozumitelné a vyžadovaly by příliš vysvětlování. Jak později uvidíme, v některých případech Ondrůj tyto problémy elegantně obchází, jinde tyto odkazy zcela vynechává – např. patchwork, Austrian lip. Je také nutno podotknout, že některé vynechávky jsou zcela nesmyslné – v rozsáhlé pasáži o prohlídce Gulliverových kapes v Liliputu chybí poslední věta, kde se jen konstatuje, že všechny věci kromě meče a pistolí mu byly vráceny. Na jiném místě textu je zase menší pasáž bez opodstatnění přidána – když Gulliver líčí své příhody ze země koní, kapitán si vzpomene, že už kdysi o tom něco slyšel a uvěří, což nemá žádné podložení v originálním textu.

V Ondrůjově textu se často vyskytují interpunkční znaménka - , - - a - - - na konci věty za tečkou. Pokusila jsem se pochopitelně zjistit, zda tato znaménka nějakým způsobem označují vynechávky, případně jaký je zde systém. Systém však zde není žádný. Jednoduchá pomlčka v naprosté většině případů žádnou vynechávku neoznačuje, domnívám se, že je tak naznačena určitá dramatická pauza, někdy se vyskytuje v rozhovorech, jednou však i v nadpise, kde je obzvláště matoucí. Dvojitá a trojitá pomlčka většinou označují nějakou vynechávku (nejsou však na všech místech, kde část textu chybí), na několika místech jsou však v souvislém úplném textu, někdy se objeví i za poslední větou kapitoly (která se shoduje s poslední větou originálu). Pokud tedy tato interpunkce má v textu nějakou funkci, nepodařilo se mi zjistit jakou.

Přestože je tento text do značné míry okleštěn, je podle mého názoru stále blíže k překladu než k úplné adaptaci. Překladatel totiž části vět, odstavců či stran vynechává, všechny důležité věci jsou však zachovány. Kromě zmíněného přidaného místa jsou taky všechny věci líčeny slovy autora a nejsou pozměňovány tak, jak se to stalo např. u Plevovy adaptace Robinsona Crusoe. Nevýhodou zde je, ze popisované události jsou často vytržené z kontextu a působí útržkovitě a nesouvisle.

Nyní se dostáváme k porovnání obou překladů. Na první pohled je zde patrný rozdíl stylů obou překladatelů. Skoumal zachovává Swiftův styl, stavba jeho vět originál téměř stoprocentně kopíruje. To je však i nevýhodou – věty jsou příliš dlouhé a hlavní problém je v interpunkci. Swift totiž ve velké míře používá středníky, ty Skoumal téměř všude zachovává bez ohledu na to, že jejich použití je v původní české literatuře daleko řidší. Výsledkem je text, který na první pohled působí dosti umělým dojmem, a to dost zbytečně – mnohá takováto souvětí by šla jednoduše odstranit rozdělením na více částí či změnou souřadných souvětí na podřadná. Ondrůj zase upadá do opačného extrému – v zájmu maximálního zjednodušení textu složitá souvětí seká na co nejmenší části. V takovémto textu se sice dá snadněji orientovat, na některých místech to je ovšem tak přehnané, že čtenáře napadá, zda psychická vyspělost dětí je tak nízká, že není možno používat alespoň základních spojek. Pozitivní na Ondrůjově překladu je (z hlediska cílové skupiny), že komplexní text rozdělil do odstavců, a když se vyhýbá přílišnému zjednodušování, je podle mho názoru čtivější.

Zde uvedené příklady se týkají většinou vět, které se nacházejí v obou vydáních, je však nutno podotknout, že koncentrace takovýchto nepřirozených spojení je i jinde ve Skoumalově textu dosti hustá - např. hned v úvodním dopise pana Gullivera se vyskytuje tato věta: Nadál jsem se, byv povzbuzen vámi, určitě těchto náprav a ještě tisícerých jiných.... jako překlad These and thousand other reformations, I firmly counted upon by your encouragement. Pár dalších příkladů: by cutting their throats - že je zahrdlí; he advised me - byl mi tou radou; if - ačli; it is reasonable to think - jest slušno se domnívat.

Přejděme však k dalším odlišnostem mezi oběma texty. Oba překladatelé volí jiný přístup k měrám, které se v textu vyskytují hodně často. Zde se mi jeví jako vhodnější Ondrujův přístup, který z anglických měr ponechává jen míle a ostatní převádí. Skoumal sice vysvětlí kolik která míra znamená, zvláště při popisech Liliputu a Bromdignagu však čtenář, který si chce dokonale představit, o čem se mluví, stráví mnoho času převody a výpočty. Ondrůj všechny míry převádí přibližně, aby se zachovala přirozená, pokud možno kulatá čísla, někdy se však ve svém výpočtu zmýlí - dva galony převádí jako čtrnáct litrů (mělo by to být zhruba osm - alespoň podle Skoumalových poznámek), tři yardy jako půldruhého metru apod.

Zatímco v těchto případech se může jednat o pouhé přehlédnutí či snad nějaký skrytý záměr překladatelé, objevuje se v textu i místo, kdy se oba rozcházejí v chápání takovéhoto výrazu - výraz about one third as large as the Isle of Wight překládá Skoumal jako jedna třetina ostrova Wight, kdežto Ondrůj o třetinu větší než ostrov Wight.

Zvláštím případem překladu číselných výrazů je místo na konci třetí části, kde Gulliver říká, že se vrátil after an absence of five years and six months. Skoumal v tomto místě uvádí po celých pěti letech a šesti měsících, Ondrůj po půl čtvrtém roce. Nejedná se však o jeho chybu – pokud porovnáme data Gulliverova odjezdu i návratu, jsou to skutečně tři roky a několik měsíců – Ondrůj tak jen upravuje mylný výpočet autora. Ani ten se však nemýlil – v dopise adresovaném Sympsonovi si Gulliver stěžuje, že data jeho dobrodružství jsou často uvedena mylně. Touto matoucí pasáží tak Swift jen posiluje autentičnost svého cestopisu. Ondrůj ve svém vydání úvodní dopisy nemá, nemůže se tedy na ně odkazovat, zatímco Skoumal na autorovu chybu čtenáře upozorňuje v poznámkách.

I v názvech jednotlivých kapitol se dají nalézt rozdíly – Skoumal často používá třetí osoby množného čísla s nevyjádřeným podmětem, Ondrůj tato místa nahrazuje podstatným jménem či trpným rodem což působí přirozeněji: prohledají mu kapsy – kapesní prohlídka; zanechají ho na břehu – je zanechán na břehu; spisovatele odvezou do městečka – spisovatel je odvezen do městečka. Je ovšem pravda, že Ondrůj nadpisy kapitol poněkud zkracuje (díky vynechávání celých epizod má i členění na kapitoly trochu odlišné od originálu), může si proto dovolit tyto náhrady. Pokud by Skoumal v některých nadpisech, kde se vyskytuje několik trpných rodů za sebou, tyto trpné rody ponechal, výsledný dojem by také nebyl nejlepší. Ondrůjovým problémem pak je, že někdy je v nadpise ponecháno něco, co se pak v textu samotném příliš nebo vůbec neobjevuje.

V některých převodech skutečných místních jmen se oba překladatelé liší – Straits of Madagascar překládá Skoumal jako úžina Madagaskarská, Ondrůj jako průliv Mozambický. Také výraz the frozen sea překládají odlišně – Skoumal jako Zamrzlé moře, Ondrůj jako Ledové moře. V tomto případě ovšem není jasné, proč z výrazu obecného – Gulliver se prostě obává cesty do zamrzlých moří – oba dělají vlastní jméno.

U výrazů smyšlených se oba překladatelé většinou shodují s originálem, Ondrůj občas provádí hláskové změny – ostrov Blefuscu mění na Belfusko, tajemníka Reldresal na Keldresola apod. Jediný podstatný rozdíl mezi oběma překladateli je v názvu národa ušlechtilých koní. Swiftův výraz Houyhnhnms Skoumal převádí jako Hvajninimové, Ondrůj je bližší originálu a má Hujhnhnmy – je to dáno pouze tím, jaký shluk hlásek podle překladatele lépe vystihuje koňské řehtání.

Ondrůj ve svém textu provádí i jiné úpravy než jen vynechávání. Již jsem zmínila členění do odstavců, další změnou je vkládání přímé řeči. V originále i Skoumalově překladu se vůbec nevyskytuje, Ondrůj ji pro zpřístupnění občas používá. Tím se ovšem dostává před častý problém překladatelů, a to odstínit správně tykání a vykání. Myslím si, že tuto otázku vyřešil uspokojivě. V prvních dvou dílech je založeno na velikosti – Gulliver, který Liliputy několikanásobně převyšuje, jim tyká, oni mu vykají. Mezi obry je situace obrácená – Gulliver všem vyká, obři mu tykají. Se svými krajany si Gulliver vyká stejně jako s obyvateli Laputy, protože jsou na stejné úrovni. Větší problém představuje poslední část – koni jsou Gulliverovi páni, proto mu tykají. Přes tento podřízený vztah jim však Gulliver nedokáže vykat, jak by se slušelo, a výsledkem je trochu podivný dojem, když tyká osobám, které zcela rozhodují o jeho osudu a kterým neustále prokazuje čest.

Posledním bodem, o kterém bych se chtěla zmínit, jsou poznámky. Ty se na rozdíl od originálu vyskytují v obou překladech a většinou se týkají kulturních odlišností a vysvětlují některá místa a osoby. Skoumal tyto poznámky umístil souhrnně na konec knihy, Ondrůj je má průběžně v textu pod čarou. Každý z těchto přístupů má své výhody i nevýhody. Skoumalovy poznámky mohou být rozsáhlejší, problémem je, že čtenář si při začátku čtení nemusí všimnou, že v závěru jsou. Také v textu nejsou nijak označena místa, která jsou vzadu vysvětlena, čtenář se tam pak často dívá zbytečně a naopak některá zajímavá místa může minout. Ondrůj se tomuto problému vyhýbá, jeho poznámky však musí být kratší a jejich počet na stránce omezený, aby nepůsobily rušivě. Na některých místech Ondrůj vkládá poznámku zcela zbytečně – jedná se o jednoslovné vysvětlivky, které se mohly bez problémů objevit v textu samotném a nahradit výraz, který vysvětlují – zde byl patrně zájem rozšířit slovní zásobu dětí, jsou to však výrazy zastaralé, které se už ve Skoumalově textu nevyskytují. Příklady – guvernantka *vychovatelka; bibliotéka * knihovna.

Závěrem lze říci, že oba překlady mají své kvality i nedostatky, které jsou do značné míry ovlivněny stanovením cílové skupiny čtenářů, pokud by se však tento román znovu vydával, bylo by asi vhodné uvažovat o překladu novém, který by byl plně srozumitelný současnému dětskému čtenáři. Bylo by především nutné zvážit, zda vydat Gulliverovy cesty celé – problémem je, že dnešního čtenáře těžko zaujmou rozsáhlé satirické popisy politického života v 18. století. Případná adaptace by ovšem měla být odlišná od té Ondrůjovy, neměla by vynechávat témata “nevhodná” pro děti a podceňovat jejich chápání.

Literatura:

Swift, Jonathan. Gulliver’s Travels. London: Penguin Popular Classics, 1994.

Swift, Jonathan. Gulliverovy cesty. Překlad a úprava Arnošt Ondrůj. Státní nakladatelství v Praze, 1946.

Swift, Jonathan. Gulliverovy cesty. Překlad Aloys Skoumal. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1958.