vesmír dítěte
o třech klasických dětských knihách, totiž
pinocchiovi, doktoru dolittlovi
a nilsi holgersonovi
pinocchio
aneb
světové divadlo pro děti
V témž městě, v němž se narodil i Dante, básník Božské komedie, spatřil v r. 1826 světlo světa syn kuchaře, básník lidské komedie pro děti: Carlo Lorenzini, jako autor zvaný Carlo Collodi.
Tento muž se vášnivě zúčastnil sporů své doby. Zúčastnil se jako dobrovolník bojů o sjednocení Itálie. Později, když už ltálie byla sjednocená, ale sešněrovaná arcikonzervativní cenzurou, založil satirický časopis Lampione, aby svým lidem rozsvítil světlo. A právě ta cenzura, proti jejímž původcům se vypravil do pole, časopis zakázala.
Pak napsal Collodi do dětského časopisu povídku, v níž si ulevil ve svém vzteku a v níž se mu podařilo úskokem vysvětlit, jaké má být pravé dítě, aby z něho vyrostl člověk, a ne tahací panák.
Collodiho úskok byl stejně jednoduchý jako geniální. Vymyslil si živého tahacího panáka, který se po dlouhé cestě plné omylů konečně stane člověkem.
Příběh začíná kusem dřeva, z něhož byl vyřezán panák. A končí živým chlapcem, jenž se dívá na ubohého zplihlého panáka, který visí přes židli, jímž dříve sám byl: ,,Dobrá, už se to vypanákovalo."
Chcete-li, je to malý příběh o stvoření. Chcete-li, alegorie duše, jak se domnívá jeden katolický literární kritik. Dobré obrazy mají vždy víc významů, než měl autor v úmyslu.
Především byla kniha určitou kritikou na dobovou situaci, knihou italských vrstevníků konce 19. století.
Kniha se jmenuje Pinocchio a vyšla v roce 1880. Evropa byla právě znovu rozdělena po skončení rusko-turecké války. Bismarckova politika nabývala stále zřetelněji konzervativní rysy. Chystala se trojdohoda cara, vídeňského císaře a italského krále. Konzervativismus na celé čáře. Vrchnost nařizuje. Poddaný hýbe rukama a nohama, za jeho šňůrky tahá vrchnost. A proti tomu napsal Collodi svou knihu o tahacím panákovi, který je chytrý a který se stane člověkem.
Literárně znamená rok vyjití Pinocchia plodný rok pro Evropu. Dostojevský dopsal tři svazky Bratří Karamazovových, Gottfried Keller druhou verzi Zeleného Jindřicha a v Collodiho vlasti, Itálii, vydává Sicilan Giovanni Verga svůj Venkovský život, jehož nářečně zbarvená, zdánlivě barbarská italština teprve postupně získává uznání jako opravdový literární počin, jako italský realismus.
Na toto literární jeviště vstupuje Pinocchio, dětská kniha, jako směs všech možných druhů, jako grande spettacolo, velká podívaná, jako satira, jako společenskokritická alegorie, jako kašpárkovština se vším přeháněním tohoto žánru, jako bajka s mluvícími zvířaty, jako pohádka s postavou tyrkysově zbarvené, pomáhající víly.
Autor pracuje s typizacemi, jak je známe z commedie dell'arte, děj je pestrý a má rychlý spád, osoby jsou nahozeny několika ostrými čarami, slovní řeč, kterou Alenka v kraji divů v knihách tak miluje, zabírá široký prostor a hemží se tu výkřiky a řečnickými otázkami malým čtenářům.
V tomto barevném obrázkovém archu neprodělává žádná osoba vývoj, ani Pinocchiovo zlidštění není vlastní ,,vnitřní" přerod, spíš zmoudření v řetězu omylů, a lze je vyčíst spíš vnějškově než vnitrně. Velkolepý však je způsob, jak jsou jednotlivé postavy zasazeny, osvětleny nebo představeny. Je tu například postava tlustého mužíčka, který láká děti, podobně jako krysař, do zblbující země hraček. Zprvu se představuje takto " ,,Představte si malého chlapíka širšího než delšího, měkkého a tučného jako koule z másla, s obličejíčkem jako pomeranč a s ústy smějícími se laskajícím hláskem, asi tak, jako přede kočka, aby se zalíbila hospodyni. Všechny děti, které ho spatřily, byly jím vždy hned zcela nadšeny a šplhaly chvatně na jeho vůz, aby je odvezl do té nádherné země blahobytu, která měla svůdné jméno Země hraček."
Poněkud později dostává tato postava dodatečně nebezpečný rys. Když se osel vzepře Pinocchiovi a děti se mu ,,nestydatě a bezohledně" vysmívají, tehdy se mužíček nesměje s nimi. Naopak, ,,sklonil se láskyplně k vzpurnému oslovi, a zatímco se tvářil, jako by zvíře chtěl políbit, ukousl mu půl pravého ucha."
Ještě později, kdy se Pinocchio a jeho přítel Nitka v Zemi hraček stanou osly, vystupuje mužíček dost surově. Vyráží dveře, které mu nechtějí otevřít, s hrozbami a kopancem. Ale ,,jakmile stanul v pokoji, řekl svým obvyklým láskyplným hláskem " Hodní chlapíci ! Hezky jste křičeli i-a. Hned jsem vás poznal po hlase. Proto jsem zde."
Nakonec autor mužícka odhalí. Udělá to drasticky, jak se patří na kašpárkovém divadle: ,,Nuže, už jste pochopili, moji malí čtenáři, jaké měl povolání tlustý mužíček, jehož Pinocchio a Nitka následovali? Tato odporná příšerka s kulatou tváří jako krev a mléko projížděla čas od času světem se svým vozíkem a všude lákala k sobě sliby a hezkými slovy líné děti. A když pak měla vozík na prasknutí plný, odvezla je do Země hraček, kde děti trávily čas jenom hrou a zevlováním, až se z nich stali osli, a mužíček je klidně mohl prodat na trhu. Tak se stal chlapík v několika málo letech skoro milionářem, ale pořád ještě neměl dost."
Zlo se projevilo. Děti, jste tu všecky? Ano? Tak pomozte ho zmlátit! Svět coby kašpárkové divadlo. Kašpárkové divadlo jako svět.
Skutečně se v této knize hodně mlátí, zabíjí a požírá, pronásleduje a zachraňuje, vězní a osvobozuje. Padouši jsou padoušští. Dobráci jsou dobráčtí. A mezi tím vším třepe nožičkama dřevěný tahací panák Pinocchio, nejdřív se třepe sem a tam bez srdce a mozku, dává se pohnout dobrem a svádět zlem a setkává se stále znovu s tyrkysově modrou dobrou vílou, jež se objevuje v mnoha proměnách a jež se ho nevzdává. Nakonec ho zachrání, co už zachránilo Fausta: ,,Kdo se neustále snaží a namáhá, toho lze vykoupit."
Když Pinocchio pro svého těžce nemocného otce nakonec dělá věci, které dělat ho za jeho života v podobě tahacího panáka mrzelo, probudí se z krásného snu náhle jako chlapec z masa a krve, jako člověk. Malé stvoření je dokonáno. V malém světovém divadle padá opona za radostnou závěrečnou scénou. Malí diváci vděčně tleskají dobrodružnému příběhu a zpozorují snad teprve jako dospělí, že byli svědky zrození člověka jakožto mravního, společenského a duchovního tvora.
doktor dolittle
aneb
harmonie světa
V roce 1920, když začínala divoká -- dnes jim říkáme ,,zlatá" -- dvacátá léta, když Georg Grosz obtáhl literární typ zbohatlíka tlustou čárou proti srsti, když bývalí důstojníci dělali gigoly, když Ernst Jünger vydal hned dvě válečné knihy a když v Německu ztroskotal Kappův puč -- tedy právě v tomto roce vyšla v Anglii zcela anachronická dětská kniha, která dobyla jako vichřice celý anglosaský svět.
Když kniha vyšla v Německu, napsal k ní Oskar Loerke, tehdy uznávaný literární kritik, téměř hymnickou předmluvu, která začínala takto " ,,Máme naději, že si vysoce vzdělaný a čacký přítel a lékař zvířat doktor medicíny Johann Dolittle z městečka Puddleby rychle dobude naší bolestně roztrhané země: učiní to zcela laskavě a půvabně: potřebuje k tomu pouze přispění dětí, jímž si může být zcela jist. A důstojní mužové, kteří pozorně, žárlivě a namáhavě střeží bytí a osud svých národů a států, to ani nezpozorují. Neboť on nechce násilně nic měnit ani zrušit, ale může všude pomoci, protože má rád skutečnost a dovede jednoduchým kouzlem pravdy ucinit jednoznačně názornými a veselými věci fantastické, hlubokomyslné -- tyto nebezpečné úseky nemocné, unavené a netrpělivé duše."
Kniha se jmenuje Doktor Dolittle a jeho zvířata. Její autor, Hugh Lofting, byl až do té doby přátelům literatury neznám. Byla to jeho první kniha. Později vybudoval v deseti následujících svazcích celý malý dolittlovský vesmír.
Lofting nám ve svém malém tlustém doktorovi pod vysokým cylindrem představil přesný antityp své doby. Byl už v prvním svazku zcela vytvořen a přítomen. Ve smyslu tehdejší doby byl tak nepraktický, jak jen vůbec možno. Neměl ani nejmenší vztah k penězům. Když jeho láska k zvířatům zacala obtěžovat lidi (jedna dáma si v čekárně jeho ordinace sedla na ježka), Dolittlovi to nevadilo. Stal se lékařem zvířat. A když jako zvěrolékař začal trápit i majitele zvířat, protože choval v domě krokodýla, také mu to nevadilo. Když ho africké opice prosily, aby za nimi přijel kvůli nějaké nákaze, litoval, že nemá peníze na cestu: nedal se tím však odradit a cestu do Afriky přece podnikl. Dostal se -- a to je obdivuhodné na tomto malém tlustém doktorovi -- také bez peněz do Afriky.
Vstupujeme s doktorem Dolittlem -- vášnivým přírodozpytcem, který dokonce i ve vězení pracuje na vědeckých záznamech -- do říše zázračna; ovšem takového zázračna, jež je pravdě-podobné. Dokonce logik, kterému by musely neustále chybět spojovací články v řetězu důkazů, je přemožen doktorovou odzbrojující nezáludností.
Dolittle je typ dobrého člověka, v jehož blízkosti se všechno jaksi samo od sebe harmonicky urovnává. Ne náhodou jsou téměř všechny ilustrace, které Lofting vtělil do své knihy, symetrické. Je to svět ovládaný rovnováhou, jež tu byla vytvořena, ale takovou rovnováhou, kterou musí doktor pro radost svých malých i velkých čtenářů vždy znovu dotvářet.
Tato utopie -- neboť pouze v utopiích dobří lidé nakonec vítězí -- se posunuje do blízkosti skutečností světa tím, že zázračno není nazýváno zázračnem, obdivuhodné obdivuhodným. Autor obdařil svého hrdinu zdravým lidským rozumem a současně též vědychtivostí badatele, který zůstává hladový po vědění jako dítě. Vysvětluje zázraky.
V jiné anglické dětské knize, Mary Poppinsové, se staví vedle sebe zázraky a nejvěcnější všednost ještě ostřeji. Z toho vzniká komika. Také Dolittle je komická postava, jako má každá niavita komické rysy. Ale nikdy se nemůžeme vysmívat doktorovi z Puddleby. Jen půvabný smích doprovází ctenáře životní cestou doktora Dolittla -úsměv. Člověk se zamiluje do doktora i do jeho podivuhodné domácnosti: do selátka Göb-Göb, psa Jipa, do kachny Dab-Dab, do sovy Tuh-Tuh a do papouška Polynesie. Jsou všichni milí se svými nedostatky a chybami. Když zvíře hovoří o ,,velkém přírodozpytci doktoru Janovi Dolittlovi", čtenář se usmívá a je současně s dojetím ochoten toto velké slovo brát vážně.
Dolittlova dobrodružství nejsou nikdy k popukání, spíš vyvolávají uzdravující úsměv, lék proti hektickému světu. Oskar Loerke, doprovázející literární ismy dvacátých let, napsal hymnus na tuto knihu, kterou nazval ,,jednou z nejprůzračnějších, nejčistších, nejmoudřejších a nejvynalézavějších dětských knih, jaká kdy existovala". Přiznává jí sílu mýtu. A to se stává dětským knihám, alespoň v Německu, velmi zřídka. Ale skutečně je doktorův vesmír, který všude zůstává uvnitř hranic dětského chápání, právě svým omezením tak čistý, tak pochopitelný, tak obrazově silný a -- snad k podivu vlastního autora -- tak velký a slavný.
nils holgersson
aneb
naučná kniha, jež se zvrhla v umělecké dílo
Ve svých jedenácti letech jsem četl knihu, která mne na dva tři dny tak zaujala, že jsem pro ni zmeškal jídlo, soukromou hodinu latiny a jakousi službu v Hitlerjugend (poslední s velkým potěšením). Byl jsem upoután dobrodružstvími chlapce proměněného v Palečka, byl jsem pod dojmem úctyhodné prastaré divoké husy Akky z Kebnekajse, naskakovala mi slastně husí kůže nad pomstychtivostí lišáka Smirna, uchvácen nekonečným tahem divokých husí, s nimiž prolétával malý chlapec vzdálenou zemi zvanou Švédsko.
Dnes, o mnoho let později, potřeboval jsem víc než čtrnáct dní, abych tuto knihu znovu přečetl. Několikrát jsem nad popisem švédských krajin usnul.
Kniha, která vyšla v r. 1907 současně s německou dětskou knihou o rodině Pfäfflingových, se jmenuje Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona s divokými husami. Její autorka Selma Lagerlöfová dostala dva roky po jejím vyjití Nobelovu cenu.
V čem je rozdíl v působení na mě jako dítě a jako dospělého? Odpověď by měla zřetelně odhalit sílu a slabiny knihy. Zkusme to tedy s odpovědí.
Z dětství mi zůstala vzpomínka na dobrovolné rozhodnutí Nilse Holgerssona vzdát se zajištěné existence jako člověk a vydat se jako Paleček s divokými husami do neznámých dobrodružství. Měl sice možnost stát se opět člověkem ; tento aspekt mne však jako dítě příliš nezajímal. Co mi však pevně zůstalo v paměti, to byla stará Akka, lišák Smirne, losí Šedák, nebezpečný starý medvědí otec, nádherný závod dvou řek, zkrátka příroda ve své nahotě, Panův svět, strašlivý i nádherný současně. V paměti se mi navždy zachovala píseň svobody.
K svému podivení jsem se nyní, jako dospělý, setkal s něčím jiným. Od stránky k stránce jsem stále výrazněji poznával, že mám v rukou naučnou knihu ve formě románu, zeměpis Švédska pro děti, který byl od autorky také skutečně objednán. Všechno, co mne jako dítě okouzlovalo, byl vyprávěčský rámec kolem věcného tématu; a také toto téma, vkládané do úst tu učiteli, tu sedlákovi nebo do zobáku divoké huse, byl zeměpis Švédska. Selma Lagerlöfová měla dodat zábavnou vlastivědu pro děti své země. Nakladatel tedy vlastně objednal u autorky ony takzvané retardující elementy, například líčení krajiny z ptačí perspektivy (jež právě jsou nejpovedenějšími partiemi knihy).
Avšak Selma Lagerlöfová nebyla geografka. Byla rozená vyprávěčka, která své vyprávění vytvářela sama ze sebe, nehledíc k úkolu, který dostala. A tak se stalo, že všude tam, kde mermomocí chce dítěti vnutit zeměpis, je nejslabší. A tak se také stalo, že z rámce udělala vlastní téma. Dospělý čtenář to pozná. S nevolí vyciťuje vykonstruovanost některých kapitol. (Aha, teď je na řadě provincie Východní Götaland!) Dítěti, které ze školy sotva zná tak zábavnou formu učení, na tom příliš nezáleží. Přimkne se žádostivě k postavě malého hrdiny a ke všemu jeho dobrodružství. A vložené příběhy je pobaví. Je-li to dítě s dobrou pamětí, naučí se při tom, aniž to pozoruje, spoustu látky. Pokud nebere vážně -stejně jako já, když jsem byl malý -- zeměpisné podrobnosti, zůstane mu v paměti nádherný, dlouhý příběh. Ale všem dětem se nakonec objeví jako nejdůležitější nikoliv mnohost švédského zeměpisu, nýbrž dobrodružství života, která prožil Nils Holgersson.
V tom právě spočívá velikost této knihy. Stal se z ní příběh hrdinova osvědčení se. Nils Holgersson měl za zcela určitých podmínek možnost stát se opět člověkem. Dobrodružství svobody byla současně možností osvědčit se, možnosti stát se člověkem v doslovném i přeneseném slova smyslu, neboť Nils byl předtím, než se stal Palečkem, drzoun a ničema. Podobně jako u Itala Collodiho z tahacího panáka se zde z Palečka stává člověk. Ovšem vývoj k tomu je u Nilse Holgerssona přímočařejší. Vystupuje po zřetelně viditelných stupních vzhůru k lidství, zatímco Pinocchio dlouho bloudí labyrintem, než najde východisko. ltalský panáček říká na konci s povzdechem: ,,Zaplať pánbůh, už se to vypanákovalo. Jsem člověk. Je konec útrapám."
Nilse Holgerssona naproti tomu zachvacuje po tom, co se stal člověkem, ,,bolestná touha". ,,Chybělo málo a byl by si přál, aby byl opět Palečkem."
Rozdílnost spočívá pravděpodobně v zeměpisných šířkách, snaha po jasnosti Latinců a věčné sebenamáhání Seveřanů. Facit je stejný: Člověče, osvědč se při vší své svobodě, abys byl opravdu člověkem. Collodi to zasadil do pestré mnohotvárnosti světového divadla pro děti.
Selma Lagerlöfová to před nás postavila ve velkých obrazech, když byla vyzvána, aby napsala zeměpis Švédska. Naučná kniha se zvrhla -- díky své autorce -- v umělecké dílo.