Počátek našeho dětského básnictví (to znamená poezie psaná zvlášť pro děti) je v 18. století, které vyprodukovalo tři generace básnících moralistů. Počátek je poznamenán pedagogickými úmysly. Osvícenci oslovují (stejně jako moralisté dnešních dnů) dítě dneška jako dospělého zítřka. Berou tedy dítě vážně. (To je důležité kritérium pro dětské básnictví.) Dětské básnictví tohoto druhu je však dobré jen do té míry, že dovede myslit, mluvit a zpravovat v dětských kategoriích. Jakýsi pan Götz v té době píše následující verše:

Kdo stále váhá, než ctnost si zamiluje,
sám sebe trestá tímto průtahem.
Pokání, jež přítel hříchu oddaluje,
už neoddálené přec je podvodem.
Jeho oko, co dříve neplakalo,
pláče-li teď nad hrobem,
ne pro radost, jichž dosti užil,
ale pro tu, jíž teď dává sbohem.

Tato báseň je zařazena v ,,Lehren der Weisheit und Tuaend in auserlesenen Fabeln, Erzählungen und Liedern für die Jugend" (Mudrosloví z vybraných bajek, povídek a písní pro mládež), jež vyšlo v roce 1792. A míněno tím je:

A když už nemůže hřešiti
člověk začíná se modliti.

Zařazení této básně do sbírky pro mládež je dvojí omyl: předně je téma jak dětem, tak mladistvým příliš vzdálené, než aby se jím mohli rozehřát: za druhé je všechno tak abstraktní, tak konvenční a nesrozumitelné, že se uvedená báseň stává vzorem, jak se nikdy a za žádných okolností nesmí pro děti básnit!
Jako opačný příklad uveďme prvního dobrého německého dětského básníka: jmenuje se Friedrich von Lehr, byl bohoslovcem, narodil se roku 1709 ve Frankfurtu a pětatřicetiletý zemřel v Magdeburgu. Básně pana von Lehra můžeme ještě dnes s potěšením číst. Umí podat své morality líbivě a navýsost srozumitelně:

Nejlepší dílo na světě,
toť život bohumilý,
a proto, nejmilejší dítě,
jen vzácné jsou k dílu síly.

Pan von Lehr dovede také vychválit praktické důsledky bohumilého života:

Život, který Bohu i lidem líbí se,
je, pane učiteli, jak tvrdé peníze.

Tento básnící bohoslovec umí dobře vyhmátnout, jak psát pro děti, také tehdy, když chce jenom trošičku moralizovat. Je také oním prostým způsobem vtipný, jak to mají děti rády:

Kam tou cestou, oslové, vy dva?
Kolem třetího my jdem do mlýna!

Zkrátka, pan von Lehr napsal první dobré dětské básně, zatímco se snažil dětem zpřístupnit morální teologii. Jako první nám ukázal, jak se má k dětem dětsky mluvit, aniž jsme strýčkovití a kopírujeme žvatlání předškolního dítěte. Neznevažuje děti, bere je vážně. Sedí mezi nimi jako primissimus inter pares (nejprvnější mezi stejnými).
Zcela jinak píše básně pro děti Leopold Friedrich von Göckingk, narozený 1748. Dělá ze svého -- podobně jako o padesát let později narozený autor Struwwelpetera Hoffmann -- hříšného komára mravného slona. U něho přicházejí děti, když se sebeméně uhřáté napily studeného piva, zásadně o život jako následek svých provinění. Přitom však i katastrofální verše píse rozkošně:
A splnilo se doslova,
co doktor předpověděl:
Luisička leží studená,
ještě než noc se změní v den.

Protože dnešním vtipným dětem těžko můžeme vnucovat tento velejasný způsob moralistního poučování a protože pan von Göckingk přece píse pro děti velmi živě, dovolil jsem si neutralizovat jeho básničku ,,Fritz, der
Näscher v poslední strofě:
Göckingk píše:

Marné bylo volat pomoc,
to mlsání ho zabilo:
cukr chtěl, však arsenu moc
do hrobu ho sklátilo.

Nové pojetí:

Doktor spěchá, nese pomoc,
by mlsání nezabilo,
cukr chtěl, však arsenu moc
by ho bylo sklátilo.

Člověk by se sice neměl pokoušet chtít básnit lépe než autor. Ale považuji smrt přece jen za příliš krutý trest za mlsání. (Zejména když autor už dost barvitě vylíčil utrpení po požití arseniku.) K tomuto tématu se ještě vrátíme u Hoffmannova Struwwelpetera.
Koncem 18. století se narodili tři vynikající němečtí dětští básníci: Friedrich Rückert 1788, Hoffmann von Fallersleben 1798 a August Kopisch 1799. Zatímco v roce 1746 narozený Schulmann, spisovatel, a nakladatel Heinrich Campe se svým zpracováním ,,Robinsona" a ,,Objevení Ameriky,, poprvé pozvedli německou literaturu pro mládež na literární druh, který bylo možno pojímat vážně, zajistili tito tři básníci poprvé dětskému básnictví hluboké uznání veřejnosti.
Rückert navazuje svými dětskými básněmi -- psal je zčásti v mladých letech -- zcela na tradice 18. století. Je osvícencem a moralistou. Ale píše hladčeji a zručněji než staří, přesně zachovává metrum. Hladkost jeho veršů je pro děti výhodná: básně se snadno učí a lehce skandují. Mohou se ,,odříkávat". Rückertovými dětskými básněmi začíná nepřehledná řada hladce rýmovaných, snadno odříkávatelných německých dětských básní, které však sotva dosahují Rückertovy uzavřenosti a moudrého veselí, a jen v docela řídkých případech je předčí.
Jako první populární básník písní pro děti vystupuje do popředí profesor literatury August Heinrich Hoffmann, který si dává přízvisko ,,von Fallersleben podle místa svého narození. Hoffmann von Fallersleben, který napsal na Haydnovu melodii lyricky ne zrovna vynikající ,,Deutschlandlied", napsal písňové texty na nesčetné lidové popěvky pro děti. Co dal Rückert dětské poezii v pěkné možnosti skandování, dal jí Hoffmann von Fallersleben na muzikálnosti. Nalezl prostý, snadno přístupný tón, který je dodnes stejně svěží jako tenkrát. Písně s jeho texty jsou ještě dnes stejně populární jako v jeho době. Ale jen docela málo lidí ví, že jejich autor se jmenuje Hoffmann von Fallersleben. V mnoha sbírkách najdeme jeho písňové texty označené už jako lidové. Považuji proto za účelné uvést alespoň některé jeho písňové texty, které .se ještě dnes zpívají. Jsou to: Wer hat die schönsten Schäfchen (Kdo má nejkrásnější ovečky), Eine kleine Geige möcht ich haben (Chtěl bych mít housličky), Alle Vögel sind schon da (Už přilétli všichni ptáci), Kuckuck, Kuckuck, ruft's aus dem Wald (Kuku, kuku, ozývá se z lesa), Der Kuckuck und der Esel (Kukačka a osel), Summ, summ, summ, Bienchen, summ herum (Bzz, bzz, bzz, vceličko, bzuč si dokola), Auf unserer Wiese gehet was (Na naší louce něco jde), Ein Männlein steht im Walde (V lese stojí mužíček), O wie es kalt geworden (Ó, jak je zima), Winter ade (Sbohem, zimo).
Hoffmann von Fallersleben je jako básník písní píšící zpěvné, i při zpívání srozumitelné verše, v německém dětském básnictví šťastná náhoda. Není druhého, který by se s ním z tohoto hlediska mohl měřit. Avšak jako autor básní, jehož verše se čtou nebo deklamují, má velmi rozdílnou kvalitu. Vynikající vedle méně dobrého, prostřed ní vedle bezvýznamného. Ale protože byl nesmírně plodný, zbývá přece jen veliké množství dobrých détských básní, které všechny vynikají krásnou muzikálností.
Skandovatelný jako Rückert, muzikální jako Hoffmann von Fallersleben, ale nadto ještě poeta mající ducha, humor a nenucenost v nejlepším slova smyslu je August Kopisch, narozený 1799 v Breslau. Je obdivuhodné, co všechno vytvořil Kopisch za svého krátkého života: vynalezl ve své době nesmírně oceňovaná berlínská rychlokamna, otevřel Modrou jeskyni na Capri cizineckému ruchu, vymyslel odrůdu malovaného panoramatu nazvanou pleoráma a sám vytvořil nejznámější ze všech, obdivované pleoráma Neapolského zálivu v Berlíně. Navíc zanechal úctyhodnou řadu maleb a pět svazků sebraných básní. Není tedy divu, že se tento nesmírně činný muž stal pěvcem činorodého života.
Kopisch je básníkem malých lidiček, ve společenském i pravém, doslovném významu slova. Posmívá se šosákům, ale staví jim v protiváhu pozitivního malého člověka ve svých nesčetných trpaslících, gnómech a skřítcích: vtipného, hbitého, moudrého, dobromyslného, spravedlivého, který si své právo obhájí třeba lstí, pilného, který nerobí vzdychaje, že musí, ale radostně, protože sám chce.
Pohlédneme-li na dvě nejkrásnější Kopischovy básně, na ,,Nöcka" a na slavné ,,Kolínské skřítky", pochopíme, proč ho děti milují: je veselý pohan, jako jsou děti pohany, a opěvuje právě to, co bystré děti oceňují: činorodý život. Je ovšem škoda, že se neustále publikují Skřítci, málokdy jeho sebrané básně pro děti.
Robert Reinick, narozený 1805, je nesmírně plodný dětský básník. Je však mnoho plev mezi jeho zrním. Ale to, co přetrvalo, je dobrá domácká strava, silná, chutná a navýsost zdravá. U Reinicka začíná naše dětská poezie s červenými tvářičkami, kterou potom padělaly generace školometů, aniž ovšem dosáhly Reinickovy svěžesti.
Velmi milovaný hrabě Pocci, tvůrce kašpárka Larifariho, je autorem první nonsensové básně pro děti. Jmenuje se ,,Krokodýl" a končí dvěma řádky:

Položím se do rákosí,
v červáncích mne smrtka skosí.

Vůbec jsou mnohé Pocciovy verše důkazem, že je opravdu možná skurilní poezie pro děti. Často se jedná jenom o rýmové vtipy, jako například u Lasičky Morgensternovy, která kvůli rýmu seděla v zurčícím potůčku (Wiesel -- Bachgeriesel).
Choulostivou kapitolu znamená současně milovaný a zároveň sporný Hoffmann, autor Struwwelpetera, který právě jako pan von Göcking dělá ze zhřešivších komárů morální velbloudy. Bude užitečné, jestliže si oba srovnáme: von Göcking vypráví příběhy o malých proviněních s krvavým koncem pro starší děti, dr. Hoffmann je vypráví maličkým dětem. V tom je rozdíl! Starší dítě už může mít životní zkušenost s prudkou tělesnou bolestí, překonanou důtkou, hryzajícím špatným svědomím, ba dokonce i se smrtí blízkého člověka. Pro malé dítě však je například smrt bombastickou formulí, které bez zábran používá, aniž ji chápe. Malé dítě maluje černobíle. Dr. Hoffmann nedělá také nic jiného. A dělá to slovníkem malého dítěte. Tak nemohou verše Struwwelpetera větším dětem ublížit. Cítí se povzneseny nad řádky jako:

Bedřich, Bedřich zlostný byl,
že by kámen rozzlobil.

To je tón mateřské školky a současně, jak čtenáři dobře pochopili, také morálka mateřské školky. Ostatně napsal dr. Hoffmann celou řadu jiných dětských básní, které jsou stejně hezké jako verše v Struwwelpeterovi, jenom méně problematické. Škoda že jsou zastíněny jeho nejslabějsí obrázkovou knížkou!
Dětské básně v roce 1812 narozeného Mnichovana Friedricha Gülla mají jihoněmeckou líbeznost, dají se skandovat, trebaže v nich bylo dost volně použito metrických prostředků, a jsou nesmírně plastické. Jeho ,,Hošík na ledě" je jedna z našich klasických básní pro menší děti. Güll jako Jihoněmec je mistrem legitimně pouzívaného deminutiva. Ríká: Hošík stojí u rybníka. A clověk mu věří, že vidí špunta. Co se už natropilo hříchů s deminutivy v dětských básních, to se dá sotva změřit. Stále se to jenom hemží ,,kytičkami", ,,slunečními paprsečky", ,,vílečkami" a ,,skřítečky", že soudnému člověku až vstávají vlasy na hlavě! Máme pořád ještě velké množství laciných obrázkových knížek z obchodních domů s příšerně špatnými verši.
V minulém století byli dva básníci velmi ceněni a čteni: Julius Sturm a Christian Dieffenbach. Oba po sobě zanechali několik svazků dětské poezie. Ale listujeme-li v nich dnes, mnoho pro naše děti už nenajdeme. Sturm, který psal mnoho básní pro ,,Gartenlaube", má v sobě příliš mnoho přeslazenosti poety ,,se zlatou ořízkou". Byl ve své době příliš módní. Vyplatí se však z přemíry jeho básní čas od času něco vylovit. Je tam vždycky nějaký úlovek.
Christian Dieffenbach, jehož dětské básně na zlomu století zaplavovaly cítanky, sice napsal velice mnoho dětských básní, jsou ale většinou příliš strýčkovsky poucné anebo jednoduše příliš zběžně formulovány. Jen v řídkých případech se mu podařilo udělat ze své zběžnosti ctnost a napsat několik inspirovaných, svěže zazpívaných dětských básní.
Je třeba se ještě zmínit o Dieffenbachově a Sturmově současníku, v roce 1819 narozeném Rudolfu Löwensteinovi, který zanechal nejméně celý tucet laskavě drzých veršů.
Pěvec ,,Duryňských písní", Rudolf Baumbach, se občas objevuje ve sbírkách a čítankách. Kdo však prohledá jeho množství lidových veršů, blízkých kabaretním textům, shledá, jaký poklad dětských básní u něho ještě najdeme. Jsou prosté, znějí lahodně uchu, jsou veselé a jejich moralita je osvězující. Je v nich něco z radostné drzosti odrhovaček. Baumbach mluví ústy Lízinky Müllerovic, ale nemluví -- jako naši noví textaři šlágrů -- jejím jazykem.
Mluvíme o lidově poezii. A zde musíme mluvit i o Wilhelmu Buschovi, narozeném 1832. Mnozí pedagogové se k němu chovají upejpavě, pravděpodobně z pruderie. Busch však napsal kromě Svatého Antonína, Pobožné Heleny, rabiátů Maxe a Moritze (v češtině vysli pod názvem Vít a Véna) takové množství veršovaných příběhů pro děti, že je třeba jenom po nich sáhnout. Jen se strezme vyjmout texty z obrázkových příběhů! To je mozné jen v docela řídkých případech, neboť Busch dává tak geniálně rozehrát verši a obrazu současně, že jedno bez druhého zůstává torzem.
Johannes Trojan, Buschův současník a šéfredaktor časopisu ,,Kladderadatsch", zanechal svazek 100 dětských písní. Čiší z nich však, jako u Sturma, příliš rnnoho poezie a la Gartenlaube. Přetrvaly dvě hrstky humoristických básniček. Podobný osud mají básně školometa Adolfa Eye, který jako dědeček psal básně pro svá vnoučata a po úspěchu prvního svazku napsal pak každorocně svazek nový. Jeho pecivo je však většinou tvrdé. Jenom několik málo básní si zaslouží, aby se zachovaly.
Naproti tomu si zaslouží, aby se zachovaly mnohé dětské básně od Heinricha Seidela, autora ,,Kuřátka Leberecht", a od Victora Blüthgena. Oba se narodili v roce 1840.
Heinrich Seidel je velmi málo znám jako dětský básník. A přitom napsal báječně buršikózní verše pro děti, plné sršících nápadů a odvážných obratů:

Honzík na hon jíti chtěl,
ale neměl pušku.
V rohu koště uviděl.
Co chceš víc, můj hošku?

Roztomilá také je jeho bajka o slepici a kaprovi, v níž slepice po každém vajíčku kdákala, vyváděla, kouzlila (kakelte, spektakelte, mirakelte . . .), jako by se jednalo o bůhvíjaký zázrak. Seidel má podobný osud jako Victor Blüthgen a celá řada jiných dětských básníků: některé jejich básně přetrvaly, recitují se, ale autor je zapomenut. Básníci pro děti se s tím pravděpodobně už musí smířit, že jejich nejpovedenější verše je anonymně přežijí. Vždyť už dnes nacházíme pod básněmi Hoffmanna von Fallersleben, Rückerta, Reinicka, Dieffenbacha, Seidela, Blüthgena, ba dokonce pod dětskými básněmi Christiana Morgensterna poznámku: Od neznámého autora.
Victor Blüthgen, jehož jeden přítel teprve musil trknout, aby pochopil, že je v jádru dětským básníkem, podmaňuje poetickými a muzikantskými tóny své lyry. Vcelku je vždy o několik stupňů lepší -- protoze poctivější a nevyumělkovanější -než jeho vrstevníci Trojan, Baumbach nebo Ey. Je skrznaskrz a s použitím všech sil a umění básníkem pro děti. Používá-li tónů národní písně, zpracovává je originálně:

To voní jako zhola nic,
to voní jako tráva,
ať je to aspoň k užitku,
ať sežere to kráva.

Otáčí-li kolovrátkem, je to kolovrátek Blüthgenův:

Kdo koncert slyšel do konce,
to byl starý pes.
Když ten pes se domů nes,
vůbec nebyl zdravý pes.

A když jenom trochu chce zacinkat pěknými rýmy, zůstává (na rozdíl od Hoffmanna von Fallerslebena) dobrým poetou:

Zahrádka není velká,
ráz, dva, tři,
tam létá malá včelka,
ráz, dva, tři,
má dvě žluté nohavicky,
aby mohla dělat krůčky
po jiřinách,
balzamínách,
ráz, dva, tři.

Přirozeně, každý zná Blüthgenovu báseň ,,lch war mal in dem Dorfe, da gab es einen Sturm . . ." (Jednou jsem byl ve vesnici a tu se strhla velká bouře . . .). Ale známe tohoto dětského básníka jinak? Tímto ho doporučujeme svým vrstevníkům, a to celého!
Na tomto místě je třeba promluvit o vývoji, který se odráží také v dětské básni: o emancipaci dítěte. Dieffenbach byl poslední básník epochy, v níž se dítě považovalo hlavně za nedokonalou formu dospělého. Básníci, kteří po něm následují, oslovují dítě uz nikoli jako malého dospělého, ale mluví k dítěti jako k dítěti. Vychází proslulá kniha Elleny Keyové Století dítěte. Začíná se přiznávat, že dítě má vlastní, od dospělého odlišné životní formy. Začíná se -- s pokrokem psychologických věd -- pátrat po vlastních zákonitostech dětského okruhu a začínají se respektovat. Dnes to došlo tak daleko, že v unaveném občanském životě uvádějí básně a malby dětí dospělé do závratného nadšení jako doklady spontánní umělecké tvorby a ze takzvaný neoprimitivismus hledá své vzory v kresbách dětí. Syntéza obou těchto extrémů by znamenala respektovat vlastní zákonitosti dětského světa, ale přitom nezanedbávat výchovu k dospělosti. Uvidíme, jak se vývoj odrazí v dětském básnictví.
Gustav Falke -- narozen 1853 -- stojí současně se Seidelem a Blüthgenem na prahu dětské emancipace. Oslovuje dítě většinou ještě jako dospělý a zabavuje je šprýmy a lživými příběhy a ptačími, kočičími a myšími písničkami. Ale bere je už vážněji než jeho předchůdci z 18. století. Mlsoun Fritz svobodného pána von Göckingka musí zahynout otravou arsenem. Blüthgen se své mlsné Charlotě-kompotě uz jenom posmívá. U Falkeho dostává mlsalka Lütt Uršula rozinku se třemi zrníčky uvnitř. Falke vydal už jako starý pán v roce 1922 sbírku dětských básní. Titul sbírky -podle národní písně -- ,,Povstaňte, milé děticky . Ale titul klame. To není kniha pro milé dětičky, ale sbírka, která se obrací důsledně k emancipovaným dětem. Básnící teticky a strýčkové, kteří se milostně sklánějí k dítěti, ve sbírce chybějí. Falke ví, co dítě potřebuje -- jako básník i jako sběratel! Jeho sbírka německých dětských básní je nejlepší, nejdůslednější a nejinspirovanější, které podle mého vědomí v tomto století vyšla.
Falkův současník Jakob Loewenberg, který sám také napsal několik dobrých dětských básní, vydal přibližně ve stejné době antologii, pro niž vybral verše německých básníků pro děti. Sbírka měla bezpříkladný úspěch. Mně se ale zdá, že Loewenberg svou snahu dát dítěti do rukou to nejlepší přehnal. Mnoho básní v této sbírce je prostě nad dětské chápání. A přece má Loewenberg stejně jako Falke zásluhu, že probral dědictví dětské poezie z 19. století a že odklidil stranou sentimentální dětskou lyriku. Loewenberg mohl toto dědictví s dobrým svědomím zdecimovat. Neboť mezi jeho vrstevníky byl dostatek dobrých moderních dětských básníků, kteří mohli zaplnit vzniklé mezery. Mezi lety 1860 a 1875 leží data narození Pauly a Richarda Dehmelových, Fridy Schanzové, Adolfa Holsta, Alwina Freudenberga, Christiana Morgensterna, Hermanna Claudiuse, Alberta Sergela a Emila Webera. Všichni tito dětští básníci byli důležití ve své době.
Kdysi oblíbená Frida Schanzová je ve svých povídkách lepší než v básních. Její pokus psát balady pro děti ztroskotal na tom, že sice našla tán pro baladu, ale nikoli tán pro děti.
Učitele Alwina Freudenberga přežila vůbec jenom jedna jediná báseň, jeho klasický ,,Obr Timpetu", který také vzácně bývá oznacen autorovým jměnem. Freudenberg byl ostatně hbitě rýmující popisovatel maloburžoazní spokojenosti.
Emil Weber -- ucitel jako Freudenberg -básní ještě poněkud v dieffenbachovské manýře. Ale to a ono už je lepší, modernější a stojí za uchování, především jeho ,,Mrtvý pták". Smutná báseň pro děti, může skončit jenom tak, jak to napsal Weber:

Slunce hřálo keř i strom
a malí ptáci pěli.
Po celý krásný letní den
chodila v osamění.

Albert Sergel -- také on byl původně učitelem -- po sobě zanechal obsáhlé dílo dětských básní. Avšak jeho angažmá u nacionálních socialistů mu nedělalo dobře. Jenom v letech před rokem 1933 u něho najdeme něco málo potěšitelného.
Adolf Holst byl jako autor obrázkových knih proslulý člověk. Má na tomto poli prokazatelně mnohé zásluhy. Napíše-li čtyři řádky jako tyto:

Až se každý podivil
jak velikou věž postavil.
Jen Floki mní " Hlouposti,
za chvíli bude na trosky!

dává jimi do statického obrazu pro malé děti roztomilý pohyb, a dokonce dramatický akcent. Ale samy o sobě jsou verse Adolfa Holsta bez pointy a bez poezie. Jeho zásluhy spočívají v moudré textaci obrázkového příbě-hu.
Obnovovateli německého dětského básnictví a nejdůslednějsími básníky pro emancipované děti byli Paula a Richard Dehmelovi. Richard Dehmel napsal svou básní ,,Drzý klacek" přímo manifest emancipovaného dítěte:

Já jsem maminčino zlato
a jsem velký lump.
Mám jazyk. ale nemám zato,
nač bych koho pump.
Nic mi nemusíte dát,
můžete říct: zdrhni.
A nechte si o mně zdát,
tak si teda trhni . . .
Si myslím o vás: kvák!
Já prokouknul váš lak,
já vám kašlu na maják,
tak!

Později byl Dehmelův radikalismus ještě překonán Dětskou zašmodrchanou knihou od Joachima Ringelnatze. V této používá Ringelnatz ukazováčkových obratů a la Dieffenbach, jako např. ,,pomni", a potom s laskavou sufizancí pokračuje, že stačí pouhých pět dětí, aby ztřískaly babičku.
Ke cti obou básníků je však třeba říci, že s takovým radikalismem zabavují více dospělé, než aby chtěli štvát děti. Kästner si v tomto ohledu klade menší zábrany, je však také poněkud méně radikální.
To, co Richard Dehmel se svou ženou spolu napsali -- pod jejím umírňujícím vlivem -- pro děti (vydali spolu svazek ,,Fitzebutze"), je z pedagogického hlediska osvobozující a neortodoxní . . . Zrekapitulujme si ještě jednou mlsající děti a zacházení s nimi v německé dětské poezii: u pana von Göcking umírá dítě po požití arsenu, u Blüthgena se jeho mlsnosti posmívají, u Falkeho dostane rozinku se třemi zrnky, u Dehmelových věc koncí takto:

Nikde Petr není,
není k nalezení.
Hříšníku, kde jsi?
Tu slyš -- je slyšet smích
odněkud shora z větví.
Tam je Petr na třešních,
zrovna jednu polyká.
Hází kamínkama,
klátí nožičkama.
Šupity, mámo -- tady jsem!

Tedy už ani slovo o dospělých ukazováčcích a dětské rozervanosti: Šupity, mámo -- tady jsem! Poměr dítěte a rodičů je rovný k rovnému. Otázka, jak lze přitom zachovat přirozenou autoritu, zůstává otevřena. Kästner ji řešívá většinou srozumitelným, dobrosrdečným učitelem. Dehmelovi ji ještě ani nekladou. Jsou ještě příiiš angažováni jako obrazoborci proti ortodoxní pedagogice.
Z péra Pauly Dehmelové, jež jako básnířka pro děti byla daleko plodnější než její muž, pochází oblíbený výbor ze Sv. Mikuláše, jemuž svatá Kateřina musela naolejovat boty do vody. Napsala také svazeček básní o milém klackovi Rumpumpelovi, který se občas znovu vydává. Svým způsobem, jak vkládá do svých básní citoslovce, se přibližuje Güllovi. V tom však jde dál než Güll: přibírá do své tvorby i pouliční žargon.
Tři básníci, kteří jenom podle data narození pocházejí z 19. století, jsou: Morgenstern, Brecht a Kästner.
Christian Morgenstern napsal dva tenké svazky básní pro děti. Některé z nich, například ,,Drei Spatzen" (Tři vrabci) nebo ,,Herr Löffel und Frau Gabel" (Pan Lžíce a paní Vidlička), patří k základnímu fondu německé dětské poezie. Jiné básně, v nichž básníkovi jde o založení nové etiky, jsou podivně bledé a abstraktní. Co si např. dítě může počít s verši, jako jsou tyhle:

Vy kočičky z vrboví,
jak z šedého hedvábí,
jak z šedého sametu!
Ó stříbrné kočičky,
už vím, malé holčičky,
už vím, odkud jste tu!
Nebo s těmito řádky:
Vaše smání i vaše slzy
jsou z ušlechtilého plodu,
vy, malí, naplníte brzy
budoucnost lidského rodu!
To pro vás zrají písně
na stromě života mém . . .
Naše stopy se setkají -
a nebude to sen!

Pro ,,dospělé" reflexe toho druhu nemůžeme předpokládat ani zájem, ani porozumění dítěte. Proklamovat v básni etické principy, a to přímo, to je choulostivá, nesmírně obtížná věc. V tomto směru se podle mého mínění povedla první sloka Dětské hymny Berta Brechta:

Půvab neušetří námahy
a náruživost rozumu,
že vzkvete dobré Německo
jako jiná dobrá zem.

To je konkrétnéjší a srozumitelnější než u Morgensterna. Pro srovnání verše Morgensternovy:

Vaše smání i vaše slzy
jsou z ušlechtilého plodu . . .

nebo:

To pro vás zrají písně
na stromě života mém . . .

jsou mlhavé a mnohoznačné. Takové ,.slzy z ušlechtilého plodu" mohou mít pro dospělého v nejhorším případě ještě vzdálený, jen vytušený smysl. Pro dítě to je nesmysl.
Nehledě k těmto choulostivým pokusům eticko-morálním, psal Morgenstern vynikající détské básně. Mimo jiné lze z jeho Šibeničních písní (Galgenlieder) a jiných básní vybrat řádku pěkných nonsensových veršů pro děti. Duchaplný Morgenstern je pro děti mnohem vhodnější než cituplný Morgenstern.
Bert Brecht psal v různých životních periodách dětské básně, satirické, politické a také sloky o laskavosti člověka. Nikdy neskrývá, co chce říci a co má v úmyslu. Dává se naivně. Ale je to vykalkulovaná naivita, která od dítěte předpokládá příliš mnoho. Vezměme například ,,Písničku ze starých časů":

Jedna. Dvě. Tři. Čtyři.
Tatínek potřebuje pivo.
Čtyři. Tři. Dvě. Jedna.
A maminka žádné.

Takové verše, v nichž autor říká opak toho co myslí, jsou pro děti příliš obtížné. Také Brechtova ,,Dětská hymna", která staví na hlavu smysl Deutschlandliedu, ztrácí svou srozumitelnost pro děti právě pro tento napolovic parodistický úmysl. A přesto je její první sloka tak krásná, že bychom kvůli ní mohli koupit i ostatní sloky. l když to třeba nejsou dobré dětské verše, přece mají krásný smysl.
Erich Kästner napsal dobrý tucet dětských básní. Zpoloviny klaunerie, zpoloviny jarmareční písničky -- jsou důsledně ,,spotřební lyrikou", jsou nejlepším domácím prostředkem pro emancipované dítě -- lék a mlsek v jednom. U Kästnera ostatně musíme upozornit, že -- jako v jeho dětských románech -- žargon je povýšen také v dětské básni k legitimnímu uměleckému prostředku.

Excelence, zde jsou poruchy.
Řekněte třikrát ,,fík"!
Hlasitěji, pane ministře!
Promiňte a vřelej dík!

Takhle pěkný nesmysl děti nesmírně milují. Kästner budiž jakož pedagog i jako žertéř se všemi svými příliš málo známými dětskými básněmi p. t. publiku co nejvřeleji doporučen!
Mezi těmi, kdo píší v současné době básně pro děti, je třeba jmenovat jako starší předně dva pedagogy: Eriku Engelovou ve východní, Friedricha Hoffmanna v západní cásti Německa. Od Friedricha Hoffmanna vyšla veselá sbírka ,,Ole Bole Bullerjan . Erika Engelová publikuje své verše ve východoněmeckém Kinderbuchverlagu. K starší generaci patří také Ernst Heimeran se svou okouzlující veršovanou povídkou o ,,Černém běloušovi", berlínský knihovní rada Gustav Sichelschmidt, který živě pokračuje v tradici na- šich starých říkanek pro malé děti, a Lena Hille-Brandtsová, která bohužel zemřela právě tehdy, když se na ni zaměřil zájem nakladatelů. Také ona psala okouzlující verše pro malé děti. Lze doufat, že najdou během času své nakladatele.
Mezi mladšími básníky pro děti, kteří se narodili po roce 1920, jmenuji následující: Josefa Guggenmose, ročník 1922; vydavatele této sbírky (James Krüss, pozn. překl.) ročník 1926: Evu Rechlinovou a Petera Hackse, oba ročník 1928; konecně málo publikovaného, r. 1933 narozeného Bruno Horsta Bulla. Všichni jsou svobodnými spisovateli. Rys specializace lze pozorovat dokonce i na poli dětské poezie.
Josef Guggenmos napsal řadu veršíků, pokračujících v tradici Des Knaben Wunderhorn, podle schématu ,,když dítě nechce jíst" atd. náladově a navýsost dobově. Na druhé straně napsal verše jako tyto:

Už to začne!
řekly v obchodním domě Bety
tři tety
a pelášily domů, až se jim třásly rety.
Vtom uhodil oslňující blesk
-- klikyhák! --
bleskurychle
do stromu v aleji. A třesk!
hned potom zaburácel hrom,
jako kdyby draků třicet
na rozkaz muselo řičet.

Eva Rechlinová, která převedla do poněkud obřadných veršů části z bible, je vtipnou vyprávěčkou veršovaných povídek, je poetická a její moralita je radostná.
Peter Hacks je básník pro chytrě děti. Jeho verše jim působí nevýslovné potěšení. Sebral je ve svazku nazvaném Der Flohmarkt (Bleší trh). Hacks pěstuje -- jako Guggenmos a Rechlinová - také nonsensovou báseň, která našla v naší generaci v Německu poprvé dětské publikum a dětského básníka.
Doposavad nejmladší z německých dětských básníků, Bruno Horst Bull, jako básník-kuchař dobré domácí stravy, se proslavil také jako sběratel a vydavatel všeho druhu dětské poezie.
Došli jsme až na konec naší výpravy, která se protáhla nad očekávání. Jediná otázka zůstala otevřená: je dovoleno klást vedle sebe verše na- šich básníků a dětských básníků ? Nejsou úmysly a dikce básníka a dětského básníka příliš odlišné?
Abychom mohli na to odpovědět, vraťme se na počátek této naší výpravy: naivita jako ,,dětinskost, kde bychom ji už nečekali" -- tak zněla zásada výběru. Pokud vybíráme básně pro děti podle této zásady, musí všechno pocházet z téhož světa, ze světa bezprostředního, konkrétního, půvabně obrazného, ze světa naivity. V tomto okruhu jsou sice rozdíly v kvalitě, nikoliv ale v životním pocitu. Všechny tyto básně spojuje to, co také spojuje melodii národní písně, kterékoliv mozartovské téma a melodii šťastně napsané dětské písně: víra v život, ve svět, v člověka a přirozená harmonie mezi těmito třemi prvky.